Cesta do středu duše

Vrátila jsem se do práce, která mě dřív tolik bavila a cítila jsem se prázdná. Trávila jsem dny v kanceláři, jen se svým počítačem a podřízení se na mě dívali jako na blázna. Jinak jsem se oblékala, jinak jsem se chovala a ostatní si ze mě začali tajně dělat legraci. Doneslo se ke mně, že si mezi sebou vypráví, že jsem byla jednou nohou v pekle a tak se teď rychle snažím napravit, co se dá. Nikomu jsem to nevyčítala, ale bylo mi to líto. Co by asi všichni ti lidé řekli, kdyby věděli, že jsem nebyla jednou nohou v pekle, ale oběma nohama v nebi…

Jedno odpoledne jsem si procházela nějaké smlouvy a padla na mě únava. Rozhodla jsem se, že se trochu projdu, koupím si někde kávu a pak se vrátím k práci. Vyšla jsem z banky a vykročila ulicí ve snaze nadýchat se trochu čerstvého vzduchu. Ale místo toho jsem jen fascinovaně hleděla kolem sebe. Na všechny ty lidi s kufříky v ruce a telefony u ucha. Všichni někam spěchali, všichni něco řešili. Tady nebyl prostor na čerstvý vzduch. Povzdechla jsem si a vyrazila jsem k parku. Alespoň trocha zeleně, i když přísně střižené, udržované ve strohých geometrických tvarech. Sedla jsem si na lavičku naproti fontáně ve tvaru krychle. Celý park je ve tvaru krychle. Keře udržované do tvaru krychle, koruny stromů zrovna tak. Proč? Proč má někdo potřebu tohle dělat s přírodou? Dívám se kolem sebe a všechno je tak… strohé…

Ach, ani v tom parku se necítím dobře.

A tak se seberu a jdu zpět do banky. Cestou si zajdu pro svou kávu s mandlovým mlékem. Když ji chci zaplatit, zarazím se. Stojí přede mnou mladý kluk a na jeho jmenovce stojí jméno Alex. Vůbec se nepodobá tomu Alexovi, kterého jsem znala, ale přesto mi to na vteřinu vyrazilo dech.

„V pořádku, madam?“ zeptá se nejistě Alex.

„Ano, ovšem. Promiňte.“

Rychle se vzpamatuji a namísto, abych zaplatila čipem, vytáhnu z peněženky několik bankovek a podám je Alexovi.

„Počkejte! Vrátím vám!“

Ale já se rychle odeberu k východu. „V pořádku! To je pro vás!“ zavolám na něj, vyjdu z kavárny a rychlým tempem jdu za roh, kde se opřu o zeď a snažím se popadnout dech.

Co se to teď právě stalo? Alex, Valerie… Tohle přece není náhoda… Ti lidé, Daniela, Andrea, Kris, Noah… znám je nějakým způsobem? Vyprojektovala jsem ve své mysli svět, do kterého jsem přenesla lidi, které potkávám? Nechápu to. Nerozumím tomu, co se děje. Ale mám nápad. Běžím zpět do kanceláře. Kašlu na papírování, spouštím databázi klientů a snažím se najít Kristiána. Možná, že jsem mu nabídla půjčku, kterou nemohl splatit? Kristián naštěstí není příliš časté jméno, ale i tak je seznam dlouhý. Nemám se čeho chytit. I kdybych obvolala každého Kristiána ze seznamu, nebyla bych pravděpodobně schopná poznat, jestli mluvím s tím pravým Krisem, respektive s Krisem z druhého světa. Chvilku přemýšlím o dalším kroku a pak to zkusím znovu. Tentokrát vyhledám jméno Daniela Bátová.

Nic.

Rachel Maré.

Nic.

Mikel Maré.

Nic.

Noah Parker.

„No to mě poser.“ zašeptám, když se na obrazovce objeví pozitivní výsledek. Noah u nás má otevřený účet. Je těžce za vodou. Vlastní několik nemovitostí, které kryje pojišťovna naší banky. Oficiálně jsou banka a pojišťovna zcela jiné společnosti, ale já vím, že majitel je stejný. Rock Feller, má pod palcem naši banku, pojišťovnu a nějaké realitní společnosti.

