Cesta do středu duše

S Karlem jsem se několik dní neviděla, neměla jsem na něj náladu. Vlastně jsem neměla náladu vůbec na nic a Zuzka poznala, že potřebuji rozptýlení.

„Pojďme nakupovat!“ pobízí mě vesele. „Už je to věčnost, co jsme spolu provětraly peněženky!“

„No, mně se moc nechce.“ protože ve všem vypadám hrozně…

„Ale no tak… Víš, že akce, do kterých se člověku nechce, nakonec dopadají nejlépe? Nakoupíme, dáme si dobrou kávu, zajdeme třeba na nehty…“

„Víš, že v týdnu kvůli práci nemůžu mít nalakované nehty.“

„Bóže, tak třeba na kosmetiku! Na šipky! Na minigolf! To je jedno, pojďme se bavit.“

Místo odpovědi jen otráveně vzdychnu. Zuzana se nenechá odbýt, bere mě za ruku a tahá z gauče. Jak jen mám tuhle její vlastnost ráda! Cítí, že jsem úplně bez energie a dává mi kus té své. Je to vážně nejlepší kamarádka a já jí před pár měsíci strašně křivdila. Ona si zaslouží najít Pana Dokonalého, který jí bude na rukou nosit. Žádného mamánka, žádného burana, žádného soplojeda nebo kulohraba. Zaslouží si pořádného muže.

O hodinu později je Zuzana o dva tisíce lehčí a já pořád nic. I když mi Zuzka do kabinky nosí samé hezké oblečení, já se ve všem cítím ošklivá.

„Vždyť se podívej, v těch riflích mám prdel jako kráva.“ odmítám už snad desáté džíny, které mi přinesla do kabinky.

A v Zuzčiných očích se zablýskne poznání. „To ti řekl Karel?“

„Ne, vždyť mám oči.“ zalžu, ale je mi to k ničemu. Zuzka mě moc dobře zná.

Zuzka vleze ke mně do kabinky a začne mi domlouvat. „Přece se nenecháš ponižovat takovým skrčkem? Ty jsi bezvadná a krásná holka a jestli to on nevidí, tak ať táhne!“

„Má pravdu, podívej.“ natočím se k zrcadlu bokem a ukážu na svůj zadek.

„Pche!“ Zuzka se taky otočí bokem. „Vidíš? Vždyť máme ty zadky skoro stejné!“

„Jenže ty máš zadek poctivě vydřepovaný!“

„Ach jo, Kláro.“ Zuzka mě obejme a když se odtáhne, dodává: „Chceš mít vydřepovaný zadek? Dřepuj! Ale dělej to proto, že to chceš ty sama a protože to tobě dělá dobře. Nedělej to proto, že máš chlapa, který si potřebuje vykompenzovat, že ti při konverzaci kouká do nosu.“

„Jo, já vím, že máš pravdu, ale prostě mi ta jeho poznámka něco sepnula v hlavě.“

„Chápu.“

„Ale víš co, máš pravdu. Karel se může jít bodnout. Byly tu kalhoty, co se mi líbily. Které to jen jsou?“

Našla jsem je, znovu jsem si je oblékla a podívala jsem se na sebe. Vypadala jsem hezky. Ne a ne a ne! Nedovolím Karlovi, aby mi zničil sebevědomí!

Nakonec jsem si ten den koupila kalhoty, halenku i boty na super vysokém podpatku. Nakupování se protáhlo, takže už jsme se Zuzkou nestihly nic podniknout, ale nakonec to byl opravdu příjemný den a než jsem odešla do práce, měla jsem pocit, že mé sebevědomí je zpět.

…

O týden později mě Karel pozval do kina. Šla jsem. Chtěli byste vědět proč? Sama nevím. Karel mě štval, ale někdy to s ním bylo hezké. Byl jako to štěně, co najdete mezi odpadky. Všechno vám doma rozkouše a počůrá, ale vy ho svým způsobem máte rádi.

