Cesta do středu duše

Romantický víkend s Karlem s blíží a tak jsem vyrazila se Zuzkou na menší nákupy. Procházíme obchodem, když najednou slyším, jak někdo volá.

„Promiňte! Slečno!“

Nevšímám si toho, protože mě nenapadlo, že by někdo volal na mě.

„Kláro, ten pán asi volá tebe.“ zastavuje mě Zuzka.

„Co?“ nechápavě se otočím a vidím staršího pána. Někoho mi připomíná.

„Promiňte! Omlouvám se, že vás ruším.“ ten muž nervózně přešlápne. „Nevím, jak začít. Asi vám bude připadat má otázka troufalá a moc se omlouvám. Přesto se musím zeptat. Vy se přátelíte s Karlem Waissem?“

„Ehm…“ co je mu do toho? Kdo to sakra je? „Proč vás to zajímá?“

„Víte, to je strašně komplikované. Nevadilo by vám, kdybych vás pozval na oběd, abychom to mohli probrat v klidu? Ve dvou?“ omluvně se podívá na Zuzanu.

„Je mi líto, ale jsem časově velmi vytížená.“

„Jste velmi pohublá. Když jsem vás viděl naposledy, vypadala jste… zdravěji…“

„Co si to dovolujete?“ vyjedu na něj. „V životě jsem vás neviděla! Vůbec vás neznám, tak mi dejte pokoj!“ Otočím se na podpatku a kráčím ven z obchodu.

Zuzana mě následuje a křičí. „Kláro, počkej! Může to být důležité!“

„Ale prosím tě. Nějaký úchyl na tebe bafne v krámě a ty mu hned skočíš na špek?“

„Vždyť se na něj podívej, to není žádný úchyl. Je dobře oblečený, má slušné vystupování! Chce tě vzít do restaurace, mezi lidi!“

„Jo a pak pohodí mou mrtvolu hluboko v lese. Ne, díky.“

„Ach jo.“ povzdechne si Zuzka a běží za mnou. „Mohla bys už zpomalit?“

„Promiň.“ omlouvám se a zmírním krok.

Zuzka se mě ještě nějakou dobu snaží přemluvit, abych se vrátila a s tím člověkem si promluvila, ale já jsem jí vůbec nerozuměla. Proč bych se měla scházet s nějakým podivným staříkem, co loví ženy po buticích?

Když jsem přišla domů, Karel zrovna kontroloval křížovku, kterou jsem při snídani luštila, aby mi hned nadšeně oznámil, že našel chybu. Jen jsem mávla rukou a šla si před prací na hodinu zdřímnout.

Když se pracovní týden uchýlil ke konci, Karel mě překvapil tím, že půjčil auto.

„Páni, já nevěděla, že se svou diagnózou a výškou můžeš řídit.“ vyhrkla jsem a hned jsem zrudla. To jsem si tu netaktní poznámku nemohla ušetřit?

Karel se jen usmál. „Ale můžu řídit, neboj.“ otevírá mi dveře, abych se mohla posadit.

Proč nemůže pracovat, když může řídit auto? Bleskne mi hlavou.

Karel si sedá vedle mě. Nastartuje, sešlápne spojku, zařadí rychlost a v tu ránu padne můj zrak na jeho ruce.

„Co to sakra je?“ vidím, že Karel má na hřbetu levé ruky napsáno LEVÁ a na hřbetu pravé ruky má napsáno PRAVÁ.

„Občas se mi to plete.“ řekne se smíchem.

Doufám, že je to jen vtip a trhnu s pásem, abych se ujistila, že funguje, jak má.

Naštěstí Karel řídí překvapivě dobře a tak jsem ani ne za půl hodiny uvolněná a těším se na krásný víkend. Myslím, že ty nápisy na rukou jsou opravdu pouze vtipem.