Přejdu z databáze banky na internetový prohlížeč a začnu hledat další informace o Noahovi. Čím více čtu, tím více mi mizí barva z tváří a žaludek mi těžkne. Noah je úspěšný právník, který využívá skulinek mezi množstvím zákonů. Otevírám náhodný článek. Noah zbavil viny pedofila, který přepadl malou holčičku. Zatímco matka vyřizovala telefonát, nějaký Teodor N. nalákal pětiletou dívenku na lízátko. Za rohem jí ukázal penis a začal se ukájet a nutit dívku ke spolupráci se slovy, že jeho penis je svlékací panenka. Teodor N. trvá na tom, že si situaci vůbec nepamatuje. Podle jeho psychiatra má v sobě Teodor několik osobností, které nedokáže ovládat. V době incidentu Teodor nebyl při smyslech a tudíž nezodpovídá za své činy. Noah dokázal Teodora zbavit viny a ještě mu zařídil velmi kvalitní léčebné zařízení.

To je absurdní, prostě absurdní! Jak vůbec může někdo dobrovolně obhajovat takového člověka? A který soudce se podepíše pod něco tak nesmyslného?

Hledám dál. Noah byl v tomto světě skutečný predátor. Obhajoval to, co by ve světě se zdravým rozumem nebylo možné obhájit a vždy vyhrál. Prohlížím si jeho fotografie. Je to on, je to Noah, ale jeho pohled je jiný. Na první pohled vypadá stejně, ale můj Noah měl v očích pokoru. A tento Noah? Dívám se na jeho fotografii a ponořím se do jeho očí. Něco tu nesedí. Tohle nejsou oči predátora…

„Jak? Jak jsem si tohle mohla vymyslet?“ ptám se sama sebe a snažím se rozmasírovat nastupující bolest hlavy. Noaha jsem jistě občas koutkem oka zahlédla někde v novinách, televizi nebo na internetu. Ale jak jsem se dokázala objevit ve světě, kde se Noah změnil a litoval svých činů? Byla jsem snad v budoucnosti? Kdepak, to je nesmysl. Ale jak jinak tohle vysvětlit?

Z přemýšlení mě vytrhne hlas: „Moje sladká Miranda je zpět. A zase dře i po pracovní době.“

Vzhlédnu. Je to Můj šéf, pan Feller. „Dobrý večer. Trochu jsem se zdržela, ale už jdu domů.“

„Ale kam ten spěch? Tak dlouho jsme se neviděli a ty mi chceš hned utéct?“

„Je pozdě a chci jít domů.“ vypínám svůj počítač a sbírám si věci.

Rock kolem mě našlapuje jako panter kolem kořisti a jen hledá vhodnou chvíli na útok. Snažím se si toho nevšímat a tvářit se, jakoby nic. Beru kabelku a mířím k východu. „Fajn šéfe. Pěkný večer, musím jít.“ dělám, co můžu, abych zněla klidně, ale hlas se mi třese.

Rock se mi postaví do cesty. Nemohu ke dveřím. Zavřel je a opřel se o ně zády. Přes jeho mohutné tělo nejsou dveře ani vidět, tak moc je tlustý. Tahle situace se mi vůbec nelíbí. Rock udělá krok ke mně. Couvnu. Napadne mě, že když ho odlákám ode dveří, stihnu utéct. Po nehodě sice pořád nejsem úplně ve formě, ale i tak jsem rychlá a pružná. Rock je neforemná bečka. Než se otočí, budu pryč. To jsem se ovšem přepočítala. Šéfova ruka vystřelí s překvapivou rychlostí. V jedné vteřině mě otočí zády k sobě, jednou rukou mě drží kolem pasu a druhou mi mačká prsa. Svou mohutnou postavou mě tlačí směrem k mému pracovnímu stolu. Jsem ohromená hrůzou, protože je mi jasné, co chce. Dělali jsme to spolu mockrát, přímo tady, v mojí kanceláři. Ale něco uvnitř mě je jinak, nechci tohle už nikdy dělat.

„Dej ze mě ty pracky pryč.“ zasyčím na něj a snažím se ho odstrčit.

„Ano, to je přesně ono. Kočičko, pojď si hrát.“ zafuní mi do ucha a olízne mi lalůček. Je mi z toho na zvracení.

„Myslím to vážně. Pusť mě!“

Jenže moje slova ho jen víc nabudí. Popadne mě za vlasy a přehne přes stůl, cítím přes oblečení, jak moc je vzrušený.

