Cesta do středu duše

Jednou o víkendu jsem se Zuzkou procházela obchody. Vánoce se blížily a tak jsme byly na lovu dárků. Bezstarostně jsme se procházely uličkami, smály se a povídaly si, když v tom tam stál. Přímo před námi. Ten muž, který se mě kdysi ptal na Karla jen o několik obchodů vedle. Když jsem ho viděla, na chvíli jsem ztuhla.

„Dobrý den.“ řekl ten člověk.

„Dobrý…“ hlesla jsem a otočila jsem se na podpatku s úmyslem hned zmizet.

„Slečno! Prosím, počkejte! Musím se vám představit! Jmenuji se Weiss! Karel Weiss!“

Zastavím se a podlomí se mi kolena. „Co prosím?“

„Promiňte, nechtěl jsem vás děsit.“ přistoupí blíž.

„Jak že se jmenujete?“ nevěřícně na něj mhouřím oči.

„Karel weiss.“ pomalu jde ke mně a podává mi ruku. „Jsem Karlův dědeček.“

Musela jsem to rozdýchat. Co se to sakra děje?

„Co mi chcete?“

„Vy se, ehm, přátelíte s Karlem?“

„Už ne.“

„Myslel jsem si to. To je dobře, moc dobře.“ řekne úlevně.

„O co vám jde?“ syknu po něm ostře. Všechno se ve mně mele, vůbec nevím, jak se cítím, ani nevím, co si myslím. Připadám si, jakoby mi někdo vyluxoval hlavu.

Karlův dědeček mě pozve na oběd a Zuzku taky, abych se cítila bezpečně. Chci odmítnout, ale Zuzka na mě naléhá a tak nakonec souhlasím a o půl hodiny později už všichni sedíme v nedaleké restauraci a Karlův dědeček se pouští do vyprávění.

„Víte, viděl jsem vás tehdy poprvé, když jste s Karlem byla na večeři. Tehdy, když jste z restaurace tak rychle utekli.“

Vzpomínám na ten večer, kdy uprostřed jídla dostal Karel hysterák a vyvlekl mě ven do zimy.

„Karel rozhodně neměl zájem, abychom se my dva seznámili, protože byste se mohla dozvědět pravdu.“

„Myslíte to, že Karel není nemocný?“

Smutně si povzdechl. „To je jen jedna část. Karel opravdu není nemocný…“

A tak se Karlův dědeček dal do vyprávění. Dozvěděla jsem se, že Weissovi jsou velmi bohatá rodina. Karlova matka, jak se ukázalo, měla vše velmi dobře vypočítané a dostat se do rodiny Weissů byl dlouho plánovaný tah. Karlův táta se oběsil a Karel dědil. A dědil hodně. Když mu bylo osmnáct, spadlo mu do klína několik desítek milionů. A Karel se rozhodl, že místo aby se rozvíjel, bude se válet a užívat si peněz. Nedělal prostě nic, protože nemusel. A tak jen seděl u počítače, kouřil a v mezičase lízal paty své matce. Když už si našel nějakou slečnu, nikdy to nedopadlo dobře. Karlova matka neustále omílala, že aktuální partnerka je příliš tlustá nebo vysoká nebo nevýrazná. Vždy Karlovi připomínala, že má svou úroveň a tak se nesmí zahazovat s nějakým póvlem. Nutno ovšem podotknout, že matka byla na Karla nezdravě fixovaná a ani samotná princezna by nebyla dost dobrá pro jejího Kájíčka.

„Proč mi to všechno říkáte?“ nevěřícně na toho muže zírám.

„Cítím se za to zodpovědný a je mi to líto.“

„Proč cítíte vinu?“

„Když tehdy můj syn zemřel, chtěl jsem Karla do péče. Věděl jsem, že jeho matka na něj bude mít špatný vliv. Že ho bude podporovat v nic nedělání, jen aby ho mohla hýčkat a rozmazlovat a mít ho jen pro sebe.“

Bože, to je úchylné, pomyslím si.

„Chtěl jsem, aby Karel to bohatství dobře využil. Aby se více vzdělal, začal podnikat, cestovat…. Rozumíte. Ale jeho matka mi pohrozila, že pokud to udělám, obviní mě z týrání a sexuálního zneužívání. Samozřejmě, že by jí to neprošlo, u soudu by neměla žádné důkazy. Ale já jsem dost známý podnikatel a znáte lidi. Začnou drbat a to by mě mohlo poškodit. A tak jsem se raději stáhl. Je mi to tak líto.“ sklopí hlavu, sundá si brýle a promne si oči.