O dvě hodiny později parkujeme a vcházíme do hotelu. Už u recepce mi bleskne hlavou, že tohle je proklatě drahé ubytování. Zase mě v hlavě trápí ta otázka. Kde na to Karel jen bere peníze? Říkám si, že bych spíš našetřila na dovolenou u moře než na jeden víkend v takovém podniku.

Prohlížím si krásnou halu a Karel v ní působí jako pěst na oko. Ano, sice se začal mýt a trochu lépe oblékat, ale pořád nevypadá jako člověk, co by si mohl dopřávat takový luxus. Ach jo. Kéž by alespoň přestal nosit tu pitomou ledvinku.

Po vyřízení formalit odcházíme do pokoje. Už mezi dveřmi mi spadne brada. Bože, takový luxus jsem snad viděla jen ve filmech! Ve vstupní hale je krásný modrý koberec. Je tam velká skříň na oblečení, obrovské zrcadlo s vyřezávaným rámem a komoda, na které stojí váza s květinami. Koupelna má nádherné mramorované obložení v barvách zlata a tyrkysu. A vana? To není vana, ale přímo vířivka! Jsem z toho úplně vedle. Ložnice je příjemně prosluněná, má obrovskou postel, na kterou hned skočím, abych si vyzkoušela, jak je pohodlná. Vedle dveří je lednička plná alkoholu a dobrot. Vedle ledničky je pult, na kterém je kávovar a varná konvice. Káva je mletá, příjemně voní a je tu i několik druhů čaje. Dále je tu pár šálků na kávu a čaj a sklenky na sekt. U okna je malý stoleček s hezkými křesílky a stojací lampou, u které je stojan na noviny. Karel mě celou dobu jen mlčky a s úsměvem pozoruje a pak sebere ze stojanu noviny.

„No, je čas to pokřtít.“

Tím mi chtěl Karel oznámit, že jde vykonat velkou potřebu a minimálně půl hodiny nebude k mání. Až se vrátí, informuje mě o pevnosti a zápachu. Já se na něj pak otráveně podívám a on mi odpoví, že z lékařského hlediska je to potřeba vědět. Někdy si říkám, že si to snad i fotí.

„Fajn. Vybalím nám.“

Karel odchází a já beru kufry. No, kufr mám vlastně jen já. On má malý batůžek a tu příšernou ledvinku. Ledvinku nechal na komodě vedle květin. Bez přemýšlení ji popadnu a ona si mi celá vysype.

Sakra! Karel ji nechal otevřenou a já jsem si toho nevšimla.

Vysypaly se mu cigarety, na tom krásném koberci je vydrolený tabák. To by mě ani tak netrápilo, ale vysypala se i jedna tuba léků, které bere na schizofrenii. Kleknu si a s sbírám malé prášky a něco cítím.

To je pomeranč? Cože?

Nevěřícně zírám na malé tabletky ve své dlani. Čichám…

Je to pomeranč! To je bonbón?

Mám chuť si tabletku položit na jazyk, ale říkám si, že pokud to jsou opravdu léky, mohlo by mi to uškodit. A tak beru jinou tubu, takovou, která se nevysypala. Otevírám ji a čichám.

Pomeranč!

A dost! Pokládám si prášek na jazyk, zavřu oči a pomalu ho válím v puse.

TO JE OPRAVDU BONBÓN!

Otevírám další tubu. Stejná vůně, stejná chuť!

Bleskurychle vyskočím na nohy a mám pocit, jakoby mi někdo vrazil pěst do žaludku. Motá se mi hlava a chce se mi zvracet.

Karel lhal, nebere žádné léky! Co to znamená?

Nesmím na sobě dát znát, že to vím. Rychle uklízím tu pitomou ledvinku plnou pomerančových bonbonů a pokládám ji zpět na komodu přesně tak, jak byla. Běžím do ložnice, musím se uklidnit. Beru z ledničky malinkou lahvičku s vodkou a jedním hltem ji do sebe obrátím. Horečně přemýšlím, co teď dělat.