To ne, tohle sakra ne, nesmí se to stát. „Kurva Rocku,“ zasyčím, „přísahám Bohu, že jestli nedáš ty pracky pryč, tak ti toho ptáka uříznu.“

„Ty víš, jak mě nažhavit, viď, kočičko..“

Slyším, jak si rozepíná zip u kalhot. Začnu propadat panice, když v tom můj zrak spočine na mém peru Montblanc Sisters Silver Limited. Bez váhání jej popadnu a vší silou se rozmáchnu někam za sebe.

Zásah!

„Au! Ty píčo blbá!“ zakřičí Rock a povolí svůj stisk.

Rychle se otočím a vidím, jak se Rock drží za tvář a mezi prsty mu proniká krev.

„Toho budeš litovat, ty blbá kurvo!“

Neodpovídám. Rychle popadnu kabelku a běžím z kanceláře. Minu výtah a utíkám ke schodům. Rock mě se svou obezitou nemůže nikdy dohnat. Když vyběhnu ven, rychle se vydám na parkoviště ke svému autu. Při chůzi se přehrabuji v kabelce, hledám klíče od auta, ale za chvíli si uvědomím, že vlastně stačí mávnout zápěstím a auto se mi otevře. Když si sednu za volant, zamknu se v autě a chvíli jen tak sedím, dýchám a snažím se zpracovat to, co se před malou chvílí málem stalo. Kdybych toho hajzla nezranila, možná by mě znásilnil a ještě by se tvářil, že to byla jen zábava. Zavřu oči a hlavou mi bleskne vzpomínka. Jeho nahé, roztřesené rosolovité břicho, dvě brady, tlusté ruce a oči v sloup. Tolikrát jsem to dovolila. Hlavou se mi míhají obrázky našich zvrhlých chvilek a pak to nevydržím. Rychle otevřu dveře od auta, vykloním se a zvracím. Ovšem ne ze vzpomínky na Fellera. Zvracím, protože je mi špatně ze sebe samé. Když už není co dávit, opřu se v sedadle, držím volant a snažím se uklidnit. Svět, ve kterém jsem, se prolíná se světem, ve kterém jsem nedávno žila. Nevím, co je skutečnost, nechápu, co se děje. Jedna má část věří, že skutečná realita je v tom světe, kde už Evropa nebyla Evropou, kde už nebyly peníze, ani byrokracie, kde nebylo otroctví a stres. Ale druhá má část křičí, že jsem se zbláznila a že tohle je skutečná realita. Potřebuji domů. Okamžitě.

O necelou hodinu později už parkuji u svého domu. Ano, u svého domu, ale rozhodně ne domova. Sedím v autě a prohlížím si tu impozantní budovu. Tak obrovskou a tak prázdnou. Nechci tam, ale kam jinam mám jít? Vejdu a cítím se jako cizinec. Jen okrajově vnímám Valeriin pozdrav, ale já jsem tak otupělá, že bez odpovědi kráčím nahoru po schodech. Val na mě něco volá, ale já jdu dál a když jsem v ložnici, zavřu za sebou, opřu se o dveře a za pár vteřin se svezu na zem.

„Já tu nechci být…“ zašeptám a do očí se mi nahrnou slzy.

Klepání.

„Paní, jste v pořádku?“

„Ano, jsem jen unavená. Děkuji.“ odpovím hospodyni a snažím se, aby můj hlas zněl klidně.

„Připravila jsem vám hovězí steak a zeleninu na bylinkovém másle.“

„Nemám hlad. Dej to prosím do lednice.“

Valerie pochopí, že nemá smysl na mě tlačit. Slyším, jak odchází pryč. Konečně jsem sama. Chvilku jen tak sedím a v hlavě mám prázdno. A to je příjemné. Zvednu se, rychle se osprchuji a pak jdu k barovému stolku pro láhev ginu. Nechci mít v hlavě vůbec nic. A tak si naliji sklenici a zdatně ji do sebe obrátím. Hned za ní si dám druhou. Alkohol na mě působí nezvykle rychle. Sednu si na postel a dopřávám si další sklenici. Tentokrát ale pomaleji, nechci zase zvracet. Sedím tam a jsem zmatená. Nějaký hlásek uvnitř mě na mě křičí, že jsem se zbláznila a směje se mi.

Blázen, blázen, jsi blázen! Chi, chi!

„Drž hubu….“ zamumlám a dopíjím sklenici.

