Cesta do středu duše

Po naší svíčkové hádce se mi Karel zase omlouval. Samozřejmě neopomněl k omluvě přidat drahý dárek a sliby, že se polepší. Navíc mě pozval na večeři do luxusní restaurace. Měla jsem na sobě krásné šaty a kozačky pod kolena. Na uších se se mi houpaly další náušnice, které mi koupil. Můj jednoduchý styl líčení byl ten tam. Karel na mě naléhal, abych se líčila výrazněji. Trvalo mu týdny, než mě přesvědčil. Mně se výrazné oční linky a červená rtěnka nelíbily, ale řekla jsem si, že to pro něj jednou za čas mohu udělat. Karel dále chtěl, abych si nechala narůst vlasy, ale tomu jsem se úspěšně bránila. Zatím.

Seděli jsme v příjemné restauraci a můj společník měl dobrý večer, takže jsem se výborně bavila. Karel si dal k večeři steak se zelenými fazolkami, slaninou a pečeným česnekem. Já se pořádně opřela do hubnutí, takže mé jídlo tvořil zeleninový salát a čtyři malé krevety. Při jídle jsme si příjemně povídali, ale Karel najednou úplně zkoprněl. Ruka svírající vidličku s napíchnutým masem se zastavila uprostřed pohybu. Celý zbledl, jakoby viděl ducha. Chci se podívat směrem, kam zírá Karel, ale to ho okamžitě probere. Ihned odhodí vidličku na talíř a zakřičí: „NE!“

„Co se děje?“ ptám se. Jsem vyděšená. On vypadá tak… vyšinutě…

„Jdeme. HNED!“ Karel hází na stůl několik bankovek, bleskurychle vyskakuje ze židle, bere mě za ruku a táhne pryč.

„Co se děje?! Hej! Zastav! Naše kabáty tam zůstaly!“ křičím na něj, ale on mě táhne pryč.

„To vydržíš!“

Vyběhneme z restaurace a do mě se hned zakousne podzimní chlad. Karel mě táhne za sebou jako nějaké zvíře. Chci se mu vytrhnout, ale je překvapivě silný. Až o několik ulic dál konečně zastaví. Je mi zima, jsem zmatená a vystrašená a zuřivá najednou. „Můžeš mi do prdele říct, co to bylo?!“

Karel mlčí.

„Hej, mluvím na tebe ty magore!“ vzteky se vůbec nedokážu ovládat. „Tak sakra řekni něco!“ má ruka vylétne a vrazí mu pořádnou facku.

„Zavoláme si taxi a pojedeme domů.“

Nic víc neřekne. Stojím vedle něj a třesu se zimou. Obejme mě kolem ramen a zírá.

„Zavoláš sakra to taxi?“

„Ano, hned…“ šátrá po kapsách. „Já, asi mám mobil v bundě. V restauraci.“

Jen obrátím oči v sloup a chci sáhnout do kabelky, když v tom mi dojde, že v tom spěchu tam zůstala i má kabelka. „No, skvělé! Moje peníze, mobil, doklady i klíče, všechno zůstalo v restauraci! Co tě to sakra popadlo?“

Karel vůbec nebyl schopný mi odpovědět. Namísto odpovědi mě odvedl do nedaleké hospody.

„Dej si třeba čaj, já půjdu pro naše věci.“

„Půjdu s tebou.“

„Ne, je tam vážně zima. Vrátím se za chvíli.“

Karel odchází a já přemýšlím nad tím, jestli se vrátí. Nemám u sebe nic a uvědomuji si, že neznám žádné telefonní číslo, na které bych mohla zavolat. Vše má v paměti můj telefon a já z hlavy nedokážu dostat ani telefon na mámu, na Radka, ani na Zuzku. Pitomé chytré telefony! Musím se nějaká čísla naučit nazpaměť!

Sedím nad napůl dopitým čajem už skoro hodinu a Karel nikde. Jak za ten čaj zaplatím? Nechci odejít bez placení, vždyť přece nejsem zlodějka! Naštěstí (nebo bohužel?) se Karel o pár minut později objeví ve dveřích a jde ke mně i s mými věcmi. Ihned kontroluji, jestli je vše v pořádku. Díky bohu, vše je na svém místě. Když úlevou vydechnu, všimnu si, že Karel je rudý v obličeji a je nějaký… úplně mimo.

„Co je s tebou?“ ptám se s obavou.

„Nic, zaplatím ten čaj a jedeme. Taxík už jsem volal.“

Celou cestu domů mlčíme. Když taxi zastaví před mým bytem, Karel nevystupuje.

„Jedu domů, zavolám zítra.“

A to je vše. Auto odjíždí a já tam stojím a nevím, co si mám myslet.

…

Vše je jako vždy. Karel druhý den přijde s omluvou, květinami a darem. Chová se naprosto skvěle a mě už to ani trochu neudivuje. Prostě jsem si vzala do hlavy, že tohle je jeho nemoc, za kterou on nemůže a něco takového přece není důvod k rozchodu. Snažila jsem se k té věci postavit jako dospělá a snažila jsem se být chápavá a trpělivá. A vůbec jsem nepostřehla, jak mi Karel pomalu kolem krku utahuje smyčku.

…

Týdny běžely jako o závod. Někdy mi bylo s Karlem naprosto báječně a pak byly dny, kdy byl k nesnesení a já často přemýšlela o tom, jestli jsem dost silná na to, abych tohle zvládla. Občas jsem byla opravdu nešťastná, ale nějak jsem se neměla komu svěřit. Moje rodina si myslela, že Karel je skvělý a Zuzana mě v jednom kuse prosila, ať se s ním rozejdu.

