Cesta do středu duše

Čas běžel jako splašený kůň a přišel den máminy oslavy narozenin. Moje máma miluje noční oblohu a tak jsem se plácla přes kapsu a koupila jsem jí hvězdářský dalekohled. Karel se postaral o obrovskou kytici s padesáti růžemi. Byla jsem nadšená, ale začala jsem být i podezíravá, protože jsem nerozuměla tomu, kde na to bere peníze. Má sice slušný invalidní důchod, ale boháč to rozhodně není.

Na oslavu přijela celá rodina. Moji dva starší bratři se svými ženami a i s dětmi, dokonce i babička s dědou, i když už pro ně bylo náročné kamkoliv chodit. Moje máma brzy po mém narození ovdověla, ale po pár letech si našla nového muže a znovu se vdala. Radek byl fajn chlap, který to výborně uměl s grilem a celkově ho moc bavila příprava masa. A hlavně si zamiloval celou naši rodinu a vždy měl radost, když jsme se všichni sešli. Moje rodina byla zvědavá na mého nového přítele. Doufala jsem, že se Karel předvede jako dobrá partie, bude se chovat slušně a zanechá dobrý dojem. Své otřesné džíny a triko nechal doma. Koupila jsem mu nové oblečení, aby vypadal trochu moderněji. Karel protestoval, protože tvrdil, že není důležité, co má člověk na sobě, ale co má v sobě. Do jisté míry jsem s ním souhlasila, ale to víte, přece jen jsem vedle sebe tu a tam chtěla mít fešáka. A tím Karel byl, když se umyl a hezky oblékl a to navzdory své drobné postavě. Právě postava mou rodinu dost překvapila. I když s Karlem jsem nenosila podpatky, přesto jsem byla znatelně vyšší. A co si budeme nalhávat, byla jsem i širší. Možná by někdo mohl říct, že vedle sebe vypadáme až komicky.

K mému velkému překvapení udělal Karel na mou rodinu skvělý dojem. Byla jsem z něj vedle. Vyprávěl zábavné historky ze života, celá moje rodina se smála a uznale pokyvovala hlavou. Ovšem k večeru si Karel začal dopřávat alkoholu a pak už to šlo jen z kopce. Maska zábavného společníka po několika sklenkách tvrdého alkoholu spadla. Karel začal být trapný. Najednou nevtipkoval, ale začal o sobě mluvit jako o skvělém spisovateli a malíři. Když se někdo z mé rodiny se zájmem zeptal na jeho tvorbu, Karel s naprostým klidem odpověděl, že vlastně ještě nic nevydal, ani nikdy neměl výstavu. Členové mé rodiny se na sebe nechápavě dívali a nevěděli, co na to říct. Další trapas byl, když se začali ptát na Karlovo zaměstnání a Karel s úsměvem na tváři odpověděl, že do práce nechodí a že to ani nepotřebuje, protože jeho invalidní důchod mu zcela stačí a neopomněl dodat, že k čemu by chodil do práce, když má přítelkyni s hezkým bytem, která mu klidně koupí i oblečení.

„Ale vždyť ty mi neustále kupuješ dárky a zveš mě do restaurací a na výlety!“ snažím se zachránit situaci, aby si rodina nemyslela, že mi Karel sosá účet.

„No jo, co bych pro tebe neudělal, ty moje čičinko.“ Karel se zvedá a vrávoravě jde ke mně. Chce mě políbit, ale to já teď nechci. Celá rodina na nás zírá, ústa dokořán. Odtáhnu se, ale Karel se nevzdává a hrubě bere mou tvář do dlaní a snaží se mě políbit násilím. Bráním se a v tom bratři vyskočí a okřiknou Karla. Ten naštěstí ustoupí, nechá mě být a raději sahá po cigaretě. Je mi to celé trapné a nejraději bych se zavrtala někam hluboko pod zem. Karel vůbec netuší, jak hrozně se chová a začne mé rodině vyprávět o tom, jak kdysi rád chodil na výšlapy, hezky jen s batůžkem a spacákem, pil vodu ze studánek a orientoval se podle hvězd. Vyprávěl nám, jak byl před deseti lety hluboko v horách. I když léto kalendářně ještě nezačalo, bylo horko a to přímo vybízelo ke spaní pod širým nebem. Jeho orientačním bodem při toulkách hlubokými lesy bylo souhvězdí Orion. Všichni jsme se na sebe nechápavě podívali. Protože se naše maminka zajímala o hvězdy, všichni jsme věděli, že uprostřed června není možné vidět Orion.

