Cesta do středu duše

Bože můj, asi umírám. Jak se pozná infarkt? Nemůžu vůbec popadnout dech, plíce mě pálí, jako bych vdechla žhavé uhlíky a hlava se mi točí. Mám pocit, že jsem uběhla už celé kilometry, ale mé hodinky tvrdohlavě hlásí pouhých šest set metrů. To přece nemůže být pravda! To mám opravdu takhle mizernou kondici? Musím popadnout dech a tak zpomaluji a zpomaluji a pak už prostě jen jdu. Pomalu. Šourám se po polní cestě za našim městem funím jako rozbitá stará lokomotiva. Píchá mě v boku, buší mi ve spáncích a já se sama sebe ptám, jestli se přede mnou neobjeví tunel se světlem na konci. Slíbila jsem, že na sobě začnu pracovat, tak jsem začala. Vyřadila jsem z jídelníčku pečivo, přílohy, sladkosti, alkohol, tučné a smažené věci. Už týden umírám hlady a protože mi to mučení nepřišlo dostačující, pustila jsem se i do běhu. Ano, už jsem tři kila zhubla, ale přemýšlím, jestli mi to za to stojí. Jsem podrážděná, hladová a unavená. Jenže nemůžu přestat, protože v tom nejsem sama. Karel mi přiznal, že si je vědom toho, že vedle mě působí směšně a tak zkusí zapracovat alespoň na svých svalech. A opravdu se do toho pustil. Začal chodit do posilovny a na několik prvních lekcí si zaplatil trenéra, aby cviky prováděl správně. Opět to ve mně vyvolalo otázky o tom, co je to za člověka a jestli je toto opravdu důsledek jeho nemoci. Najednou byl cílevědomý a milý. Tvrdě na sobě pracoval a za pár týdnu to bylo znát. Snažil se být chápavý i ke mně a snažil se mě podporovat, jak to jen šlo. I když někdy byli jeho teorie úplně na hlavu.

„Chceš mi říct, že když sním čokoládu, tak zhubnu, ale když sním brokolici, tak přiberu?“ ptám se Karla s naprosto nechápavou tváří a očekáváním, že každou chvíli vyprskne smíchy se slovy, že si ze mě dělal legraci.

„Ano. Říká se tomu barevná terapie.“

„O tom jsem nikdy neslyšela.“

„Je to účinné a snadné. Stačí se držet toho, že červená zastavuje a zelená dává věci do pohybu. Jinými slovy, červené a celkově tmavé potraviny způsobí, že se rostoucí hmotnost nejprve zastaví a pak klesá. A když jíš zelené nebo světlé věci, přibíráš.“

Nechápavě na něj zírám. Ze všech Karlových ujetých teorií byla tahle pravděpodobně ta nejšílenější. „Takže, když sním třeba rajskou omáčku s hromadou smažených masových kuliček, tak budu hubnout. Ale když sním dušenou brokolici sypanou parmezánem, budu přibírat.“ říkám každé slovo s přehnaným důrazem a celou dobu na něj civím.

„Ano, já vím, že to zní šíleně, ale klidně to na sobě vyzkoušej.“

„Já už dva týdny jím jen zeleninu, luštěniny a nízko tučné mléčné výrobky a ty mi teď tvrdíš takový nesmysl?“

„Já jsem ti ale říkal, že se nemusíš tak mučit.“ usměje se na mě.

Na tuhle debatu nemám. Pořád čekám, že se Karel začne smát, že je to vtip, ale nic takového se neděje. Uzavírám debatu s tím, že jdu ven se Zuzkou.

…

„Haha, ty máš ale nervy!“ Zuzana se směje. Po dlouhé době se Zuzana směje situaci, která si týká Karla. Vlastně jsem za to ráda, protože Zuzka si o mě už dlouhou dobu dělala starosti a slyšet její smích je osvěžující.

„Já nevím, třeba čeká, že to fakt začnu zkoušet, aby se mi mohl vysmát.“

„Jo, to by mu bylo podobné, je to vůl.“ ušklíbne se.

„Není tak hrozný. Já myslím, že když se občas chová jako negramota, ,může za to ta schizofrenie.“

„Ty jsi stejně blázen, že jsi se dobrovolně upsala k cvokovi. Mladá pěkná ženská, život máš před sebou a ty skončíš s takovým ocasem…“

„Ale no tak!“ obořím se na ni a raději změním téma. „A co je u tebe nového? Nějaký objev?“

Zuzana se zaculí a zčervená. „Někoho mám.“ špitne.

Jsem z ní vedle, je v rozpacích, takovou ji neznám. Tak jen zvědavě zvednu obočí a pobídnu ji, aby se rozpovídala.

