Cesta do středu duše

Procházím se tmavou ulicí. Ne. Není to ulice. Vypadá to jako obří výrobní hala. Ale je prázdná. Tedy až na jednu lampu, která svítí na cestu. Jdu blíž a jakmile stojím přímo pod světlem, vzhlédnu. Přímo nade mnou se houpá tělo mladé dívky. Oběsila se. Není jí víc, než patnáct. Hledím na ni a bolí mě na hrudi. Proč to tak mladý člověk vzdal? Jakou bolest musela prožívat, když tohle udělala?

A pak se vzbudím a přemýšlím o tom snu. Mám strach z toho, co to může znamenat. Ani ne o týden později znám odpověď. Není se čeho bát. Ta postava, co visí na lampě, jsem já. A jsou to moje bolavé jizvy, o kterých jsem nevěděla, že je mám. Až když jsem vzhlédla, uviděla jsem to a pochopila jsem, že to co mě trápí v současnosti jsou jizvy, které vznikly dávno. Je to spousta let. Některé jizvy vznikly, když jsem byla ještě malá holčička, co vůbec neměla páru, jak svět funguje a co se kolem ní děje. Jiné vznikly později. Nicméně já jsem se je časem naučila ignorovat. Ale když ignorujete bolest, koledujete si o pořádný průser.

V poslední době se necítím úplně nejlépe. Myslela jsem si, že je to tím, že jsem na rodičovské dovolené a jsem na vše sama a cítím se doslova jako opuštěné štěně. Ale už pár týdnů u sebe pozoruji naprosto šílené chování. Jedná se o věc, kterou pravděpodobně nebudu schopná nikdy nikomu říct. Ani svému muži, ani svojí mámě. Je to tak mimo, že jsem se začala strachovat, aby se ten zvláštní jev nezačal stupňovat. To by totiž znamenalo, že jsem nebezpečná sama sobě a časem bych mohla být nebezpečná i svému okolí. Našla jsem si tedy soukromou skupinu, kde jsem se anonymně vypsala. Většina odpovědí zněla, že mám jít okamžitě na psychiatrii a nechat se léčit. Ale našla se jedna paní, která mi věnovala dlouhý a laskavý komentář plný pochopení. Když jsem to četla, měla jsem pocit, jakoby mě ta paní držela kolem ramen a vážně jsem se cítila v bezpečí. Opravdu. Jakoby mě na dálku objímala. Začala jsem se řídit jejími radami a když jsem na tom začala pracovat, došlo mi, že to celé není o tom, že by na mě padala rodičovská. Ale v poslední době se stalo pár věcí, co mě vrátily zpět v čase.

Vždycky jsem si myslela, že pokud na mojí duši něco nechalo následky, byla to základní škola. To víte, obezita tehdy byla naprosto výjimečná. A já ji měla. A abych se nenudila, trpěla jsem na ekzémy. Máma mě musela mazat silnou vrstvou vazelíny a ovazovat mi ruce, které byly tak extrémně suché, že do krve praskaly. Taky jsem byla jedna z mála, co začala nosit brýle. A do toho jsem měla otce alkoholika, takže jsme vůbec neměli peníze. Určitě si dovedete představit, že mi to děti na základní škole daly náležitě vyžrat.

