Úvod
Když jsem zjistila, že čekám dvojčata, nebála jsem se přibírání. Byla jsem si jistá, že všechna kila půjdou dolů levou zadní. V hlavě jsem si malovala, jak budu v jednom kuse venku s kočárkem, budu pořád na výletech, pořád v pohybu a jistě brzy budu zase fit. To jsem ale nevěděla, jak strašně náročné období mě čeká a už vůbec by mě nenapadlo, že kočárek mi bude zapovězen.
Samozřejmě, že nějaké obavy byly. Ale netýkaly se mojí váhy. Spíš jsem si měla strach, jak to vše zvládnu. Dvě děti a jen jedny ruce. Můj muž hodně pracuje, takže jsem často sama. Myslím, že není třeba se o tom rozepisovat, vím, že hodně mých sledujících to zná. Bála jsem se, jak to s nimi vše zvládnu a opravdu, první týdny byly peklo. Pepik byl klidné miminko, ale Petřík neustále řval. Celé dny i noci a já byla totálně zoufalá, protože jsem vůbec nevěděla, co s ním a nechápala jsem, jak to vůbec nedokáže, když denně naspal cca tři až čtyři hodiny. V prvních týdnech jsem fakt myslela, že tohle nikdy nemůžu zvládnout a navíc jsem na sebe byla dost tvrdá a snažila se do toho všeho ještě hubnout. Jo, hubla jsem. Ale za jakou cenu?
Netrvalo dlouho a skončila jsem v nemocnici se zády. Má operovaná páteř potřebovala oddych. Opakovalo se to několikrát a já vůbec nechápala, proč. Až mi jednou jedna paní, když jsem funěla s kočárem do velkého kopce, řekla: "Teda to vy se ale nataháte! Taková zátěž a ještě takový krpál!"
Budu upřímná. Do té chvíle mě vůbec nenapadlo, že za mými problémy se zády stojí kočár. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že je těžký. Já měla v hlavě, že kočár je v pohodě, ale moje kondice je chabá a proto jsem z kočárku tak unavená a udýchaná.
Jenže pak jsem se nad tím zamyslela a zjistila jsem, že já, která po operaci páteře, nesmím tahat těžké věci, vlastně několik hodin denně tahám kočár, který má více než čtyřicet kilo.A tak jsme honem sháněli lehčí kočárek. A sehnali. Původní kočárek měl 26 kg a byl docela těžko ovladatelný, protože to byl poměrně starý model. Sehnali jsme kočárek o váze 16 kg a navíc byl skvěle ovladatelný a já měla pocit, že snad jezdá sám. A tak jsem se s nadšením vrhla do trhání rekordů v počtu kroků a co chvíli jsem brala kluky na výlet.
A skončila v nemocnici na kapačkách a ve stavu, kdy jsem se doslova nemohla ani pohnout. I slabé otočení hlavy způsobilo bolest, která mi projela celým tělem. Takže bylo vymalováno. Kočárek jen v nouzi a jinak se kluci musí naučit ťapat po svých. Bála jsem se toho. Dva kluci, bez kočárku a v obci, kde moc chodníky nejsou. Naštěstí jsme se vše naučili. Vím, že to dnes není moc populární, ale prostě jsem musela zvolit přísnost. Prostě v určitých místech se bude chodit za ruce a můžeš se vztekat, jak chceš. A kluci se to rychle naučili. A ještě než jim byli dva roky, už se naučili chodit ne jen do obchodu, ale i na delší procházky. A teď, když už jim je dva a čtvrt, tak už dokážou v pohodě ujít i pár kilometrů. Ale co si budeme povídat, pro mě to není dostatek pohybu. Navíc sebe samu dost zanedbávám, často se nestihnu přes den ani najíst a v noci často nespím. Takže jak padne večer, nacpu se nějakou blbostí, kterou spláchnu sklenkou vína. A tu sklenku vína pak ještě proložím celou čokoládou a pytlíkem křupek. A pak další sklenička a k tomu toust a sýr....
A tak jsem za rok přibrala deset kilo.
Fajn... bylo to dvanáct.
Nebo možná čtrnáct?
No, to už je teď jedno. Každopádně je fakt, že nejsem v lehké situaci. Petřík stále v noci nespí. Někdy se vzbudí třikrát za noc, někdy třikrát za hodinu. Čas na sebe moc nemám a jsou dny, kdy fakt nevím, co dřív a je to na palici. Mám to úplně stejné, jako miliony dalších žen.
A tak jsem jednoho dne bouchla do stolu a konečně jsem se rozhodla, že přijmu plnou zodpovědnost za svou obezitu. Už se nebudu schovávat za náročné období a péči o děti. Už nebudu hledat výmluvy, zaměřím se na způsoby. A pomůžu si tím, že sama sebe vyzvu. Poslední rok totiž jen hledím na to, jak je mi oblečení, co jsem nosila před těhotenstvím stále menší. A furt si říkám, že to změním. Ráno vstanu plná motivace a večer končím se sladkostma a slibem, že teda od zítra.
A tak jsem vzala své oblibené kalhoty, které teď nenatáhnu ani přes zadek, natož, abych je zapnula a slíbila jsem si, že udělám vše proto, abych se do nich za sto dnů dostala. A světe div se, ono to pomohlo. Nevím, co přesně zabralo, jestli osobní výzva nebo to uvědomění, že má obezita je v mých rukou. Každopádně výzva je v plném proudu. Tento úvod píšu v 31. dnu výzvy. A jak mi to jde? O tom bude další článek.