Cesta do středu duše

Díky sociálním sítím jsme všichni více vidět. Soukromí už není, co bývalo. Žijeme virtuálně, sledujeme životy jiných, komentujeme, diskutujeme a bohužel i urážíme a napadáme. Od doby, co se mi narodila dvojčata si hodně všímám toho, že ženy se velmi rády vzájemně ponižují a jsou na ostatní ženy zlé. A to je strašně smutné, zejména proto, že se nejčastěji napadáme právě ve chvílích, kdy potřebujeme oporu.

Vzpomínám, jak se mi narodili kluci. V nemocnici to ještě šlo, ale jak jsme přijeli domů, nastalo několik měsíců pekla. Pláč ve dne i v noci, žádný spánek a na krku kromě dětí i domácnost. Ano, dnes už bych plno věcí udělala jinak. Dnes už vím, že nemusí být denně vytřeno, navařeno a že nemusí být třikrát týdně napečené buchty a k tomu ještě domácí chléb a housky. Jenže já jsem člověk, co se strašně upíná na zvláštní a někdy i nesmyslný řád a je pro něj těžké, když ho nezvládá dodržovat. Byla jsem vyčerpaná, ale zároveň jsem chtěla fungovat jako dřív. Mít perfektně uklizeno, navařeno a hlavně cvičit a pracovat na své postavě. Měla jsem na sebe vztek a nadávala jsem si za to, že nic nezvládám. Říkala jsem sama sobě, že jsem neschopná a šestinedělí jsem probrečela. Navíc jsem si nadávala za to, že naše děti jsou vymodlený zázrak a já ze sebe měla pocit, že svým chováním dávám najevo nevděk za to štěstí, co nám do života přišlo.

Své pocity jsem sdílela na Instagramu. Jednak proto, abych se vyventilovala, ale i proto, že jsem si říkala, že tímto prochází plno maminek a jistě pro ně bude alespoň malou útěchou vědomí, že v tom nejsou samy. Reakce na mé zoufalství byly většinou plné povzbuzujích slov a to mě těšilo a pomohlo to mojí duši. Ale našla se paní, která sdílení mého zoufaství těžce nesla a důrazně se do mě opřela. Ta paní mi řekla, že ona má taky dvojčata a všechno zvládla a ještě ke všemu bez chlapa. Jak si vůbec dovoluji být nešťastná, zoufalá a unavená, když ona všechno zvládla? A co jako budu dělat do budoucna, až budou děti lézt, chodit a běhat, když jsem takhle vyřízená už v prvních týdnech?

Každé její jedovaté slovo byla dýka, kterou mi bodla do hlavy a dostala se mi s ní až do mozku. Moje pochyby o sobě samé rostly. I když mě můj muž neustále ubezpečoval o tom, že jsem skvělá a že všechno zvládám, jak nejlíp umím, nemohla jsem mu věřit. Protože jsem prostě nezvládala to, co ta paní. Navíc, můj muž je přesně ten typ dokonalého táty, co se opravdu snaží pomáhat na všech frontách, miluje své děti, rád s nimi tráví čas a jestli je uvařeno nebo uklizeno, to vůbec neřeší. Měla bych být za to vděčná, ale v těch prvních týdnech to ve mně vyvolalo jen další pochybnosti o sobě samé.

A teď přichází ta otázka. Proč mi tehdy ta paní neřekla, že si to sedne, že to chce čas a bude to lepší? Proč mi neřekla, že si na celou situaci zvyknu, že se to naučím? Nebudu vám lhát, opravdu jsem si v těch prvních měsících myslela, že to prostě nezvládnu, že na to nemám a že prostě někam uteču. Ale láska k rodině mi nedovolila se vzdát a já se dala do boje. Bylo to strašně těžké a ty první měsíce mám v mlze. Teď už si většinu času s dětmi užívám. Jasně, není to vždy snadné, ale oproti tomu, co to bylo, je to úplná nádhera.

