Cesta do středu duše

Od té příšerné noci uběhl týden a já mám pořád vztek. Karel mi píše, volá a jednou přišel s omluvou a květinami až ke mně domů. Vyhodila jsem ho. Zuzana už se mojí situaci nesměje. Naopak o mě začíná mít obavy.

„Kláro, moc se omlouvám. Myslela jsem, že je to prostě poděs. A asi i je. Ale ta jeho máma mi dělá fakt starosti. Co když po tobě půjde, když se budeš s Karlem dál scházet?“

„Jak to myslíš?“

„Co když prostě chce synáčka jen pro sebe? Vždyť je to celé divné! On je pořád doma, ani nepracuje… Proč vlastně nepracuje?“ ptá se Zuzana.

„Měl nějaký kolaps kvůli práci.“

„A jak je to dlouho? Vždyť tohle se stává, kvůli tomu už člověk nezůstane doma napořád.“

Kruci. Zuzka má pravdu. Proč mě to nenapadlo? „Já nad tím asi nikdy nepřemýšlela. Přece jen ho znám chvíli.“

„Sakra na tom Karlovi něco děsně smrdí. Měla jsem ti přihrát někoho, koho lépe znám.“ říká Zuzka omluvně. „Kašli na sázku. Tohle se vymklo z rukou.“

Jenže Zuzana vzbudila mou zvědavost. Tohle není jen tak nějaký invalidní důchod. Za tím je něco víc.

„Děje se něco?“ vytrhne mě Zuzka z přemýšlení.

„Já nevím… Teď si říkám, že mi Karel nějak neříkal pravdu. Něco je špatně. A to ne jen s ním, ale i s tou jeho mámou. Ten příběh, který mi Karel vyprávěl… Najednou mi na něm něco vadí. Nedokážu to popsat.“

„Rozumím, jak to myslíš. Je dobře, že to skončilo a na sázku kašli. Asi bych se o tebe bála, kdybys v tom pokračovala.“

„No víš…“

„Co?!“ vykřikne Zuzka. „Snad se s ním nehodláš ještě scházet?“

„Chtěla bych znát pravdu.“

„Kašli na pravdu! Je to blbec! Bože můj, já jsem ti prostě nemohla dohodit obyčejného šušňojeda. Poslala jsem tě rovnou do náruče Normana Batese!“

„Přeháníš.“

„Možná jo, ale opatrnost je na místě. Kláro, tohle za to nestojí. Vážně. Pojď se raději o víkendu pobavit a na Karla zapomeň. Už jsme si dlouho nevyrazily.“

...

Karel se mi pokoušel několikrát dovolat a psal mi omluvné SMS. Ignorovala jsem ho. Dokud...

…

Zuzka měla pravdu. Od té doby, co mě seznámila s Karlem, jsem s ní nebyla ani jednou tancovat a vážně už mi to chybělo. Oblékla jsem si své oblíbené džíny, triko s výstřihem a konečně jsem si po dlouhé době obula vysoké podpatky. Cítila jsem se skvěle. Nejdřív jsme si u mě doma uvařily těstoviny a pak jsme zašly do kina na úplně stupidní horor. Vážně, copak v dnešní době už nikdo neumí natočit něco opravdu strašidelného?

Pak jsme zašly do hospody na šipky s dalšími přáteli a kolem půlnoci už jsme se vrtěly na tanečním parketu. Úžasně jsem se vyřádila. Byla to skvělá noc!

Domů jsem se vracela v mírně podroušeném stavu a měla jsem dobrou náladu. Jenže u dveří do svého bytu jsem našla Karla sedící ho na zemi a s hlavou sklopenou. Zase měl na sobě ty příšerné rifle a ten svetr.

Proč má sakra svetr? Vždyť i teď v noci je horko!

Spí?

Co mám dělat?

Vzbudit ho?

Nebo zmizet honem k Zuzce a spát tam?

Moje zvědavost je silnější. Přijdu k němu, dřepnu si a jemně ho poklepu po rameni. Nespal, hned ke mně vzhlédne a začne chrlit omluvy a sliby, že už se to s matkou nikdy nebude opakovat. Řeknu mu, že se uvidíme, ale až bude vhodnější chvíle. Dívá se na mě jako odkopnuté štěně. Je mi jasné, že doufal, že ho pozvu dál. Ale to rozhodně nemám v úmyslu. Nechci se s ním sejít jako jeho přítelkyně, která se chce usmířit. Chci se s ním sejít, protože jsem zvědavá a chci vědět, jak je to s jeho invaliditou.

