Cesta do středu duše

Aby bylo jasno, už od malička jsem se potýkala s pocitem méněcennosti. Můj otec je člověk, který si rád dokazuje svou převahu tím, že ponižuje. A já jako malá jsem neustále poslouchala, jak jsem nešikovná, jak nic neumím a jak jsem tlustá. A taky jsem poslouchala, jak Martinka od vedle je narozdíl ode mě šikovná nebo jak sestřenka Anička umí narozdíl ode mě něco líp. Ať jsem dělala co jsem dělala, všechno bylo špatně. Vzpomínám, jak po mně otec vždy po obědě chtěl, abych mu uvařila kávu. Vždy mi dal naprosto přesné instrukce a já bych opravdu přísahala, že jsem je vždy dodržela. Ale i tak bylo kafe vždy uvařeno špatně. A můj otec s křivým výrazem jen nevěřícně kroutil hlavou nad tím, jak můžu být tak blbá. Věřte tomu nebo ne, ale ještě ve třiceti letech pro mě bylo stresující někomu vařit kávu.

To, že vše začalo už tehdy, jsem si ale uvědomila až o mnoho let později. Ten pocit méněcennosti se se mnou vlekl vlastně celý život, ale byl to dobře ukrytý program a já dlouho netušila, jak moc mě ovlivňuje.

S takovým programem není divu, že jsem si našla přítele, který mě jen utvrzoval v tom, že jsem k ničemu a za vše zlé si můžu sama. Nebylo to zlé od začátku. Jasně, náznaky tam byly, ale to víte, mladá, zamilovaná... Když jsem si nastěhovala přítele k sobě a vzápětí otěhotněla, můj svět se začal pomalu měnit v naprosté peklo. Omezování, hladovění, týraní, vyhrožování. A poslouchání keců jako: "Buď ráda, že mě máš. Jestli mě opustíš, skončíš sama, ani pes po tobě neštěkne..."
Když jsem si občas dovolila vzdorovat, bylo mi velice rychle vysvětleno, že takhle se chovat nebudu. Vždy mi to vysvětloval tím stylem, že mě držel vzadu za krk, aby se na mě mohl dívat shora, a zakončil to takovou tou grimasou, jakoby se mu chtělo zvracet. Ze mě. Tohle je jedna z mála vzpomínek, kterých se dodnes nedokážu zbavit. Vidím úplně živě to jeho znechucení nade mnou a myslím, že tahle vzpomínka mě i dnes do jisté míry ovlivňuje.

Ale k věci. Od toho tyrana jsem definitivně odešla po narození syna. Malému byly tehdy tuším dva týdny. Já neměla mléko, ale zatím jsem to nevěděla. A malý v noci plakal a můj dokonalý přítel kříčel z postele, že "jestli nesklapne, dostane na zadek.".
A to byl konečně ten impulz. Nejen, že mi došlo, že on se nezmění. Najednou mi bylo jasné, že teď už nejsem v ohrožení jenom já, ale i ten malý kluk. A tehdy ten vztah skončil. Ale peklo ne.

Neustálé vyhrožování, tahanice po soudech, urážky, pomluvy. A nikdo, kdo by mi pomohl. Já z něj chtěla dostat alespoň alimenty. Jak naivní jsem byla. Byl to jen zbytečný stres a peníze nikde. A měla jsem pocit, že vše je proti mně. Nikdy nezapomenu, jak mi u soudu paní soudkyně řekla: "Ale nemyslete si, že když vám nebude platit, že mu nebudete dávat syna! Jednou je to jeho táta a má na něj právo!"
Musela jsem i na policii. Denně mi chodilo desítky výhružných SMS. A i když tehdy už Stalking začínal být pojem, policie to úplně smetla ze stolu a já si připadala jako nějaká hloupá hysterka, co se jen mstí svému bývalému. Ano, takhle se mnou bylo jednáno.

A tak mi nezbylo, než zrušit mail, zrušit mobil a zalézt. A nalít si panáka. Chtěla jsem se strašně moc opít, ale uvědomila jsem si, že to tomu malému nemůžu udělat. Vždyť má jen mě. A tak jsem se neopila. Ale začala jsem extrémně jíst. A jedla jsem neustále a neustále jsem měla hlad. A za půl roku jsem neskutečně přibrala, ale nepřipouštěla jsem si to.

Až když jsem viděla fotky z oslavy narozenin. Syn slavil první rok a já na sebe něvěřícně koukala. Jak jsem jen mohla tohle dopustit? 125 kilogramů! Šílené! Dokud jsem neviděla samu sebe na fotce, vůbec jsem si nepřipouštěla, že jsem na tom tak zle.

