Cesta do středu duše

A je to. Na stará kolena jsem začala randit. Noah mě začal navštěvovat každý den a když mě přestala bolet noha, občas se za mnou přišel podívat i do školy. Nebyl překvapený, že nejsem učitelka, ale žákyně. Ještě navíc se chopil role mého učitele v dalších věcech. Naučil mě, jak se neztratit v lese a dokonce mi i pomáhal v kuchyni. Noah totiž, na rozdíl ode mě, uměl vařit a já toužila po tom, aby mě učil. V kuchyni jsme si užili spoustu legrace a časem se legrace proměnila v romantiku. Naše pohledy se setkávali čím dál častěji a naše ruce se o sebe jakoby náhodou otírali při práci. Občas po nás zůstal v kuchyni nepořádek jako po dětech, ale bylo nám to jedno. Po skvělém jídle jsme spolu vyrazili na procházku a neřešili jsme nepořádek. Žili jsme přítomným okamžikem a užívali jsme každou minutu jak jsme nejlépe dokázali. Z počátku jsme při procházkách udržovali přátelský odstup, ale časem jsme si byli blíž a blíž a jednoho dne se naše prsty propletli a šli jsme ruku v ruce. A byla to jedna z těch nejpřirozenějších a nejkrásnějších věcí.

O několik měsíců později Noah opustil dům u lesa a přestěhoval se ke mně. Vzal si ke mně celou svou knihovnu a občas jsme trávili večery tím, že jsme leželi v posteli a já nahlas předčítala. Někdy jsme se spolu dívali na filmy, protože Noah měl dokonce i přehrávač DVD a sbírku filmů. Život byl pohádka. Našla jsem muže, který mě miloval a já milovala jeho. Bezvýhradně a celým srdcem. Jediné, co mě občas zamrzelo bylo, že jsem promarnila šanci na děti. Menopauza se ohlásila v plné síle. Trochu jsem přibrala a obtěžovaly mě časté návaly horka a nevolnosti. Ano, vím, pomýšlet v mém věku na děti je absurdní, ale s touhou, která je uvnitř vás se bojovat nedá. Několik dní v týdnu jsem trávila s dětmi. S těmi úžasnými stvořeními plnými energie, zvídavosti a bezprostřednosti a mě občas napadlo, jak by bylo hezké, kdyby mezi těmi dětmi pobíhalo i mé dítě. Mé a Noahovo.

Mé první Vánoce v novém světě byly nádherné. Noah přinesl z lesa krásný malý stromek a já ho nazdobila ozdobami, které jsme s dětmi dělali ve škole. Stromek neměl žádná blikající světýlka, ale byl nádherný, obsypaný sušeným ovocem, oříšky a háčkovanými sněhovými vločkami. Pak jsme se s Noahem společně pustili do vaření. Na štědrovečerní večeři jsme měli zelnou polévku a pstruha se šťouchanými brambory. Po večeři jsme si rozdali dárky. Sehnala jsem ve městě pro Noaha skládací nožík, šálu s čepicí a nějaké knihy. A Noah pro mě sám vyřezal ze dřeva sochu anděla. Ještě mi sehnal ve městě nádherný teplý kabát a pak mi dal ještě jeden dar, který mi naprosto vyrazil dech.

Sedím tam, u našeho skromného vánočního stromku, v rukou vyřezávaného anděla a proti mně je Noah klečící na jednou koleni s malou krabičkou v ruce.

„Co to..“ ale nedořeknu to, protože Noah mě přeruší.

„Mirando… den, kdy ses objevila před mým domem mi změnil život. Žil jsem v této nové zvláštní realitě pryč od ostatních, protože mě pořád provázel pocit, že sem nepatřím, že si nezasloužím, abych žil v tomhle krásném, svobodném světě. Ale pak ses objevila ty a já si uvědomil, jak je to mé uzavírání před světem malicherné. Přišla jsi a já se ti otevřel a díky tobě se z mého života stala pohádka. Před tebou jsem nemusel nic skrývat, nemusel jsem si na nic hrát. Přišla jsi a přijala jsi mě a já nikdy nezapomenu na to, jak jsem tě pobaveně sledoval za oknem, když jsi si vybíjela svůj vztek na dřevu. Myslím, že kdyby ses tehdy nezranila, nikdy bych neměl odvahu vyjít ven. Vím, že to asi zní zvláštně, ale to, že jsi si ten den ublížila, bylo osudové. Od toho dne je každý můj den naplněný láskou a nekonečným štěstím. Mirando, miluji tě. Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo. Prosím, prokážeš mi tu čest a staneš se mojí ženou?“ klečí přede mnou jako princ a otevře malou krabičku se zlatým prstenem s malým diamantem.

