Cesta do středu duše

Seděla jsem ve své kanceláři a z dlouhého zírání do počítače už mě bolely oči. Ale to bylo to nejmenší, co mě trápilo. Čekala jsem na zaklepání, které mě celý den tíží. Sleduji čas. 14: 27. Už jen pár minut. Jsem tak nervózní. To, co musím udělat, není fér, příčí se mi to, ale šéf je tvrdý a jasně řekl, že pokud to neudělám, dostanu padáka já. A tohle bylo příliš dobré místo na to, abych se nechala vyhodit kvůli někomu jinému. O pět minut později se ozvalo zaklepání.

„Vstupte.“ zvolala jsem a přerušila svou práci na počítači.

„Dobrý den, paní Leová. Chtěla jste se mnou mluvit?“

Do kanceláře vešla drobná, unavená žena. Měla na sobě šedý kostýmek z levné konfekce. Vlasy měla nedbale stažené do jednoduchého drdolu a v jejich oříškových očích se zračily obavy.

„Ano, posaďte se.“ ukázala na židli. „Slečno Judová, vaše docházka je v posledních týdnech velmi, ehm… nepravidelná.“

„Ano já vím a omlouvám se. Má dcera je teď hodně nemocná a ne vždy seženu hlídání. Slibuji, že jakmile se uzdraví, vše doženu, budu pracovat každý den do večera.“

„To už nebude nutné.“ řeknu a snažím se, aby můj tón zněl lhostejně. Vidím ale, že se jí v koutku oka zaleskla slza a to mě píchne u srdce.

„Prosím…“ řekne žena a snaží se spolknout svůj žal. „Já potřebuji práci. Starám se o dceru úplně sama, potřebuji peníze.“

„Je mi líto, ale v naší bance nemůžeme vydržovat člověka, který jeden den přijde a pak je tři dny doma.“

„Prosím, dcera je nemocná! Vždyť tohle přece nemůžu ovlivnit! Opravdu se snažím!“

Dívám se na ni a je mi jí líto. Chtěla bych jí pomoct, ale tento svět je nemilosrdný. Buď já nebo ona. „Lituji, nejde to. Tady mi podepište výpověď.“ Položím před ni papíry k podepsání.

Bere si ze stolu propisku, ruka se jí chvěje a po tvářích jí stékají slzy.

Ruku s perem má položenou na stole a pročítá dokument. „To nedostanu ani odstupné? Nic?“

„Za co odstupné? Vždyť nechodíte do práce.“ snažím se znít tvrdě.

Slečna Judová jen zakroutí hlavou a podepisuje dokumenty.

„Jste krutá a bezcitná.“ řekne mi ode dveří, když opouští mou kancelář.

Konečně se dveře zavřou a já můžu vydechnout. Jsem opravdu taková? Asi ano… Právě jsem připravila o příjem ženu, co se stará o nemocné dítě. Měla jsem ale na výběr? Snažím se ukonejšit své svědomí tím, že si připomínám, že pokud bych ji nevyhodila, dostala bych výpověď já. Tento svět je neúprosný. Člověk musí být tvrdý, někdy i krutý, jinak nepřežije.

Rok 2034

Deset let uběhlo jako lusknutím prstu. Dnes už se nedojímám nad lidmi a jejich osudy. Naučila jsem se odstřihnout od emocí a jednat jako robot, když si to situace vyžadovala. Ze začátku to bylo těžké, měla jsem hrozné výčitky svědomí. Ale časem byly mé výčitky umlčeny častým zvyšováním platu, pohádkovými prémiemi a benefity v podobě dovolených, drahé elektroniky a dokonce i aut. Naše banka prosperovala a já se na tom ve velkém podílela. Co mi bylo do osudů těch chudáků, co pracovali pode mnou? Dřepěli si ve svých kójích a snažili se vnutit půjčku každému, kdo se namanul. Nosili si obědy v plastových boxech a pili nechutnou kávu z automatu. Já jsem se stala významnou a váženou paní. Měla jsem všechno a mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Byla jsem bohatá a co je hlavní, byla jsem mocná. Až když jsem začala vydělávat pohádkové peníze, zjistila jsem, že peníze jako takové nejsou to, co úspěšné lidi dělá šťastnými. Je to moc, kterou díky penězům získáte. Moc, to je opravdová rozkoš. Jako mocný člověk si můžete dovolit vše a nikdo vám nesmí odporovat.

