Cesta do středu duše

Trvalo dva měsíce, než jsem se dala do pořádku natolik, abych mohla odejít z nemocnice. Sice s holí, ale alespoň po svých. Moje máma měla před sebou ještě několik týdnů léčby. Zdálo se, že léčba začala včas a vše bylo na dobré cestě. Táta za mnou denně chodil, neustále mi děkoval i vždy mě informoval o tom, jak to s mámou vypadá. Ze začátku byl táta trochu odtažitý. Jakoby čekal, že mě něco popadne a já ho uvězním v kleci a budu ho mučit. Jeho nedůvěra ale byla pochopitelná. Když jsem nad tím přemýšlela, rozhodně jsem v minulosti nebyla zrovna adeptkou na dceru roku. Ale byla jsem odhodlaná vše napravit.

Když jsem přijela taxíkem do svého obrovského a prázdného domu, cítila jsem se tam jako cizinec. Vešla jsem do vstupní haly a hned jsem ucítila tu známou vůni. Jistě se tu před mým příchodem důkladně uklízelo. Procházím halou a zamířím do kuchyně. Je obrovská a plná spotřebičů, které snad ani nikdy nebyly použité. Moje hospodyně jistě všechno nevyužila, ale já jsem ty věci chtěla jednoduše proto, abych měla všechno. Dívám se na svou domácí pekárnu a musím se zasmát své vlastní hlouposti. Pečivo jsem nejedla několik let. Ta pekárna nebyla nikdy použitá. Když už bylo potřeba upéct domácí pečivo třeba na večírek, hospodyně vždy vše dělala vlastníma rukama.

„Vítejte doma paní.“

Úlekem jsem sebou škubla.

„Omlouvám se, nechtěla jsem vás vylekat.“ spustí hned má hospodyně.

„To je v pořádku. Jen jsem nevěděla, že jste tady.“

Ve tváři mé hospodyně se na vteřinu mihne výraz překvapení. „Nezlobíte se?“

„Ne, proč bych měla?“

Hospodyně je evidentně na rozpacích. „Připravila jsem vám něco dobrého.“ řekne jen a jde do lednice. Vyndá z ní jednopatrový dort. „Je to mandlový dort bez cukru a s tvarohem. Přesně tak, jak to máte ráda. Jen na něj nakrájím čerstvé ovoce, pokud si přejete.“

„Dáte si se mnou?“ ptám se.

„Prosím?“

„Jestli si dáte se mnou. Ten dort je pro jednoho moc velký.“

Hospodyně sklopí zrak a zjevně váhá. Neví, jak se zachovat. Neví, jestli to myslím vážně nebo jestli si s ní utahuji. Očekává, že ať odpoví jakkoli, bude to špatně. A tak se rozhodnu ji postrčit. „Nakrájejte ovoce a připravte dva talířky. Já uvařím kávu. Jak máte ráda kávu?“

Hospodyně stojí jako sloup a na chvíli mám pocit, že snad oněměla.

„Smetanu? Cukr?“ snažím se dál.

„Neměla bych s vámi pít kávu a jíst dort. To se nehodí.“ odpoví nakonec.

„Tak víte co?“ mrknu na ni. „Nikomu to nepovíme.“

Hospodyně plná rozpaků začne krájet ovoce a já se pustím do přípravy kávy. Pak přinesu kávu hospodyni a smetanu a cukr jí dám zvlášť. Moje gesto ji natolik vyvede z míry, že na několik vteřin přestane krájet a jen se nevěřícně dívá na hrnek. Pak se vzpamatuje, nakrájí ještě několik jahod a ozdobí jimi dort. Pak mi ukrojí kousek, položí ho na talíř a se sklopenou hlavou mi ho podává. Ruka se jí mírně chvěje.

Bojí se mě?

S díky si od ní vezmu dezert a znovu ji pobídnu, ať si také ukrojí a odpočine si.

Poslechne mě, ale vidím na ní, jak je ze mě rozhozená a celá situace je jí nepříjemná.

„No, ještě mi není úplně dobře. Vezmu si ten dort do obývacího pokoje a dám si ho v pohodlném křesle. V klidu si vypij kávu a najez se. Pokud je tu i Nika a Beth, řekněte jim, ať si také dají pauzu na kávu a dort. Pokud tedy budou chtít.“ navrhnu hospodyni, protože vidím, že má snaha navázat s ní kontakt jí není příjemná.