„Kláro! Vždyť se na sebe podívej!“ Zuzka mě vede k zrcadlu, které má u sebe v ložnici. „Tohle nejsi ty! Všechno na tobě visí, jsi bledá a to neschováš ani pod tou hromadou šminek, co najednou nosíš. To po tobě chce on? Proč? Proč tohle děláš! Vždyť se zničíš!“

Dívám se na sebe. Vážně jsem hubená, už ani mně samotné se to nelíbí, ale jakmile se chci pořádně najíst, Karel hned přijde s vtípky o čunících.

„Mně se ale líbí, že jsem takhle zhubla. Cítím se mnohem lépe.“ lžu, jako když tiskne.

„Lžeš! Já tě znám a ty nejsi šťastná!“

„Nechme toho. Chci se dnes pobavit. Vždyť jsme se dřív uměly tak dobře bavit. Přestaň mi do hlavy valit ty klíny a pojď raději něco podniknout.“

„No dobře.“ Zuzana si složí ruce na prsou. „Jdeme, mám pro tebe překvapení.“

Vezme mě za ruku a o dvacet minut později už sedíme v mém sladkém snu a noční můře zároveň. V pizzerii. Chci si objednat salát a vodu, ale Zuzka objednávku bere do svých rukou.

„Já si dám sýrovou pizzu, jahodový koktejl a velkou limonádu. A moje kamarádka,“ mrkne na mě, „si dá taky sýrovou, ale navíc tam dejte slaninu, olivy, feferonky a pálivou klobásu. K tomu čokoládový koktejl a taky velkou limonádu.“

Nasucho polknu. Mám takový hlad! Ale tohle přece nemůžu sníst.

„Ale můžeš.“ řekne Zuzana s naprostou samozřejmostí, jakoby mi viděla do hlavy.

„Dalo mi práci, abych vypadala takhle dobře.“ špitnu.

„Kláro, nevypadáš dobře. Jsi vyhublá a unavená. Kolik vážíš?“

„Hm, asi tak padesát šest kilo.“

„Lhářko.“

„No, možná spíš čtyřicet devět. Nebo čtyřicet šest. Tak nějak…“

„Bože Kláro neblbni! Jsi podvyživená! Onemocníš z toho! Pořádně se najez.“

Za chvíli už před námi leží jídlo. Ta pizza tak krásně voní a Zuzka ji objednala přesně tak, jak ji mám ráda. Beru jeden kousek a malinko se zakousnu. Bože, to je tak skvělá chuť. Poslední dobou jím jen saláty, protože Karel uznal, že jeho úžasná barevná terapie na mě asi nefunguje. Žvýkám, jako bych byla ve snu. Vážně po tak dlouhé době mám k jídlu něco tak fantastického? A že je to nezdravé? Čert to vem! Znovu se zakousnu a pak si srknu čokoládového koktejlu. Jsem v nebi. Můj žaludek na mě křičí, že už bylo na čase, abych mu dala pořádný kus žvance.

Zuzka se spokojeně usmívá a taky se pouští do jídla.

Už nejsem na tolik jídla zvyklá a nechci, aby mi bylo špatně, takže víc než polovinu pizzy si nechávám zabalit. Zuzce taky kousek pizzy zbylo, tak si ji dáme do jedné krabice a jdeme ke mně.

„Máš tam toho zakrslého čumáka?“ ptá se mě.

„Nech toho… Karel u mě teď není.“

„Aha, je u maminky.“ ušklíbne se Zuzka, ale všimne si, jak moc je mi z toho smutno. „Promiň. Nechci se tě dotknout. Já jen… myslím, že by sis opravdu zasloužila něco mnohem, MNOHEM lepšího.“

„Pojď už.“ pobízím ji.

„Víš, napadlo mě, že Tomáš by mohl o Karlovi něco zjistit. Když je policista…“ navrhuje Zuzka cestou ke mně domů.

„A to se může?“

„No, asi ne. Ale když se přimhouří oči…“

„A co si myslíš, že zjistíš? Že má Karel na svědomí bankovní loupež a šest vražd?“ odseknu.

„Já to nemyslím zle.“ říká Zuzka omluvným tónem. „Ale já z něj prostě vážně nemám dobrý pocit. A třeba Tomáš zjistí, že je Karel čistý jako lilie a já už se o tebe nebudu muset bát.“

„Chápu, že to se mnou myslíš, dobře, ale tohle vážně není nutné. Karel je nemocný, ale jinak je naprosto neškodný.“

„No, to si nemyslím, když tě vidím.“

Doma nás čeká překvapení. Karel, který měl být u své matky nás vítá. Zrak mu padne na krabici s pizzou, ale nic neříká. Jen se usměje a nabídne, že nám otevře láhev vína a nebude nám narušovat zábavu. Já jsem mile překvapená, ale Zuzka se mračí.

„Promiň holka, vzpomněla jsem si, že něco mám. Domluvíme se na jindy. A sněz tu pizzu. Jsi nezdravě hubená.“

A s těmi slovy se za ní zabouchnou dveře.

„Tak si pustíme nějaký film a dáme si?“ Karel zašilhá na krabici.

„Já jsem teď plná, ale ty si dej.“

„No, to je vidět.“ řekne Karel a dloubne mě prstem do břicha. „Mimochodem. Chtěl jsem ti udělat radost, tak jsem nám zaplatil víkend v pěkném hotelu v Praze. Mohli bychom si projít město, nějaká muzea a tak.“

„To zní dobře. Kdy jedeme?“

„Za dva týdny.“

V tu chvíli ještě netuším, jak hrozný a traumatizující zážitek pro mě Karel chystá.