Sešli jsme se před kinem. Karel už tam čekal.

„Páni! Nové oblečení! Tobě to sluší!“ Přijde ke mně, znatelně menší a jeho pohled padne dolů. „No, i nové boty máš.“

„Ano, mám ráda vysoké podpatky a rozhodla jsem se, že už kecky nosit nebudu. Nelíbí se mi.“

„V pořádku. Jen si říkám, že k takovým botám tohle oblečení není úplně vhodné.“

Začínám rudnout vzteky.

„Co kdybych tě vzal na nákupy já? Slibuji, že si to užiješ.“

„Prosím tě, ty kradeš?“ zeptám se s humorem a Karel se zasměje.

„Ne, nemám to zapotřebí.“

„Ty mě zveš na nákupy, když jsi na invalidním důchodu?“

„Neřeš to. Kdybych na to neměl, nezval bych tě. A teď už pojď. Koupíme si něco k filmu.“

Jdeme do fronty na popcorn a limonádu a Karel zase nasadí svou masku příjemného muže. Pak ale přijdeme na řadu.

„Vezmeme si maxi popcorn a dvě velké Coly.“ pak se na mě podívá a dodá: „Pro slečnu dietní.“

Mám chuť na něj vysypat celý popcorn a pak ho utopit v dietní limonádě, ale raději se kousnu do jazyka a snažím se vyčarovat nějaký úsměv. Myslím, že právě vypadám jako jeho matka v den, kdy mě poprvé viděla.

Najdeme svá místa a o malou chvíli později už začíná film.

„Neuhodneš, kdo je vrah!“ Karel na mě šibalsky mrkne.

„A ty to snad víš?“

„Ano, už jsem tu byl včera.“

Bože můj, tohle bude asi dlouhý film.

„Tak uvidíme, jestli na to přijdu.“

Přišla jsem. Úplně bez váhání, ale až do konce filmu jsem nevěděla, jestli jsem se trefila, protože Karel na sobě nedal vůbec nic znát. V tomhle byl vážně dobrý. Dokázal si udržet naprosto kamennou tvář. Tedy pokud šlo o to, kdo je vrah. Pokud šlo o ostatní věci, Karel se tvářil jako malé rozjařené dítě. Pořád jsem cítila, že se na mě dívá, aby viděl, jak na film reaguji. Byl to opravdu zajímavý thriller s parádní zápletkou a mnoha wow momenty. Jenže Karel tyto momenty neustále kazil otázkou: „To je něco, vid?“

Když se zeptal asi po osmé, už jsem ani neodpovídala. Jen jsem v hloubi duše litovala, že sebou nemám placatku s nějakým alkoholem.

Když film skončil, doprovodila jsem Karla na autobusovou zastávku.

Byl zmatený. „Myslel jsem, že bych dnes zůstal u tebe.“

„Jsem unavená.“ dala jsem mu pusu na tvář, otočila jsem se na svém super vysokém podpatku a ani jsem s ním nepočkala, až mu přijede spoj.

Doma jsem zase přemýšlela, proč tohle vůbec absolvuji. Zuzka mi přece řekla, že se mám na sázku vykašlat a myslela to vážně. Ale já měla pocit, jako bych byla moucha lapená v pavučině. Chtěla jsem ven, ale nemohla jsem a nevěděla jsem, proč to nejde.

Klára by si lepší partii jen těžko hledala. Vždyť se podívejte na ten zadek.

Proč mi ta věta pořád zní v hlavě?

…

Druhý den mi Karel volá a neodbytně mě zve na nákupy. Nezapomíná dodat, že se velmi vyzná v módě a mile rád bude mým poradcem a nosičem spousty šatů.

„Ne. Jsem dospělá, pracuji a na oblečení si vydělám sama.“ uzavírám debatu a pokládám telefon. Myslela jsem, že jsem tím toto téma uzavřela a bude klid. Ale chyba lávky. Druhý den se Karel objevil u mých dveří se několika taškami nového oblečení. Vypadalo to dost draze. Vážně, kde ten člověk bere peníze?

