Cesta do středu duše

Protože pracuji v malém rodinném pekařství, mám vždy volné víkendy. Poslední směnu mám ve čtvrtek a do práce pak jdu až v neděli večer. Teď bych ale dala nevím co za to, abych měla směny dnes a denně a byla těžce zaneprázdněna a neměla čas na nikoho a na nic. Karel mě pozval, abych přijela k němu do Hradiště. Nabídl, že uvaří oběd a že pak by jsme mohli třeba někam na procházku. Nechce se mi. Nejraději bych ho poslala k šípku, ale sázka je sázka. Se Zuzkou jsme se dohodly na půl roce. Ještě neuběhl ani měsíc a já už mám z Karla tik v oku. Co když má Zuzka pravdu a já jsem ji vážně křivdila? Co když jsou opravdu v dnešní době muži natolik zdegenerovaní, že už je téměř nemožné najít toho pravého pro život? To je hrozná představa! Přece nemůžou být všichni pitomci? Bože můj, lidstvo nakonec nezhyne kvůli válce s umělou inteligencí, ani na Zemi nespadne meteorit. Všechno to ztroskotá na tom, že mezi muži 21. století běhá příliš mnoho blbů.

Jít k němu. Hm, je to dobrý nápad? Jet do jiného města, abych přišla do bytu muže, kterého jsem viděla celkem třikrát? Raději zavolám Zuzce a poradím se s ní.

„Holka neboj. Není to žádný úchyl nebo tak. Taky jsem u něj byla. Jen běž.“ Zuzka je až příliš milá. Tady něco smrdí.

„Proč jsi tak milá?“

„Jen se tě snažím uklidnit. Fakt se není čeho bát.“

„To bylo uchechtnutí?“ jasně jsem slyšela, jak zadržuje smích.

Zuzka si odkašle a dodá: „Ne, buď v pohodě. Víš, že jsem prdlá. Klidně tam jeď a dobře se bav. Karel výborně vaří.“

Rozloučíme se a já hned volám Karlovi, abych mu oznámila, že jeho pozvání na oběd přijímám. On má velkou radost a já mám velmi rozporuplné pocity, ale jdu se hned připravit, abych mohla vyrazit na autobusovou zastávku. Vždyť to nemůže být tak zlé.

Už když autobus přijíždí na místo, vidím Karla, jak na mě čeká. Uvědomím si, že má na sobě pořád stejné oblečení. Stejné vybledlé rifle a vytahaný svetr, jako měl na první schůzce, na druhé schůzce i na té poslední přepadovce u mě doma. Proč má ten svetr? Vždyť je příjemné teplo. Vystoupím a Karel mě radostně vítá. Políbí mě na tvář a vysvětluje, že jeho byt je pár minut pěšky.

„Těším se, až ti uvařím. Budeš se olizovat až za ušima. Nechci se chlubit, ale v kuchyni jsem dost šikovný.“

„Těším se.“ nevím, co víc na to říct, naštěstí Karel se chopí konverzace a za chvíli už si příjemně povídáme.

Nervozita ze mě úplně spadla. Zdá se, že dnes mě opravdu čeká příjemné odpoledne.

Procházíme sídlištěm a konečně zamíříme ke konkrétnímu paneláku. Karel odemyká vchod a pak mi přidrží dveře. Bydlí ve třetím patře, ale nejedeme výtahem. Jdeme hezky po schodech a mě čeká velké překvapení.

„Myslela jsem, že bydlíš v garsonce.“ říkám překvapeně, když vcházíme do velkého bytu.

„Taky že ano.“ Karel otevírá dveře do jednoho z pokojů. „Tohle je moje garsonka. Pojď dál.“

Prvních pět vteřin jen nechápavě zírám a pak vstoupím. Kdepak garsonka, ale dost malý pokoj na pětatřicetiletého muže. Po levé straně je malá skříňka a na ní varná konvice a dvou plotýnkový vařič. Naproti dveřím je okno a pod ním malý stoleček a dvě židle. A vpravo u okna je velká postel a hned u ní stůl s notebookem. A nad postelí je přímo na zdi velká kresba tužkou, která znázorňuje líbající se dvojici. Dle mého názoru je velmi nepovedená, postavy ani tváře nemají správné proporce. Působí to na mě, jakoby to kreslilo dítě. Něco ve mně začne hlodat. Proč mi to přijde tak povědomé?

Z přemýšlení mě vytrhne zaťukání na dveře. Karel ani nestačí dotyčnou osobu pozvat dále a dveře se otevírají. Stojí za nimi drobounká starší paní s krátkými černými vlasy a nuceným úsměvem.