Začala jsem se snažit zhubnout, ale zkoušela jsem samé nesmysly, byla jsem na sebe příliš přísná a tak je jasné, jak to pokaždé skončilo. Vždy jsem nějakou dobu vydržela, ale pak jsem se strašně přejedla, vzdala jsem to a začala jsem se přejídat. To obžerství bylo neskutečné. K snídani jsem si dala třeba šest vajec, čtyři rohlíky a čtyři koblihy a ta hodinu jsem měla zase hlad. Byla jsem sama sobě odporná. To jak jsem žrala, no fuj... Můj život byl jen o hladovkách a přejídání. Styděla jsem se za to, že tak jím a nakonec jsem jedla jen o samotě. Aby mě nikdo neviděl. Ráno jsem ani nesnídala, nebyl čas. Do práce jsem svačinu nenosila. Jedla jsem tedy až odpoledne a to jen nezdravé blbosti. Nemohla jsem si dát třeba chleba nebo rohlík nebo tak něco. To by mě mohl vidět syn. Takže to vždy jistila třeba čokoládová tyčinka, kterou jsem do sebe honem nahrnula. A kdyby ta tyčinka byla jedna... Bylo jich několik. Neustále jsem musela mít doma něco sladkého. Hromada čokolády, tyčinek, sušenek, bonbonů.. Když toho doma nebylo dost, byla jsem nervózní. Jako když kuřák nemá cigarety. Prostě jsem byla na cukru totálně závislá.

A vždy jsem se těšila na večer. Až bude syn spát a já se budu moct vrhnout na orgie. Rohlíky, salám, kebaby, pizza, hranolky, šlehačka... Prostě všechno. Všechno do sebe nacpat, dokud jsem mohla dýchat. A pak se sama za sebe stydět a nenávidět se a tohle pořád a pořád dokola....

V čase mezi hubnutím a přejídáním jsem si našla svého současného přítele. Když jsme se sestěhovali, byl pro mě problém velký hlad. Před přítelem jsem jedla saláty, jogurty a libové maso. Cpala jsem se, když jsem byla sama. Tajně. Prostě jsem se za sebe strašně styděla, nechtěla jsem, aby mě někdo viděl u jídla. Můj vztah k sobě samozřejmě nechával skvrny i na vztahu k příteli. Byla jsem cholerická, náladová a hlavně chorobně žárlivá. A tak není divu, že náš vztah byl plný hádek a po nějaké době šel do kytek. Ale i když jsme byli od sebe, byli jsme vlastně stále spolu. On se o mě pořád staral a navíc si mého syna oblíbil jako svého, takže i když jsem se od něj odstěhovala, on se o něj staral. Dokonce mi na něj chtěl dát peníze. Když jsem je odmítala, jednoduše mi je začal posílat na účet. A rozhodně to nebylo málo. Bylo to mnohem víc, než měl biologický otec syna platit alimenty. Tehdy jsem si byla jistá, že přítel mého syna zbožňuje. Nade vše. I když jsem od něj odešla, staral se o něj, zajímal se o něj a opravdu se snažil o to, aby mu nic nechybělo. Když byl nemocný, přijel za ním, staral se o něj. Když jsem měla nečekaný výdaj, pomohl mi. On se staral a já viděla jeho lásku k mému synovi. Mezitím jsem dokázala při výšce 160 cm nabrat na 146 kilogramů. A víte co? Ten chlap mě i přesto měl rád. Ale já to tehdy nebyla schopná vidět. Tehdy bych nebyla schopná ani pomyslet na to, že mě, takový odpad, by mohl mít někdo rád. Protože já jsem se sama ráda neměla a ničila jsem se a odmítala jsem si do života pustit cokoli hezkého. Myšlenka, že by mě měl někdo fakt rád pro mě byla naprosto nepředstavitelná. Mě prostě nikdo mít rád nemůže! Prostě nemůže!

Měla jsem ale štěstí. Moje máma se už desítky let zajímá o duchovní léčitelství a celkově o duši a její růst. A tak se rozhodla na mě vyzkoušet jednu metodu. Nebudu se tu o ní rozepisovat. Budu jí věnovat samostatný článek, protože si myslím, že by to hodně lidem mohlo pomoct. Ten den, kdy jsme to spolu zkusily, se začalo všechno měnit. V ten den jsem si totiž uvědomila šílenou věc. A to tu, že já zhubnout nechci. I když jsem se vlastně polovinu života nesnažila o nic jiného, než abych zhubla.

Nechci být štíhlá a hezká. Chci být pro lidi odpudivá, aby se mi nikdo nedostal pod kůži, aby mi nikdo nemohl ublížit. Tyhle myšlenky jsem měla schované hluboko v sobě už od dětství. Tlustá, oškllivá, neschopná, hloupá.... Když budu sama, nikdo mi neublíží.
Jak být sama?
Musím odpuzovat lidi.
Co je odpudivé?
Morbidní obezita.