Když jsem se dostala na vrchol, přistály mi na stole rozvodové papíry. Nemohla jsem uvěřit, že má můj muž takovou drzost. On opouští mě? Co si o sobě vůbec ten ubožák myslí? Vždyť je to taková nicka! Ale co už, je pravděpodobné, že bych nakonec o rozvod požádala sama, takže jsem papíry podepsala. Moji právníci se postarají o to, aby z mého majetku nedostal ani pětník. Hodím na něj třeba nevěru a alkoholismus a nedostane nic. Protože já mám tu moc ho úplně zničit a udělám to, pokud to bude nutné.

Nakonec se ale žádné ničení nekonalo. Můj muž, Dominik, o nic nestál. Prostě se chtěl jen rozvést.

„Přeji ti, ať najdeš štěstí.“ řekl mi smířlivě, když jsme opouštěli soudní síň.

„Děláš si legraci? Mám všechno, co jsem kdy chtěla.“

„Jednoho dne poznáš, že to, co máš, je jen pozlátko.“

Udělala jsem dva rychlé kroky a chtěla jsem mu vrazit pořádnou facku. Ale udržela jsem se. „Tak se podívej ty chudáčku. Já jsem tady ta, která vydělává pořádné peníze, která vlastní parádní vilu, luxusní auta. Já jsem ta, která může několikrát ročně létat na drahé dovolené. Já jsem ta, která když dupne, tak se všichni můžou přetrhnout, aby mi vyhověli!“ syčím na něj skrze zaťaté zuby.

„Ale nejsi šťastná.“

Neudržím se a přece jen mu vrazím facku. „Kdo si myslíš, že jsi?“

„Hodně štěstí, Mirando.“ daruje mi smutný úsměv a odchází.

Ubohý sráč. Celé ty roky co ho znám jen učí na střední škole. Pořád ta samá pozice, prakticky stejné peníze po celé ty roky a žádné výhody. A nejhorší na tom bylo, že jemu se jeho práce líbila a neměl snahu stoupat výš, neměl žádné ambice. Však on si na mě vzpomene, až bude živořit z toho svého mizerného platu. Ještě bude prstíčkem hrabat, abych ho vzala na milost! Ale já ho rozšlápnu jako červa!

Uběhlo několik týdnů a Dominik se stále neozval. No, taky žádná škoda. Je čas poohlédnout se po někom, kdo se ke mně víc hodí, kdo bude mít stejnou úroveň, jako já.

Po práci jsem zamířila do svého luxusního domova. Když jsem vystoupila z auta, zahlédla jsem nad hlavními dveřmi malý paprsek. Byl to sken sítnice. V roce 2034 to bylo něco jako klíče od domu. Nemuseli jste zírat do žádného přístroje. Technologie už byli natolik vyspělé, že dokázali na dálku oskenovat jak oční sítnici, tak i otisky prstů. Když jsem vstoupila do haly, hned jsem poznala, že se uklízečky činily. Vše bylo krásně čisté a voňavé. Přejela jsem rukou po dřevěném obložení a nasála vůni leštěnky. Přešla jsem halu a vydala jsem se do kuchyně. Hned jsem poznala, že na lince leží nový kávovar.

„To už jsou tři měsíce?“ říkám si sama pro sebe.

„Ano paní. Původní se už rozbil.“ ozve se za mými zády.

„Niko, ty jsi ještě tady?“ leknutím sebou lehce trhnu

„Ano, když se kávovar rozbil, udělal hodně nepořádku, zdrželo mě to.“ Nika provinile sklopí oči.

„V pořádku. Pokud je kávovar doplněn, můžeš jít domů.“

„Ano paní. Na shledanou!“

Nika odešla a nechala mě s novým kávovarem o samotě. Vzpomínám, že dřív vydržely věci mnohem déle. Máma mi říkala, že kdysi dokonce výrobci dávali ke všemu záruku, protože si za svými výrobky stáli a prý věci opravdu vydržely i několik let, mnohdy i několik desítek let. Dnes už žádné záruky neexistují. Když si koupíte přístroj, nevydrží déle než tři měsíce. Ale bylo to pochopitelné. Kdyby každému vše vydrželo věčnost, lidé by nenakupovali a ekonomika by šla do kytek. Peníze jsou od toho, aby se točily.

Jediným stisknutím tlačítka se mi začne připravovat lahodná káva. Než bude šálek připraven, jdu k lednici. Moje hospodyně se stará o to, aby lednice byla vždy plná a abych v ní vždy našla nějaké hotové jídlo. Dnes mi připravila salát s krůtím masem a kuskusem. Dám si ale jen kávu, neměla jsem čas si zacvičit, tak nebudu jíst. V mé pozici je vzhled velmi důležitý, musím reprezentovat tvář banky, jak nejlépe umím.

