Cesta do středu duše

Zuzana se směje, až se za břicho popadá, když jí vyprávím o dnešním odpoledni. Znovu jsem si objednala cappuccino a i dezert. Nevím, jestli je to ten cukr, kafe nebo to mé rozčarování, ale mluvím strašně rychle a nemůžu přestat. Když konečně ukončím svůj dlouhý monolog, zhluboka vydechnu.

„Ale no tak Kláro. Mám z tebe pocit, že se ten vztah snažíš sabotovat. Vždyť přece nikdo není dokonalý a jistě to nebylo tak zlé.“ dobírá si mě Zuzana a škodolibě se usmívá.

Mám chuť po ní hodit talíř, na kterém ještě před chvílí ležely dvě dobré sladké vafle se zmrzlinou, malinami a karamelem. Místo toho si jen přiložím prsty na spánky a zlehka masíruji.

„Fajn, asi jsem moc hrrrr…“ přemýšlím nahlas. „Vždyť to bylo jedno nepovedené odpoledne, to přece neznamená, že je to úplný blb, ne?“

Zuzana se nahlas zasměje. Pak si jakoby odkašle a s vážnou tváří odpoví: „Jistě že ne. Prostě jen neměl den. To se občas stane přece každému.“ a pak se začne znova smát.

„Jak dlouho jsi s ním chodila? Respektive, kolikrát jsi se s ním sešla?“

„Nevzpomínám si přesně. Myslím, že to trvalo asi tak dva týdny a sešli jsme se možná tak pětkrát? Nejsem si už jistá.“

„Jak je možné, že jsi mi o něm nepovídala?“ ptám se nechápavě.

„Ale povídala.“ Zuzana se opět zasměje.

Pátrám ve své paměti, ale na Karla mi nesedí žádný z těch, o kterých mi Zuzka vyprávěla.

„Neboj se, vzpomeneš si.“

„Ach jo. Tak abychom si shrnuly dnešní den. Těšila jsem se na bezvadné rande s příjemným mužským. Odpoledne příjemné nebylo a já vypila fakt hodně kafe, snědla čokoládový dort a k tomu vafle a zmrzlinu. Myslím, že jsem výborně připravená na noční směnu. Akorát že dnes si tedy koláč ke svačině nedám. Cestou do práce si koupím salát.“

„Kašli na to.“ Zuzana zakoulí očima. „Tak sis jednou dopřála, no to je toho. Nemusíš hned přecházet na saláty.“

„Že ty se bojíš, že bych mohla zhubnout a být hezčí, než ty?“

„Ano, to je přesně ten důvod.“ zasměje se Zuzana.

…

Práce mi jde od ruky. Díky množství kofeinu a cukru jsem jako tryskomyš. Pletu housky, zdobím koláče, smažím koblihy. Nemyslím na Karla, myslím jen na to, abych odvedla dobrou práci. Ve čtyři ráno je vše hotové a pečivo je na cestě do prodejen. Rozloučím se s kolegyněmi a pekařem a vydám se k domovu, kde si vychutnám příjemnou sprchu a pak se zavrtám do postele a nevylezu dřív, než v jedenáct.

Vyspala jsem se opravdu moc dobře. A rozhodla jsem se, že den prolenoším. Nikam nepůjdu a nebudu nic dělat. Pustím si film a udělám si něco dobrého k jídlu, dočtu knihu. Možná bych mohla po dlouhé době zkusit něco namalovat?

Podívám se na telefon a mám tam omluvné zprávy od Karla. Překvapilo mě, že si uvědomil, že jeho chování bylo nevhodné a zval mě na večeři. Ale dnes ne. Dnešek je hýčkací a je jen můj.

JÁ: Vše je v pořádku. Dnes mám jiné plány. Co zítra?

KAREL: Dobře. Ozvu se zítra.

Vyskočím z postele, abych si udělala snídani. Míchaná vejce, toust a pár plátků pěkně vypečené slaniny. Uvařím si dobrou kávu. Nemám doma žádný kávovar. Nikdy bych ho ani nechtěla. Na pořádnou kávu ráda chodím do kavárny. Doma mi stačí ten úplně nejobyčejnější filtr.

