Cesta do středu duše

Už uběhl víc než měsíc od první schůzky s Karlem a já začínám mít špatné svědomí kvůli tomu, že je předmětem sázky mezi mnou a Zuzanou.

„Musím mu to říct.“ říkám Zuzce.

„Ježiš, neblbni! Vždyť to nemusí vědět, k čemu by mu to bylo?“

„Není to vůči němu fér. On si myslí, že má přítelkyni a přitom je to všechno jen hloupá sázka. Děláme z něj blbce. Mám z toho špatný pocit.“ svěřuji se.

„Ale no tak. Karel rozhodně nepotřebuje nás dvě, aby vypadal jako blbec.“ ušklíbne se.

„Víš, jak to myslím. Prostě to není fér. Jasně, občas mi šíleně leze na nervy, ale není to špatný člověk a já mu nechci ublížit.“

„Ach jo.“ vydechne Zuzka. „Podívej se, on se to přece nemusí nikdy dozvědět, ne? Buď se spolu v blízké době rozejdete nebo ne. Kdyby sis způsobila vážný úraz hlavy a rozhodla se, že zůstaneš s Karlem po zbytek života, tak je přece úplně jedno, jaké okolnosti vás svedly dohromady, ne? Ať už to klapne nebo ne, je jedno, jestli tomu předcházela nějaká pitomá sázka.“

„Asi máš pravdu. Jen mám prostě pocit, že to, co dělám je špatné.“

„Život je pes a Karel to přežije.“

…

Díky tomu, že mívám volná odpoledne, Karel se za mnou občas na chvíli v týdnu zastaví. Je to zvláštní člověk. Někdy je mi s ním skvěle, čas s ním běží jako o závod. Bavíme se o všem možném, rozumíme si, chodíme na procházky a blbneme. A pak jsou dny, kdy mám chuť ho uškrtit, praštit nebo nakopnout. Jak může být člověk tak proměnlivý? Nerozumím tomu, ale snažím se být vůči Karlovi více chápavá a tolerantní. I když někdy je opravdu náročné nevyskočit z kůže. Jako tehdy v noci…

Jaro se zvolna přehouplo do léta. Byl pátek a já jela za Karlem do Hradiště. Bylo horko, tak jsme vyrazili na zmrzlinu a pak k rybníku. Řádili jsme ve vodě jako malé děti a k večeru jsme vyrazili na pořádně studené pivo. Seděli jsme před hospodou na zahrádce a Karel zase bafal jednu cigaretu za druhou. Divila jsem se, že na to má v tom horku chuť.

„Jedeš dnes domů?“ zeptá se mě opatrně.

„Myslela jsem, že dnes bych zůstala u tebe.“

Karel se celý rozzáří. Típne cigaretu, nechává na stole podstatně víc peněz, než jsme propili, vezme mě za ruku a běží. Jeho reakce mě rozesmála a já běžím s ním. Oba máme dobrou náladu. Schody vybíháme v objetí. Když se za námi zabouchnou dveře od bytu, líbáme se jako o život a vrávoravě vstupujeme do Karlova pokoje, kde ve víru vášně padneme na postel.

„To byla taková paráda! Fakt jsem dobrý!“ chválí sám sebe Karel po dvou minutách králičího sprintu.

Zírám do stropu a snažím se přijít na to, jaký z toho mám pocit. Nebylo to úplně špatné… Poprvé to nemusí být přece ideální, ne? Časem se to zlepší… Ale Karel vypadá spokojeně.

Vážně mu tohle stačilo?

Fakt si myslí, že tohle bylo super?

Nebyl třeba do teď panic?

Z přemýšlení mě vytrhne zaťukání na dveře. Ihned se otevírají a Karlova maminka strčí hlavu do dveří. Cítí, jak rudnu a snažím se celá schovat pod přikrývku.

„Tak vidíš, Kájíčku, přece ses dočkal. Slečno, on už si myslel, že ho vodíte za nos, ale já jsem mu říkala, že jste hodné děvče.“

„Mami, popovídáme si o tom zítra.“

„Dobře Kájí.“ už zavírá dveře, ale nakonec do nich znovu vrazí hlavu a ještě dodá: „A vyvětrejte si.“

„Ano mami.“

Dveře se zavřou a Karel energicky vyskočí, otevře okna a zapálí si cigaretu.