„Tak tohle je to tvoje děvče Kájíčku?“ zeptá se a nespouští ze mě oči. Usmívá se na mě, ale není to upřímný úsměv. Ta žena na mě působí, jakoby se jí zasekly zuby.

„Ano, to je Klára. Bydlí kousek odsud, v Malém Brodu. Kláro, tohle je moje máma.“ Karel mě vezme kolem pasu a přivine k sobě.

„Moc ráda vás poznávám.“ podám Karlově mámě ruku a snažím se, aby na mně nebylo znát překvapení. Jen se lehce dotkne mých prstů a hned ucukne. Takovému podaní ruky říkám pozdravení leklé ryby.

Karlova máma se posadí na okraj postele a zajímá se o mě, o mou práci, rodinu i přátele. Ochotně jí odpovídám na její otázky a ona si stále drží ten podivný úsměv, ze kterého začínám být nervózní.

„Mami, myslím, že jsi Kláru už dnes dost vyzpovídala, nech si něco na jindy, vždyť se nevidíte naposledy.“

Jsi si jistý? Pomyslím si v duchu, protože se mi právě dostává poznání. Ano, o tomhle muži mi Zuzka opravdu vyprávěla a důvod k rozchodu byl nejen ten, že Karel stále bydlí s matkou, ale také ten, že jí naservíroval jídlo, po kterém celý den zvracela. Kruci, vždyť i to oslovení Kájíček! Jak je možné, že mi to nedošlo?

„Tak si hezky užijte odpoledne.“

Karel za mámou zavře dveře a energicky spráskne ruce. „Tak, pozval jsem tě na jídlo, tak je asi nejvyšší čas se pustit do vaření! Dáš si zatím kafe?“

„Ano, díky.“

Karel mi rychle uvaří instantní kávu, která se nedá pít, protože je šíleně silná a má divnou pachuť.

„Jak se ti líbí moje kresba?“ kývne směrem ke zdi, zatímco krájí vepřové na nudličky.

„To ty?“ ptám se nechápavě v naději, že mu nebudu muset odpovědět.

„Ano.“ Karel se dme pýchou. „Trvalo mi to celé tři hodiny. Máma chtěla, abych to smazal, ale já jsem se nedal. Nakonec jsem jí pohrozil, že pokud mě to donutí přemalovat, najdu si jiné bydlení, tak se s tím smířila.“

„Aha…“ vydechnu a malinko si cucnu kávy. Momentálně bych si přála mít v tom hrnku alkohol a ne kávu.

„Tak jak se ti líbí? Je to Jana Eyrová a její pan Rochester.“

Ach bože… Kdyby Jana Eyrová skutečně žila, právě by dostala mrtvici.

„No… Až to bude hotové, nebude to možná špatné.“ opravdu jsem se to snažila říct tak, aby se neurazil. Ale on se úplně zasekl ve své činnosti a s naprosto nechápavým výrazem se na mě podíval. „Ale to už je hotové!“ řekl velmi důrazně.

„Aha… Pěkné.“ honem jsem zabořila rty do kávy a už jsem se o tom jeho vele díle nechtěla bavit. Jedno oko jsem měla přilepené do hrnku s kávou a druhé šilhalo na tu kresbu. Tohle je vážně hotové? Vždyť je to jen obrys. Hodně špatný obrys dvou postav. Ubohý pan Rochester je bez krku a jedna jeho paže je silná stejně jako hrudník, zatímco druhá paže vypadá, jakoby patřila člověku, co dlouho nedostal najíst. A chudák Jana Eyrová přišla u polovinu tváře, protože se ji pan Rochester zjevně pokoušel sníst. On ji vlastně nelíbal, on ji jedl!

Karel už se o své kresbě naštěstí nebavil. Raději se věnoval vaření a vyprávěl mi, jak má tohle jídlo rád, jak dlouho mu trvalo, než ten recept vyvedl k dokonalosti a jak se těší, až se do toho společně pustíme. Měla jsem pocit, že se v kuchyni trochu plácá, ale mou pomoc odmítl, tak jsem se mu do toho nepletla. Ani ne za půl hodiny bylo jídlo hotové. Seděla jsem u stolu a Karel přede mě pokládal talíř. S díky jsem se na Karla usmála a pak můj pohled padl na jídlo. Ve vteřině mi zamrzl úsměv.

Co to sakra je?

Neřekla jsem to nahlas?

Podívám se na Karla a snažím se nedat najevo zděšení.

„Nech si chutnat.“ přeje mi, sahá po vidličce a hltavě se pouští do jídla. Nebo spíš do toho, co ještě před půl hodinou mohlo být jídlem.