„Odnesu vám to.“ vyskočí hospodyně.

„V pořádku. Mám ruce a zvládnu to sama. Děkuji.“

„Ale máte berle.“

„Stačí mi jedna. Nejdřív si odnesu kávu a pak se vrátím pro dort.“

Opouštím pokoj a cítím na svých zádech ten nevěřící pohled. Určitě si myslí, že si z ní dělám legraci.

Za chvíli už sedím v pohodlném křesle a pouštím se do dortu. Dort bez vajec a cukru. Zato s mandlovou moukou, odtučněným tvarohem a umělými sladidly. Nechutná mi. Ale proč? Vždyť tohle byl můj oblíbený. Proč mi nechutná? Dloubám do něj vidličkou a nakonec sním jen ovoce. Odložím talířek se zbytkem dortu a vezmu si šálek s kávou. Sedím tam a hlavou si promítám tváře těch, se kterými jsem nějakým způsobem tolik let žila. Všechno bylo tak skutečné. Smích mých přátel, hrboly na silnici, když se jelo do města, chuť čerstvě upečeného chleba, Noahův dotek a neskutečná bolest, když přicházela na svět naše malá Zoe a následná euforie, když jsem ji poprvé měla v náručí… Všechno to byla pravda, zažila jsem to….

Kde to je?

Přemýšlím nad tím, jak moc bych chtěla zpět život, který pravděpodobně nikdy neexistoval a přitom byl tak skutečný. Sedím v křesle, aniž bych se napila kávy a třesu se. Přemýšlím o tom, jestli jsem blázen a jestli to, co zažívám teď je skutečnost nebo jen nějaká další projekce mého podvědomí. Odložím hrnek a vší silou si dám facku. Pálí mě tvář a já vlastně nevím, proč jsem to udělala. Možná jsem si myslela, že tohle je ten zlý sen a pořádná facka mě z něj probudí a já se znovu objevím ve svobodném světě.

Další facka. „Probuď se, sakra…“ říkám sama sobě a uštědřím si další políček. „Tak se do hajzlu probuď…“ opakuji stále a na tvář mi dopadají další facky od sebe samé. Po rozpálených tvářích mi stékají slzy a já už nemám sílu na další bití. Úplně se zhroutím do sebe, rvu si vlasy a pláču. „Chci zpátky… chci se vrátit…“ vzlykám tiše, když v tom ucítím na zádech ruku.

Hospodyně si ke mně přidřepne a starostlivě se na mě podívá. „Můžu vám nějak pomoct?“

„Ne, děkuji. Jste hodná.“ odpovím jí, zatímco si utírám slzy do rukávu a snažím se uklidnit.

„Nemám někoho zavolat?“

„Ne… ne….“ vzlykám jako dítě. „děkuji, to není nutné.“

„Pomůžu vám alespoň do postele? Abyste si mohla odpočinout?“

„Tak dobře.“ souhlasím nakonec.

Hospodyně mě podpírá, abych mohla vstát. Nechá berle berlemi a sama mě podpírá a odvádí do ložnice. Je to těžké, protože je to v patře a vycházet do schodů je pro mě zatím poměrně bolestivé.

Když jsme v ložnici, pomůže mi posadit se na postel. „Potřebujete něco? Zout boty, převléknout?“

„Proč jste na mě tak hodná, tohle přece není vaše práce.“

„Protože jste bolavá a chtěla bych vám trochu ulehčit.“

„To se za pár týdnů zahojí.“ mávnu rukou.

„To nemyslím,“ pokračuje hospodyně, „tady jste bolavá.“ a s těmi slovy se mě zlehka dotkne na hrudi.

Úplně mi tím vyrazí dech. Byla jsem na ni dost zlá, ale ona ke mně zjevně nechová žádnou zášť. Dívá se mi do očí a já v nich vidím soucit a pokoru. Najednou mi dochází, že si vůbec nemůžu vzpomenout na její jméno. „Omlouvám se, při nehodě jsem si poškodila hlavu, „zalžu, „já si nějak nemůžu vzpomenout na vaše jméno.“

„To nic, paní. Jsem paní Poolová. Valerie Poolová“

„Val… Valerie?“ zakoktám nevěřícně.

„Děje se něco?“ zeptá se Val a v očích má skutečnou obavu.

