Cesta do středu duše

Děti jsou naše všechno. Jsou to naše největší lásky, naše štěstí, naše pýcha a naše budoucnost. Naší povinností je se o ně starat, zabezpečit jim jídlo, teplo, čistotu, bezpečí a lásku. Ale rozhodně se při tom nemusíme všeho vzdávat a postupně ničit své duševní zdraví.

Dnes se propaguje to, že pokud jste matkou, musíte se všeho vzdát, nosit dítě na rukou 24/7 a kojit ho do dvaceti. Pokud ale nejste ochotná tohle všechno dělat, tak co jste sakra za matku a proč jste si teda jako dělala dítě???

A co mě vlastně přimělo k napsání něčeho takového?

Nedávno na mě totiž vyskočila reklama. Její slogan zněl: "Věděla jste, že když miminko pláče, tak v podstatě umírá?"

To mi fakt nedalo a musela jsem to rozkliknout. A otevřel se mi asi třicet vteřin dlouhý spot o tom, jak z plačícího dítěte vyroste zoufalá troska plná traumat. Pokud jste ale správná maminka, tak něco takového přece nedopustíte! Stačí zaplatit několik tisíc za víkendový pobyt, kde vám řeknou, co máte přesně dělat, aby z vašeho dítka vyrostl silný a vyrovnaný člověk.

To je hodně silné kafe pro novopečnou maminku. Nebo pro maminku, co se doma stará o miminko, tříleťáka a prvňáčka. Nebo pro maminku, co má doma vážně nemocné dítě a k tomu miminko. Tohle je prostě hodně silné kafe pro velké procento maminek.

Jsme dnes obklopeni tím, jak s dětmi mluvit, co říkat, jak se chovat. A ano, souhlasím s tím, že dítě má být vychováváno s respektem, že se s ním má mluvit klidně, že je potřeba mu naslouchat, dávat mu pocit bezpečí. Naprosto souhlasím s tím, že metody nátlaku, vyhrožování a vydírání nikam nevedou a lze to udělat jinak. Moc bych si přála, aby moje děti mohli chodit do komunitní školy, protože si opravdu myslím, že náš školský systém je jedna velká tragédie, protože už škola a školka nás od malinka učí soupeřit, místo abysme spolupracovali. Myslím, že nutit děti do jídla je hloupost a myslím, že zlobit se na dítě, že se vydovádělo v kaluži, je taky hloupost. Myslím, že my dospělí by jsme měli dávat dětem najevo, že vše se dá vyřešit. A hlavně musíme děti za každou cenu ubezpečit o tom, že je budeme vždy chránit a že nám mohou věřit a mohou nám všechno říct. Děti potřebují vědět, že i když občas zvedneme hlas, neznamená to, že je nemáme rádi. Děti by také měly vědět, že i negativní emoce jsou lidské a jsou v pořádku. I když to rodič nezvládne a rozkřičí se, je to v pořádku. Rozhodně to není známka toho, že je nevyzpytatelný a nedospělý. Hodně se dnes setkávám s názorem, že když rodič bouchne, je to vlastně nevyzrálý jedinec, co je dítěti mizerným příkladem. Schopný a vyrovnaný jedinec přece neví, co je zlost.
Proč? Proč musí být rodič v očích dítěte robotem bez negativních emocí? Vždyť i tohle k nám patří. A dítě by mělo vědět, že v sobě nemusí nic dusit, že i negativní emoce je potřeba prožít a naučit se s nimi pracovat. Jak se ale dítě naučí pracovat se svými emocemi, když mu příkladem bude rodič s nuceným úsměvem, který se snaží schovat, že je zrovna naštvaný nebo smutný? Jasně, je fajn, když se umíme ovládnout a jedno, jestli jsme rodiče, partneři nebo kolegové v práci. Ale když nám občas bouchnou kamna, nedělá to z nás hloupé a neschopné negramoty. Konec konců, když člověk bouchne, může se pak omluvit. A ono pro dítě to není špatný příklad, když uvidí, že někdo přizná svou chybu, lituje jí a omluví se.
Ano, opravdu si myslím, že ty metody zastrašování a vyhrožování jsou hloupé a opravdu nic nepřinášejí. Opravdu si myslím, že dítě je dost moudré na to, aby jsme s ním mohli vše rozumně vykomunikovat. Fakt jsem toho názoru, že dítě lze vychovat bez křiku a facek.