Mé tělo zkoprněle leží v posteli a ani se nehne, ale hlas v mojí hlavě křičí, co to do prdele bylo?!

O pár vteřin později se vzpamatuji z šoku, prudce se posadím na posteli a ostře se opřu do Karla. „To si ze mě děláš jako prdel?“

„Děje se něco?“

„Ty svojí máme vyprávíš o tom, že jsme spolu ještě nespali?“

„Vždyť je to moje máma! My si říkáme všechno, to je přece přirozené.“

Nemám slov, vykulím na něj oči a jediné, co si právě teď přeji je to, abych měla dost síly na to, abych ho dokázala tím oknem prohodit ven.

„Ty, ty… Ty jsi úplně…“ vzteky koktám. „Grrrr, ty jsi idiot, že to svět neviděl! Nechceš příště pozvat maminku, aby nám posvítila?“

„To je bezva nápad.“ rozesměje se Karel, ale hned přestane, protože po něm střelím naštvaným pohledem.

„Dobře, tak promiň.“ snaží se situaci uklidnit.

„Seru na to.“ zuřivě sbírám své oblečení a rychle se oblékám.

„Kam jdeš?“

„Jedu domů.“

„Ale no tak, vždyť teď nic nejede.“ Karel vypadá opravdu polekaně. Típne cigaretu a jde ke mně, ve snaze mě uklidnit.

„Nech mě.“ vytrhnu se mu. „Zavolám si taxi.“

„Neblbni, to by bylo drahé. Uklidni se. Omlouvám se, fakt mě to mrzí.“

Podívám se na Karla, ještě stále funící vzteky. Vypadá, že ho to fakt mrzí.

„Dobře, fajn…“ rozhodím ruce. „Ránou moudřejší večera. Můžu si dát sprchu?“

„Jasně.“

Odkráčím do koupelny a nastavuji tvář chladné vodě. Tohle prostě není možné. Který muž v jeho věku vypráví své mámě o svém sexuálním životě?

Když o pár minut později stojím před zrcadlem v ručníku, zaslechnu hlasy. Jen malinko pootevřu dveře a slyším, jak Karlovi máma vyčítá mou sprchu a připomíná mu, kolik stojí voda a kolik její ohřev. Mám chuť z peněženky vytáhnout bankovku a zaplatit jí, aby byl klid. Ale naštěstí se nechám přesvědčit svým moudřejším já, že bude lepší předstírat, že o ničem nevím.

Maminka se s Karlem naštěstí dlouho nehádala a já mohla v klidu vyjít ven z koupelny. Lehla jsem si do postele a Karel se kolem mě hned omotal jako had. Vzhledem k tomu, že bylo celkem horko mi to nebylo moc příjemné, ale byla jsem natolik šokovaná tím, co se událo, že jsem se nezmohla na žádný protest.

Ráno jsem vstala brzy. Chtěla jsem vypadnout. Honem na autobus a hlavně se vyhnout Karlově mámě. Nepovedlo se to. Karel ještě spal a já se pomalu a tiše vyplížila z pokoje. Po špičkách jsem procházela chodbou a už už jsem sahala po klice od hlavních dveří, když se za mnou ozval hlas.

„Kam pak, slečno?“

Ztuhla jsem a pomalu se otočila. „Dobré ráno. Spěchám na autobus a nechtěla jsem nikoho vzbudit.“ ani jsem si neuvědomila, že se pořád hrbím jako zloděj.

„Doufám, že berete antikoncepci, mladá dámo.“

To myslí vážně? To už tedy přehání.

„Co je vám do toho?!“ obořím se na ni.

„Mějte rozum. Mít dítě s Karlem je risk.“

„Nemějte obavy, děti v nejbližších letech rozhodně neplánuji.“

Vztekle se otáčím a chci odejít, ale ta šílená ženská ještě neskončila.

„Vy mi nerozumíte. Karel nesmí mít děti. Ani teď, ani za pět let, ani nikdy.“

„Možná byste si ve svém věku měla uvědomit, že jsou věci, do kterých nemáte právo strkat nos.“

Popadnu kliku, prudce otevřu dveře a ani ne neobtěžuji s obouváním. Beru své sandálky do rukou a běžím po schodech bosa. Až když jsem úplně dole, sednu si na chvilku na schody, abych si boty obula a urovnala si myšlenky. Kašlu na pitomou sázku. Tohle je příliš.