Můj první syn ve škole taky zažil šikanu. Hodně drsnou. Nakonec se u něj začaly objevovat zdravotní obtíže. Vyšetření nikam nevedla. Paní doktorka nám řekla to, co mi už dávno věděli. Že ty problémy jsou psychické a měli bychom změnit školu. Syn chtěl být statečný, chtěl se k celé věci postavit, ale když už začal ze stresu omdlévat, byla to poslední kapka. A tak jsem bouchla do stolu a okamžitě mu změnila školu. Výsledek? Během týdne zmizely veškeré zdravotní problémy. Syn se rozmluvil, byl veselejší, našel si nové kamarády. Doslova nám rozkvetl před očima. Ale minulost ho dohnala. Po roce v nové škole přišly znovu problémy ze školy staré. Velmi a velmi vážné problémy, které jsme museli řešit trestním oznámením. Nicméně jsme díky tomu zjistili, že syn sice vypadá v pohodě, ale z bývalé školy si sebou nese strašně moc bolesti. I když to nedává najevo, v srdci má rány, které stále strašně bolí. Jeho paní učitelka mi řekla: „Víte, všichni jsme na základní škole něco zažili. Ale dřív se to tak neřešilo. Dnes už jsou jiné možnosti. Zkuste mu najít odbornou pomoc. Vždyť sebou nemusí tu bolest nést po zbytek života.“

V ten okamžik mi hlavou proběhlo to, co jsem ve škole zažila já. A co víc, uvědomila jsem si, že i když je to už víc, jak dvacet let, pořád ty vzpomínky umí potrápit. A tak jsem se rozhodla, že synovi pomůžeme, aby se toho břemene zbavil. S touto událostí jsem ale začala vzpomínat na to, co mám za sebou já. A začaly se vynořovat vzpomínky nejen na školu, ale celkově na dětství.

Vzpomínám, jak jsem s otcem šla z hospody. Já byla malá, on totálně na šrot. „Víš, já nechci, aby od nás maminka odešla.“ řekl mi najednou. A já nechápala, proč to říká. Kam by měla maminka jít? Tehdy jsem nechápala, že můj otec je alkoholik, narcista, tyran a manipulátor. V mojí malé hlavince to šrotovalo. Kam chce maminka jít?

Vzpomínám, jak jsem přišla pozdě domů. Ale nevěděla jsem, že je pozdě. Ten den bylo po změně času a slunce zapadalo o něco déle. Nevěděla jsem, že se čas mění. Byla jsem naučená, že dokud svítí slunce, můžu být venku. A pak jsem přišla domů a tam ně mě čekala ubrečená máma, která mi dala strašný sekec za to, že jdu pozdě a ona se o mě bála. Usínala jsem s polštářem mokrým od slz a cítila strašlivou křivdu. Vážně jsem nechápala, co se stalo se sluncem a časem a byla jsem přesvědčená, že maminka se zlobí neprávem.

Vzpomínám, jak mi kněz říká, že ze mě nic dobrého nevyroste. Vidím to jako dnes, jak se na mě podíval, pak ukázal prstem a řekl: „Z tebe bude jedině tak prostitutka, až vyrosteš.“

Asi o rok později jsem na toho kněze plivla.

Musela jsem chodit do kostela a děti se mi kvůli tomu smály a volaly na mě, že jsem kostelní myš. A já kostel strašně nenáviděla, protože jsem tomu nerozuměla. Bůh je milostivý otec, který své děti krutě zkouší, týrá je a když neposlouchají, tak je smete z povrchu zemského. Takhle to chápala moje dětská mysl. Nenáviděla jsem Boha, ale zároveň jsem se ho bála nenávidět, protože jsem věděla, že slyší i to, co si myslím. Co když se naštve a utopí mě, jako ty lidi, o kterých se píše v Bibli?

Pak jsem se musela dívat na to, jak to ten nejbližší člověk vzdává. Už to nemůže vydržet a chce skončit se životem….

Vzpomínám, jak mi otec důkladně vysvětloval, jakým způsobem mám uvařit kávu. Vážně jsem to dělala úplně přesně jak řekl. Vždy jsem mu přinesla kávu doufajíc, že tentokrát mě pochválí. On ale vždy zkřivil obličej, sotva ochutnal a pak bědoval, že to snad není pravda, že ani „to blbé kafe nesvede.“ A pak mi bylo divné, že je mi najednou přes třicet a když mám vařit kávu pro více lidí, jsem nervózní a bojím se nespokojených reakcí.