Jenže všeho moc škodí. Kolem nás je tolik různých rad, jak vychovat vyrovneného dospěláka, že člověk má najednou pocit, že vlastně jako rodič nesmí nic, aby náhodou to své robátko nějak psychicky nerozstřelil. Najednou se z rodiče stává nesvéprávná bytost, která se nesmí rozčílit, protože je pak pro dítě špatným příkladem a ještě mu užene trauma. Nesmí dítěti nic přikázat, protože zasahuje do svobody té malé osůbky. Nesmí se rozhodout pro další dítě, protože to první už nebude středobodem a hned to samozřejmě zase vede k psychické nepohodě. Rodič by vlastně ani neměl dítě posílat do školky nebo do školy, protože tam ztrácí pevnou půdu pod nohama, když u sebe nemá maminku. A samozřejmě je ideální, nechat dítě v plenkách do pěti let minimálně, protože dnešní děti údajně nemají dost vyvynutý mozek na to, aby dřív dokázaly ovládat své vyměšování a brzké učení na nočník způsobit úzkosti a deprese. Ovšem, že je spousta dětí, co třeba ve dvou letech vůbec plenky nepotřebují. Ale odborník by vám řekl, že něčeho takového jste mohli dosáhnout pouze pomocí nátlaku, hrubosti a zastrašování.

A na druhé straně tu máme články o vyhořelých maminkách, o maminkách, které při mateřské skončily jako alkoholičky nebo začaly brát antidepresiva. K tomu se samozřejmě musí přidat komentáře vysloužilých ocelových matek ve smyslu: "My dřív na nějaké hroucení neměly čas. Každý den jsme vařily a pekly a po nocích vyvařovaly desítky plen."

Au. To je ale bolavé kopnutí do maminky, která už tak má pocit, že naprosto selhala a je nejhorší na světě.

A tady se dostáváme k jádru pudla. Naše mámy sice neměly spotřebiče a vychytávky, jako máme dnes. Ale taky neměly internet plný zaručených rad od rádoby profíků na výchovu a diskusních fór na téma: Jak být matkou roku. A ze všech stran to na nás chrlí. Že miminko se častým nošením rozmazlit nedá. Že miminko to potřebuje, být neustále na rukou, cítit blízkost své maminky, slyšet tlukot jejího srdce. Noste a mazlete dítě neustále. Ostatní členové rodiny, domácnost, vaření a i čas pro sebe teď musíte zatlačit někam do kouta. Kolébejte, pusinkujte a hlavně kojte!

Jsme zaplaveni články o tom, že kojení je nejpřirozenější a nejdůležitejší věc na světe a pokud patříte mezi maminky, co kojit nemohou nebo prostě nechtějí, seběhne se na vás laktační inkvizice, aby vám dala co proto. Hned se dozvíte, že vaše díte bude mít z umělého mléka nízké IQ, že bude stále nemocné a že spolu nikdy nebudete mít dobrý vztah. Ale můžete si za to samozřejmě sama, protože kdybyste chtěla, tak kojit budete. A je úplně jedno, že za sebou třeba máte porod tak komplikovaný, že jste vy i dítě málem přišla o život a že jste od sebe museli být klidně i několik týdnů oddělení. Prostě kdybyste byla správná máma, dokázala byste kojit a hotovo.

A když jsme u toho kojení, vůbec se nepokoušejte dítěti likvidovat jeho osobnost tím, že byste mu zkoušela stanovovat nějaký režim. Kdepak, to se dnes nenosí. Prso nabízejte na požádání. I kdyby to dítě mělo na prsu viset celé hodiny, vy mu to musíte dopřát, protože ono to prostě potřebuje a je úplně jedno, že vy, jako máma, jste taky člověk a taky potřebujete jíst, spát nebo se v klidu vyprázdnit. Je úplně jedno, že máte třeba ještě další děti a další povinnosti. Dala jste se na mateřství, tak si to užijte se vší parádou.