Dám si další a pak ještě jednu. A druhý den ráno se vzbudím s příšernou bolestí hlavy. Jakmile otevřu oči, mám pocit, jakoby mi lebkou projela dýka. Přetáhnu si peřinu přes hlavu, ale z nedostatku vzduchu se mi zhoupne žaludek. Ten alkohol včera byl moc a moc špatný nápad. Musím se odkrýt a čelit prudké bolesti hlavy. Jakmile se trochu vzpamatuji, zjistím, že mi má drahá Valerie opět nechala na stole džus a aspirin. Tentokrát si dám obojí. Pak vstanu z postele a kolébavou chůzi si dojdu pro kabelku, kterou jsem včera hodila na zem. Vezmu si telefon a omluvím se na den z práce. Vždyť co, když řeknu, že je mi zle, říkám vlastně pravdu. Praštím sebou do postele a odpočívám. Za pár chvil přijde spánek, ale sotva za hodinu mě z něj vytrhne vyzvánění mého telefonu. Volá mi Rock. Sakra. Přepnu na tichý režim a snažím se dál spát, ale jsem neklidná a vrtím se a brzy to vzdám. Podívám se na telefon. Mám šest zmeškaných hovorů od Fellera, jinak nic.

Dopoledne trávím v posteli. Paní Poolová mi přinesla další džus, abych doplnila tekutiny a odpoledne mi přinesla misku polévky, která mi udělala moc dobře. Když jsem se dala do pořádku, zavolala jsem rodičům. Máma už byla propuštěna z nemocnice. Byla zdravá, ale pro jistotu bude muset chodit na kontrolu každý měsíc. Vztah mezi mnou a rodiči roztával jen pomalu. Já se snažila, jak to jen šlo, ale mámě a tátovi bude asi ještě chvíli trvat, než mi začnou úplně věřit. Pořád z nich cítím napětí, ale chápu to. Opravdu jsem se k nim zachovala příšerně a ještě nějaký čas potrvá, než je přesvědčím, že jsem se opravdu změnila. Chtěla jsem jim nabídnout lepší bydlení, protože jejich byt byl malý, tmavý a vlhký, ale odmítli to s tím, že mě nechtějí zneužívat. Bylo mi to líto, opravdu bych jim ráda zařídila něco hezčího a většího. Třeba si to časem rozmyslí.

Další den jsem musela do práce. Celé dopoledne jsem měla klid, ale po obědě za mnou přišel pan Feller. Na tváři měl náplast.

„Spokojená? Mám tam čtyři stehy!“ řekl místo pozdravu.

„Kdybyste se nechoval jako prase, nemuselo by se to stát.“

„Od kdy mi vykáš, Mirando?“

„Jste můj šéf. Není vhodné, abych vám tykala.“

Rock Feller si sedne do křesla proti mému pracovnímu stolu, dívá se na mě a přemýšlí. „Na co si to kurva hraješ?“

„Na nic. Prostě zapomeňte, co mezi námi dřív bylo a chovejte se tak, jak vám přísluší.“

„Nebo co?“ zeptá se Rock a úlisně se usměje.

„Nebo vás udám za sexuální obtěžování.“

Rock se začne hlasitě smát, až mu vběhnou slzy do očí. „Ty jsi ale zábavná! A jak bys mi něco takového dokázala?“

Mlčím, protože vím, kam míří a má pravdu. Já mám velký vliv, ale on větší, když bude chtít, rozmáčkne mě jako červa. I kdybych byla svědkem toho, jak někoho zabije, nic s tím nenadělám. Protože spravedlnost se kloní na stranu peněz.

„To jsem si myslel.“ řekne Rock spokojeně. „Tak přestaň dělat nedostupnou a pojď hezky na kolena. Měla by ses omluvit za to, co jsi mi způsobila.“ ukáže si prstem na zraněnou tvář a pak si dlaní přejede po rozkroku.

„Vyser si, Fellere!“ kašlu na vykání.

„Do hajzlu, Mirando, neser. Děláš, jakoby to bylo poprvé. Klekni a dělej co máš, sakra!“

„Ne!“ zafuním, opřu se v křesle a vzdorovitě zkřížím ruce na prsou.

„Na co si tu do hajzlu hraješ, Mirando?“ vykřikne Feller a vztekle bouchne pěstí do stolu. „Jsi jako ti šašci, co byli chvilku mrtví a najednou došli prozření? Najednou se budeš tvářit, že jsi dobrá a čistá dušinka, která se chce dát na bohabojnou cestu životem? Nenech se vysmát! Nikdo ti to tady nežere! Ty a já Mirando, jsme úplně stejní. Jsme pyšní, jsme zkažení a jsme zvrácení. A taky jsme kurva úspěšní a bohatí a můžeme si dovolit užívat života. Ty se nezměníš, Mirando, ať se budeš snažit sebevíc. Já tě znám a tahle tvoje nová tvář ti dlouho nevydrží. Tohle nejsi ty.“

„Vůbec mě neznáš.“ namítám, ale cítím se nejistá. Co když má Rock pravdu? Co když jsem skrz na skrz prohnilá?