A já tam sedím na bobku a šokovaně na něj zírám s otevřenou pusou. Myslím, že snad ani nedýchám.

„Mirando?“ zeptá se s obavou v hlase.

„Cože?“

„Mirando, vezmeš si mě?“

Prudce vydechnu a začnu se smát a volat: „Ano! Ano! Ano! Vezmu si tě!!!“

Vidím, jak se Noahovi ulevilo, bere mě do náručí a točí se mnou kolem dokola, div, že neshodíme stromek. A o malou chvíli později mi navléká prsten a jeho tvář září štěstím. Bože můj, je tohle vůbec možné?

„Ale jak to tady funguje?“ ptám se. „Chci říct, jak se dělají svatby? Dělají se vůbec?“

„Určitě ano, vždyť lidi se zamilovávají každý den.“

„Mám takovou radost! Viď, že uspořádáme oslavu a pozveme Danielu, Val, Andreu, Alexe no prostě všechny přátele!“ žadoním jako malá holka.

Noah už sice není uzavřený jako dřív, ale stále se ve velké společnosti necítí dobře. Nicméně teď souhlasí bez váhání.

Druhý den ráno snídáme vánočku, kterou pro nás upekla Val a já se nemůžu dočkat, až všem řeknu tu úžasnou novinu. Noah se musí smát, když se na mě dívá a vidí, jak se doslova třesu nedočkavostí. Hned po snídani si Noah udělá pohodlí v křesle a pouští se do jedné z knih, které jsem mu dala pod stromeček. A já se oblékám do nového kabátu a běžím ven. Je nádherně. Na obloze není ani mráček a na zemi leží sněhová pokrývka. Utíkám nejdřív k Val, ale před domem se zarazím. Jsem plná emocí a chci vykřičet do světa, jak jsem šťastná. Na poslední chvíli si to ale rozmyslím a jen Val popřeji krásné Vánoce s tím, že bychom se na Silvestra mohli všichni sejít v bistru a udělat si malý večírek. Val souhlasí a já běžím o dům dál. Když oběhnu všechny přátele, vyrazím domů.

Noah vstane z křesla a jde mi pomoct s kabátem. „Tak? Co na to říkali?“ ptá se zvědavě.

„Nic.“ pokrčím ledabyle rameny.

„Jak to, že nic?“

„Nikomu jsem to neřekla.“

„Snad sis to nerozmyslela?“ zeptá se Noah a tvář mu potemní.

„Kdepak! Neboj se! Jen mě napadlo, že by bylo lepší, kdybychom to oznámili společně. A tak jsem jen domluvila, že se na Silvestra všichni sejdeme v bistru a uděláme si malý večírek. A tam to na ně vybalíme!“

Noah se zasměje a vezme mě do náruče. „Jsi tak skvělá!“ pošeptá mi do ucha.

Dny před Silvestrem jsou dlouhé. Nejraději bych všem vykřičela, že se budu vdávat a nejraději bych jásala a veselila se celý týden. Ale na druhou stranu se těším na to, jak se budou všichni tvářit, až jim s Noahem oznámíme, že se vlastně nejedná o silvestrovskou oslavu, ale o zásnuby.

Čekání se vyplatilo. V bistru jsme se všichni sešli kolem šesté. Společně jsme připravili skvělé jídlo a Alex se postaral o to, aby bylo co pít. A pak, těsně před půlnocí, jsme všem oznámili tu úžasnou novinku. Bylo to skvělé. Všichni chtěli počítat do půlnoci jako za starých časů, ale my jsme jim doslova vzali slova od úst. Všichni nejdřív na několik vteřin zkameněli a pak se začali radovat s námi. Byl to tak nádherný večer! Všichni nám gratulovali a přáli štěstí a Daniela se nabídla, že se co nejdřív pustí do příprav- sežene kněze a vše, co bude potřeba.

Rozhodli jsme se, že se vezmeme hned v lednu. Nebylo na co čekat a nepotřebovali jsme čas na to, abychom řešili tisíc malicherností ve smyslu, jaké budou květiny, jak vysoké budou svícny nebo co bude na menu. Vzpomínám, jak strašně stresující bylo kdysi plánovat svatbu. Mé známé z toho šílely, v jednom kuse na někoho křičely kvůli naprostým malichernostem. A jejich nastávající občas přemýšleli, jestli by nebylo lepší z toho vycouvat. My jsme potřebovali jen kněze a svědky. Svatbu jsme měli přímo před našim domem. Daniela se postarala o nějaké dekorace, aby to bylo alespoň trochu slavnostní a Val s Rachel si vzali na starost pohoštění.

