Cesta do středu duše

Po vydařené schůzce jsem se trochu prospala a pak jsem vyrazila za Zuzanou. Byla jsem plná energie. Už jsem opravdu dlouho sama a zapomněla jsem, jak je randění báječné!

Čekala jsem, že Zuzanu můj optimismus zaskočí, ale když jsem jí vyprávěla o tom, jak skvělý jsem si s Karlem užila večer, jen si mě pobaveně prohlížela.

„No, to je moc dobře, že se ti ten večer líbil.“ poznamenala Zuzana. „Od teď už to bude s tím uzeným skrčkem jenom horší.“

„Ale no tak! Ty taky kouříš a nikdo ti to nevyčítá.“ připomínám jí.

„Kláro, věř mi. Je rozdíl mezi tím, když si během dne párkrát zapálíš a tím, když odpaluješ jednu cigaretu od druhé.“

„Přeháníš.“ odbudu ji a mávnu rukou. „Z toho, že kouří nadšená nejsem, ale celkově jsem si večer s ním užila.“

„Neboj se, to přejde.“ mrkne na mě.

I když mi Zuzana hanila Karla jak to jen šlo, nedala jsem se a domluvila jsem si s ním další schůzku. Tentokrát jsme vyrazili do kavárny a já se oblékla dle svého vkusu. Žádné šaty, ale pohodlné džíny a triko. A abych Karla tolik nepřevyšovala, nechala jsem své oblíbené podpatky doma a vyrazila jsem v teniskách.

Venku bylo hezky a příjemně teplo, takže když jsem dorazila, Karel už seděl na zahrádce a bafal cigaretu. Popelník, který před ním ležel byl plný a šálek od kávy prázdný.

„Čekáš dlouho?“

„Přišel jsem dřív. Je tak hezky, tak jsem se rozhodl, že si tu chvíli posedím sám a popřemýšlím, jak budu pokračovat ve svém románu. Asi mám spisovatelský blok.“

„Můžu nějak pomoct?“

„Doufal jsem, že se zeptáš.“ usměje se Karel. Skloní se pod stůl aby se natáhl pro svou popraskanou a zjevně velmi starou aktovku. Zároveň si mezi rty strká další cigaretu.

Proč najednou tak kouří? Na první schůzce si jen párkrát odskočil před restauraci a teď to opravdu vypadá, jako by zapaloval jednu cigaretu od druhé. Kruci, o čem to přemýšlím? Nechala jsem se tak snadno naočkovat Zuzkou?

Karel si jednou rukou zapaluje cigaretu a druhou přede mě doslova hodí papírové desky s jeho literární tvorbou, které vytáhl ze své ošoupané aktovky. Jsem jeho chováním trochu zaskočená. Působí tak suverénně a spíš se ke mně chová jako dávný kamarád, než jako muž, co se mnou právě prožívá druhé rande.

„Ehm, dobře. Takže já si objednám kávu a podívám se na to, ano?“

„Fajn…“ řekne Karel a hned se otáčí směrem k servírce, která právě na vedlejší stůl pokládá skvěle vypadající dortík. „Hej slečno! Kafe sem!“ křikne Karel a ukazuje prstem na stůl přede mnou. Nejraději bych se hanbou propadla. Omluvně se podívám na servírku a doufám, že mi do kávy neplivne, než mi ji přinese.

Ale servírka si udrží profesionální přístup a s milou tváří řekne: „Hned jsem u vás.“

Za dvě minuty už je mladá slečna u našeho stolu a já ji prosím o cappuccino. Snažím se být co nejmilejší a vyžehlit to Karlovo faux pas.

Jakmile si objednám, otevřu desky a pouštím se do čtení. Karel mě zaujatě pozoruje a opravdu při tom doslova odpaluje jednu cigaretu od druhé. Už mi to začíná trochu vadit a tak se snažím soustředit jen a jen na čtení. Jenže potíž je, že tomu vůbec nerozumím. Karel píše science fiction o cestování mezi planetami, o cestování v čase a děj povídky nesmyslně skáče mezi minulostí, přítomností a budoucností a já se v tom všem ztrácím. Když dočítám, má káva už je studená a pro Karla je to jasný signál, že jeho tvorba je tak geniální, že jsem zapomněla na okolní svět. Když zavřu desky, podívám se na něj a vidím, že má úsměv od ucha k uchu a září jako sluníčko. Jistě čeká, že začnu chrlit chválu, ale já prostě nevím, co na to říct.

