Cesta do středu duše

Začali jsme se s Karlem scházet ve zcela přátelské rovině. Občas jsme zašli na kávu, občas na pivo, občas do přírody. Byl to příjemný společník. Najednou se choval jako dokonalý gentleman. I když stále nosil stejné rifle, stejné triko a stejnou kšiltovku, najednou byl úplně v pohodě. Kouřil umírněně, k servírkám se choval slušně, nechával spropitné. Brával mě na pěší výlety a vždy se mi s ním skvěle povídalo. Kam se poděl ten křupan, co hulí jednu cigaretu za druhou, pyšní se svými nevydařenými kresbičkami a láduje se totálně spáleným jídlem? Kde je ten hulvát, co vypráví své matce o sexu s přítelkyní? Jakoby někdo mávl kouzelnou hůlkou a Karlovo buranské já bylo pryč. Ale bohužel to netrvalo dlouho.

Asi po měsíci přátelského setkávání jsme s Karlem znovu skončili v posteli. Tentokrát ale u mě doma, bez maminky s baterkou pod postelí. Pravda, trochu se na tom podepsal alkohol, ale myslím, že dříve nebo později by to tak stejně dopadlo. S Karlem mi bylo dobře a jeho zdravotní problémy pro mě nebyly překážkou. A pokud šlo o mé podezření, že Karel je lhář, co mě vodí za nos, usoudila jsem, že jsem paranoidní a zbytečně plaším.

Zuzana nejdřív hlasitě protestovala, ale po pár týdnech ji to přešlo. Ubezpečila jsem ji, že je vše v pořádku, že se není čeho bát.

Po té noci jsme se s Karlem začali znovu scházet častěji a bylo to skvělé. Přesně takové ty začátky, jaké ve vztahu mají být. Neustále zamilované tokání, zprávičky o tom, jak si strašlivě chybíme a jak se na sebe těšíme. Spousta sexu, který byl čím dál lepší. Ani jsem se nenadála a najednou byl Karel více u mě, než u sebe doma. Už to skoro vypadalo, jako bychom spolu bydleli. A Karel se v té době přestal přetvařovat. Kouřil stále víc a víc, chtěl jen sedět u svého počítače a psát mistrovská díla. Jenže on nepsal. Tvrdil, že píše, ale přitom jen hrál hry. Nechtěl chodit ani na procházky, ani do kina, na pivo, prostě nikam. Vyklubal se z něj naprostý povaleč. A nejhorší bylo, že se nemyl. Jakmile získal pocit, že už jsem pro něj jistá, začal se úplně zanedbávat. Ani si nečistil zuby, neměnil ani ponožky, ani prádlo. Takže jsem s ním velice rychle přestala spát. Začínal se mi hnusit, ale nevěděla jsem, jak z toho ven.

…

Léto pomalu končilo. Karel už je u mě doma jako doma přibližně měsíc. Courám se z práce, jsem unavená. Obvykle nebývám tak unavená, ale Karel jakoby ze mě vycucal veškerý život. Neustále mě kritizuje, zatímco sebe staví na piedestal.

Vcházím do svého bytu a hned mě do nosu udeří odporný zápach.

„Bože můj, proč si nevyvětráš?“ běžím hned k oknu a otevírám ho dokořán. Karel šíleně prdí. Ale opravdu šíleně. Někdy si říkám, že je jako fretka, co prděla tolik, až z toho chcípla a její mrtvola mi teď společně s jejími střevními plyny rozežírá domov.

„Smrad, ale teplíčko.“ usměje se na mě Karel z postele.

„Jdu do sprchy.“

„Jasně princezno.“ řekne to pohrdavě, zvedá se z postele a hledá cigarety. Naštěstí chodí kouřit ven. Jednou to zkoušel u mě doma, ale já jsem dostala takový hysterák, že už si to od té doby nedovolil. Teď si říkám, zlaté cigarety, oproti tomu, co Karel dokáže vypustit ze zadku.

Když vyjdu ze sprchy, jsem celá voňavá a těším se na postel. Není nic lepšího, než po noční směně padnout do čisté a krásně voňavé postele. Ale to moje postel už není. Páchne. Páchne člověkem, pro kterého je sprcha sprosté slovo. Už toho mám dost. Zrovna, když vztekle vyskočím z postele, Karel se vrací ze svého kouřového dýchánku.

„Co blbneš?“ ptá se nechápavě, když vidí, jak zuřivě strhávám povlečení s pokrývky.