Zírám na něj a nechápu, co tu dělám, ani jak jsem se sakra dostala do takové šílené situace. Opravdu si připadám jako Alenka v říši divů. Akorát v mnohem pošahanější verzi.

„No, děkuji, že jste mě informoval, ale myslím, že už je čas se rozloučit.“

„Ještě okamžik.“

„Co ještě?“ začínám být poněkud otrávená. Chci se od téhle rodiny definitivně odstřihnout.

„Karel vám jistě dal spoustu dárků.“

„Ano to dal, ale nemějte obavy. Mám v úmyslu mu je vrátit.“

„Ale to nemusíte, vyřeším to za vás.“

„Co přesně máte na mysli?“ začínám být podezíravá. Co po mně sakra ten člověk ještě chce? Proč mi tohle všechno říká a o co mu jde?

„Nemusíte mu nic vracet, ani ho nijak kontaktovat. Důrazně mu vysvětlím, že vás má nechat být.“

„Podívejte, je to do vás laskavé, ale už jsem dospělá a dokážu si své záležitosti vyřešit sama.“

„Jak myslíte. Ale pro jistotu si vezměte tohle.“ předává mi svou vizitku. Ze zdvořilosti se na ni podívám, uložím ji do peněženky a pak se rozloučím a společně se Zuzkou odcházím. Hned za rohem končí vizitka v koši. Ještě se zaplést s dalším Weissem! To tak!

Celý týden přemýšlím nad tou šílenou událostí. Co je to za rodinu? Neměli by se jmenovat spíš Adamsovi? Dovedu si živě představit Karla ležící u nohou své matky. Zatímco matka sedící na trůnu masíruje ramena svého synáčka, Věc masíruje jeho mámě hlavu. Brrr. Při té představě sebou škubnu. Je čas to ukončit se vším všudy.

A tak posbírám všechno, co mi Karel kdy dal. Spousta šperků, bot, i šatů. Kosmetiku jsem už v záchvatu vzteku vyhodila. Ale co, šminky snad po mně chtít nebude.

Na nic nečekám. Po práci ani nejdu spát a sedám na první autobus, který jede do Hradiště. Mám plné ruce tašek. Karel mi toho dal opravdu spoustu. Proč to jen dělal? Asi jen proto, abych vypadala tak, jak on chtěl. Nebo jak mu řekla jeho matka, že bych měla vypadat?

Je brzy ráno a já svým ukazováčkem drtím zvonek u jeho dveří. Otevře mi, celý rozespalý a rozcuchaný. Stojí přede mnou ten starý nemytý Karel v zašlých slipech a páchnoucí kouřem. Je zjevné, že už ani necvičí.

„Jé, to je milé překvapení!“ upřímně zvolá a celý se rozzáří. Má snahu mě políbit na tvář.

„Přísahám, že jestli se ke mně přiblížíš, rozkopu ti ksicht těmito podpatky.“ odseknu mu a pozvednu nohu aby viděl, na jak vysokých jehlách jsem schopná přicupitat po noční šichtě v pekařství.

„Ale ňo, ňo. Copak se děje princezno?“

„Děláš si prdel?“ štěknu po něm nevěřícně. „Ty ses mě pokusil znásilnit a teď se divíš?“

„No jo, nějak jsem se nechal unést vášní.“ mrkne na mě Karel, vytasí odněkud cigaretu a zapaluje si.

Zírám na něj s otevřenou pusou. On to má úplně na háku. Prostě vášeň!

„Já ti dám vášeň ty jedno prase! Tady máš ty svoje dary!“ hodím po něm taškami, div se neskácí. „Teď už nejsi tak silný, co?! My dva jsme definitivně skončili!“

Karel se ale rychle vzpamatoval. „Tak to tedy prrr, princezno!“

Otočím se na něj s nevěřícným výrazem.

„Tohle není všechno.“ říká a dívá se na mě pohledem, který jsem u něj nikdy neviděla. Jde z něj strach.

„Co to sakra meleš?“

„Pojď dál a já ti to ukážu.“

„Radši si vrazím pletací jehlici do oka, než abych k tobě ještě někdy vlezla.“

„Jak chceš. Čekej.“

Zavírá dveře a já tam stojím a civím. Odeberu se ke schodišti, seběhnu pár schodů a pak se zarazím. Sakra!

Jdu zase zpátky a čekám. Na co tady krucinál čekám? Věci jsem mu vrátila, kašlu na to.