Na internetu vidím, že hodně maminek, nejen dvojčat, je ze začátku zoufalá a o své pocity se snaží podělit. Jenže pak přijde tvrdý náraz v podobě nenávistných komentářů a předhánění v tom, kdo je lepší matka a kdo toho zvládne víc. Nemluvě o starší generaci žen, která ještě unavené mamince vyčte to, že žije v moderní době plné vymožeností, zatímco dřív se muselo každou noc prát milion plenek a nikdo neměl myčku, robotický vysavač nebo donášku jídla až ke dveřím. A když čtu ty hnusné a jedovaté komentáře, vždy se musím ptát, proč mají v sobě ženy tolik zloby.
Nenávist se prokusuje snad každou oblastí, se kterou se máma potýká.
Ty nekojíš? Co jsi to za matku?!
Ty pořád ještě kojíš? Nejsi divná?
Ty dáváš dítěti hranolky? Ty jsi ale nezodpovědná! Jen počkej, až bude mít tvoje dítě problémy s váhou a srdcem!
Ty dáváš dítěti jen bio? To máš teda asi na mozku mlíko....
Ty nakupuješ z bazaru? To já bych teda svému dítěti neudělala, se mu budou ostatní smát....
Ty kupuješ tak drahé oblečení? A na co? Za měsíc mu to bude malé... To je strašné, jak rozhazuješ peníze!
Ty by sis chtěla dát v klidu kávu? A proč sis teda dělala děcka?
Ty ráda veškerý svůj čas tráviš s dětmi a nechybí ti společenský život a koníčky? Tak to už ti bzry hrábne, tedy pokud už se tak nestalo.
Ty koupíš svému dítěti všechno? To z něj vyroste pěkný spratek, který si ničeho neváží.
Ty svému dítěti nechceš koupit hodinky z vodotryskem? Chudák maličký, nic mu nedopřeješ...

A takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. Máme v sobě mnoho opovržení a pohrdání, ale ohleduplnost a pochopení mnohým z nás chybí. A přitom by nám tolik pomohlo, kdybychom si uvědomily, že my, ženy, nejsme rivalky, ale parťačky. Měly bychom se vzájemně podporovat a ne srážet. Kde se v nás všechna ta zloba bere?

Myslím, že možná vím, čím to je. Všímám si, že právě ty nejschopnější a nejsamostatnější mámy nejvíc chrlí jedy. A to je ono. Žena najednou jakoby zapomněla, že ač se stala matkou, stále zůstala člověkem. Její život je jen neustále sebezapření, dřina a uvolnění žádné. Nemůžete do poháru lít vodu do nekonečna, to prostě nejde. Ten pohár dřív nebo později přeteče a může se to projevovat různými způsoby. Pláčem, vyhořením nebo třeba pohrdáním jinými. Já doma s dětmi zvládám vše, ale narovinu přiznávám, že čas pro sebe potřebuji. I když miluji svoje děti a celou svou rodinu, miluji svůj život, potřebuji občas dobít baterie. Potřebuji si zajít do kina, na kávu, na procházku o samotě. Potřebuji občas s rodinou na výlet nebo někam do společnosti. Nemůžu neustále fungovat jen jako matka. Chci být tou nejlepší mámou, ale bych takovou mohla být, musím být spokojená a v pohodě. Možná právě proto, že mám možnost občas vypnout a být jen sama se sebou, nemám potřebu hledat chyby na jiných maminkách. Snažím se na každou dívat laskavě a s pochopením.

Pojďme si něco slíbit. Buďme k sobě laskější. Pojďme vyměnit urážky za slova podpory a pochopení. Pojďme si uvědomit, že každá maminka má jiné možnosti, jiné schopnosti, jiné zkušenosti, jiné zázemí a jiné okolí. Každá máme jiné děti. Každá z nás má nějakou minulost, která se na nás nějak podepsala. Nemůžeme soudit jiné, dokud neznáme každý detail jejich životů a každou jejich myšlenku. Vždyť všem nám bude líp, když si místo hejtění raději začneme pomáhat.

Na závěr bych chtěla jen dodat, že nejsem žádný psycholog, co tu dává rady. Píšu jen to, jak to cítím a jak o tom přemýšlím.