Proč tak panikařím, Karel mi přece nechce ublížit, ne? Nebo ano? Co se sakra děje?!

„Hm, měl jsem to nějaké řídké.“ Karel vchází do ložnice a jeho zrak padne na prázdnou lahvičku, kterou svírám v ruce. „To si nech na později. Dnes nás čeká ještě procházka, večeře a tak.“

Snažím se na něj usmát a vypadat v pohodě. Naštěstí Karel má neodolatelnou chuť na cigaretu a chce už vyrazit do města.

„Tak běž napřed. Já ještě nevybalila svůj kufr. A taky se trochu upravím, ať mi to sluší.“ snažím se, aby se mi netřásl hlas. Chci, aby odešel, abych mohla zavolat Zuzce a poprosit o pomoc.

„Kufr nikam neuteče a ty jsi dnes moc krásná. Tak pojď.“

Nasucho polknu a jdu. Jak to, že nevidí, jak jsem najednou nervózní? Nebo vidí?

Karel se snaží být opravdu dobrým společníkem, ale já jsem celá zkoprnělá a vůbec se nedokážu uvolnit. Pořád myslím jen na to, že Karel mi pravděpodobně lhal o své nemoci. O čem mi lhal ještě? Něco mi povídá, ale já nevím co. Jen přikyvuji a přemýšlím o tom, že chci, aby ten víkend skončil. Doma mu řeknu, že vím o těch jeho cukrátkách a definitivně s ním skončím.

„Co je s tebou?“

„Eh?“ trhnu sebou.

„Vůbec nemluvíš a zdáš se mi duchem jinde. Děje se něco?“

„Ne. Asi na mě jen padla nějaká únava.“

„Dobře, tak nemusíme nikam chodit. Můžeme do hotelu a večeři si objednat na pokoj.“ navrhne ten podvodník.

„To zní dobře.“

Když se vrátíme do hotelu, praštím kabelkou na koberec a hned se zamykám v koupelně. Napouštím si tu obří vanu a chci být sama a přemýšlet.

„Vážně, jsi v pořádku?“ klepe Karel na dveře.

„Potřebuji jen chvilku relaxovat. Dopřej mi čas pro sebe.“

„Tak dobře.“ volá na mě Karel přes dveře. „A co by sis dala k večeři? Mám ti přečíst lístek?“

„Překvap mě!“ a sklapni už.

Vana se plní a já chci napsat Zuzaně. Bože, já jsem tak pitomá! Vždyť mobil mám v kabelce a tu jsem bez přemýšlení nechala na chodbě. Když vykouknu, Karel bude otravný a zvědavý. Sedím na okraji vany a zírám na proud valící si z kohoutku. Možná bych mohla zkusit zapnout ty trysky, co tam jsou? Ano, zkouším to a je to překvapivě snadné. Za chvíli už ležím v horké vodě a nechávám se masírovat. Kéž bych tu mohla zůstat celý víkend. Prosím, ať to tu rychle uteče. Chci se toho lháře zbavit a tentokrát už napořád. Už mě neobměkčí žádné dárky ani květiny. Ať si to strčí za klobouk!

Nevím, jak dlouho jsem ve vaně, když mě vyruší zaklepání.

„Jsi v pořádku? Jídlo už tu dávno je a ty nic.“ zabere za kliku. „Proč se zamykáš?“

„Už jdu, na chvíli jsem asi zdřímla.“

„To je ale nebezpečné, měla bys být opatrnější!“

Jo, to tedy měla.

Za chvíli už jsem v ložnici a zakrývá mě jen osuška. Hledám v kufru župan a Karel na mě zírá z postele.

„Vzal jsem notebook. Můžeme si pustit film a najíst se přímo v posteli.“

„To zní dobře.“ sakra, tohle smrdí. Takhle milý nebývá.

