Cesta do středu duše

Bolest. Strašná a mučivá bolest. Chci se nadechnout, ale tolik to bolí… Ticho, které mě obklopilo pomalu mizí. Něco slyším, ale zní to, jakoby to bylo hodně daleko. Mám pocit, jako bych lehce pootevřela oči a na zlomek vteřiny spatřím světla. Zvuky zesilují. Jsem naživu! Snažím se nadechnout, ale strašlivě to bolí a je to vyčerpávající. Zvuky slábnou, světla zhasnou.

Tma.

Tma a ticho.

Co to je sakra za zvuk?

Píp, pop, pop, pop, pop, píp, pop, pop, pop, pop, píp…..

Pořád dokola. Zní to povědomě.

Zlehka otevírám oči. Vše kolem je bílé, oslepující. Jsem na posteli a nemohu se hnout. Celé tělo mě bolí, těžko se mi dýchá a mám něco na ústech. Kyslík nebo něco takového? Snažím se rozhlédnout, ale je to těžké. Bolí mě i pohnout hlavou. Přímo přede mnou je velké okno, které vede do jiné místnosti. Vidím rozmazané siluety, jsou tam lidé a podle cvrkotu, který nastal, bych řekla, že si všimli, že jsem vzhůru. Slyším, že někdo vešel do místnosti. Jde ke mně.

„Paní Leová, jak vám je?“ zeptá se mě cizí hlas.

„Já, já nejsem… nejsem Leová…“ mluvím tiše a pomalu, kvůli bolesti.

„Vy nejste Miranda Leová?“

„Jsem… jsem Mir… Miranda Parkerová“

Tvář neznámého začíná získávat jasné obrysy. Prohlížím si ho, je to zřejmě lékař, může mu být kolem čtyřiceti let.

„Mirando, co si naposledy pamatujete?“

Zamyslím se. „Grilování. S rodinou.“

Doktor se poškrábe na bradě a přemýšlí. „Nevzpomínáte, že jste jela autem?“

„Autem? Kdepak. Auto jsem neřídila roky.“

„Mirando, včera večer jste měla ošklivou autonehodu. To, že žijete, je zázrak.“

„Co?“ vůbec nechápu, co mi říká.

„Vypadá to, že jste prudce strhla volant a vjela do lesa. Nebyla jste připoutaná a po nárazu do stromu jste vylétla ven čelním sklem. Máte lehký otřes mozku, několik zlomených žeber, zlomenou nohu a velké množství oděrek a pohmožděnin.“ lékař to ze sebe sype, jakoby to měl nastudované zpaměti.

„Ne, já tady nemám být.“

„Nerozumím vám.“

„Nemám tu být, mám být s rodinou.“ do oči mi vyhrknou slzy. „Kde je moje rodina? Kde jsou moji přátelé?“

„Odpočiňte si.“ doktor se zvedá k odchodu a volá na sestru, aby mi dala něco na uklidnění.

Nechci nic na uklidnění, chci přemýšlet. Chci vědět, co se tady do prdele děje. Chci vstát a podívat se z okna…. Co je tohle za vtip?

Nemůžu přemýšlet, nemůžu vstát a nemůžu ani bdít, protože sestra mi na popud lékaře píchla něco na uklidnění a já hned usínám.

Když se znovu probudím, nechci na sobě dát nic znát a tak rychle zavřu oči, aby si nikdo z těch, co mě sledují za oknem nevšiml, že jsem vzhůru. Musím si urovnat myšlenky. Prý jsem včera měla autonehodu, ale to přece nemůže být pravda! Autonehodu jsem měla před téměř třiceti lety! Měla jsem jiný život! Přece jsem si to nevymyslela? Žila jsem. Žila jsem v novém světě. Ne… není možné, abych měla autonehodu včera. To prostě nejde…

Cítím, že mi z koutku oka uteče slza. Zatnu zuby, abych nezačala nahlas vzlykat. Hlavou mi víří život, který jsem prožila. Vidím tváře všech přátel, vidím tvář Noaha a naší malé Zoe. Jak je možné, že tu nejsou? Už se neudržím. Dám se do pláče a ze zoufalství vyji jako poraněné zvíře. Tělo mě bolí, ale přesto se malinko otočím na bok ve snaze skulit se do klubíčka a schovat se před světem. Do pokoje vběhne sestra a ptá se mě, jestli jsem v pořádku. Jen přikývnu. Vím, že nesmím nic říct. Při nejmenším do doby, dokud se nedozvím, co se tu děje. Kdybych začala mluvit o Archenii a Vládě Nového Věku, šupem by mě poslali na psychiatrii a pomocí pilulek by mi z mozku udělali salát. Musím mlčet, abych mohla zjistit, co se tu děje.