Po krátkém obřadu jsme se všichni odebrali do bistra, kde už na nás čekala skvělá kuřecí polévka s nudlemi, pečené hovězí s mrkví a velká spousta koláčů. Nejedli jsme s Noahem pod velkým prostěradlem, nekrmili jsme se navzájem a nerozbíjeli jsme nádobí. Tyto tradice mi vždy přišli hloupé a Noah souhlasil. „Nemusíme dělat to, co se ti nelíbí jen proto, že je to zvykem. Prostě jen oslavíme s přáteli naši svatbu a nepotřebujeme k tomu takové hlouposti.“

Byla jsem mu za to tak vděčná. On byl mé druhé já. Byli jsme stejní. On byl kdysi taky velké zvíře, které se pro svůj úspěch nedívalo doleva ani doprava. I já byla taková, ale oba jsme dostali druhou šanci a myslím, že jsme ji využili naprosto ukázkově.

Ráda bych teď řekla, že jsme žili šťastně až do smrti, ale krátce po svatbě přišly zdravotní problémy. Menopauza mě ničila. Měla jsem návaly horka, bylo mi zle, byla jsem slabá a pořád jsem toužila po cukru. Nechtěla jsem se cpát sladkým a tloustnout, ale moje tělo o cukr úplně žadonilo. Začala jsem na sebe být tvrdá. Jedna věc je dát si občas někde dortík, ale druhá věc je denně se cpát koláči. A tak jsem začala cvičit a snažila jsem se jíst zdravěji. Ale to se mi nevyplatilo a na začátku února jsem úplně zkolabovala. Noah hned zburcoval Alexe a odvezli mě do města, kde mají lepší vybavení. Musela jsem zůstat přes noc a i když doktor tvrdil, že se mu zdám být v pořádku, raději si mě tam nechal, dokud neměl k dispozici výsledky všech testů.

„Tak paní Párkrová, můžete být naprosto klidná. Jste zdravá jako rybička.“

„Ale jak to? Poslední dobou je jí pořád zle.“ namítá Noah. Sedí vedle mě a drží mě za ruku.

Doktor se lehce pousměje, opře se v křesle a jemně si podepře bradu. „Jak bych jen začal? Hm… Mirando, vy jste myslela, že už jste v přechodu?“

„No, jistě…. Už mi bude šedesát a vše tomu napovídá.“

„Ale vy nejste v přechodu. Naopak.“

„Jak jako? Naopak?“ zírám na něj nechápavě a čekám, co z něj vypadne.

„Jste těhotná.“

Vážně mám v tu chvíli pocit, že se místnost zmenšila natolik, že mě ze všech stran zmáčkla a nemůžu dýchat. Podívám se na Noaha. Nehne brvou, jen zírá. Vypadáme, jako bychom byli ve filmu a někdo zmáčknul tlačítko pro pauzu.

„Cože?“ vydechnu asi po minutě naprostého ticha.

„Jste těhotná.“ opakuje doktor.

„Cože? Je mi padesát osm let!“

„No a? Vy snad máte pocit, že jste, jak bych to řekl… zchátralá?“

„To, to nemám…. Vlastně až na poslední dva měsíce bych mohla říct, že mi nikdy nebylo lépe.“

„Tak vidíte.“ usměje se lékař. „Jste zdravá a mladá žena a čekáte dítě. Předpokládám, že jste už ve třetím měsíci, ale ultrazvuk by mi to řekl přesněji.“

„Kristepane…“ vydechnu. „Víte, kolik jsem za poslední měsíc vypila alkoholu? Vždyť já už to dítě i pokřtila!“

„Nebojte se, dítě bude v pořádku. Ale alkohol už si odpusťte. Tedy… pokud si chcete dítě nechat?“

„Ano!“ ozve se bez váhání Noah.

„Ano?“ podívám se na něm s dotazem ve tváři.

„Ano! Jistě že ano! Mirando, vždyť děti jsme oba chtěli, jen jsme si mysleli, že už to nejde.“

„Takže ty ho chceš?“

„Ovšem, že ho chci! Vždyť je to dar!“

„Já taky.“ přikývnu a do očí mi vyhrknou slzy.

„No, nechám vás chvíli o samotě. V klidu si promluvte a já přijdu za půl hodiny.“

Lékař odejde, ale my už víme, že si nemusíme nic rozmýšlet. Budeme mít dítě! Mně už je padesát osm a Noahovi přes šedesát a přesto budeme mít dítě! Je to zázrak!