V hlavě se mi honí vzpomínka na to, jak mi Zuzka vypráví o nějaké kulinářské tragédii se jménem Kájíček.

Zuzko! Jak jsi jen mohla! Spílám jí v duchu.

Opatrně beru vidličku a pokusím se ji zapíchnout do něčeho, co na mě kouká z talíře. Co to je? Je to kus zeleniny nebo masa? Je to spálené tak, že to nejde poznat. Vůbec nevím, co mám dělat. Nechci Karla urazit, ale taky nechci dostat zažívací potíže. Vkládám si do úst první sousto.

Proboha…

Myslela jsem, že připravuje vepřové a ne hýždě své babičky! Karel už má polovinu snědenou a koutkem oka pozoruje, jak mi chutná. Nabírám tedy další sousto. Je to spálené a přesolené. Poprosím Karla o sklenici vody.

„Tam jsou sklenice.“ ukáže palcem kdesi za sebe a pokračuje v jídle.

Jelikož je v garsonce jen jedna malá skříňka, sklenici najdu hned a hned ji i umyji, protože je celá upatlaná. Vezmu si vodu a pak se přinutím sníst ještě pár soust. Bezradně odkládám vidličku a omluvím se Karlovi s tím, že to bylo moc dobré, ale už nemůžu.

„Nevadí.“ Karel chňapne po mém talíři a má porce v něm mizí během jediné minuty.

Po jídle si chvíli povídáme a Karel mi znovu nabídne kávu. Tentokrát už si ji nedám, takže si uvaří jen pro sebe a ještě horkou ji během chvilky vypije.

„Tak tedy! Slíbil jsem ti procházku, tak tě vezmu na jedno pěkné místo.“

Neochotně se zvedám a vyrážíme. Než opustíme byt, Kájíčkova maminka nám skrz své zaseklé zuby popřeje příjemný den.

Karel mě překvapivě bere na naprosto úžasné místo kousek za městem. Jdeme po krásné lesní stezce, všude kolem nás je plno stromů a kousek od cesty protéká malá říčka, jejíž zurčení působí uklidňujícím dojmem. V lese se objevuje spousta menších skalek a čím hlouběji jdeme, tím jsou větší. Jdeme do kopce, říčka sílí a pak staneme u úžasného vodopádu. Takovou krásu jsem snad ještě neviděla. Je sice jen květen, ale sundávám kecky a ponožky a hned si jdu namočit nohy. K mému překvapení se ke mně přidává i Karel a za chvíli už jsme rozjaření jako malé děti, cákáme na sebe vodu a vesele se smějeme. Kdo by to byl řekl, že se s Karlem tak báječně pobavím?

Cestou zpět jsme si povídali a já jsem se dozvěděla dost věcí, díky kterým jsem začala Karla trochu více chápat. Jeho maminka měla těžké dětství, protože se narodila do rodiny, kde o ni nestáli a dávali jí to tvrdě najevo. Jako dítě nezažila, jaké to je usnout v mámině láskyplné náruči. Nezažila jaké to je, když maminka pohladí dítě ve vlasech a políbí na čelo. Není divu, že se jeho máma už od dětství nenáviděla, když ji její vlastní rodiče neustále opakovali, že si nezaslouží být milována. Když potkala Karlova tátu, byla to láska na první pohled a byla opravdová. Podle Karlova vyprávění byl táta skvělý muž, který maminku doslova nosil na rukou. A pak, když bylo Karlovi deset, všechno zničila rakovina a táta odešel, jak se říká, na lepší místo. Maminka už zůstala sama a já najednou vše pochopila. Ona se na Karla upnula, protože to byl jediný člověk, kterého mohla milovat a který miloval ji. A dávala mu najevo svou lásku možná až příliš, protože sama jako dítě od rodičů dostávala jen ponížení. Najednou jsem byla ochotná být ke Karlovi shovívavější.

Vrátili jsme se do města a pomalu šli k paneláku, kde bydlel. Lákal mě, abych šla dál a zůstala přes noc. Odmítla jsem a Karel vypadal dost zklamaně. Slíbila jsem mu, že brzy zůstanu, ale dnes chci jet domů. Karel nenaléhá a doprovodí mě na zastávku. Naštěstí už nejsem mokrá z blbnutí u vodopádu a můžu jet. Ale když vystoupím v Malém Brodu, nejdu domů. Volám Zuzce, protože ji chci vidět a mluvit s ní. A chci se sejít v restauraci a dát si pořádné jídlo, protože už vážně padám hlady.