Cesta do středu duše

Ještě v ten samý den jsem musela odevzdat klíče od aut a rozloučit se s veškerými výhodami, které mi má pozice v bance přinášela. Jen ostranění čipu muselo den počkat. Musela jsem zajet do nemocnice v doprovodu personalistky. Když mi lékař vyjmul čip, personalistka se postarala o jeho likvidaci a dala mi podepsat potřebné papíry. Zabezpečení na mém domě bylo spojeno s mým čipem, takže teď už mi dům na dálku nebude snímat sítnici a otisky prstů. Budu fungovat hezky postaru. Když budu chtít zabezpečit dům, budu muset sehnat technika, co mi nainstaluje jiný bezpečnostní systém a ke vstupu do domu budu muset znovu používat obyčejné klíče. Už nebudu používat mávnutí zápěstím k tomu, abych zaplatila nebo odemykala dveře. Budu zase platit v hotovosti nebo kreditní kartou a dům a auto budu odemykat klíčem.

Po vyjmutí čipu jsem čekala, že se něco změní, že se budu cítit jinak, možná, že mě zaplaví úleva. To se ale nestalo. Dívala jsem se na tu malinkou, sotva patrnou jizvičku a necítila jsem nic. Žádná změna. Trochu mě to zklamalo, protože jsem si uvědomila, že i bez čipu budu pořád stejná. Ale kdo vlastně jsem? Jaká vlastně jsem?

Potřebovala jsem se rozptýlit a tak jsem začala častěji navštěvovat rodiče. Stále jsem jim nabízela lepší bydlení a stále jsem byla odmítána. Trápilo mě to. Věděla jsem totiž, že rodiče nové bydlení nejen chtějí, ale přímo potřebují. Ale ani po měsících snahy jsem si stále nezískala jejich důvěru. Rodiče doma neměli ani pořádné jídlo a tak jsem jim chtěla dát peníze, aby měli na nákup všeho, co potřebují, ale i to odmítli. A tak jsem se rozhodla, že jim nakoupím sama. Jednoho dne, když jsem se znovu chystala na návštěvu, jsem se rozhodla, že než k nim přijdu, půjdu do obchodu a nakoupím pro ně. Pak mi ale došlo, že nevím, kam mám jít, že vůbec nevím, jak se nakupuje jídlo. Byla jsem zvyklá nakupovat drahé šaty, boty, doplňky, šperky, kosmetiku. Chodila jsem do restaurací a kaváren. Ale jídlo jako takové? O to se vždy starala moje hospodyně. Na nákupu potravin jsem nebyla několik let a tak mi nezbylo, než požádat o pomoc Val.

„Paní Poolová, mohla byste mi, prosím, pomoct?“ přišla jsem za Val zrovna v okamžiku, kdy jí končila pauza na oběd.

„Jistě. Co pro vás mohu udělat?“

„Moji rodiče… Chtěla bych jim pomoct. Napadlo mě, že bych jim nakoupila nějaké jídlo, ale uvědomila jsem si, že ani nevím, kde je nějaký obchod.“

„To je od vás moc hezké. Můžeme spolu vyrazit na trh, na kterém nakupuji jídlo sem pro vás.“

„To by bylo skvělé!“ nadchnu se. „Kdy můžeme vyrazit?“

„Záleží na vás, paní. Jak řeknete.“

„Můžeme tedy hned?“

„Jistě.“ odpověděla Val.

A tak jsme vyrazily. Na cestu jsem si vzala svou malou Mazdu, jediné auto, které jsem si nechala, avšak s úmyslem ji časem prodat a nahradit ji autem větším. Takovým, ve kterém by se pohodlně cítili i moji rodiče, kdyby třeba potřebovali někam odvézt. Cestou se mě Val ptala na otázky ohledně bytu rodičů. Překvapilo mě například, když se mě Val zeptala, jakou mají rodiče lednici. Vůbec mi nedošlo, že v tom malém bytě je jen malá lednička pro dva. Měla jsem v úmyslu nakoupit spoustu jídla, ale naštěstí mi díky Val došlo, že by se akorát většina jídla zkazila. A tak jsem si držela při zemi s tím, že budu rodičům nakupovat třeba třikrát v týdnu, aby měli vždy vše čerstvé.

Návštěva farmářských trhů pro mě byla zážitkem i šokem. Zážitkem proto, že všude bylo plno kvalitního jídla. Opravdu, to ovoce, ta zelenina… vonělo to jako tam… jako v mém světě, ve kterém jsem žila a nežila. Bylo to mnoho druhů mouky a dokonce domácí pečivo. Voněly tu různé sýry a dokonce i uzeniny. Paní Poolová nemohla uvěřit svým očím, když viděla, s jakou rozkoší ochutnávám plátky uzené krkovice.

„Myslela jsem, že tohle nejíte.“ dovolí si podotknout.

