Kroky
Říká se, že život vás bude zkoušet z jedné lekce tak dlouho, dokud se z ní nepoučíte. A já celkem nedávno zažila takové malé Deja Vu, díky kterému jsem si uvědomila, že možnost pohybovat se není vůbec samozřejmá. Stačí zlomek vteřiny a člověk je navždy připoután na lůžko nebo invalidní vozík. Je třeba si vážit každého dne, kdy můžeme vstát na své vlastní nohy a kráčet světem. Jenže jsme dnes tolik obklopeni chytrou technikou, že se soustředíme pouze na nějaké nesmyslné výkony a zapomínáme na to nejdůležitější. Zapomínáme žít. Ale teď hezky od začátku...
Už jako malá jsem nebyla příliš pohyblivá. Někdy ve třetí třídě už jsem měla přezdívku tlustoprdka a špekule. Nezvládala jsem běhat jako ostatní děti, v kolektivních sportech jsem byla mizerná, nezvládla jsem stojku, natož šplh o tyči a byla jsem všem pro smích. Tehdy jsem spoustě věcí nerozumněla a trápila jsem se otázkou, proč zrovna já musím být ta tlustá, když kolem mě běhají samé hubené děti.
Časem jsem nabyla přesvědčení, že obezitu máme v rodině a nic s tím nenadělám. V mojí rodině jsou opravdu skoro všichni tlustí a tak jsem si myslela, že je to prostě náš úděl, že máme něco v genech. Samozřejmě jsem časem pochopila, jak se věci mají a snažila jsem se změnit, ale o tom to dnes není. Dnes chci mluvit o tom, jak jsem od mala byla nepohyblivá a jak se mi život několikrát snažil naznačit, že se sebou musím něco dělat. Moje tělo zoufale prosilo o změnu životního stylu, ale já ho neposlouchala a tak musela přijít tvrdá rána, která začala jednodenní bolestí, která mě dostala na kolena.
Jednoho letního dne to všechno začalo. Ráno jsem se probudila a nemohla jsem se hnout. Měla jsem pocit, že na mně leží neviditelná bytost a tlačí mě k lůžku. Když jsem se pokusila pohnout, projela mi celým tělem nesnesitelná bolest. Nebyla jsem schopná se ani postarat o syna. Musela si pro něj přijet babička. Chtěla mi tehdy volat sanitku, ale zalhala jsem, že to odpočinkem povoluje. Když jsem doma zůstala sama a potřebovala jsem na záchod, musela jsem zatnout zuby, svalit se z postele a na záchod se doplazit. Bylo to úplně šílené. Až pozdě odpoledne jsem se dokázala postavit na nohy, ale potřebovala jsem oporu. Druhý den byla bolest zad pryč, ale něco po ní přece jen zůstalo. Pocit, že mi hoří noha zevnitř. Když jsem ležela, šlo to. Ale jakmile jsem si sedla, ucítila jsem to peklo. A když jsem stála nebo chodila, bylo to naprosto k nesnesení. A navíc to bylo v době, kdy jsem na sobě začala opravdu pořádně makat a úspešně jsem shazovala jedno kilo za druhým. Omezení v pohybu pro mě byla velká rána a těžce jsem to snášela. Chtěla jsem chodit, potřebovala jsem chodit. Potřebovala jsem honit tisíce na svém chytrém náramku, potřebovala jsem neustále prodlužovat své trasy. A najednou to nešlo a bylo to strašně frustrující, protože mi v hlavě utkvěla myšlenka, že pokud nebudu moct chodit, budu zase tlustá.
Naštěstí po pár týdnech bolest zcela zmizela a já mohla zase fungovat na 120%. Byla jsem šťastná, protože jsem zase mohla být aktivní a pohyblivá. Zamilovala jsem se do chození na túry a chodila jsem každý den spoustu kilometrů. Každou chvíli jsem zvedala laťky. Už mi nestačilo deset kilometrů denně. Najednou jsem chtěla mít minimum dvanáct a pak čtrnáct. Pak jsem se hnala za čím dál lepším tempem. Nejdřív kilometr pod dvanáct minut, pak pod jedenáct, pak pod deset. A to vám povím, že ujít třeba šest kilometrů za 55 minut, to už je vážně fičák. Obzvlášť v náročném terénu, kde je to samý kopec, samá skála a samý kořen. Měla jsem v hlavě jen kila, hodinky, tepovou frekvenci, rychlost, vzdálenost....
A pak to přišlo znovu a bylo to mnohem horší.