Běžím ze schodů a pospíchám na autobusovou stanici. S Karlem jsem skončila, už ho nikdy nechci vidět. Teď pojedu domů, vyspím se a odpoledne přijde zámečník a bude po všem.

Když dorazím domů, zaplaví mě vlna euforie. Už jen krůček a bude po všem. Mám chuť tančit a najednou nejsem ani trochu unavená. Rychle se osprchuji a pak udělám něco, co jsem nedělala celé měsíce, protože podle Karla byla tato činnost ztráta času. Vytáhnu barvy a nedokončené malířské plátno. Prohlížím si svou dosavadní práci a připravuji barvy. Když je čas konečně začít malovat, má ruka se štětcem se zasekne uprostřed pohybu. V hlavě mi duní všechna kritika, kterou Karel na tento obraz měl. Položím štětec a beru plátno s úmyslem jej vyhodit a začít znova. Pak ale…

„Kašlu na tebe ty psychouši.“ zabrblám si pod nosem, vracím plátno na místo a pouštím se do práce. Hodiny utíkají a mou práci přeruší až zvonek u domovních dveří. Přišel zámečník a za chvíli jsem měla nový zámek, nové klíče a před sebou nové a pohodové dny.

Jenže neuběhla ani hodina a já slyším šramot. Ztuhnu, všechny svaly se napnout.

Čekám…

O pár vteřin později už řinčí zvonek. Se srdcem v kalhotách jdu ke dveřím a nahlédnu do kukátka. Samozřejmě, že je to Karel.

„Co sakra ještě chceš?“ houknu na něj zpoza dveří.

„Můj klíč nepasuje, otevři.“

„Vyměnila jsem zámky, vypadni!“

„Něco mi dlužíš.“ nenechá se odbýt Karel.

„Nedlužím ti vůbec nic ty sráči! Možná tak akorát udání na policii za to, o co ses tuhle v noci pokusil!“

„Otevři, nebo budeš litovat. Něco tu mám.“

Vidím v kukátku, jak mává nějakým sešitem.

Urychleně píšu SMS Zuzce a pak pomalu otevírám dveře. Karel do mezírky vrazí sešit, div mě nepraští do obličeje.

„Co to je?“ beru si sešit a nechápavě v něm listuji. „Účtenky?“

Procházím si sešit a opravdu. Jsou tam účtenky z večeří, výletů, z kina… U všeho jsou popisky toho, co jsem kdy a kde snědla, co jsem vypila, jaké lístky do kina za mě platil… Dále tam jsou i účtenky za květiny, bonbony, kosmetiku.

„To je vtip.“ vzhlédnu k němu.

„To tedy není. Na konci máš kompletní sumu, kterou mi dlužíš.“

Listuji až na konec a najdu sumu 27 652 Kč.

„Byl jsem tam laskav a odečetl jsem ti všechno, co jsi mi vrátila.“

„Ježiš, ty jsi takový miláček!“ zvolám ironicky. „Ale tenhle sešit si můžeš vzít na záchod a můžeš ho používat místo toaletního papíru. Nazdar!“

Chci zavřít dveře, ale Karel do nich vrazí nohu.

„Hej! Zmiz nebo ti tu nohu zlomím!“ křičím na něj.

„Vrať mi moje prachy a pak odejdu!“

„Co bych ti měla platit?! Vždyť jsi u mě několik měsíců bydlel zadarmo! A neříkej, že jsi vždycky platil jen ty! Střídali jsme se!“ bráním se a snažím se zavřít dveře.

„Ale ty na to nemáš důkazy! Cha!“ Karel se opírá do dveří a brání mi, abych je zavřela.

„Vypadni kurva, ty magore!“ řvu na něj jako šílená.

Naštěstí jsem dost hlasitá a má hysterie přivolá souseda. V jedné vteřině dveře povolí a já vidím, jak Karel letí dozadu, jakoby byl kus papíru.

„Dáma řekla, že máš odejít!“ hromový hlas se rozlehne celou chodbou.

Když Karel spatří mého obřího souseda, celý se roztřese.

„My jsme ještě neskončili!“ sykne po mně.

Můj soused na něj dupne, jakoby Karel byl nějaká myš, kterou chce zahnat. Karel bere nohy na ramena a mizí i se svým účetnickým sešitkem.

„Jste v pořádku?“ podívá se na mě soused ustaraně.

„Ano. Moc děkuji za pomoc.“ nedáte si kávu? Říkám si v duchu, ale nahlas to neřeknu.

„No, rádo se stalo.“

Chvilku tam stojíme a díváme se na sebe.

„Jsem Jakub.“ podá mi ruku.