Samozřejmě obezita nebyla má jediná zbraň proti okolnímu světu, ale to už by jsme zase odcházeli od tématu. Podstatné je, že v ten den, kdy jsme na mně s mámou začaly pracovat, se začalo vše měnit. Já se rozhodla, že ten program změním. Rozhodla jsem se, že se začnu vnímat jinak, že zapracuju na svém vztahu k sobě a to dalo věci do pohybu. Opravdu jsem začala hubnout, začala jsem zdravě jíst a cvičit a samu jsem jsem povzbuzovala, že na to mám. Problém ale byl, že jsem hodně trpěla hlady a věděla jsem, že to musím nějak vyřešit, jinak se zase začnu přejídat. A tak jsem se rozhodla pro tubulizaci žaludku. Během čekání na operaci jsem se snažila na sobě pracovat. Bylo to těžké. A nemyslím tím stravu. Ale spíš najít si k sobě cestu. Potřebovala jsem najít trošku sebevědomí a zbavit se špatných myšlenek o sobě. Celý život jsem si myslela, že jsem k ničemu, že nic neumím, že jsem hloupá a ošklivá. Není snadné se těch myšlenek zbavit. A i když na tomhle pracuji už téměř pět let, pořád to ještě není ono. Musela jsem se naučit pochválit samu sebe. Ocenit se, když se mi podařilo dosáhnout určitého cíle. Podívat se na sebe s tím, že dnes vypadám pěkně, že mi to sluší. Myslím, že mi hodně pomohlo i to, že jsem se v té době vrátila k příteli. Nějak jsem najednou byla schopná si uvědomit, že sakra, ten chlap mě má rád.

Došlo mi, že i přes mou kdysi vznětlivou povahu, i přes mou obezitu,, mě vždycky měl rád. Kdyby ne, po rozchodu by se na mě vykašlal a šel svou cestou, ale on se o mě neustále zajímal a vždycky mu záleželo na tom, abych se měla dobře. Myslím, že bez pomoci mojí mámy bych asi nebyla schopná si takovou věc uvědomit. Najednou jsem začala uvažovat ve smyslu, že vlastně nejsem tak špatná, že vlastně umím to a tam to, že mám pár dobrých vlastností. Že nejsem vlastně tak škaredá, jak jsem si vždycky myslela. A moje myšlení se měnilo a mění den co den. Potřeba přejídat se postupně vymizela, potřeba ničit se, je pryč.

Z morbidně obézní ženské, co kouřila cigarety a pomalinku se propadala do alkoholové propasti, se stal člověk, který se snaží jíst zdravě, nekouří a dokonce už ani po alkoholu netouží. A občas, když mě napadne, že bych si mohla dát skleničku vína, ozve se ve mně druhý hlas, který mě upozorní, že mi to za to nestojí. A tento hlas já poslechnu.

Záchvatové přejídání, stejně jako jiné poruchy příjmu potravy, jsou především nemocí hlavy a duše. Pokud se přejídáte nebo naopak nejíte, zaměřte se na sebe a hledejte odpovědi sami v době. Všechny neduhy, co nás trápí, si v podstatě způsobujeme sami. Ale v dnešním uspěchaném světě už neumíme komunikovat sami se sebou. A přitom to je to nejdůležitější. Vy sami máte tu největší moc. Naučte se promlouvat k sobě. Když se přejíte, nenadávejte si za to. Ponořte se do sebe a hledejte, co vás k tomu vede.

Naše podvědomí je vlastně centrum plné programů, které nás ovlivňují. Křivdy z dětství, neshody s rodiči, posměch od spolužáků.... Všechno se ukládá uvnitř nás a manipuluje to s námi. Ale jakmile si toto dokážeme připustit, jsme na nejlepší cestě za lepším já. Protože můžeme začít vědomě měnit své programy a zbavit se nepořádku. Uklidit takový nepořádek, který jsme v sobě léta střádali je náročné, ale stojí to za to. A čím víc a sobě budeme pracovat, tím snadnější to bude. Je to úplně stejné, jako když vejdete do domu, který byl léta opuštěný, ale zůstalo v něm veškeré vybavení. Vejdete tam, s cílem uklidit a v první chvíli asi nebudete vědět, kde začít. Mnohaletý prach, špína, pavučiny, možná exkrementy od myší, zatuchlina.... Ale jak se do toho dáte, bude úklid snadnější a snadnější.

Snad vám tento příspěvek alespoň trochu pomohl. Věřte mi, dokážete vše. Nepodceňujte se. Pokud chcete něco změnit, máte na to! Odpovědi najdete v sobě.