Přisednu si do postele a z pod županu mi vykoukne koleno. Karel mě pohladí po noze a já se zachvěji. Ale rozhodně ne vzrušením.

„Tak co tam máš?“ ptám se a snažím se tvářit, že je vše v pořádku.

Karel otevře svou videotéku a společně vybíráme. Moc se nesoustředím, prostě jsem něco odkývala.

Sinister. Horor, který byl nedávno v časopisu oceněn jako jeden z nejděsivějších.

Boží! Přesně tohle teď potřebuji!

Karel se hladově pouští do jídla. Dívám se, co objednal a nestačím se divit. Nikde nevidím salát. Karel poslední dobou hodně trval na tom, abych jedla jen saláty.

„Kde je salát?“

„Není. Potřebuješ nabrat trochu síly. Dej si cokoliv, na co máš chuť.“

Zrak mi padne na grilovaná kuřecí křidýlka. Obvykle se po nich můžu utlouct, ale teď jsem celá sevřená a vlastně ani nemám hlad. Ale nechci, aby Karel cokoli poznal, tak si beru křidýlka a pouštím se do nich. Ale v puse mám hořko a tak žvýkám vyloženě na sílu.

Než film skončil, podařilo se mi do sebe dostat jen pár soust. Při závěrečných titulcích se ke mně Karel přitulil a podíval se mi do očí.

„No, je čas začít si užívat romantiku.“ mrkne na mě a mně se obrátí žaludek.

„Nejdřív se běž osprchovat.“

A já zatím zmizím.

„Ale prosím tě, nebuď taková barbína!“

Karel se nenechá odbýt a tiskne se ke mně víc.

„Já na to nějak nemám chuť.“ odstrčím ho.

„Však já už se postarám, abys tu chuť měla.“

A v tu chvíli se na mě Karel vrhne. Začne mě surově líbat a já chci křičet, ale nejde to. Celý se na mě tiskne a já dělám co můžu, abych ho odstrčila, ale on je tak silný! Bože, proč je tak silný?! Kroutím se, buším do něj pěstmi, ale Karla to jen víc pobízí a je čím dál agresivnější. V koutku oka se objeví slza, protože mi dochází, co mě čeká. Neubráním se, je až moc silný. Čím víc se snažím, tím surovější je. A tak povolím. Moje tělo ochabne a slzy stékají po tvářích. Hledím do stropu a jsem jako hadrová panenka. Myslím jen na to, že má stejně větší sílu než já a čím dřív povolím, tím dřív bude po všem.

Ale pár vteřin po té, co se přestanu bránit, Karel přestane dorážet. Dívá se na mě shora a ve tváří má vítězoslavný výraz. Zkrotil mě. O tohle mu šlo? Chvíli na sebe zíráme a on má ten šťastný pohled. Až teď mi dochází, že tento výraz jsem viděla už mockrát. Když mě přesvědčil o tom, že jsem ošklivá. Když mě přesvědčil, že se musím výrazně líčit. Když mě přesvědčil, že barvy a štětec mi do rukou nepatří, protože má tvorba je příšerná. Když mě přesvědčil, že nic neumím. Když mě přesvědčil, že bych měla být vděčná za to, že se o mě vůbec zajímá, protože jsem jinak úplně k ničemu. To poznání mě udeří v plné síle a díky tomu se mi vrátí do žil krev. Praštím Karla a on se jen za směje a natahuje se po cigaretách.

„Prase!“ ucedím skrze zatnuté zuby.

„Ale no tak princezno. Byla to zábava! Už jsi někdy zažila, aby tě někdo takhle dobýval?“

„Prase! Nejsi nic jiného než zkurvené prase!“

Honem běžím do koupelny a beru oblečení, které jsem tam nechala před koupelí. Hodím župan na zem a nechám ho tam. Běžím si pro kufr, ale Karel už tuší, že tohle bylo za čárou. Snaží se ke mně přiblížit a uklidnit mě.

