Cesta do středu duše

„To je ale zmetek! Zabiju ho!“ Zuzka je vzteky bez sebe, když jí se slzami v očích vyprávím, co jsem zjistila a co se pak stalo. „Musíš na policii.“

„To ne…“

„Vždyť se tě pokusil znásilnit! Tohle mu nesmí projít!“

„Ale nic mi neudělal. Myslíš, že se s tím bude někdo zabývat? Budou mě mít za hysterku. On to popře, to je jasné a bude to slovo proti slovu. Není co řešit, případ uzavřen.“

„Asi máš pravdu…“ povzdechne si Zuzka.

„Hele, tohle si odnes a dej mi prosím něco ostřejšího.“ podávám Zuzce sklenici s vodou, kterou mi přinesla.

„Jo, hned.“ bere si ode mě sklenku s vodou a o minutu později se vrací s ginem.

„Díky.“ obrátím to do sebe. „Ještě.“ vracím Zuzce sklenku.

„Zlato, tohle ti nepomůže…“

Podívám se na ni, oči rudé od pláče a Zuzka hned vyskočí. Přinese sklenku i sobě a přinese celou láhev.

„Nechcete tonik?“ Ozve se ode dveří mužský hlas.

Nadskočím. „Ježiš, ty tu máš přítele. Omlouvám se, já jsem vůbec nepřemýšlela, promiň.“ zvedám se, že půjdu domů, ale Zuzka mě posadí zpět na místo.

„Nikam nepůjdeš. Jsme kamarádky, vždycky ti pomůžu. Miláčku,“ otočí se ke dveřím, „nech nás prosím, tohle je choulostivé téma.“

„Jistě.“ políbí Zuzku na tvář a mizí v ložnici.

Obracím do sebe druhou skleničku ginu a už jsem klidnější. Svěřím se Zuzce, že v hotelu zůstaly moje věci. A to velice důležité věci.

„Neboj se, já se o to postarám. Zítra budeš mít vše zpět, i kdybych to z něj měla vymlátit. Teď by ses měla trochu vyspat. A možná bys měla i něco sníst.“

„Nemám hlad, ale nalej mi ještě.“

„Až něco sníš.“

Vzhlédnu k ní. Ve tváři má nekompromisní výraz.

„Dobře.“ souhlasím.

Zuzka mizí v kuchyni a za chvilku už mi nese na talíři bagetku, sýr a nějakou zeleninu. Nechce se mi do jídla, ale ulomím si kousek bagety a vložím si sousto do úst. A další. Kruci. Něco ze mě spadne a najednou mám vážně hlad, takže sním skoro vše, co mi Zuzka přinesla. Když dojím, oběma nám znovu nalije.

„Takže. Opravdu nechceš jít na policii? Tomáš by ti mohl pomoct.“

„Ne, nechci to rozpatlávat s bandou chlapů, co to ve finále stejně nebudou řešit.“

„Víš, u policie pracují i ženy.“ mrkne na mě.

„Nechci. Chci na to prostě zapomenout. A chci zpět svoje věci. Ano, chci své věci a pak na to zapomenout.“ Podávám Zuzce prázdnou skleničku a Zuzka dolévá.

„Ale to je poslední. Pak si hezky půjdeš dát sprchu a já ti tu zatím rozložím gauč.“

„Děkuji.“

Když vstávám, trochu se mi zamotá hlava a Zuzka mě jen tak tak přidrží.

„Zvládneš to? Nechceš pomoc?“

„Osprchovat se zvládnu, děkuji.“

„Nech si prosím pootevřené dveře do koupelny. Kdyby se ti udělalo špatně nebo tak.“

„Ano, mami.“ daruji ji malý, unavený úsměv a šourám se do koupelny. Voda je příjemná, ale alkohol na mě působí a celkově se cítím strašně slabá, takže po pár minutách vypínám vodu a jen v ručníku vykouknu na chodbu. Tomáš asi spí, můžu vyjít. Zuzka na mě ještě čeká v obýváku, gauč už má rozložený a ještě mi čistě povléká peřiny.

Vytáhnu z kufru oblečení na spaní a za pár minut už ležím ve voňavých peřinách a překvapivě rychle usínám.

Ráno mě probudí hlasy, které se ozývají z kuchyně. Tomáš tam pořád je, tak pomalu vstávám a natahuji uši. Tiše kráčím ke kuchyni. Ano, Zuzka se s Tomášem baví o tom, že až se probudím, pojede do Prahy, aby získala zpět mé věci.

„Dobré ráno.“ špitnu ode dveří. „Voní tu kafe.“

„Jen si dej, Tomáš vaří nejlepší kávu.“ Zuzka mi hned nalévá a podává hrnek.

Trochu si usrknu. „Páni! Je vážně výborné! Co to tam cítím?“

„Skořici a badyán.“ odpovídá Tomáš.

„Takhle dobrou kávu jsem nepila ani nepamatuji.“ myslím to naprosto upřímně.