„Ne, omlouvám se. Není mi dobře. Půjdu spát. Nechte mě prosím o samotě.“

Valerie jen přikývne a odejde z místnosti.

Zbláznila jsem se. Jsem prostě cvok, jinak se to vysvětlit nedá.

Sedím na posteli a můj zrak padne na barový stolek. Dostanu chuť se napít. Berle zůstaly dole, ale i tak se mi podaří vstát a pomalu kráčím ke stolku. Je to namáhavé, ale podaří se mi dojít k alkoholu bez toho, abych upadla. Vezmu si sklenici a láhev ginu a pomalu se vracím zpět k posteli. Pohodlně se uvelebím, naliji si sklenici a opřu se o polštáře. Dívám se kolem sebe, na všechen ten luxus a usrknu si trochu alkoholu. Dívám se na dveře vedoucí do mé šatny a představuji si, že tam jdu, otevírám je a najednou se probudím vedle Noaha a Zoe. Obrátím do sebe sklenici a naliji si další. V břiše se mi rozlévá teplo a víčka těžknou. Za pár chvil přichází bezesný spánek.

Když jsem se ráno probudila, měla jsem u postele své berle a na nočním stolku ležela sklenice s džusem a aspirin. Moje hospodyně. Valerie… Připravila mi to tu, aby mi pomohla. Musím jí zvednout plat. To je zatím to nejmenší, co mohu udělat.

Pomalu se posadím. Trochu mě bolí hlava, ale nic hrozného. Aspirin nechám ležet a jen se pořádně napiji džusu. Vstanu a pomalu kráčím do koupelny, kde se svléknu a dám si sprchu. Horká voda je tak příjemná pro mé bolavé tělo.

Po několika minutách vypnu vodu a obléknu si župan. Dnes chci vyzvednout tátu a navštívit mámu v nemocnici. Uvidím ji poprvé po sedmi letech. Chtěla bych vypadat co nejlépe a tak pomalu vykročím směrem k šatně. Velikost té místnosti je ohromující. I když jsem tu byla mnohokrát a strávila tu nespočet hodin, nikdy jsem si neuvědomovala, jak velká je. Byla to pro mě samozřejmost, možná dokonce nutnost. Ale teď si připadám jako neohrabané podivné stvoření, jako brouk, který se zatoulal a teď se mu z toho všeho motá hlava. Prohlížím si všechny své šaty, kostýmky a boty. Obléct se nebude problém. Vezmu si na sebe bílou košili a krémový kostým, ale co boty? Hledám něco pohodlného, ale všechny moje boty mají příšerně vysoký podpatek. Ještě nejsem v pořádku a v takových botách bych si ještě ublížila. Ale někde tu přece musí být něco pohodlného? Procházím šatnou a najdu několik krabic s botami, co jsem už dlouho nenosila. A podařilo se mi tam najít jednoduché krémové boty bez podpatku. Celý můj outfit působil velmi střídmě a vkusně. Vlasy jsem si sepnula do jednoduchého drdolu. Zavolala jsem si taxi a uvařila jsem si kávu.

O hodinu později už jsem stála tváří v tvář své mámě. Chtěla jsem vstoupit k ní do pokoje, ale zastavila jsem se ve dveřích. Jen jsem na ni zírala a zaplavila mě hanba, protože ve chvíli, kdy jsem chtěla vejít, jsem si vzpomněla na naše poslední setkání…

Stojím před domem svých rodičů a mám vztek. Minulý měsíc mi nepřišla splátka za půjčku, kterou jsem svým rodičům poskytla a tento měsíc mi přišla neúplná a směšná částka. Když mi otec otevře dveře, nečekám ani na pozvání. Rozrazím je a vtrhnu dovnitř. „Je ti jasné, proč tu jsem?“

„Ano.“ odpoví otec s hlavou sklopenou.