„Ale Orion je přece viditelný nejdříve od srpna a to ještě k ránu. Nemohl ti v červnu ukazovat cestu a ještě ke všemu celou noc.“ namítá moje maminka.

„Orion je na obloze vždycky.“ odfrkne Karel a hned moji mámu začne poučovat o hvězdách.

Moje máma se nehádá, jen zakroutí hlavou. Ve tvářích mých bratrů vidím vztek a ve tvářích zbytku rodiny je vidět jen zmatení.

„Děvče moje, co sis to našla za pitomce?“ zakroutí smutně hlavou moje babička.

Karel reaguje tím, že se načepýří jako nakopnutý kohout: „Klára by si lepší partii jen těžko hledala. Vždyť se podívejte na ten zadek.“

Už i já mám pocit, že snad špatně slyším. Ani já, ani moje rodina nechápe, kam se poděl zábavný Karel a kde se tu vzalo toto hovado s hubou nevymáchanou.

„A dost!“ děda už to nevydrží a praští pěstí do stolu. „Okamžitě se seber a odejdi!“ ve tváři je celý rudý vzteky. Vidím na něm, že se dlouho snažil držet. „Moje vnučka nepotřebuje takového líného egoistu. Má rozhodně na víc! Zmiz!“ děda křičí a já se ho snažím uklidnit.

Karel klasicky zakoulí očima típne cigaretu a se slovy: „No jo dědo.“ se zvedá. „Zavolám si taxi, uvidíme se zítra.“ Karel mě políbí na tvář a vypotácí se ven.

Když se za ním zavřou dveře, mám pocit, že jsem ta nejmenší v místnosti. Kéž bych byla! Kéž bych byla tak malá, abych nebyla ani vidět! Všichni členové mé rodiny se na mě nevěřícně podívají.

„Kláro,“ prolomí ticho otčím. „Kde jsi na TOHLE přišla? To přece nemáš zapotřebí!“

„On není tak hrozný, jak se zdá…“ špitnu.

„Vždyť on tě vůbec nerespektuje! Chová se k tobě jako buran, je arogantní a jen snižuje tvé sebevědomí! Jsi skvělá dospělá žena, umíš se o sebe sama postarat a my jsme na tebe hrdí! Proč dovolíš nějakému povaleči bez práce, aby shazoval tvou postavu? Proč mu kupuješ oblečení? A podle všeho u tebe snad už i bydlí! Proč? Kde jsi nechala rozum, děvče?“

„Ale vždyť se vám líbil…“ snažím se Karla hájit. „Ale pak se pustil do alkoholu a to mu nedělá dobře. Ale on umí být moc fajn.“

„Klárko, ty si zasloužíš muže, co tě ocení. Tohle není ani muž, prokrista! Je to hulvát a budižkničemu!“

Celá ta situace mě mrzí a nevím, jak reagovat. V koutku oka se mi objeví slza. Snažím se ovládnout. „On není špatný, má jen nějaké problémy… Zdravotní… Psychické…“ nevydržím to a vzlyknu.

Máma mi položí ruku na rameno. „Zlatíčko, pamatuj, že budu vždy respektovat tvé rozhodnutí, ale chci, abys věděla, že jsi skvělá, máš svou hodnotu a rozhodně nemáš zapotřebí mít vedle sebe člověka, co to nevidí. Ba co hůř, co sám sebe vidí jako dokonalou partii, zatímco tebe snižuje.“

„Je to složité…“ odpovídám.