Když vypiji kávu, napustím si vanu. Ležím ve voňavých bublinkách a procházím SolidChat. Je potřeba si najít někoho, kdo mě bude doprovázet do společnosti a SolidChat je seznamka, kam se nedostane žádný chudák. Vzhledem k tomu, že členství stojí deset tisíc měsíčně, opravdu nehrozí, aby tam člověk našel nějakého příživníka.

Před rozvodem jsem používala SexChat, abych se mohla občas někde uvolnit. Sex se šéfem mě patřičně neuspokojoval, protože šéf byl sice zámožný muž, ale taky byl pěkně tlustý. On na svůj zevnějšek dbát nemusel. Já byla tváří naší pobočky. On z pohodlí kanceláře všechno vedl. A můj muž? Toho jsem z ložnice vyhodila už před pěti lety. Takže jen díky SexChatu jsem občas mohla upustit páru, dle svého gusta. Ale teď je potřeba si konečně najít někoho, kdo má i jiné kvality, než jen dovednosti v posteli. Potřebuji někoho, kdo mě bude reprezentovat na večírcích a firemních akcích.

Tenhle vypadá dobře!

Z displeje telefonu se na mě dívá nádherný chlap. Má blond vlasy a kouzelné zelené oči. Ve tvářích má dolíčky a i když má na fotografii oblek, je zřejmé, že posiluje.

„Mňam, mňam…“ řeknu si pro sebe a pošlu mu lajk, aby věděl, že mám zájem.

Okamžitě mi přijde odpověď.

Skvělé! Je on-line!

Vyměníme si několik zpráv a ihned si domluvíme rande. To mi vyhovuje. Nemám ráda dlouhé chození kolem horké kaše. Život je krátký a oba jsme velice zaměstnaní lidé. Takže proč čekat? Domluvili jsme se rovnou na dnešní večer. Vstávám z vany a jdu se připravit.

Přijdu ke své šatně a procházím si šaty. O pár minut později mám vybráno. Zvolila jsem krémové zavinovací šaty nad kolena. Mají odvážný výstřih a krátké rukávy. Odhodím osušku na zem a podívám se na sebe do zrcadla. Spokojeně pokyvuji hlavou, protože mám štíhlé a vypracované tělo. Je vidět, že několik hodin týdně trávím ve fitku. Kromě toho chodím každé ráno běhat. Obléknu se do šatů a pro jistotu si vezmu ještě lehké sáčko. Sice je léto, ale přece jen v noci občas bývá chladno. Mám dlouhé blond vlasy. Rozhodnu se, že je učešu do vysokého drdolu. Tak. To vypadá dobře. Ještě se nazdobím šperky, obuji si boty na jehlách a mohu odejít.

O hodinu později už přijíždím k domluvenému místu. Jedná se o luxusní podnik, do kterého se jen tak někdo nedostane. Vstupné je velmi drahé a ne jen to, pokud člověk nemá vhodný dresscode, nepustí ho dovnitř, ani kdyby se na hlavu stavěl.

Když zaparkuji, hned ho zahlédnu. Okamžitě mě poznává, dívá se na mě s úsměvem. Vím, že mě hodnotí. Hodnotí mé auto, mé oblečení i boty. Hodnotí mou chůzi a celkové vystupování. Nevadí mi to, vždyť to dělám také.

„Dobrý večer.“ pozdravím, když k němu přijdu.

„Zdravím vás. Miranda Leová? Jsem Erik Lang.“ podává mi ruku.

„Velmi ráda vás poznávám.“ pronesu a podívám se mu do očí.

Když se seznámíme, zamíříme ke vchodu do baru. Erik za mě chce zaplatit vstupné, ale to razantně odmítám. Já za sebe zásadně nenechávám nikoho platit. Na to jsem příliš hrdá. Je zjevné, že Erikovi to imponuje a tak mě nechá. Přiblížím své zápěstí k terminálu a zaplatím. Už dávno nepoužívám žádné karty ani přístroje na placení. Nechala jsem si do těla vložit čip, je to bezpečnější, nikdo mě nemůže okrást. Tedy pokud mě nepraští do hlavy, neuřízne mi ruku a nevydloubne oči...

Po pár drincích jsem skvěle uvolněná. Hladím Erika po stehně, abych mu dala najevo, že mám zájem si ho dnes odvést domů. On ale nijak nereaguje. Rozhodnu se tedy jednat zpříma.