„Klára.“

„To je hezké jméno.“

Jen se na něj usmívám a připadám si jako blbec. Stojíme tam, mlčíme a usmíváme se na sebe jako dvě trdla.

„Zlato! Co se stalo?! Jsi v pořádku?“ Zuzka přeruší naše mlčenlivé zírání. Rychlým krokem se k nám blíží a tázavě se dívá na Jakuba.

„Jsem v pořádku. To je Jakub. Pomohl mi.“

Zuzka si prohlédne Jakuba a pak významně zvedne jedno obočí. „Ahá… No to je moc dobře, že jste byl na blízku. Ten její ex je vážně cvok. Jsem Zuzana.“ Zuzka zachytí to, jak se na sebe s Jakubem díváme a přebírá iniciativu. „Tak si budeme rovnou tykat ne? Tak pojď, ty zachránče, dáme si spolu všichni kávu.“ a už nás oba postrkuje do mého bytu.

„Páni! Ty maluješ?“ vyhrkne Jakub, jakmile spatří můj obraz. „je to nádherné!“

„Ano, občas. Dlouho jsem nemalovala…“

„Protože ten kašpar, co s ním chodila, jí tvrdil, že nemá talent a že její obrazy vypadají jako matlanice, které vytvořilo dítě obsahem svého nočníku.“

Nemám co na to říct a tak jen pokrčím rameny.

„Chtěl bych vidět, co by zvládl namalovat on.“ řekne Jakub s úsměvem.

„Nechtěl.“ vypadne ze mě a já si rychle zakrývám rukou ústa a cítím, jak mi rudnou tváře. Zuzana se začne smát. Její smích působí jako lék a ze mě pomalu padá nervozita a za chvíli už si všichni povídáme nad kávou a smějeme se. Jakub vedle mě bydlí už půl roku s já se o něj vůbec nijak nezajímala, ale teď zjišťuji, že si dobře rozumíme a máme hodně společného. Když se den chýlí k večeru, musím do práce. Vůbec se mi nechce opouštět tu skvělou společnost, ale musím.

Když jdu do práce, jsem trochu nervózní. Rozhlížím se a čekám, že na mě někde vyskočí Karel. Karel se ale asi zalekl mého souseda a rozhodl se, že mě začne bombardovat zprávami. Když mi skončila směna, měla jsem na mobilu víc než dvacet SMS. Ve všech mi psal jen o tom, že chce zpět svou investici. Ignorovala jsem ho. Nechápala jsem, proč bych mu měla něco vracet, vždyť u mě bydlel, jedl u mě, sprchoval se u mě. A ne vždy jsem nechala platit Karla, řekla bych, že to bylo tak půl na půl. Tak co bych mu měla platit? Ono ho to za chvíli přejde, říkala jsem si. Ale spletla jsem se. Karel psal SMS, maily, volal mi, vyhrožoval soudy a právníky. Byla jsem z toho na dně a tak jsem se rozhodla, že Karlovi zaplatím.

„Zbláznila jsi se?“ křičí na mě Zuzka. „Ten zmetek z tebe dostane peníze a pak už ti nedá pokoj nikdy!“

„Zuzka má pravdu.“ přitakává Tomáš. „Myslím, že bychom mu měli dát najevo, že nejsi sama a že jestli ti nedá pokoj, bude to on, kdo skončí u soudu.“

Protestuji. Nechci do toho zapojovat více lidí, nechci Karla víc dráždit. Chci si asi změnit číslo a mail a doufat, že už mě nechá. Ale Tomáš si nedá říct a společně s Jakubem vyráží do Hradiště.

Nikdy jsem se nedozvěděla, co přesně se tam stalo, ale faktem je, že Karel mi od té doby dal nadobro pokoj. Byla jsem za to moc vděčná. Konečně jsem mohla začít znovu žít. Zase jsem to byla já a začala jsem se hodně kamarádit s Jakubem. Ale jen kamarádit, po zkušenostech s Karlem jsem se nechtěla do ničeho hnát po hlavě.

Zuzka v Tomášovi našla svého dokonalého muže a po roční známosti se zasnoubili. Měla jsem z nich obrovskou radost.

A Karel? Byl to pro mě šok, když jsem ho jednou viděla v televizi. Opravdu napsal několik knih. Většina byla sci-fi a kupodivu měly knihy velký úspěch. Také napsal knihu Zlatokopky, ovšem to byl velký propadák. Kde asi zrovna na toto téma přišel? To mi bylo jedno. Hlavní pro mě bylo, že jsem od něj měla klid a že jsem zase mohla být sama sebou.