„Tss.. to je vše, co mi k tomu řekneš? Kde jsou moje peníze?“

„Miri…“

„Mirando. Nejsem sakra už malé dítě.“

„Mirando. Snažím se, jak můžu, ale nevycházíme s penězi…“

„A proč by mě to mělo zajímat? Když nemám na splátky, tak si snad nepůjčuji, ne?“

V otcových očích se zablýskne hněv. „Bylo by ti milejší nechat mámu umřít?“

„Ovšem, že ne. Ale já nejsem charita. Pokud nebudete řádně splácet, zvýší se vám úroky.“

„Posloucháš se vůbec?“ křičí otec. „Jsme tvoji rodiče! Máma potřebovala léčbu, bez ní by umřela! A ty mi tu máváš před nosem splátkovým kalendářem? Takhle jsme tě přece nevychovali! Peníze tě úplně zkazili!“

„Ale prosím tě, nepokoušej se mě dojmout. Peníze leží na zemi, stačí se pro ně sehnout. Můžu snad za to, že jsi líný a neschopný se postarat o sebe a mámu?“

Otec se chvěje vzteky. „Co se to z tebe stalo za zrůdu? Dereš své rodiče z kůže! Není ti hanba? Kdo se o tebe staral? Kdo ti spořil na vzdělaní? Kdo ti spořil na nějaký základ do života?“

„To je snad vaše povinnost, ne?“ odpovím povýšeně.

„Ale ty máš taky své povinnosti, holčičko, to si uvědom.“

„Prachy jste si půjčili, ale splácet se vám nechce?“

„Posloucháš se vůbec?“ otec už to nevydrží. Dvěma rychlými kroky zkrátí vzdálenost mezi námi a uštědří mi takový políček, že málem upadnu.

Jsem v šoku a opatrně si sáhnu na zarudlou tvář. Vzedme se ve mně vlna hněvu. Slyším, jak máma někde v pozadí říká tátovi, že to neměl dělat.

„Takže,“ nadechnu se, „do konce měsíce splatíte dluh, jinak si mě nepřejte.“

„Ale kde máme tak rychle sehnat tolik peněz?“ ptá se máma se slzami v očích.

„To je mi u prdele. Do konce měsíce, jinak se postarám, abyste hnili v pekle. Chudáci.“

Peníze mi rodiče spláceli, jak mohli. Někdy mi na účet přišla vyšší částka, někdy nižší. Ale už jsem je nikdy nenavštívila. Pro mě byli oba mrtví.

Máma se na mě podívá a ve tváří má obavy.

„Vypadáš dobře, mami.“ udělám malý krůček k ní.

„Děkuji. To jen díky tobě.“ odpoví máma a vypadá stejně nedůvěřivě, jako otec před pár týdny.

„To je přece samozřejmost.“ odpovím.

Máma se jen zmateně podívá na tátu a on jí odpoví úsměvem a položí mi ruku na rameno.

„Mami? Můžu tě vzít za ruku?“

Krátce zaváhá a pak řekne: „můžeš, Miri… Mirando. Promiň.“

„Klidně Miri, jak se to tobě líbí.“ chvilku váhám a pak mámu jemně pohladím po hřbetu ruky. To ve mně vyvolá emocionální bouři, něco ve mně cvakne a já si druhou rukou zakrývám tvář, ve snaze zakrýt ten nekontrolovatelný záchvat pláče, který mě přepadl.

Máma se na mě chvilku dívá a vůbec netuší, jak zareagovat.

„Mami… odpusť mi.“ podívám se jí do očí, aby věděla, že to myslím upřímně. „Prosím, odpusť mi to všechno… opravdu mě to mrzí, chci všechno napravit…“

Podívá se na mě, pak na otce a pak zase na mě. A po chvilce, která mně přijde jako věčnost, ke mně natáhne ruku s úmyslem mě obejmout. Hned se zabořím do jejího náručí a ucítím tu známou vůni z mého dětství. Jemné levandulové mýdlo. Mám vždy voněla po levandulovém mýdle.

Když se nám podaří zkrotit emoce, začnu se zajímat o to, jak se máma cítí, jak probíhá léčba a jak zvládá dny v nemocnici. V ten den konverzace trochu vázla. Moji rodiče byli vůči mě pořád trochu nedůvěřivý a já jsem to naprosto chápala. Ale dělala jsem, co jsem mohla, abych rodiče přesvědčila o tom, že chci začít žít lépe. Mámě jsem nosila do nemocnice květiny, knihy a občas nějaké dobroty. A po pár týdnech se náš vztah začal uzdravovat a máma se mi začala otevírat. Chtěla jsem i tátovi finančně vypomoct. Například jsem mu navrhla, že mu nakoupím, ale odmítl to. Chápala jsem jeho rozhodnutí, asi mi ještě úplně nevěřil.

Máma na tom byla zdravotně čím dál lépe. A já také. Přišel čas, abych se vrátila do práce.