Několik následujících dnů se zmítám ve vzpomínkách a snažím se nezbláznit. Když mě přesunou z jednotky intenzivní péče, konečně mě může někdo navštívit.

„Jak ti je? Ozve se ode dveří.“

„Tati?“ vzhlédnu a ani se nepokouším skrýt své překvapení. Neviděla jsem svého tátu sedm let.

„Jak se cítíš?“ přichází ke mně, opatrně, jakoby se bál, že dostane ránu proudem.

„Bolavě.“

„To není divu. Jsi pořádně potlučená.“

„Tati? Mám hrozně divnou otázku, prosím, nepozastavuj se nad tím, jen mi odpověz.“

Otec přikývne.

„Co je za rok?“

„Je rok 2036.“ odpoví mi a ve tváři se mu objeví zmatek.

„Takže jsi mi volal, před pár dny…“

„Ano… Vím, co jsi mi řekla, když jsme se viděli naposledy, ale byl jsem zoufalý. Omlouvám se.“ otec sklopí zrak a já vím, že se snaží zakrýt to, že se mu do očí derou slzy.

„Co se děje, tati?“

„Nic, má milá. Teď se hlavně uzdrav, to je nejdůležitější.“

„Tati, prosím, řekni mi, co se děje.“

„Je mi hloupé to teď řešit, když jsi tady a v takovém stavu.“

„Tati… mluv se mnou, prosím.“

„Máma… rakovina je zpět. Já, chtěl jsem tě jen požádat, jestli bys…. Jestli bys mohla…“ vidím, jak se celý třese a bojí se mi to říct nahlas, „...jestli bys nám mohla ještě půjčit. Přísahám, je to naposledy….“

Žaludek se mi obrátí, protože na mě tvrdě dopadá realita. Jsem zpět, jsem to znovu já, ta odporná a nelítostná osoba, která odvrhla i vlastní rodiče. Jsem zpátky. Nevím, co se stalo, ale teď není čas nad tím přemýšlet.

„Tati, pojď ke mně, prosím.“

Otec váhavě udělá krok ke mně. Vím, co čeká. Křik, nadávky a ponižování. Ale já mu nabídnu svou ruku. Ruku, která na sobě měla léta jizvu po odstranění čipu. Tu samou ruku, která je teď sice odřená a potlučená, ale jinak po jizvě nemá jedinou stopu. Táta se zmateně dívá na mou otevřenou dlaň, pak se podívá na mě a já jen přikývnu. Pomalu jde blíž, sedne si na kraj mé postele a vloží svou dlaň do té mé. Chvíli tam jen tak mlčky sedíme. On je zmatený a já se snažím zformulovat, co mu chci sdělit. „Tati, odpusť mi prosím…“ začnu mluvit.

On vzhlédne a dívá se mi do tváře a nevěří svým uším.

„Omlouvám se. Byla jsem vůči tobě a mámě zlá a neférová. Ublížila jsem vám, byla jsem k vám hrubá, odvrhla jsem vás… Je mi to líto. Chci vše napravit, chci se vám za vše omluvit a vše vám vynahradit. Byla jsem hloupá, vůbec jsem si nevážila důležitých věcí… Prosím, odpusť mi to všechno…“

Táta se na mě dívá a neví, co má říct. A pak se nakloní a obejme mě. Bolí mě to, ale přesto se k němu přitisknu, zabořím svůj nos do jeho saka, pláču a pořád dokola opakuji, že vše napravím.