„Přinesli jsme z pekařství něco k snídani.“ říká Zuzka.

„Nemám hlad.“

„Tohle poslední dobou tvrdíš pořád! A přitom vypadáš, jako bys hladu dělala reklamu. Podívej se, jsi kost a kůže.“

Karel na mě měl opačný názor. Ale co už. Je to pryč.

„Ten sráč se na tobě pěkně podepsal. Ale je to i moje vina, měla jsem tě od něj včas dostat.“

„Ale prosím tě! Tohle si rozhodně nevyčítej! Tohle byla moje blbost. Jediné, co můžu říct je, že jsi měla ve všem pravdu a já byla hrozně hloupá…“ nechci, aby se Zuzka cítila provinile kvůli mojí vlastní hlouposti.

„No, to už je jedno. Důležité je, že teď už je po všem. Pojď si dát alespoň něco malého. Tom mě pak odveze pro tvé věci.“

„Děkuji.“ svírám v dlaních hrnek s kávou a najednou to na mě zase padne. Ramena se mi roztřesou a dám se do pláče. Zuzka mě hned obejme a pohladí po vlasech.

„Promiň.“ omlouvám se jí. „Ono to samo…“

„To nic, máš za sebou hroznou noc, jen se vybreč.“

Po pár minutách se mi daří trochu uklidnit. Se slzami v očích něco málo sním.

„Měla bych s tebou zůstat.“ říká Zuzka starostlivě.

„Ne, potřebuji svoje věci.“

„Víš, bavili jsme se s Tomem, že by tam klidně zajel sám, abych mohla být s tebou.“

„To není nutné, už jsem velká holka.“ a sotva to dořeknu, už zase brečím. Nejradši bych si nafackovala.

„Vážně s tebou můžu zůstat. Tomáš se o vše postará. Dokonce si myslím, že bude mnohem lepší, když tam přijde pořádný kus chlapa, než když tam půjdu já.“

„To je asi pravda, ale nechci obtěžovat. Určitě máš práci.“ podívám se směrem k němu.

„V pohodě. Rád pomůžu.“

„Tak dobře.“ souhlasím nakonec. Jsem vlastně ráda, že nebudu sama a Tomáš si určitě s Karlem poradí.

Když Tomáš odjel, udělaly jsme se Zuzkou z gauče dokonalé piknikové místo plné polštářů. Připravily jsme pár dobrot k filmu dali si gin s tonikem. Co na tom, že ještě nebylo ani poledne. Zavrtaly jsme se na gauči pod deku, mlsaly a sledovaly filmy. Cítila jsem se tak dobře. Zuzce se podařilo mě dokonale uklidnit a odvést mé myšlenky pryč od toho hrozného zážitku. Ale jak hodiny ubíhaly a blížil se večer, vracela se do mé hlavy nervozita. Zdálo se mi, že Tomáš je pryč nějak dlouho. Co když se tam stalo něco zlého? Svěřila jsem se Zuzce se svými obavami a v tu chvíli jsme slyšely zašramotit klíče v zámku.

Tomáš přišel a měl i moji kabelku. Zaplavila mě vlna úlevy. Vyskočila jsem z gauče a děkovala Tomovi za pomoc. Hned jsem si překontrolovala věci. Všechno bylo v pořádku a tak jsem si oddechla, že nebudu muset řešit nové doklady, platební karty a tak. Jen zámek, ten vyměním určitě, protože Karel jedny náhradní klíče od bytu má.

„Vážně vám moc děkuji! Jste nejlepší, vůbec nevím, co bych bez vás dělala!“ chrlím na oba slova díků a balím se.

„Co to děláš?“ ptá se Zuzka.

„No, balím se, ať můžu domů.“

„Proč?“

„Nechci vás tu rušit, určitě byste rádi byli sami.“

„Nesmysl!“ vykřikne Zuzka. „Ještě dnes zůstaneš u mě a zítra tě doprovodím domů.“

„Nechci tu překážet.“

„Nikomu nepřekážíš. Jsme rádi, že jsi s námi a že jsi v pořádku.“

Tom jen přikyvuje a vypadá, že mu opravdu má přítomnost nevadí.

„Tak dobře.“ souhlasím.

Všichni společně jsme si udělali lehkou večeři a sedli si k vínu. Už jsem byla docela opilá, ale asi jsem potřebovala trochu otupit smysly. Tomáš vyprávěl, jak se vše odehrálo. Karel nejdřív nechápal, která bije. Když mu Tomáš osvětlil situaci, začal se hystericky smát a řekl mu, že mu žádné mé věci nedá. Ale Tomáš umí být velmi přesvědčivý, takže Karla rychle smích přešel, roztřeseně vydal mé věci. Začal koktat omluvy s tím, že nemám žádný smysl pro humor a tohle celé je nedorozumění.

„Já mu dám nedorozumění, hajzlovi!“ procedí Zuzka mezi zuby.