„Co takhle zajít ke mně?“ mrknu na něj.

„Víš, asi bych spíš měl jet domů.“

Ale proč? Noc je ještě mladá.“ nenechávám se odbýt a jemně ho štípnu do tváře. Ale on se odtáhne. „Co se děje?“ ptám se nechápavě.

„Víš, asi jsem se zmýlil. My dva bychom si nerozuměli.“

Zírám na něj a nemůžu uvěřit tomu, co slyším. „Ty mi dáváš košem?“

„Nerad bych to definoval takhle, ale v podstatě…“

Tváře mi zrudnou vzteky. Nakrčím obočí, nakloním se k němu a tichým hlasem se ho zeptám: „Víš ty vůbec, kdo já jsem?“

„Momentálně bych řekl, že pěkná husa.“ řekne suše a protočí oči v sloup. Zároveň mává na číšníka, aby mu dal najevo, že chce platit.

„Ty chudáku, vůbec nevíš, o co jsi právě přišel.“ syčím na něj jako jedovatý had, zvedám se od stolku vztekle sbírám své věci.

„Myslím, že vím.“

V tu chvíli beru do ruky svůj nedopitý drink a jedním pohybem ho Erikovi chrstnu do obličeje.

„Mýlil jsem se. Označovat tě za husu by bylo urážkou všech hus.“ řekne Erik rozčileně a ubrouskem si utírá tvář.

Už nic neříkám. Nebudu ztrácet čas s takovým ubožákem!

Odcházím z baru a rychle kráčím ke svému autu. Jsem rozčilená a zvuk mých podpatků se rozléhá po celé ulici. Přicházím k autu a mávnu zápěstím, aby se mi otevřely dveře k řidiči. Když nastoupím, prásknu dveřmi a křečovitě popadnu volant. Jsem vzteky bez sebe a tak několikrát praštím pěstí do volantu. Už jsem trochu klidnější, ale pořád to má k naprostému klidu hodně daleko. Nicméně i tak nastartuji svůj drahý Lexus a odjíždím pryč.

„Jen počkej ty šmejde, já tě zničím!“ mluvím v autě sama pro sebe. „Vytáhnu na tebe nějakou špínu a pořádně ti v tom vymáchám čenich!“

Po tvářích mi stékají slzy vzteku a ponížení. Nechápu, jak si mohl dovolit mě odmítnout. MĚ! Bože, tak moc bych si dala cigaretu! Jenže v roce 2033 byl prodej tabákových výrobků zakázán. Sice mám v kabelce nějaké Cleanlungs, ale to není ono. Je to prostě jen pára s ovocnou příchutí, to člověka neuklidní. Lidé používají Cleanlungs jen proto, že je to módní.

Najednou mi začne zvonit telefon.

Takhle pozdě?

Jednou rukou držím volant a druhou hledám v kabelce telefon. Kde sakra je? Snažím se sledovat cestu, ale i tak na vteřinu mrknu po kabelce. Zahlédnu světlo z mobilního telefonu a honem se znovu zaměřím na cestu. Šmátrám dál a kabelka spadne pod sedadlo.

„Kurva!“ zakřičím vztekle a znovu praštím do volantu.

Telefon stále zvoní a to je divné. Musí to být naléhavé.

Seru na to.

Rychle se ohnu pro kabelku a hodím ji na sedadlo. Ten pitomý telefon konečně zmlknul. Úlevou si vydechnu, ale v ten okamžik začne ten pekelný přístroj znovu vyzvánět. Sevřu volant pevněji. Jsem už za městem, na úzké silnici v lese se spoustou zatáček, nemám kde zastavit, abych mohla hovor bezpečně přijmout.

Kruci, jednou jedinkrát si člověk nepřipojí telefon na handsfree a nastane takový poplach!

Chvíli je ticho a pak telefon znovu spustí. Už mi z něj vážně tečou nervy. Popadnu kabelku a sleduji silnici jen jedním okem. Konečně ten zatracený telefon, volá táta. Co sakra chce? Nemluvili jsme spolu roky. Znovu zaměřím svůj pohled na silnici a ve vteřině se mi zastaví srdce. Rychle strhnu volant na stranu a o zlomek vteřiny později už vnímám jen to, jak se mé drahé auto tříští na kousky a já letím z auta ven jako hadrová panenka, protože jsem se v záchvatu zuřivosti ani neobtěžovala zapnout pásy. Vidím oči. Ty velké zářivé oči, které mě propalují. Oči toho zatraceného jelena, co si v naprostém klidu stál na silnici a sledoval můj konec.