„Znám tě víc, než kdokoli jiný. Jen si to přiznej.“

„Nikdy.“

„Jak chceš, ale lžeš jen sama sobě. Časem na to přijdeš.“ Rock mě propaluje pohledem, jakoby se díval ne na mě, ale dovnitř mě. Může mít pravdu? Jestli ano, tak bych raději nežila. „Tak,“ pokračuje Rock, „teď si přestaň hrát na svatou a na kolena.“

„NE!“ odpovím s důrazem.

„Neser a okamžitě na kolena!“

„Proč si nezaplatíš šlapku? Vždyť si můžeš zaplatit tisíc takových, jako jsem já.“

„Ale teď chci po tobě, abys přišla sem,“ ukáže na zem mezi svými stehny, „a klekla přede mnou na kolena.“

„Ne, to neudělám. Už nikdy. Chápeš to nebo to potřebuješ napsat?“

„Mirando…“ zavrčí Rock mezi zuby.

„Nakreslit? Vyťukat morseovkou?“

„Snažíš se být vtipná?“

„Vůbec ne. Tahle situace je mi nepříjemná a chci, aby to skončilo.“

„To bys mě musela zabít. Víš, že když si něco umanu, tak nepřestanu, dokud to nezískám.“

„Na vraždu se dnes necítím. Výpověď by nestačila?“

„Žertuješ.“ řekne překvapeně Rock, ale vidím na něm, že jsem ho znejistěla.

„Vůbec.“

„Víš, o co všechno bys přišla? Když odejdeš sama, nedostaneš odstupné.“

„Já vím.“

„Firma za tebe přestane platit členství v klubu, telefon, wellness…“

„Já vím.“ odpovím a otráveně vydechnu. Tahle konverzace už mě nudí.

„Budeš muset vrátit dvě firemní auta a zaplatit to, ze kterého jsi udělala jen hromadu šrotu. Víš vůbec, kolik je to peněz?“

„A ty víš dobře, že na to mám. Tak na co si tu hrajeme?“

„Budeš si muset nechat odstranit čip, vždyť víš, že patří bance.“

„Odstranit si ten sajrajt z těla? Přežiji to vůbec?“ řeknu ironicky.

Rock sedí v křesle, do kterého se jen tak tak vejde a váhá. Jeho sebevědomí je to tam. „Blafuješ.“ řekne nakonec.

Místo odpovědi jen protočím oči v sloup.

Rock vstane a obejde můj stůl. V ten okamžik jsem jako na jehlách a snažím se nedat najevo svůj strach.

Stoupne si za mě, nakloní se pošeptá mi do ucha: „jestli si myslíš, že si jen tak odejdeš, tak to se sakra pleteš. Se mnou nikdo vyjebávat nebude, to já vyjebu s tebou.“ když to dořekne, vrazí mi ruku do rozkroku a jazykem mi přejede po tváři. Odporem se ve mně všechno zkroutí. Naštěstí s těmi slovy Rock všeho nechá a odejde z kanceláře.

Když se zavřou dveře, dojde mi, že už několik vteřin nedýchám a tak prudce vydechnu a pak se snažím popadnout dech. Sakra, není tohle záchvat paniky? Mám pocit, že mi trvá nekonečně dlouho, než se mi podaří normálně nadechnout. Když se trochu uklidním, vstanu od stolu a zamířím k baru, kde mám schovanou skvělou whiskey pro bohaté klienty. Naliji si pořádnou sklenici, odnesu si ji k počítači a pouštím se do psaní výpovědi s okamžitou platností. Vzdávám se tím prémií, výhod, aut a čipu. Také s okamžitou platností. Odnesu výpověď na personální, pak se vrátím do kanceláře, opřu se v křesle a vyložím si nohy na stůl. V klidu si dopíjím sklenku skvělé whiskey a pak odcházím s kanceláře. Ještě než vyjdu z budovy, pípne mi zpráva od Rocka: „Neskončí to jen tak.“

Trochu mě z toho zamrazí, ale jakmile vyjdu ven z budovy, zaplaví mě nový pocit. Pocit naprosté svobody.