Pokud jde o tátu, celkově vzpomínám jen na kritiku. Pořád mluvil o tom, jak je jiná holčička šikovná a já ne. Proč já nemůžu být taky taky šikovná jako holčička od sousedů? To už se mnou fakt není možné….

A pak to ten nejbližší člověk znovu vzdal a já se znovu musela dívat na to, jak se zmučená duše snaží opustit tělo.

Vzpomínám na to, jak sedím nad talířem plným jídla a po tvářích mi stékají slzy. Už nemůžu. Ale někdo říká, že pokud to nesním, budu muset do nemocnice a jídlo mi budou píchat do žil. Byla jsem malá, nevěděla jsem, jak to funguje. V mé hlavě se odehrávala scéna, že mi v nemocnici rozříznou břicho a nacpou mi do něj kuře. Nebo že mi rozříznou pusu, aby mi mohli jídlo nacpat do krku….

A tak jsem jedla… A ten samý člověk, který mě nutil jíst, se najednou rozčiluje, proč tak strašně žeru a proč žeru tak nezdravě. Copak nevidím, jak jsem tlustá? To sousedovic holka, na rozdíl ode mě…

„Tati, já už dva dny nic nejedla.“ říkám hrdě svému otci. Může mi být tak jedenáct let.

„No vidíš. Šikovná.“ odpoví mi s nosem zabořeným do novin.

Konečně! On mě pochválil!

Jak strašně to bolelo, když jsem si třetí den dala rohlík. Cítila jsem vinu, protože jsem ho zase zklamala…

„Že to tady mají škaredé?“ říká jedna moje kamarádka druhé, když vstoupíme k nám domů. Hrozně jsem se styděla za to, jak bydlíme. Všude byl jen bordel, ale nemohla jsem ho uklidit. Když jsem začala uklízet, otec se vztekal, že nemá svoje noviny na svojí hromadě novin a že moc plácám vodu, když chci umýt nádobí. Možná proto teď denně gruntuju a mám úzkost z každého drobku, co spadne na podlahu?

A je to tu znova. Nejmilovanější osoba se vzdává. Už moc nezbývá a umře mi. Co budu dělat?

Křik, pláč, trhání fotek a slova: „Nikdy se nevdávej! Budeš celý život jen trpět!“

Jedna éra se blíží ke konci. Ale nejde to bez křiku a totálního zoufalství. Nejde to bez nervového zhroucení. Na jedné straně zoufalá máma, na druhé straně ožraly zmr… tatínek, který se vyžívá v ponižování jiných.

Konec. Jsme pryč. Bude lépe….

Střední škola. Dělám, co mě baví a dělám to dobře. Dokonce tak dobře, že jsem byla vybrána k tomu, abych se zúčastnila celostátní soutěže. Vytvářím své dílo a myslím jen na to, že poprvé v životě na mě bude otec pyšný. Konečně mu dokážu, že něco umím, že nejsem úplně k ničemu.

Povedlo se, vyhrávám první místo!

„Prosím tě, za tuhle blbost první místo? Dnes už fakt na těch školách neví co by…“ odpoví mi táta lhostejně a celá ta radost, celá ta pýcha nad tím, že jsem něco dokázala, umřela. Už je to dvacet let. Pořád mám schovanou fotku toho, co jsem vytvořila a pokaždé, když se na ni podívám, vzpomenu si na to, jak jsem dřela, jak mě to bavilo a jak to nakonec otec celé poplival.

A střední škola jede dál. S mámou třeme bídu s nouzí. Nevadí, alespoň nás netýrá otec.

Začínám holdovat alkoholu. Hodně. Ale o co jde, to přece k mládí patří, ne?