Nevím, jak dlouho jsme trávili v objetí, ale když jsme přestali, hned jsem vyzvídala, co přesně je s mámou. Jednou už rakovinu porazila. Zařídila jsem jí tehdy tu nejlepší péči, ale dala jsem jí k tomu smlouvu a splátkový kalendář. Rodiče nebyli schopni mi to vše řádně splácet a já jimi za to pohrdala a jednoho dne jsem je proklela a poslala do horoucích pekel. Ten den jsem od nich odešla a vůbec mě netrápilo, že jsem své rodiče drala z kůže a že jsem jim neustále předhazovala, co všechno jsem pro ně udělala.

„Maminka má rakovinu, tentokrát v žaludku.“ řekne táta. „Nechtěl jsem tě s tím obtěžovat, ale byl jsem zoufalý…“

„V jaké je nemocnici?“

„V žádné. Nemáme na to.“ povzdechne si otec.

„Jak dlouho to víte?“

„Pár týdnů.“

„Ještě dnes jí zařídím tu nejlepší péči. Stačí pár telefonátů a bude se mít jako v bavlnce. A uzdraví se. Určitě.“ snažím se tátu povzbudit, i když vůbec nevím, jestli mu to můžu slíbit. Nevím, jak dlouho to trvá, jako moc se to svinstvo rozlezlo, ale prostě chci svému otci věnovat alespoň trochu naděje.

„Víš, ale… potíž je v tom… Nemáme to jak splatit. Máma teď pracovat nemůže a já stěží vydělám na jídlo, bydlení a poplatky.“

Vidím na něm, jak je mu to trapné, se mnou o tom mluvit. Přitom bych to měla být já, kdo by se tu měl cítit trapně. A k čertu, vždyť já se cítím trapně. Nechala jsem rodiče tak trpět a přitom mám tolik peněz, že je ani za dva životy nedokážu utratit!

„Tati, všechno zaplatím. Vůbec se o nic nemusíš starat.“

Podívá se na mě a mám pocit, že čeká, že propuknu v smích a pošlu ho do háje. Je evidentní, že je mým přístupem naprosto zmatený.

„Vážně tati. Od teď bude vše jinak. Postarám se o tebe i o mámu a nic za to nechci. Žádná smlouva ani pitomý splátkový kalendář. Postarám se o vás. Slibuji.“

„Miri… byla jsi téměř půl minuty mrtvá… řekni mi, viděla jsi něco zvláštního?“ ptá se táta.

Na malý okamžik mi bleskne hlavou, že mu všechno řeknu. Všechno o novém světě, o mých přátelích, o Noahovi a Zoe… Ale jsem si vědoma toho, jak šíleně to zní a tak řeknu jen: „Co tím myslíš?“

„Nic… Já jen… Najednou jsi jiná…“

„Už nechci být, jako dřív. Těžko se to vysvětluje…“ nevím, co k tomu mám dodat. Nevím, jak vysvětlit, že během doby, co jsem spala, jsem žila jinde a měla jsem příležitost žít nový život. „Prostě… už nechci žít jako doposud.“

Táta mi znovu stiskne ruku a usměje se na mě. Rty se usmívají, ale oči zrcadlí bolest a strach. Nevěří mi, ale nemá na výběr. Bez mých peněz máma umře.

Jakmile táta odejde, zavolám sestru a zeptám se na svůj mobilní telefon. Sestra mi ho vyndá ze skříně. Když mi ho podá do ruky, zalapám po dechu. Je bez jediného škrábnutí. Jak je to možné? Vypadá, jako nový. Zapnu ho. Baterie je nabitá a telefon funguje, jak má. Nechápu to. Chvíli ho otáčím v rukou a nevěřícně si ho prohlížím. Ten telefon žádnou autonehodu neměl…

Po pár minutách se konečně vzpamatuji a zavolám na několik míst. Ještě ten samý den je moje máma v té nejlepší nemocnici a v rukou těch nejlepších lékařů. Prosím Boha, aby nebylo pozdě, aby se máma uzdravila. Chci ji ještě vidět a chci jí říct, že teď bude vše lepší.

Prosím, uzdrav se, mami. Prosím, uzdrav své tělo a já slibuji, že se pokusím uzdravit svou duši.