„Vypadni. Prostě už vypadni!“ strašně bych po něm chtěla něco hodit. Jako když ve filmu žena balí věci nevěrnému partnerovi a hází je po něm. Nebo ještě líp, vyhazuje je na ulici otevřeným oknem. Jenže Karel nic nemá. Nemá ani kosmetiku, ani náhradní oblečení. Jediné, co má, je ledvinka na cigarety, klíče, peníze a mobil. Popadnu ji a hodím po něm. „Zmiz a už se nevracej!“

„Co blbneš, navštívila tě červená kámoška nebo co?“

Bože můj, to je ale debil! A dost! „Uuuuu, ty jsi takový kretén!“ už je mi jedno, jestli vzduchem letí moje věci nebo jeho. Beru, co mi přijde pod ruku. Házím po něm knihu, pak polštář a pak svíčku.

„Ale ňo, ňo….“ Karel se mě snaží uklidnit slabikou, kterou úplně nenávidím a pomalu se ke mně přibližuje, navzdory vzduchem svištícím věcem. Zuřím, ale on už je u mě a bere mě do náruče.

„Ňo, ňo, kočičko, šššš.“

Zuřím, chci ho zabít. To jeho ňo, ňo mě strašlivě vytáčí, ale zároveň jeho objetí způsobuje, že vztek pomalu ustupuje. Jak to sakra dělá?

„Podívej. Teď se tu hezky posadíš a já rychle převléknu postel, aby ses vyspala do růžova. Hezky si lehneš a já si dám sprchu, abys mě měla hezky voňavého.“

Nemám slov. Sedám do křesla a hlavu si vkládám do dlaní. Jsem unavená a naštvaná. Karel bleskurychle svlékne nevábně vonící ložní prádlo a obléká ho do čistého.

„Tak pojď.“ bere mě kolem ramen a odvádí do postele. Opravdu je to příjemné. Protáhnu se v posteli, najdu si polohu a zvolna usínám. Ještě slyším, jak Karel pouští sprchu. Sláva, alespoň se umyje. Musím na něj víc tlačit, pokud chce být se mnou. Prostě se musí denně mýt, jinak si může vážně sbalit ledvinku a vypadnout.

Probouzím se v pravé poledne. Cítím vůni slaniny a vajec. Vstávám a jdu směrem ke kuchyňskému koutu, kde pro mě Karel připravuje snídani, aby napravil to dnešní ráno. Sakra, vypadá o voní to skvěle! Prosím, ať to nespálí!

Karel kupodivu připraví naprosto luxusní snídani. Dvě smažená vejce, plátky slaniny a dokonce i dva lívance a javorový sirup. Miluji takovou snídani! Jak je možné, že mi tu snídani připravil ten samý člověk, co mě dnes k ránu tak hrozně vytočil? Jak je možné, že je ta snídaně tak skvělá? Vždyť minule spálil jídlo až tak, že nebylo poznat, co je kus masa a co hrášek!

Když se posadím ke snídani, Karel odběhne do předsíně a vzápětí se vrací s malou modrou krabičkou.

„To je pro tebe. Omlouvám se. Občas se chovám jako blbec.“

Otevírám krabičku a v úžasu otevírám pusu. „Ty jsou nádherné!“ v krabičce se třpytí nádherné náušnice. Jsou to malé kroužky, na kterých visí další malé kroužky různých velikostí vedle sebe. Některé jsou jednoduché, jiné osázené kameny. Bože můj, to jsou ty náušnice, které jsem nedávno viděla ve výloze jednoho zlatnictví a moc se mi líbily. Vím, jak moc byly drahé, nemám slov.

„Já… já nevím, co říct… jsou úžasné!“

„Vím, že se ti líbily, tak jsem ti chtěl udělat radost. Jsi na mě tak hodná.“

„Ale vždyť jsou hrozně drahé!“

„Pro tebe není nic moc drahé.“ odpoví Karel s klidem a pohladí mě po tváři. „Zkus si je.“

Vyskočím ze židle a běžím k zrcadlu. Ty náušnice vypadají skvěle.

„Moc ti to sluší.“

„Děkuji ti.“

Mám z náušnic velikou radost, ale přemýšlím o tom, kde na ně Karel vzal peníze. Nevzpomínám si, kolik přesně stály, ale vím, že to bylo téměř deset tisíc. Možná, že to nejsou stejné náušnice?

S Karlem se pustíme do snídaně a rozhodneme se, že odpoledne vyrazíme ven.

Konečně!

Karlovi se dlouho nikam nechtělo a tak mám radost. Užili jsme si pěkné odpoledne a než jsem odešla do práce, dali jsme si dobrou večeři v restauraci. Když jsem se ráno vrátila z práce, v mém bytě bylo čisto a voňavo. I Karel byl celý voňavý a dokonce oholený.

V následujících dnech byl dokonalý partner. Jelikož na rozdíl ode mě nechodil do práce, chopil se domácích prací a staral se o mě jako o princeznu. Bylo to skvělé, ale zároveň mě to trochu děsilo. Byl tohle obraz jeho nemoci? Že byl tak proměnlivý?

Na konci září nás moje máma pozvala na rodinnou oslavu svých padesátých narozenin. Přišel čas, aby se má rodina seznámila s Karlem.