Konec školy, pracuji. Máma se vdala, ale s otčímem se nesnášíme a tak hledám rychle bydlení. Jsem spokojená. Mám pronajatou garsonku, dělám práci, co mě baví a život je super. A pak jednou odcházím sama z vánočního večírku a slyším: „Slečno, kam jdete tak sama?“ Otočím se. Stojí tam kluk v mém věku, takže přes dvacet. Podívám se na něj a on mi sebejistě podá ruku a usměje se. A je to v prdeli. Jeho úsměv mě totálně dostal. A o pár dní později jsme spolu začali chodit.

O rok později už máme syna a já jsem v kleci. Jsem s někým, kdo mě zamyká, kdo mi lže a kdo mě přesvědčuje o tom, že od něj nesmím odejít. „Ty bys měla být ráda, že máš chlapa, jako jsem já. Když mě necháš, skončíš sama a nikdo si o tebe ani kolo neopře.“ a tuhle průpovídku zakončil grimasou naznačující, že se mu ze mě chce zvracet.

Nechala jsem ho. On mě ne.

I po rozchodu jsem zažívala strašně peklo. Nadávky, vyhrožování a ponižování.

„A nemyslete si, že když nebude platit alimenty, že mu nebudete dávat malýho! Jednou je to jeho táta a má na něj právo!“ řekla mi soudkyně, když jsem se snažila dostat z bývalého alespoň špetku zodpovědnosti.

To mě úplně zlomilo. Nikdo mi nepomohl. Byla jsem sama a i když jsem měla kde složit hlavu, chyběl mi domov. Protože domov není místo, kde bydlíš, ale místo, kde tě chápou a milují. Můj otčím mě měl vždy rád, ale já to tehdy z nějakého důvodu nedokázala vidět a tak mě život pod jeho střechou hrozně trápil.

A pak roky běžely a nastal zlom. Do mého života vstoupil muž, se kterým budu brzy slavit desetileté výročí. Pořád mi dává najevo, že mě má rád. Ale já to nedokážu ocenit, protože nechápu, proč by mě měl mít někdo rád. Nedokážu nikomu říct, že ho mám ráda, nedokážu nikoho obejmout. Cítím se nesvá, objímání je mi nepříjemné. Dokážu obejmout své děti, muže a mámu. Ale když mě chce obejmout třeba kamarádka, která mě dlouho neviděla, je to pro mě strašně nepříjemné a nepřirozené.

Občas fňukám, že nemám šťastné manželství a štve mě, že mám tu drzost fňukat. Mám velké štěstí, protože můj muž je ten nejskvělejší člověk na světě a to, že mám pocit, že nám to neklape není jeho vina. Je to vina mých jizev a toho, co si vleču z dětství. Mám pocit, že mé manželství neklape, protože já se trápím a on o tom neví.

Často se mi zdají sny o tom, že jsem zpět na místě, kde jsem vyrostla. V našem bytě, na tom obrovském sídlišti. Vždycky si říkám, že to určitě něco znamená, že se na to musím zaměřit a zjistit, co mi ten sen chce říct. Obvykle uteče pár týdnů, vzpomínky na sen zmizí a já žiju dál. Ale teď už tomu rozumím. Sny o starém bytě mě nabádají, abych minulost nechala minulostí. Uvědomila jsem si, že ty sny se mi zdají, protože jedna má část z toho místa nikdy neodešla. Kousek mého já pořád žije v místě plném kritiky a zoufalství. V místě, kde nebyla láska. Ale teď už to vím. Po více než dvaceti letech vím, co se se mnou děje. A teď s tím konečně můžu začít něco dělat. Je těžké porazit nepřítele, kterého nevidíme.

Teď už vím, proč se chovám, jak se chovám a věřím, že se s tím dokážu poprat bez pomoci psychiatrů. Jak se říká, vše zlé je pro něco dobré a to platí i v tomto případě. Díky všemu, co se v poslední době událo, se mi vrátily vzpomínky, které jsem uložila tak hluboko, že jsem už úplně zapomněla, že existují. Já sice zapomněla, ale ony ne. Pořád se mnou byly a ovlivňovaly můj život. S tím je ale konec.