Když se doktor vrátí, nese kávu pro sebe a Noaha a pro mě kakao. Dohodneme se, že zůstaneme ještě jednu noc.

Druhý den nás Alex veze domů. Už víme, že jsem na začátku čtvrtého měsíce a že čekáme holčičku.

Doma jsou všichni nadšení z té úžasné novinky. A k mému překvapení nikdo není v šoku z toho, kolik nám je.

„Drahá,“ vysvětluje mi Valerie, „tento svět je jiný, než býval. Potraviny, které jíme jsou kvalitní. Sice nemáme výběr jako dřív, ale to, co konzumujeme je chutné a zdravé. Navíc, ne každý má telefon, o internetu ani nemluvě. Všichni máme dostatek pohybu a dostatek čerstvého vzduchu. To s tělem udělá zázraky a věř tomu nebo ne, znám více lidí, kteří měli dítě i kolem šedesátého roku věku.“

„Ale jak v tomhle věku zvládnout péči o dítě? Chci říct… bojím se například nočního vstávání. Jak zvládnu být ve svém věku vzhůru ve dne i v noci? Ano, sice mám skvělou kondici, ale spánek potřebuji víc, než kdy dřív.“

„Jen se podívej kolem sebe, má milá. Tohle není svět, kde zůstávají mámy celý den s dětmi samy a jsou úplně izolované. My jsme rodina, pomáháme si vždy a ve všem a ty na dítě nebudeš sama. Máš Noaha a máš nás. My vám vždy pomůžeme. Pro dítě je zcela přirozené být ve společnosti. Vždyť to sama vidíš ve škole. Péče o děti je záležitost celku, nikoli jedné osoby.“

Uvědomím si, že Val má pravdu. Tady nejsou upracované mámy, co se snaží být na oko ve všech směrech perfektní. Nikdo tu není v depresích a nehojí své zármutky alkoholem nebo antidepresivy. Tady je vše jiné a tak se trochu uklidním.

Rok 2064

Valerie měla pravdu. Obavy, že nezvládnu roli matky, byly zbytečné. Občas to bylo náročné. Naše malá Zoe nebyla velký spáč a až do tří let jsme s ní museli být vzhůru už od dvou, někdy od tří ráno. Ale šlo to. Noah nemusel trávit celé dny v práci, aby nás uživil. Mohl být s námi a nejen to. Val nám občas uvařila oběd nebo pomohla se zahrádkou. Rachel s Mikelem občas vzali Zoe ven v kočárku a Alex nám občas přinesl domů dobrou snídani. Všechno bylo skvělé, Zoe vyrůstala v prostředí plném lásky a pochopení.

Náš domov potřeboval trochu pozměnit, aby Zoe mohla mít hezký dětský pokoj. Navíc jsme rozšířili zahradu, aby se na ni vešlo i pískoviště a houpačka. Noah dokonce vyrobil gril. Žila jsem v pohádce.

Jednoho dne nás navštívil Dominik. Občas jsme se navštěvovali jako staří přátelé. Dominik přinesl z města hovězí steaky a tak jsme se rozhodli, že si je připravíme na grilu. Zoe si hrála s Denem, štěnětem, které jsme jí před několika týdny pořídili, a já s Dominikem a Noahem jsme si povídali u grilu.

A najednou jsem se nemohla zbavit pocitu, že něco je strašně špatně. Celé moje tělo jakoby ztěžklo. Podívala jsem se na oblohu. Co se s ní stalo? Je šedá, je těžká… ona… padá? Podívám se na Noaha, vypadá vyděšeně. Co se děje? Mluví na mě. Vidím, že na mě mluví. Proč to neslyším? Proč NIC neslyším? Co se to sakra děje? Noah upouští grilovací kleště a přiskočí ke mně. Padám? Vidím Noaha, něco křičí a já neslyším co. Dominik na někoho volá, někam běží. Najednou spatřím i Zoe. Pláče a v očích má hrůzu, ale já nemůžu nic dělat. Neslyším ani ji, ani svého muže a necítím svoje tělo. Noah mě drží a Dominik se snaží uklidnit Zoe. Najednou mi píská v uších. Je to hlasité a nepříjemné až k zbláznění. Stupňuje se to, každou vteřinou je to horší a horší a pak se to dostane do bodu, kdy uslyším lupnutí a pak už nic. Někdo přiběhl, ale já už nevidím, kdo to byl. Všechno kolem mě padá do tmy. Tohle je konec? Ne! Tohle nemůže být konec! Musím se rozloučit! Potřebuji se rozloučit!

Tma. A ticho.

A… bolest?