Já tě vážně měla ráda
Když nad tím přemýšlím teď, je to fakt zvláštní. I když jsem se z rodné krajiny odstěhovala hodně daleko, s některými lidmi z dětství jsem stále v kontaktu. Proč mi nikdy nedošlo, že mě mají rádi? No jen se nad tím zamyslete. Kolik vztahů se rozpadne, jakmile se lidé přestanou vídat. I přes dnešní digitální dobu kontakty uvadají a uvadají, až najednou zjistíte, že si nemůžete vzpomenout na jméno té holky vedle z baráku.
Dnes není těžké odstřihnout člověka, se kterým se nechcete vídat. Obzvlášť, když se odstěhuje. Prostě smazat z přátel, nereagovat na zprávy, bloknout číslo... Ale já jsem se spoustou lidí stále v kontaktu. S některými jsme se spoustu let neviděli, ale i tak si párkrát do roka napíšeme, jak se máme a pokecáme. Nedávno jsem si takhle psala s jednou kamarádkou z dětství a vlastně ani nevím, jak jsme se k tomu dostaly, ale najednou jsem se přiznala, že jsem si myslela, že ona a pár dalších lidí z naší party se se mnou kamarádí jen proto, že naši rodiče jsou kamarádi a často jsme spolu byli o víkendu na chatě. I moje kamarádka byla hodně překvapená, že jsem vůbec něco takového řekla.
"Já jsem tě ale vážně měla vždycky ráda."
Když mi tohle řekla, vzalo mi to slova. Mně to opravdu za celé ty roky nedošlo, prostě mě něnapadlo, že by mě fakt mohl mít někdo rád. Vždyť proč taky? Byla jsem škaredá, tlustá a hloupá.
A náš rozhovor pokračoval a kamarádka mi vyprávěla, jak mě vlastně všichni měli rádi a těšili se na mě. Povídala, jak se mnou byla sranda, jak jsem uměla všechny pobavit. A já začala vzpomínat. Na ty situace, kdy jsme všichni spolu chodili ven. Jak jsme chytali žáby nebo jak jsme se brodili po kamenech přes říčku, aby jsme se dostali do jednoho místa, kde bylo ohniště a my si tam chtěli opéct párky. Pamatuji, jak jsme v zimě společně stavěli pevnosti. A taky jak jsme se pokoušeli postavit dům na stromě, ale nikdy se nám to nepovedlo. Ale nejdůležitější je, že jsem si vybavila tváře dětí, se kterými jsem tohle všechno podnikala. I když mi občas kvůli mojí postavě někdo řekl nehezkou poznámku, nebylo to nikdy proto, aby mi ublížil. Děti jsou prostě takové, jsou upřímné a jsem si jistá, že když už tehdy padla poznámka na mou váhu, byla to prostě jen poznámka bez vedlejšího úmyslu.
Hodně teď přemýšlím nad tím, kde se ve mně ten pocit, že mě nikdo nemůže mít rád, vzal. Nechci zase ze všeho obviňovat tátu, ale je pravda, že jsem od něj hrozně často musela poslouchat, jak někdo jiný je narozdíl ode mě šikovný, jak někdo jiný narozdíl ode mě umí to či ono. Ale tohle přece nemůže vzniknout kvůli jednomu člověku, ne? Možná v tom hrají roli i děti, které se mi smály kvůli obezitě a ekzémům. Fakt už nevím.
Ale nejdůležitější je to, že tyhle pocity, už jsou pryč. Úplně. Je to jen pár let zpět, co jsem si začala uvědomovat, že mám svou hodnotu, že mám své kladné vlastnosti a zasloužím si lásku. Když jsem si tohle začala uvědomovat, můj život se začal hodně měnit. Vždy jsem měla pocit, že se mi lidé vyhýbají, ale najednou jsem z ostaních měla dobrý pocit. A ne jen to. Dokonce jsem si našla i nové přátele a až teď, když to píšu, mi dochází, že jsem najednou přestala pochybovat o tom, proč se se mnou baví. Já vlastně nikdy nepochybovala o druhých lidech. Vždy jsem pochybovala o sobě.
Myslím, že mi hodně pomohl ten rozhovor s kamarádkou.
VŽDYCKY JSEM TĚ MĚLA RÁDA
Ta slova uvnitř mě zafungovala jako magická formule, něco v mojí hlavě se změnilo a já díky tomu dokázala najít lepší vztah k sobě, který dál pěstuji.
Nepochybujte o sobě, ničíte se tím sami. Všichni jste úžasné bytosti, které si zaslouží lásku. Pamatujte si to.
A ještě bych tímto článkem chtěla kamrádce Radce za tu větu poděkovat. Změnila mi život.