…

Nechala jsem Karla vydusit celý pracovní týden a pak jsem se s ním sešla v kavárně. Čekal tam na mě, zase v těch stejných riflích. Ale konečně neměl ten šílený svetr. Měl jednoduché tričko a kšiltovku. Popelník před ním zel prázdnotou. Seděl tam, ruce položené na stole, prsty propletené. Když jsem si sedala, ani se nehnul. Jen mě pozoroval. Měla jsem pocit, jakoby byl nějak vypnutý. Pozdravila jsem ho a to ho probralo.

„Vítám tě! Už jsem si myslel, že nepřijdeš.“

„Tak co po mně chceš?“ řeknu mu odměřeně.

„To, co se stalo tehdy v noci mě opravdu mrzí.“

„To už jsem slyšela.“

„Už se to nebude opakovat.“ slibuje.

„To máš pravdu, to tedy nebude. K tobě už nevkročím. Tedy vlastně jinak- k tvé matce už nevkročím. Kruci, je ti pětatřicet let a žiješ v malém pokojíku u své matky?“

„To je složité.“

„No, mám čas. Vysvětluj.“

„Máma mě potřebuje.“ řekne Karel.

Čekám na nějaké pokračování. „No a dál? Moje rodiče mě taky občas potřebují, tak za nimi jezdím. Tvoje máma je snad nějak nemocná?“

„Ne, to není, ale potřebuje mě.“

Nechápu, proč jsem sem lezla. Zvedám se ze židle. „Tak přeji hezký zbytek života s mámou.“

„Ne, počkej!“ Karel vyskočí a vezme mě za ruku. Ostatní se na nás zvědavě otáčí. „Jsi moc fajn. Mám tě vážně rád. Dej mi ještě jednu šanci.“

Sedám si zpět na místo. „Dobře, ale jen, když mi řekneš pravdu.“

Karel na mě nechápavě zírá a tak pokračuji. „Proč nechodíš do práce?“

„To jsem ti ale řekl.“

„Ale je to lež. Kvůli něčemu takovému nedostaneš plný invalidní důchod.“

Podle toho, jak se tvářil jsem usoudila, že jsem udeřila hřebík na hlavičku. „No? Tak co mi k tomu řekneš?“

„Sedni si. Prosím…“ řekl tiše a sklopil zrak.

…

Přišla jsem domů a plácla sebou na gauč. Zírala jsem do stropu a snažila jsem se vstřebat to, co mi o sobě Karel řekl. To zhroucení byl prý spouštěč jeho nemoci. Karel měl nediferencovanou schizofrenii a ještě nějaké další psychické problémy. Svěřil se mi, že bere spoustu léků. O tom jsem neměla žádné tušení. Přemýšlím, jak s těmi informacemi naložím. Karel mě chce jako partnerku do života. Já si život s ním neumím představit, ale mám pocit, že pokud s ním opravdu skončím, bude to kvůli jeho nemoci. A to by znamenalo, že jsem pěkná mrcha. Nechci být mrcha. Potíž ale není jen v tom, že mi Karel řekl o své nemoci. Potíž je v tom, že cítím, že je za tím něco jiného. Neříká mi celou pravdu. Hlodá mě to a já tomu chci přijít na kloub.

…

„Proboha Kláro!“ Zuzana mě drží za ramena a třese se mnou. „Co je ti po nějaké jeho nemoci? Ty jsi mladá svobodná žena! Neuvazuj si dobrovolně k noze kouli!“

„Ale to není jen kvůli jeho nemoci.“ snažím se nějak bránit, ale vím, že lžu sama sobě.

„Práskni do bot, dokud je čas! Tohle nedopadne dobře. Vždyť sázku jsme dávno odpískaly, neřeš to a utíkej od toho cvoka nejdál, jak můžeš!“

„Nemůžu. Něco v tom je a já na to potřebuji přijít.“

„Promiň, Kláro, ale jsi pitomá.“ řekne mi Zuzka mírně. „Vážně se mi celá ta situace nelíbí a začínám se o tebe bát. Opravdu cítím ve vzduchu něco zlého.“

I když mě Zuzka vyděsila, rozhodla jsem se, že se s Karlem ještě sejdu.

„Holka, jen abys nelitovala.“ špitne Zuzka smutně. Ví, že nemá smysl to se mnou dál rozebírat. Možná přijde den, kdy toho budu litovat, ale na to teď nemyslím. Teď je čas si Karla důkladně proklepnout.