„Poznali jsme se v obchodě. Představ si to! V OBCHODĚ!“ Zuzka se zasměje a plácne se do čela. „Nakupovala jsem a kabelku jsem měla normálně na rameni. Nedávám ji na vozík, jako ti neopatrní lidé, co pak klidně od vozíku odejdou, protože je zaujala super výhodná sleva. Takže, měla jsem kabelku na rameni a najednou cítím trhnutí. Stál tam on a držel za límec nějakého puberťáka. Lekla jsem se a on na něj zakřičel, aby mi okamžitě vrátil peněženku. Kluk se nejdřív tvářil, že o ničem neví, ale Tomáš, tak se jmenuje, se nedal odbýt a kluk za chvilku vytáhl MOJI peněženku a koktal, že mi spadla na zem a chtěl mi ji vrátit. Normálně bych řekla, že je to sráč, ale díky němu jsem se seznámila s naprosto úžasným chlapem.“

„Páni a jak je to dlouho?“

„Tři týdny.“

„Páni!“ nemůžu skrýt překvapení. „To je na tebe už vážně dlouho.“

Zuzka se ušklíbne a vyplázne na mě jazyk.

„Omlouvám se, jsem netaktní. Nemyslela jsem to tak. Bože můj, já snad karlovatím. Pokračuj.“

„Hrozně moc si rozumíme. Chodíme spolu tančit, cvičit, máme rádi stejné filmy i stejnou hudbu. Máme i podobné názory a jeho tělo je prostě mňam!“

Nechávám Zuzku, ať mi povídá o svém novém objevu a přeji jí, aby to tentokrát vyšlo. A přiznám se, že jí i trochu závidím, protože Tomáš je silný a zdravý chlap, který má svůj vlastní hezký byt.

Proč takhle přemýšlím?

…

Bylo pozdní odpoledne, když mi zazvonil telefon. Volala mi máma, aby mě a Karla pozvala na oběd. Má rodina Karla neměla ráda, ale byli ke mně a mému rozhodnutí s ním být tolerantní. Karla mrzelo, že zanechal takový dojem a rozhodl se, že vše napraví. A já věřila, že se mu to podaří. Opravdu na sobě zapracoval. I když nebyl vysoký, jeho postava začala díky pravidelnému cvičení sílit. I když mu to nebylo po chuti, myl se každý den a dokonce si nakoupil nové oblečení.

„Byl jsem k tobě příliš kritický a přitom mám k dokonalosti daleko. Budu se snažit se polepšit alespoň tolik, kolik je v mých silách.“

Něco takového jsem od něj opravdu nečekala a moc mě to potěšilo. Teď byla jen otázka, jak dlouho mu ta píle vydrží.

Když přišel den, kdy jsme měli jet k mým rodičům, Karel vypadal opravdu skvěle. Měl hezké svaly, byl celý voňavý a hezky oblečený. Mojí mámě přinesl na omluvu krásné květiny a Radkovi láhev nějakého drahého koňaku. Oběma se omluvil za své chování a slíbil, že už se bude tvrdému alkoholu vyhýbat, protože mu to velice škodí.

Máma i Radek byli mile překvapení a dali Karlovi ještě jednu šanci.

K obědu jsme měli fantastickou svíčkovou, kterou jsem si dala bez knedlíku. Rodiče se tomu divili, ale vysvětlila jsem jim, že se snažím na sobě pracovat.

„Ano, všimla jsem si, že jsi poněkud pohublá.“ řekla máma.

„Pořád mám ještě šest kilo nadváhu.“ podotýkám.

„Ale, pitomé doktorské tabulky.“ pronesla máma.

„Má pravdu.“ přidal se Radek. „Ženská bez prdele je jak týden bez neděle.“

Všichni jsme zasmáli a pokračovali v jídle.

Bylo to příjemné. Radek s mámou pookřáli a dali Karlovi ještě šanci a tak jsme si společně dali ještě kávu. Zákusek jsem chtěla odmítnout, ale nakonec jsem si řekla, že jednou za čas se nic nestane. Navíc byl čokoládový, takže podle Karlovi teorie by měl být hubnoucí. Musela jsem se tomu pousmát.

„Něco legračního?“ ptá se Radek se zájmem.

„Ale, jen jsem si vzpomněla na něco se Zuzkou.“ mávnu rukou, abych odvedla řeč jinam.

Odjíždíme až k večeru a já mám skvělou náladu. Karel se opravdu choval báječně.

„Máma umí skvělou svíčkovou, že?“ ptám se ho v taxíku, cestou domů.

„No, udělal bych ji lepší.“ poznamená suše.