Znovu ta bolest. Moje pravá noha byla celá jako v plamenech. Ale ty plameny byly uvnitř. Taková bolest je něco naprosto šíleného a nepopsatelného a člověk, který tím neprošel, si to nedokáže ani vzdáleně představit. Nemohla jsem chodit, ani stát, ani sedět a ani ležet. Marně jsem v posteli hledala úlevovou polohu. Ta bolest se mnou byla neustále. Můj lékař jen krčil rameny s tím, že "asi páteř" a jediné, co dělal bylo, že mi předepisoval stále silnější léky. Ale ani opiáty nepomohly od bolesti, takže jsem je nakonec ani nebrala. Léků jsem měla plný šuplík, ale bylo to k ničemu. Trvalo to víc než půl roku, co jsem byla na neschopence "asi s páteří" a nemohla jsem vůbec chodit a vůbec nijak fungovat. Moje známá, která je zdravotnice už se na mě nemohla dívat a tak zavolala svému kamarádovi neurologovi. Vzal mě hned druhý den a zařídil mi okamžitě magnetickou rezonanci. Když viděl výsledky, úplně se zhrozil a nedokázal skrýt svůj údiv nad tím, jak je možné, že můj doktor takové bolesti tak strašně dlouho neřešil. Měla jsem výhřez v bederní oblasti, který byl velký 28mm a tlačil mi na sedací nerv. A právě to způsobovalo tu strašnou bolest. Ten neurolog mi ihned našel nemocnice a kontakty, abych si sama vybrala, kam chci jít a abych si domluvila schůzku. A ani ne dva měsíce po magnetické rezonanci už jsem ležela na operačním sále a povídala jsem si s neskutečně milou anestezioložkou.
Jakmile jsem se po operaci probrala, uvědomila jsem si, že po měsících trápení konečně necítím bolest. Ten oheň byl pryč! To bylo tak krásný! Nemohla jsem se dočkat, až se postavím na nohy. Druhý den přišel můj čas. Přišla sestra s chodítkem, abych se postavila a zkusila ujít pár kroků. Byla to nádhera. Opírala jsem se o chodítko a pomalu se šourala a necítila jsem bolest. Po pár metrech jsem se pustila a zkusila jít sama. Nohy se mi třásly, ale šlo to a já brečela štěstím. Ušla jsem pár metrů a pak se vrátila do postele, abych si odpočinula. Přece jen jsem měla za sebou měsíce na lůžku a chození, ač bylo krásné, bylo náročné. Za nějakou chvíli jsem to zkusila znovu a vyšla jsem sama na chodbu. Později jsem šla kousek od pokoje a zpět a sotva jsem se nadála, už jsem si to pomalu rázovala po chodbě sem a tam a do očí se mi draly slzy štěstí a vděku za to, že mohu chodit. Další den už jsem si troufla jít pro kávu o patro níž. Jediné, co připomínalo vyhřezlou plénku bylo, že jsem ztratila cit ve dvou prstech na noze. Nerv byl drážděný příliš dlouho a to ho trvale poškodilo. Ale nevadilo mi to, sice to ze začátku bylo nepříjemné, ale zvykla jsem si na to a časem jsem to přestala vnímat
Když jsem se vrátila domů, byla jsem odhodlaná začít pravidelně chodit s hůlkami a cvičit. Vzpomínám, jak jsem vyšla poprvé. Kousek od místa kde bydlím, je taková malá ulice, která vede kolem dokola. Je to krátký úsek a vede mírně do kopce a já se rozhodla, že to malé kolečko, které má sotva půl kilometru obejdu. Ale vyšla jsem kopeček a už jsem nemohla. Zklamaná jsem se vrátila domů. Fakt jsem si myslela, že ten kousek zvládnu ujít, ale uvědomila jsem si, že je rozdíl chodit po nemocničních chodbách a chodit po ulicích a do kopce. Asi až na třetí pokus jsem dokázala to kolečko celé obejít. Když jsem to zvládla, ohlédla jsem se a zaplavila mě vlna vděčnosti za to, že jsem to mohla udělat, že jsem to mohla zkusit a že jsem to dokázala. A od toho dne jsem se snažila trasy stále prodlužovat. Ujít kilometr pro mě byl ohromný úspěch, který mě těšil. A pak už to šlo samo. Chodila jsem skoro pořád, začala jsem si hledat různé turistické trasy, vyhledávat zajímavá místa v přírodě, plánovala jsem túry. Bylo to naprosto skvělé!
Když jsme zjistili, že čekám dvojčata, rozhodla jsem se, že zůstanu ve formě a budu dál chodit co nejvíc. Ale co čert nechtěl, už v pátém měsíci mi začalo extrémně tvrdnout břicho. Jakmile jsem ušla pár kilometrů, měla jsem pocit, že mám v břiše kamení a podlamovaly se mi nohy. Musela jsem chodit jen v blízkosti domova, protože se mi dělalo špatně na omdlení a poslední trimestr už jsem byla nucená odležet.