A nastavování režimu jako takového? I to je podle odborníků vlastně forma týrání. Přece nemůžete chtít po dítěti, aby chodilo spát v určitou hodinu? Ono si přece samo řekne, až bude unavené, tak mu laskavě nezasahujte do jeho biologických potřeb. Vaše potřeby momentálně nikoho nezajímají a nejsou důležité. Například já jsem v očích odborníků na výchovu dětí opravdu příšerná máma, protože od dvou měsíců jsem svým dvojčatům začala zavádět režim, aby si zvykli v noci spát. Po šesté hodině se jde koupat, v sedm je večeře a v půl osmé postýlka. První večery se u nás řvalo. Dnes usínáme s klidem a probouzíme se v pohodě. Je to zvláštní doba. Dítě, které má čtyři roky, prý není schopné poznat, kdy potřebuje močit. Ale dítě ve dvou měsících dokáže pochopit, že přichází večer a doba spánku. Ty děti jsou ale zvláštní stvoření...  I když pozor. Odborník na péči o děti by mi jistě teď řekl, že děti mi sice v pohodě usínají, ale že jsem toho dosáhla nátlakem a poškodila tím jejich křehké dušičky. V budoucnu mě jistě budou nenávidět, protože mi to nikdy nezapomenou a to trauma je bude provázet celý život.
No, já si myslím, že když budou mít děti doma maminku, která se dobře vyspí a má trochu času na sebe, budou rozhodně spokojenější. Protože spokojená maminka, spokojené miminko. Pokud je máma neustále nevyspalá, brečí, protože o sobě pochybuje, a nemá čas si ani dát sprchu, bude nervózní a svou nervozitu přenese na dítě.A taky na manžela. A to může vykouzlit dusno v domácnosti a to rozhodně není to, co děti potřebují.

Je to všude! Trauma, trauma, TRAUMA! Rodič si vlastně nesmí ani upšouknout, aby z toho hned nebylo trauma. Dítě nesmíte brzy učit na nočník, nesmíte po něm chtít, aby v čase oběda jedlo s vámi. Nesmíte ho učit zdravit, protože tomu děcku to přece docvakne samo, když uvidí, že vy zdravíte. Nesmíte nechat dítě brečet, nesmíte ho pokárat... Dokonce jsem četla i článek, kde bylo, že po dítěti nesmíte ani chtít, aby si zulo boty, když přijde domů z vycházky. I kdyby se to dítě vyválelo v hnoji, vy na nej nesmíte tlačit, aby si sundalo boty. Až vám zabordelí celý dům a pak uvidí, jak se plazíte po kolenou, abyste tu spoušť uklidili, ono mu samo dojde, že příště se musí vyzout... Bože... Tohle mě opět přivádí k učení na nočník. Dítě téměř do pěti let není schopné ovládat své vyměšování, ale na to, aby si dalo dohromady takové souvislosti, na to má, dle odborníků, mozek vyvinutý dost.

Ještě když jsem čekala svoje dvojčátka, vyskočil na mě článek o kolice. Článek byl plný toho, že dětská kolika je něco nenormálního, že dítě si tím vlastně vůbec nemusí procházet, stačí jen, když budete používat tento výrobek. Musíte si přece uvědomit, že bolavé bříško není nic normálního! No, jen si představte, jak by bylo vám, kdybyste celý den pociťovali nějakou bolest a nemohli byste si pomoct! No? Jak by vám bylo? Hm?!
V článku tak trochu chybělo, že bohužel urputné bolení bříška zažívá spousta dětí, protože s největší pravděpodobností nemají dostatečně vyvinutý trávící trakt. Nebo může být kolika způsobena slabými svalíky na bříšku, hltáním, překrmováním... Děti také mohou mít nějakou potravinovou alergii. Bohužel, miminka na bolení bříška trpí často. Ale tento článek byl plný zaručených rad a tipů, jak úplně kolice předejít. Protože zase nějaký profík na děti přišel s tím, že za koliku mohou rodiče. 
Takové články pak způsobují, že maminky se pak cítí provinile, když nedokážou bolesti bříška zabránit. Maminky chovají, masírují, nahřívají, používají ten zázračný výrobek. Dítě se i tak kroutí bolestí, ne a ne se vyprdět a mamince se jen honí hlavou to, že ta kolika není normální a že ona je máma k ničemu, když nedokáže svému dítku pomoct.