Celá má rodina pochopila, že by nebylo dobré se v tom dál babrat. Radek se ujal slova, začal všechny bavit a brzy už rodinná oslava vypadala přesně tak, jak měla. Já byla trochu smutná, ale snažila jsem se to nedat najevo. Ostatní se výborně bavili a na hurikán Karel zapomněli.

Jela jsem domů skoro o půlnoci a celkem dost jsem se po Karlově odchodu opila. Ale na rozdíl od něj jsem se i v alkoholovém opojení dokázala ovládat. Ani máma na mně nepoznala, že mám upito až příliš.

Přišla jsem domů, zabouchla za sebou dveře a opřela se o ně zády a pak se sesunula na podlahu. Chvíli jsem jen tak zírala a pak se dala do pláče. Nedokázala jsem ani pochopit, jestli jsem smutná nebo naštvaná. Proč pláču? Protože se Karel choval jako naprostý buran nebo proto, že mi dal najevo, že vlastně na víc nemám? Jdu k zrcadlu a důkladně si prohlížím svůj odraz. Vždy jsem měla za to, že jsem celkem hezká žena. Proč o tom najednou pochybuji?

Klára by si lepší partii jen těžko hledala. Vždyť se podívejte na ten zadek.

Stojím bokem a dívám se na svůj zadek, který mi ještě včera přišel celkem pěkný. Ano, byl větší, ale byl hezky kulatý a i přes kila navíc byl pěkně pevný. Myslela jsem, že v džínách vypadá dobře… Ale teď nevidím hezký kulatý zadek. Vidím monstrózní prdel zmutovaného mastodonta.

Karel je pitomec. Povyšuje se nade mnou, protože je to zakomplexovaný skrček!

…

Už je poledne a já jsem dávno vzhůru. Jenže se nemůžu nějak přimět k tomu, abych se zvedla z postele a šla nějak žít, něco dělat. V hlavě se mi neustále honí včerejší oslava. Jak to krásně začalo a jak příšerně to Karel pokazil. Ticho prořízne zvonek u dveří. Nechci vůbec vylézat z postele, ale taky v ní nechci celý den hnít, takže vstanu a šourám se ke dveřím. Podívám se do kukátka, abych zjistila, kdo je za dveřmi. Pokud by to byl Karel, asi bych se tiše odebrala zpět do postele vrazila hlavu pod polštář. Ale Karel to není. Je tam mladý muž s růžovou kšiltovkou, bílým trikem a květinami. Kurýr? Překvapeně otevřu dveře a nechápavě zamrkám.

„Klára Kaasová?“ usměje se na mě kurýr.

„Ano.“

„To je pro vás. Přeji krásný den.“

Kurýr mi podává nádhernou kytici a malou dárkovou tašku. Ještě jednou se na mě mile usměje a odchází. Když zavřu dveře, ihned hledám kartičku se vzkazem. Je tam.

Omlouvám se, choval jsem se jako blbec. Prosím, nech mě, abych ti to vynahradil.

Ne Karle, ty nejsi blbec. Ty jsi naprosto pošahaná hříčka přírody.

V dárkové taštičce najdu balení božských čokoládových pralinek. Miluji čokoládu! Hned beru pralinky do rukou s úmyslem je otevřít a osladit si život, ale nějaký malý hlásek uvnitř mojí hlavy začne brblat: „Jen se láduj a brzy se ta tvoje prdel nevejde ani do dveří.“

Odkládám pralinky na skříňku v kuchyni a jen se na pralinky smutně podívám. Pak se odeberu k zrcadlu a ještě jednou si kriticky prohlédnu svůj zadek.

Bože, ten Karel je ale blbec! Mám hezký zadek a jestli se jemu zdá velký, nemusí se mnou být.

A tak jsem si myslela, že mám vztah ke své postavě vyřešený. Ale jak se říká, nejnakažlivější virus je myšlenka. A Karlovi se podařilo do mě zasít semínko pochybností o sobě samé.