„Ale ňo, ňo. Vždyť to byla jen legrace. Přece si nepokazíme víkend.“ snaží se ke mně přiblížit, jako už to udělal tolikrát, ale já se tentokrát nedám oklamat.

„Jdi do prdele!“ snažím se zavřít kufr, když v tom mě Karel zezadu bere za ramena.

Otočím se a má ruka se vymrští. Přistane mu taková facka, že mě vzápětí začne brnět dlaň i celé předloktí. Zírá na mě s ústy dokořán a tak beru kufr a mířím k východu. Dveře pokoje se za mnou zavřou a já běžím pryč z hotelu. Jsem na ulici a běžím, ani nevím kam. Až ve chvíli, kdy mě začnou plíce pálit se zhroutím na zem a dám se do pláče. Dochází mi, jak blízko jsem byla znásilnění. Musím pryč. Musím ze zorientovat a dostat se na nádraží a pak domů. Ale…

„Sakra…“

Moje kabelka zůstala v hotelu. Mám v ní všechno. Peníze, klíče, telefon. Jak jsem jen mohla být tak hloupá a nechat to tam? Co mám teď dělat? Rozhlížím se kolem. Hotel je poměrně blízko Václavskému náměstí. To znamená, že jsem i blízko nádraží. Ale kruci, proč teď přemýšlím nad nádražím, když nemám peníze? To chce klid. Musím najít nějaké cedule. Podle nich se dostanu na Václavák a tam si najdu taxi a…. To budu řešit potom.

Naštěstí nebyl problém najít stanoviště taxíků. Přijdu k prvnímu a vyprávím mu, že jsem byla okradena a potřebuji se dostat domů. Ale muž za volantem mě odměřeně odkazuje na policii. Další taxikář jen mávne rukou, že takových báchorek už slyšel.

Až na šestý pokus se mi poštěstí.

„Tak Malý Brod, říkáte?“

„Ano!“ horečně přikyvuji.

„To je ale pěkný kus cesty.“ taxikář se dívá před sebe a přemýšlí, jestli mi má věřit.

„Prosím! Nemám telefon, ale znám zpaměti číslo na kamarádku. Prosím, dovolte mi jí zavolat. Ona se zaručí a zaplatí vám.“

Řidič se na mě podívá a pak si povzdechne. „Nastupte.“

Vydechnu úlevou a sedám si přímo vedle něj, nikoli dozadu. Taxikář bere mobil, diktuji mu číslo a modlím se, aby Zuzka ještě nespala.

„Nebere to.“

„Prosím, napište jí SMS, že se s ní snaží spojit Klára.“

Taxikář sice kroutí otráveně hlavou, ale i tak posílá zprávu a mobil mu vzápětí zvoní.

„Ano, je tady vedle mě.“ říká šofér. „Ano předám.“

Beru do rukou mobil. „Zuzko?“

„Zlato! Co se stalo!? Jsi v pořádku?“

„Musíš mi pomoct!“

Polykám slzy a vysvětluji Zuzce, že jsme se s Karlem hrozně pohádali a potřebuji se dostat domů. Detaily jsem si nechala pro sebe. Zatím

„Samozřejmě že to zaplatím! Dej mi toho chlapa! Domluvím se s ním.“

Předám telefon zpět jeho majiteli. Krátce si popovídá se Zuzkou a… Vyšlo to. Muž startuje auto a vyrážíme pryč. V tu chvíli ze mě spadne to strašlivé napětí, moje tělo se uvolní a dám se znovu do pláče.

„Omlouvám se.“

„To nic. Už to bude dobré. Možná se zkuste prospat.“

Taxikář se mnou evidentně soucítí. Díky za to štěstí, že jsem potkala empatického člověka! Spát sice nemohu, ale alespoň odpočívám v pohodlí a bezpečí taxíku se zavřenýma očima.