Cesta do středu duše

Hodně přemýšlím o tom, že bych měla někoho pozvat na návštěvu nebo s někým vyrazit. Chybí mi to a ráda bych se nějak víc stýkala s lidmi. Ne jen s rodinou, ale se známými, kamarády a i sousedy.
Uvědomila jsem si, že ono to celé není o tom, že bych neměla ráda lidi. Mám je ráda! Mám ráda svou rodinu, mám ráda své přátelé, mám ráda i sousedy. Mám ráda ty milé paní v masně a ráda potkám naši domácí, se kterou si vždy hezky popovídáme.
Vlastně mám ráda všechny ve svém okolí.

A to je ono! Mám ráda lidi, ale zároveň jsem ráda sama.

Mám ráda samotu. To je správná definice. Protože mohu mít ráda samotu, ale zároveň mohu mít ráda lidi. Není možné, abych neměla ráda lidi a zároveň toužila po jejich společnosti.

Možná, že nebýt mateřské, nikdy bych si to neuvědomila. Přece jen, když člověk chodí do práce, v práci si popovídá s dospělými lidmi. Pak zajde na nákup, někoho potká, prohodí pár slov. Třeba zajde na procházku, potká známého a znovu klebetí. Lidé vám zcela přirozeně proplouvají životem a tak vás ani nenapadne přemýšlet nad tím, jaké by to bylo, kdyby tam najednou nebyli.

Je pravda, že si s lidmi ráda popovídám, ale když to trvá moc dlouho, už se snažím to ukončit a jít si zase do svého koutečku, kde jsem sama se sebou. Proto jsem si myslela, že lidi nemám ráda. Protože mám často potřebu se schovávat sama se sebou. Opravdu jsem si myslela, že mi lidi vyloženě vadí. Ale není to tak! Prostě jen potřebuji svůj prostor.

Prostor na to, abych přemýšlela, prostor na to, abych "rostla". A taky samozřejmě prostor na koníčky, protože právě toho je na mateřské opravdu málo.

Přemýšlím také o tom, zda moje potřeba schovávat se nepramení z nedostatku sebevědomí. I když jsem na sobě v tomhle směru už výrazně zapracovala, pořád to není vůbec dobré.
Myslím, že mé malé sebevědomí má zárodek v dětství. Můj otec (už se s ním nevídám, je pro mě mrtvý....) mě neustále ubezpečoval o tom, že jsem úplně k ničemu, že nejsem schopná se nic naučit, že narozdíl od sousedovic Elišky jsem totální dřevo. Nikdy jsem mu nebyla dost dobrá. Ani tehdy, když jsem se učila na škole, co mě moc bavila a byla jsem tak dobrá, že jsem vyhrála v celostátní soutěži.
I tento můj úspěch totálně schodil.
Několik let jsem se s otcem nebavila a musím říct, i když je to smutné, že mi to velice prospívalo. Pak se věci zamotali a my se začali znovu vídat. A to byla velká chyba. Sice už jsem kontakt opět přerušila, ale nechalo to na mně šrámy. Jako bych si vzala skalpel a rozřízla starou jizvu. A ještě ji pořádně prosolila a rozdrbala žiletkama. A teď se ji snažím tak nějak sešít.
Měla jsem jizvu, ale ta jizva byla už zacelená. Teď je poškozená, bolavá a i když se zahojí a kůže sroste, ta jizva bude mnohem horší, než byla dřív. Bude ošklivá a když se na ni podívám, vždycky mi to připomene, že některým lidem by měly dveře zůstat navždy zavřené. I když jde o rodiče. Bohužel...

Přemýšlím, jestli má potřeba být sama opravdu nepramení z mého sebevědomí. Protože si uvědomuji, jak moc se bojím být sama sebou. Protože i když dělám co můžu a občas umím i sama sebe ocenit, je pravda, že v sobě mám pořád toho hlodajícího červíka s obličejem mého táty, který mi říká, že jsem ošklivá, hloupá a nic neumím.

Ano, je důležité, když člověk umí být sám se sebou. Samota nás učí, vede, ukazuje nám cestu. Ale ta samota nesmí být dlážděna sebepodceňováním a strachem. Samota by měla být vědomá cesta k sebepoznání.

Je zvláštní, že jsem si tyto věci uvědomila až při psaní tohoto článku.

Tento článek měl vypadat úplně jinak, ale já cítím, že to jak jsem to napsala je správné a že tak to má být a tak to má vyjít do světa. Kolik jen chodí mezi námi zlomených duší, kterým jejich bol způsobili právě ti nejbližší.

Možná tento článek někomu pomůže.

Mně pomohlo už jen to, že jsem se z toho mohla vypsat a několik věcí si uvědomit.

Teď jsem našla jádro pudla a mohu na tom pracovat. Začnu hledat rovnováhu mezi tím, jak být v poklidu sama a jak být ve společnosti. A hlavně, jak se nebát a nepodceňovat se.

Vzhledem k tomu, že se nacházíte na stránkách a Instagramu o duševním rozvoji, je trochu zvláštní, že tu vlastně přiznávám, že zavírám dveře před otcem. Měla bych přece umět odpouštět, nechat věci být... Ano, budu pracovat na odpuštění a věřím, že jednou odpustím. Ale už nikdy si toho člověka nepustím do života. Protože to je totéž, jako si nechat pouštět do žíly jed, který vás pomalinku a bolestivě tráví.

A tohle si přece nikdo dobrovolně nenechá líbit. Buďte otevření, buďte laskaví, ale střežte si svou cenu. Mějte na paměti, že ať jste kdokoli, jste výjimeční a nikdy nikomu nedovolte, aby vás přiměl o tom pochybovat. A pokud už se tak stalo, snažte se zvednou a ovažte si šrámy. A hlavně na sebe dávejte pozor.