„Víte, já vám neřekla všechno.“ vypadne ze mě najednou. Sakra, asi bych už měla s tím alkoholem přestat.“

„COŽE?! Co se ještě stalo?“ vyhrkne Zuzka.

Povzdechnu si a dám se do vyprávění o tom, jak jsem zjistila, že Karel žádné léky nebere. Když skončím, Zuzka i Tomáš na mě nevěřícně hledí a evidentně neví, co na to říct.

„Proč? Proč by si někdo vymýšlel, že má tak závažnou nemoc?“ Zuzka nechápe.

„To se mě moc ptáš…“

„Je to neskutečný sviňák, tohle mu nedaruji!“

„Kašli na to. Je to pryč. Skončila jsem s ním. Jen musím zavolat domácí a nechat vyměnit zámky.“

„Pravda. On za to nestojí.“ souhlasí Zuzka.

Ještě si chvíli povídáme a pak jdeme spát. Nakonec jsem ráda, že jsem u Zuzky zůstala ještě jednu noc. A i Tomáš se mi zamlouvá, zdá se, že je to hodný chlap. Bylo by pěkné, kdyby jim to vyšlo.

…

Druhý den už opravdu musím domů a Zuzka mě doprovází. Mám obavy, že zase dorazí nějaký kurýr s omluvnou kytkou nebo rovnou Karel, ale nic takového se neděje. S paní domácí jsem se v pohodě na všem domluvila, bylo potřeba jen zavolat zámečníka.

Byla neděle, takže jsem večer musela do práce. Do práce jsem ale odcházela s těžkou hlavou, protože Karel má stále klíče od bytu. Zuzka navrhovala, abych si vzala na den volno, ale potřebovala jsem pracovat, abych rozptýlila myšlenky. Když jsem se ráno vrátila domů, s úlevou jsem zjistila, že byt zůstal prázdný. Šla jsem se osprchovat a když jsem pak míjela jen v osušce zrcadlo v předsíni, musela jsem se u něj zastavit. Dívám se na sebe a sama sebe se ptám, kam jen jsem to nechala dojít. Mám tak propadlé tváře a kruhy pod očima. A mám mnohem delší vlasy, než jsem zvyklá. Jak je to dlouho, co jsem byla naposledy u kadeřnice? Pak se otočím bokem a odhodím osušku. Dívám se na zadek. Kde je? Otáčím se před zrcadlem kolem dokola, prohlížím se a dlaněmi přejíždím po svých bocích a pupíku. A po žebrech. Kruci, daly by se spočítat jako nic. Co jsem to dovolila? Kdo jsem? Do očí se mi zase hrnou slzy. Ne kvůli příšernému zážitku, ale kvůli uvědomění, které přišlo. Co jsem to všechno dovolila? A proč vlastně? Nechala jsem sebou manipulovat pomocí dárků a vymyšlené nemoci. Nechala jsem si namluvit, že nejsem dost dobrá na to, abych chtěla víc. Proč to vidím až teď?

Nechám osušku ležet na zemi a jdu do postele. Nahá se zavrtám do peřin, trochu si pobrečím a o několik minut později usínám.

Odpoledne mluvím se Zuzkou po telefonu a vyprávím jí o tom, co jsem si uvědomila. Je ráda, že jsem na to přišla a hodlám se vrátit do starých kolejí.

…

Uběhl už měsíc a Karel se naštěstí vůbec neozval. Cítím se už mnohem lépe. Nechala jsem se ostříhat a vrátila jsem se ke svému oblíbenému stylu oblékání. Jak jen mi ty krásné boty s vysokými podpatky chyběly! Vyházela jsem všechny šminky, co mi Karel dal. Už žádné rudé rty a nalepovací řasy. To jsem nebyla já. Dokonce se mi za ten měsíc podařilo i trochu přibrat a všichni z toho měli radost. Zejména má rodina. Myslela jsem si, že Karel nakonec zanechal dobrý dojem a mají ho rádi. Ale opak byl pravdou. Má rodina Karla jen tolerovala. Všichni totiž věděli, že kdyby se mi snažili domluvit, jen bych se před nimi uzavřela. A hlavně viděli to, co já jsem si vůbec neuvědomovala. Byli svědkem toho, jak ztrácím sama sebe a měním se jen v nějakou figurku na hraní.

Ve vzduchu už byla cítit zima, první sníh byl na spadnutí a Karel se od toho víkendu stále neozval. Všechno, co mi dal jsem poctivě zabalila a schovala. Upřímně jsem nevěděla, co s tím. Rozhodla jsem se, že počkám, až přejdou svátky a pak se s Karlem sejdu a vše mu vrátím. Budu se snažit mu to dát do rukou a ne do zadnice. Jenže víte, jak to je. Můžete plánovat, jak chcete, ale osud rád míchá karty sám. Takže plán klidných vánoc mi nevyšel, protože Karel se rozhodl, že mi svátky pořádně okoření.