Přibrala jsem víc, než jsem chtěla, ale nelámala jsem si s tím hlavu. Říkala jsem si, že s dětmi toho budu mít tolik, že jistě hravě zhubnu a navíc jsem se těšila, jak budu chodit na dlouhé procházky s kočárkem. Těšila jsem se, že budu denně objíždět svou obvyklou trasu, co má necelých šest kilometrů a že budu celé dny venku a v jednom kuse s kočárkem někde na výletě. Ze začátku to šlo a já zase honila kilometry, kroky a rychlost. Jenže pak se začala vracet má noční můra. Bolesti zad, které vystřelovaly do nohy. Musela jsem zvolnit a byla jsem z toho nešťastná. Koukala jsem na své chytré hodinky se slzami v očích, protože na nich bylo ubohých pět tisíc kroků. Strašně nmoc jsem toužila po tom, abych mohla chodit, ale bolest zad se co chvíli vracela. A pak mi to jednoho dne došlo, když jsem půjčila kočárek babičce a ona funěla do kopce s tím, že jsem fakt dobrá, když tohle denně tahám. Věřte tomu nebo ne, ale mně do té chvíle vůbec nedošlo, že ten kočárek je tak těžký a že vlastně den co den tahám v kopcovitém terénu bezmála padesáti kilovou zátěž. Já, která po operaci páteře nesmím tahat nic těžkého.
A tak jsme se rozhodli koupit lehčí kočárek, který je vhodný do terénu, abych mohla chodit. Bohužel ale ani to nepomohlo. Naopak. Já si dala do hlavy, že když mám mnohem lehčí kočárek, tak můžu pořádně zabrat. A odrovnala jsem se natolik, že jsem padla úplně a bolestí se nemohla hnout. Skončila jsem na pohotovosti, dostala jsem opich a musela jdem denně chodit na kapačky. Mám za sebou CT vyšetření, podle kterého to vypadá, že mám nový výhřez. Kromě toho jsem si ještě víc poškodila nervy v pravé noze a nějakou dobu jsem nemohla chodit bez opory, protože se mi noha podlamovala a nejednou jsem málem upadla. Teď nejen, že necítím prsty, ale ten zvláštní pocit přešel až do lýtka. Brzy mě čeká ještě magnetická rezonance a můj neurolog má obavy, že mě čeká reoperace. Snad se tomu zatím vyhnu. Jsem moc mladá na druhou operaci páteře.
Trvalo několik týdnů, než jsem se zase rozchodila. Vzpomínám, jak jsem se jednou rozhodla vyrazit na malou procházku, ale před domem jsem sebou flákla, protože ta pravá noha prostě na okamžik úplně vypověděla službu. Strašně mě to vyděsilo. Vrátila jsem se domů a přemýšlela, co jen budu dělat dál. Vždyť mám doma dvě malé děti, musím být v pořádku! A nejen pro ty děti, ale i pro zbytek rodiny a i pro sebe. Fakt jsem měla strach z toho, jak se věci vyvinou. Naštěstí se moje záda pomalu dávají do pořádku a já chodím. A nedávno jsem právě obcházela ono kolečko, které jsem obcházela po operaci páteře. Vyšla jsem ten kopec a pak jsem se znovu ohlédla. Ušla jsem to, dokázala jsem to! A přišel pocit naprostého štěstí a vděčnosti. A taky okamžik, kdy mi to konečně došlo.
I přes všechnu tu bolest a omezení, jsem nebyla dost vděčná za to, že můžu chodit. Pořád jsem se jen honila, oči přilepené na ciferník chytrých hodinek. Nevnímala jsem svět kolem sebe, protože můj svět byly ty pitomé hodinky. I když jsem si to neuvědomovala, zavřela jsem samu sebe do vězení, které jsem paradoxně vytvořila z toho, co mám ráda. A tak jsem si konečně řekla, že tohle stačí. A sundala jsem své chytré hodinky. A teď se snažím vrátit k přirozenosti. Nehlídám ani kroky, ani tepovku. Prostě žiju. Nehoním se s kočárem do kopce, ale vychutnávám si to, že můžu být venku, že můžu vzít své děti na hřiště a že můžu vyrazit s rodinou na výlet. Nenutím se do chození, abych nahnala kilometry. Prostě přirozeně chodím každý den na procházku a celkově se snažím víc hýbat. Víc se dívám kolem sebe, víc se usmívám na lidi. Protože teď už pro mě potkat známého neznamená to, že se musím zastavit a pokazit si průměr. Teď to pro mě znamená, že jsem potkala někoho, kdo mě rád vidí a jsem za to vděčná. Jasně, těším se, že až budou děti větší, zase občas vyrazím na túru. Ale ne proto, abych měla večer na hodinkách třicet tisíc kroků, ale proto, abych si užila den v přírodě.
Nechci být pecivál, nechci být nepohyblivý lenoch. Chci být aktivní, chci si umět přidřepnout a chci v pohodě prolézt celou krásu Žďárských vrchů. Ale konečně vím, že k tomu nepotřebuji techniku. K tomu stačí prostě a jen žít podle svého nejlepšího svědomí a vážit si každého okamžiku.