Nejdřív se rozčílím a mám chuť mu všechno to oblečení nacpat tam, kam se odváží podívat jen celníci.

„Ale ňo, ňo…“ Karel zase používá ty slabiky, co tak nesnáším a blíží se ke mně, jako k toulavému zvířeti ve snaze získat si mou důvěru. Čím je blíž, tím méně sil k rozčilování mám. Jak to jen dělá?Než se vzpamatuji, už mě drží v objetí.

„Uff… No dobře. Ukaž, co tam máš.“

A Karel s nadšením vytáhne z jedné z tašek šaty. Krásné šaty. Ne, nejsou krásné. Jsou naprosto překrásné. Kruci! Ty musely být drahé! Mají příjemný materiál. Jsou tmavě hnědé s malými tyrkysovými kvítky. Kolem kvítků jsou drobné zlaté lístky. Šaty mi jsou po kolena a mají dlouhý rukáv.

„Už začíná být chladno.“ poznamenal Karel, jakoby mi četl myšlenky. „Nechceš si je vyzkoušet?“

Jsou tak krásné! I když šaty běžně nenosím, tyhle si chci obléknout. „Ráda.“

Jdu se honem převléknou. Ta látka je tak příjemná na těle! Jdu k zrcadlu, zatímco Karel uznale přikyvuje.

„Tak ještě tohle.“ bere další z tašek. Je velká a je v ní krabice, ve které jsou krásné hnědé kozačky. Na nízké podrážce a bez podpatku, samozřejmě. Beru si od Karla boty. K těm jsou tak pohodlné a k těm šatům se úžasně hodí! Jak je možné, že Karel má takový vkus? Vždyť se obléká jako trhan, ale tohle oblečení vypadá, jakoby ho vybíral někdo, kdo se skutečně vyzná.

„Vypadáš nádherně.“ Karel ke mně přistoupí zezadu a objímá mě v pase. Na malinkou chvilku mám pocit, že jsme normální pár a Karel není muž, co mě většinu času totálně vysírá. Ale nebyl by to Karel, aby ten pěkný okamžik jednou větou nezabil.

„Ještě musíme zamaskovat tohle.“ přejede mi rukou po zadku a poplácá mě. Pak jde pro další tašku a vytahuje z ní tak nádherný pásek, že nemám ani čas se naštvat. Je opravdu nádherný! Taky má hnědou barvu, taky jsou na něm ty zlaté lístky. Je poměrně široký, sama bych si asi takový pásek nekoupila, ale k těm šatům jde skvěle.

Karel mi pásek zapne se slovy: „Tohle odpoutá pozornost od tvého pozadí.“

„Proč mi tohle říkáš?“ obořím se na něj.

Karel vůbec nechápe, proč jsem se rozčílila.

„Když jsi mě poznal, hned jsi viděl, že mám pár kilo na víc a i přesto jsi stál o to, abychom se vídali dál. Proč ti to najednou vadí? Copak já ti předhazuji tvou výšku?“

„Omlouvám se, nechtěl jsem tě urazit.“ Bere mě za ruku a vede ke gauči. Posadíme se a on pokračuje. „Víš, ono by nebylo fér, kdyby ses navážela do mé výšky. Je to věc, za kterou nemohu.“

Malinko se zastydím. Má pravdu. Přece se nemůžu vysmívat člověku za něco, co nemůže ovlivnit.

„Ale ty můžeš. Co takhle začít běhat?“

V první chvíli mám chuť ze sebe servat to obleční a nacpat mu to všechno do pusy, aby už mlčel, ale něco se ve mně zlomilo. „Máš pravdu. Měla bych se o sebe víc starat.“ hlesnu jen.

Co to je? Proč jsem tohle řekla?

„Hodná holka.“ Karel mě pohladí po vlasech a políbí mě na spánek.

Co se to se mnou děje?