„Bere to dech, že?“ zeptá se mě Karel s úsměvem, který na mě začíná působit až vyšinutě.

„No, asi ano…“ honem se natahuji pro šálek s vychladlým cappuccinem a pomalu usrkávám.

„Asi? Vždyť je to geniální!“

„No víš, asi to není můj žánr.“ odpovídám omluvně.

„Ano, je pravda, že je to hodně těžké k pochopení a ne každý na to má hlavu. Ale nic si z toho nedělej. Nemůže být každému shůry dáno.“

Jeho poznámku cítím jako popíchnutí, ale nevšímám si toho. Naštěstí zrovna přichází servírka a ptá se, jestli máme vše. Poprosím ji ještě o čokoládový dezert a Karel si objedná další presso.

Cítím, že jsem Karla zklamala. Asi vážně čekal, že po přečtení jeho povídky začnu jásat a oslavovat jeho genialitu. Ale mně to opravdu přišlo přemrštěné a překombinované a těžko pochopitelné.

„Omlouvám se, ale je to pro mě těžké téma. Nevím, jak ti pomoct.“

„Já jsem to vlastně věděl, jen jsem chtěl, aby sis to přečetla.“ odpoví Karel a šibalsky se na mě usměje.

„A proč jsi mi normálně neřekl, že bys byl rád, kdybych si přečetla tvou povídku?“

„Já vás ženský znám. Ty bys určitě nechtěla.“

Karel mě začíná štvát. To tedy brzy.

„No, možná bys mě neměl tak podceňovat a příště se mě zkus zeptat.“

„Dobře, když myslíš.“

Pustím se do dezertu a Karel do povídání. Snaží se mi osvětlit ten podivný příběh, ale já tomu rozumím čím dál méně. Ze začátku se snažím dotazovat na věci, které nechápu, ale Karel mi svým vysvětlováním nepomáhá a po půl hodině mám pocit, že mi Karel vymluvil do hlavy díru. Jsem z jeho povídání fyzicky unavená a jediné, co chci, je jít domů. Zatímco Karel stále mele pantem, mávám na servírku, platím účet za nás oba a nechávám štědřejší spropitné, než jsem zvyklá, abych slečně trochu vynahradila to, že se k ní Karel choval jako buran.

Zvedám se ze židle a Karel mluví a mluví a mluví. Moje hlava duní. Co je to sakra za člověka?

„Promiň!“ vyřknu hlasitěji a důrazněji, než jsem měla v úmyslu. „Rozbolela mě hlava, půjdu domů. Uvidíme se někdy jindy.“

„Jasně, není problém. Já jsem teď nabitý inspirací, tak se vrhnu na psaní.“ políbí mě na tvář a se skvělou náladou míří zpět do centra. „Jsi má múza, jsi skvělá!“ zavolá na mě ještě z vesela.

Nejraději bych si zula botu a hodila ji po něm. Místo toho si jen z tváře otráveně setřu cigaretový polibek a spěchám domů.

Když přijdu domů, zavřu dveře a zády se o ně opřu. Hluboký nádech a výdech. Nádech a výdech… Stojím tam takhle pár minut, dýchám a přemýšlím. Co tohle bylo za odpoledne? Nemá Karel dvojče? Třeba jsem na první schůzce byla s bratrem a pak se ti dva prohodili. Třeba Karel poprosil svého bratra, aby mě omrknul a připravil půdu. Vážně přemýšlím o něčem tak absurdním?

Odstoupím ode dveří a beru mobil.

JÁ: Ty a já, kavárna U šedého psa. HNED!

JÁ: A hned znamená za hodinu :)

ZUZANA: Karel je zlatíčko, že? :D :D :D

Na zprávu už neodpovídám. Jen sebou praštím na gauč a přemýšlím, co se to dnes dělo. Třeba je to jen vtip, Zuzana je s ním domluvená, aby mě vydusil. Ale to by přece nebylo fér! Nebo je to vážně takový pablb? Jak je možné, že první večer s ním byl tak příjemný? Jak je možné, že po telefonu je to fajn chlap? Tady něco nesedí.