Po snídani skočím na gauč, s napůl vypitým hrnkem kávy a procházím seznam filmů. Na co jen mám chuť? Romantika, komedie, horor? Vyberu si starší komedii s Jimem Carrey, Božský Bruce. I když jsem Božského Bruce viděla už mockrát, stále mě to baví. Když film skončí, trochu si protáhnu tělo s pomocí jógy a pak si pustím muziku a připravuji se na malování. Odpoledne nechutně rychle utíká a za pár hodin budu muset do práce. Zatím se ale budu věnovat obrazu, který maluji už několik týdnů- les v noci při úplňku. Nejsem zdatná malířka, má technika není nejlepší, ale nevadí mi to. Malování je pro mě relaxace. A když se mi tu a tam něco povede, daruji obraz někomu blízkému.

Užívám si skvělou hudbu a to, jak štětec tančí po plátně, když mě najednou vyruší zvonek u dveří. Mám chuť neotevírat, ale hudba je jistě slyšet. Ten, kdo je za dveřmi ví, že jsem doma. A zvonění přidává na intenzitě.

Běžím ke dveřím a rychle mrknu do kukátka. Jako opařená otevírám dveře.

„Co ty tu?“ zeptám se překvapeně.

„Myslel jsem, že tě překvapím a uděláme si pěkný večer.“ usměje se na mě Karel a zpoza zad vytahuje láhev vína. „Můžu dál?“

„No, pojď…“ rezignovaně ustoupím a pozvu ho dál. „Víš, ale já jdu za chvilku do práce, takže ten pěkný večer budeme muset odložit.“

„Tak se vymluv. Řekni, že jsi nemocná.“

„To neudělám.“

„Ale no tak, kvůli jedné vynechané směně tě přece nevyhodí.“

„Ale to nejde. V práci se mnou počítají, nebudu se vymlouvat dvě hodiny před směnou.“

Karel převrátí oči v sloup. „Ale no tak. Ta pekárna se bez tebe jeden večer nezboří.“

„Prostě ne. Do práce půjdu a už o tom nebudu diskutovat.“

Karel poraženě rozhodil ruce. „No, co s tebou nadělám.“

Začal se zkoumavě rozhlížet po mém bytě a jeho zrak spočinul na nedodělaném obraze. „Nevěděl jsem, že maluješ.“

„Ještě toho o mně hodně nevíš.“

Postaví se před stojan s plátnem, zadívá se na můj nedokončený obraz. Palcem si přidržuje bradu a ukazováčkem poklepává na tvář.

„Tady bych to udělal jinak.“ spustí Karel a ukazuje na lesní stezku uprostřed. „Bylo by hezčí, kdyby byla klikatější. A taky by to chtělo přidat pár hub. A třeba i světlušek. Ten měsíc se mi zdá příliš velký. Reálně přece nikdy tak velký měsíc není.“

„Není to hotové.“ sundávám plátno ze stojanu, abych ho mohla odnést Karlovi z očí.

„Jejda, ty jsi se urazila.“ Karel spráskne ruce.

„Ne, ale nečekala jsem tě a vážně nemám na tohle čas.“

„Nevadí, počkám tu na tebe, než se vrátíš.“

Podívám se na něj. Ne, nedělá si srandu.

„To tedy nepočkáš.“

„Proč?“

„Vždyť se skoro neznáme, nenechám tě přes noc ve svém bytě.“

Karel se zase tak podivně, přímo vyšinutě usměje. „Bojíš se mě?“

Neodpovídám, jen si povzdechnu.

„No dobrá, ty netykavko. Pojedu domů a o víkendu něco podnikneme.“ políbí mě na tvář a než se odebere ke dveřím, sebere láhev, kterou přinesl. „Užiji si alespoň s touhle slečnou, když ty jsi mi dala košem.“ Políbí láhev a odchází.

Co to sakra je za člověka?

Když za ním zavřu dveře, chvíli nechápavě stojím na chodbě a přemýšlím, jestli se tohle právě teď stalo. Karel na mě působí vážně jako cvok. A to v té chvíli ještě vůbec netuším, co vše mě s ním ještě čeká.