Chrlí to na nás ze všech stran. Co dělat a co nedělat, co je normální a co ne a selský rozum se jaksi vytrácí. Například, mě mladá lékařka ujišťovala, že dítěti na umělém mléku nesmím dávat jiné tekutiny, že mléko mu stačí. Dokonce existují diskusní fóra, kde se řeší, jestli miminku v horkém létě smíte dát kapku kojenecké vody... A přitom stačí použít vlastní rozum a vlastní pocit- miminko se potí a má málo počůrané plenky. Logicky potřebuje tekutiny. Jaké tekutiny miminko smí pít kromě mléka? Kojeneckou vodu nebo čaj pro něj určený. Dnes maminky neustále sjíždí diskusní fóra a odborné články kvůli každému prdnutí a pak jsou z té záplavy často naprosto nesmyslných informací úplně zoufalé. Nebudu lhát, i já jsem v prvních týdnech s dvojčaty koukala na internet kvůli každé blbině. A fakt jsem z toho byla naprosto zoufalá a bezradná a prakticky jsem dva měsíce probrečela. Opravu až rozhovor s naší pediatričkou mi pomohl. Ona je stará škola a je to rozumná ženská, se kterou jsem nikdy neměla problém. Je skvělá. Nic nezanedbá, ale zároveň nehrotí. Člověk jí může zavolat kdykoli a ona poradí, případně přijede nebo zařídí sanitku. Dala jsem na ni a teď se snažím spoléhat na své pocity. A všem je nám lépe. Najednou jsou i kluci klidnější, celá rodina je víc v pohodě. Řídím se prostě sebou.

Jasně, občas jsou dny, kdy si nevím rady. Ale pokud vidím, že děti nemají horečku nebo nevykazují, že by je něco bolelo, nemají nateklé mandle nebo zarudlý krk, už se nehroutím. Teď už vím, že když se dítě rozpláče, nemusím hned všeho nechat a div se nepřerazit, abych hned začala utěšovat. Vzpomínám, jak jsem v prvních dnech třeba dělala sekanou. Měla jsem ruce od mletého masa, miminko začalo křičet a já hned chytla paniku, honem umýt, honem chovat, utěšovat. Dnes už vím, že si maso klidně můžu zpracovat, pak si v klidu umýt ruce a pak jít. Když to dítě bude pět minut plakat, tak se mu fakt nic nestane, nebude mít trauma a tvrzení, že v takové chvíli v podstatě umírá je naprostý nesmysl. Miminko pláče, protože jinak se ozvat neumí. Ale to neznamená, že hned musíte všeho nechat a letět. Klidně si dodělejte rozdělanou práci, klidně si skočte na toaletu. Vyčistěte si zuby, dojezte si ten oběd. To dítě bude z toho nebude mít trauma. To dítě si ani nebude pamatovat, že jste ho tu a tam nechala pár minut brečet.

To, že se nebudete stavět na hlavu podle potřeb vašeho dítěte neznamená, že své dítě dostatečně nemilujete. Naopak si myslím, že přílišná péče tak trochu zapáchá opičí láskou. Vždyť to dítě se taky musí postupně naučit spoléhat samo na sebe. Nemůžeme vést děti k tomu, že jim neustále bude stát někdo za zadkem. Ano, my rodiče tu jsme proto, aby jsme své děti milovali, pečovali i ně a vychovávali je. Ale to neznamená rezignovat na sebe a vše ostatní. Když se staneme rodičem, jsme tu proto, abysme své děti chránili a ukazovali jim cestu. Jsme tu proto, abysme ty děti vychovávali, učili je být dobrým člověkem, učili je ke vztahu k přírodě. My nejsme rodiče proto, abysme se úplně podřídili a našlapovali kolem dítěte po špičkách, aby se náhodou nezhroutilo. Je v pořádku občas zvednout hlas, nestát neustále za zadkem a určovat dítěti nějaké povinnosti.

Máma, která ve vypjaté situaci zakřičí není špatná máma a není potřeba jí hned vyčítat, že to nezvládla. Vždyť je to právě ta máma, která potřebuje obejmout a potěšit. A proč? Protože o dítě se vždy stará na sto procent. Kdo se ale stará o mámu? Máma potřebuje žít s vědomím, že dělá vše tak, jak umí nejlépe. Určitě je dobré se neustále vyvíjet a učit se s dětmi komunikovat. Ale všeho moc škodí a někde se hranice nastavit musí. My máme být pro děti vzorem, máme jim ukazovat cestu a ubezpečit je, že když udělají chybu, vždy u nás najdou bezpečný přístav. Ale rozhodně se jim nemáme naprosto podřizovat. Dle odborníků není vhodné na dítě vyvíjet jakýkoli nátlak. Dobrá. V tom případě by jsme se ale také neměli nechat zahánět do kouta.