Ach jo, vítejte pane Hyde, kde jste nechal Jekylla?

Tiše povzdechnu.

„Co je?“

„Už je to tu zase. Celé odpoledne jsi byl úplně skvělý, ale teď…“

„Promiň, ale ta svíčková byla suchá jako piliny. A omáčka nebyla vůbec vychucená. A ty knedlíky? Vždyť jsi říkala, že máma umí knedlíky! Tohle byla nechutná žvýkačka!“ Karel zvyšuje hlas.

„Tak proč jsi jich snědl osm?“

„Abych neurazil.“

„Tak víš co. Udělej mi svíčkovou.“

„Cože?“ Karel se tváří naprosto šokovaně. „Vždyť já přece svíčkovou neumím!“

„Tak proč říkáš, že bys ji udělal lépe?“

„Protože udělal. To, co splácala tvoje máma se nedalo jíst.“

Už je to tu zase. Mám chuť ho zabít. Rozčilení ve mně roste. „Zítra mi uvaříš svíčkovou a už jsem řekla.“

„Tak dobře.“ řekne Karel, viditelně zaskočen mým tónem. „Ale s takovou všechna tvá snaha zhubnout přijde vniveč a ty budeš mít zadek jako hroch.“

„Tak se s tím budeš muset smířit.“ odseknu zuřivě.

Karlovi došla slova.

Karlovi došla slova!

Já jsem to dokázala! Dokázala jsem tu vyšinutou stránku jeho osobnosti umlčet!

Musela jsem se nahlas zasmát. Karel se na mě podíval a začal se smát taky.

V neděli Karel vyrazil brzy ráno na nákup. Šel nakoupit vše potřebné na svíčkovou a domácí knedlíky a rozhodl, že mi rovnou koupí k snídani můj oblíbený čokoládový croissant s tím, že je hrdý na to, jak na sobě pracuji a že si zasloužím trochu pohýčkat.

Už je to téměř půl roku, co trávím čas s touto rozdvojenou osobností a stále mě jeho proměny udivují. Kdyby se choval stále takhle… Umí být tak milý…

Po snídani jdu ven se Zuzkou, aby se Karel mohl věnovat svému kulinářskému umění. Modlím se, abych při návratu nenašla svůj byt v plamenech, ale to, co Karel připravil, naprosto bere dech. Když se před dvanáctou hodinou vrátím, můj byt nejen že nehoří, on nádherně voní. Jakmile si Karel všimne, že stojím ve dveřích do kuchyně a sleduji ho, vyndá talíře a začne nandávat jídlo.

„Doufám, že máš hlad, myslím, že se mi to fakt povedlo.“

„Mám.“ říkám popravdě. „Se Zuzkou jsme se šly projít za město, byl to docela kus.“

„Tak se posaď.“

Sednu si a čekám na ten zázrak. Na jednu stranu mám obavy z toho, co mě čeká, ale na druhou stranu to voní vážně bezvadně.

Když přede mě Karel položí talíř, spadne mi čelist.

„Vypadá to fantasticky!“

Karel se tetelí blahem.

Pouštíme se do jídla.

Vkládám první sousto a… „Bože můj…“

Karel se rozzáří a dme se pýchou.

„To je naprosto luxusní! Tedy, moje máma umí skvělou svíčkovou, ale tohle? To je, to je…. Já nemám slov!“ hladově pokračuji v jídle. Ta chuť je naprosto famózní, maso křehoučké a knedlíky úžasně nadýchané. Nemůžu uvěřit, že jím něco tak perfektního od člověka tak podivného.

„Bylo to naprosto luxusní, kdyby se do mě ještě něco vešlo, klidně bych si ještě přidala.“

Karel se začne smát.

„Co se děje?“ ptám se, ale odpovědi se mi nedostává, protože Karel se směje čím dál víc a jeho smích začíná být až hysterický.

Nakonec se zvedne ze židle, stále se směje, utírá si slzy a podává mi papír.

„Co?“ nechápavě na civím na účtenku, kterou mi dal. „Ty jsi to celé koupil v té drahé restauraci v centru?“

Pořád se jen směje a souhlasně pokyvuje hlavou.

„A co ta rozbordelená kuchyň?“ obořím se na něj.

„To víš, chtěl jsem, aby to vypadalo věrohodně! Takže, má drahá. Já vařil, ty můžeš jít uklízet! Haha!“

„Tak to ani omylem kamaráde. Já jdu za pár hodin na noční. Takže ty ukliď ten bordel a já se jdu trochu prospat!“

Vztekle vstanu ze židle a jdu si lehnout.

Proč ze mě pořád musí dělat blbce?