„Nejedla jsem a o mnoho jsem se připravila. Je to skvělé. Vezmu to rodičům.“

Val objednala čtvrt kila uzeného a pokračovaly jsme dál. A má euforie nad všemi těmi vůněmi a chutěmi vystřídal šok, když jsem se zaměřila na ceny. Kilo rajčat stálo téměř šest set Korun. Jedna salátová okurka sto dvacet Korun. Kilogram švestek téměř třináct set Korun. Ten nejmenší bochník chleba stál téměř tři sta Korun.

„Jak si tohle lidé mohou dovolit?“ zeptám se paní Poolové.

„Nemohou. Tady obyčejní lidé nemohou nakupovat.“

„A kde nakupují?“

„V hypermarketech. Sice tam není tak kvalitní jídlo, ale stojí třetinu.“

„A vy? Vy nakupujete kde?“

„No přece také v hypermarketu.“ odpoví klidně Val.

„Vy nemáte dost peněz na kvalitní jídlo, přestože pracujete pro mě.“ konstatuji sklesle.

„Jsem spokojená, paní. Netrapte se.“ snaží se mě Val ukonejšit.

„Ale ne, tohle nejde. Pracujete skvěle, jsem s vámi spokojená. Měla byste mít dost peněz na kvalitní jídlo.“

„Nedělejte si starosti, paní. Pojďte, kousek dál mají moc dobré jogurty.“ změní Val téma.

Později opouštíme trhy a zamíříme s nákupem k mým rodičům. I přes počáteční rozpaky jsou nakonec oba moc rádi. Máma je přímo dojatá. Snaží se udržet své pocity na uzdě, ale nepodaří se jí to a rozpláče se. Pak mě s vděčností obejme a hladí po zádech. Konečně. Konečně ta bariéra mezi námi taje. Moje máma se ode mě odtáhne a podívá se mi do očí, jakoby v nich něco hledala. A pak řekne jen: „Jsem na tebe hrdá, holčičko.“

To jsem nečekala. Nevím, co na to odpovědět. Jen se zhluboka nadechnu a obejmu mámu. Držím ji a vnímám její křehkost. Je tak drobná, tak hubená. Její tělo je poznamenané nemocemi a bídou. Cítím se za to zodpovědná a slibuji si, že vše urovnám. Postarám se o to, aby máma s tátou vždy měli kvalitní lékařskou péči a dost jídla.

Táta naše objímání přeruší tím, že nabídne čaj. A tak o chvíli později všichni sedíme u stolu a pijeme mátový čaj.

Odjíždíme s Val až k večeru. Jedeme mlčky a já na sobě cítím Valeriin pohled.

„Smím vám něco říct?“ osmělí se po chvíli.

„Jistě. Cokoli.“

„Doufám, že nejsem moc troufalá… ale i já jsem na vás moc hrdá. Nevím, co se stalo, ale od doby, co jste se vrátila z nemocnice, jste jiná.“

„Lepší?“

„Snad vás to neurazí…“

„Ne, nebojte.“ zasměji se.

„Mám vás teď mnohem raději.“

„Děkuji paní Poolová. Cením si toho.“

Můj vztah s rodiči i s personálem byl čím dál lepší. Už i táta mi začínal věřit a přestal si držet odstup. Začala jsem sama jezdit na trh a nakupovala svým rodičům dvakrát do týdne. Občas jsem jim koupila něco do domácnosti a občas jsme vyrazili na kávu nebo na oběd.

Cítila jsem se skvěle, ale jednoho dne jsem si všimla zvláštních pohledů. Když jsem šla po ulici, mnoho lidí se na mě dívalo, někteří se za mnou otáčeli, něco si šuškali a dokonce někteří i ukazovali prstem. Nechápala jsem, co se děje. A pak jsem jednou našla své uklízečky, Niku a Terry, jak si o něčem šeptají. Měly zrovna pauzu a něco četly na telefonu.

„Zavři to,“ řekla Nika, „jsou to všechno lži. Vždyť to sama vidíš, jsi přímo u zdroje.“

„Jo, to jsem.“ odpoví Terry škodolibě. „A tak můžu jen potvrdit, že jí fakt přeskočilo.“

„Sklapni! Copak nejsi ráda, že je na nás paní Leová milejší?“ šeptá Nika.

„Tss… Ty jí to fakt žereš? Madam zazobanka se jen nudí. To se tady těm pracháčům stává. Dlouho jí to nevydrží.“

„Dobrý den, slečny.“ vstoupím do diskuse. „Je něco, co bych měla vědět?“

Obě nadskočí, jakoby si sedly na ostrý připínáček.

„Ne paní.“ špitne Nika.

Terry nic neříká a jen se vyhýbá mému pohledu.

„Zvláštní. Měla jsem pocit, že mluvíte o mně.“

Obě mlčí a snaží se vyhnout očnímu kontaktu se mnou.

„No nic. Myslím, že okna už dlouho nebyla umytá.“

„Jistě, hned se do toho dáme.“ řekne Terry a společně s Nikou rychle zmizí z mého dohledu. Tohle je opravdu, opravdu divné. Musím zjistit, co za tím je. Vydám se nahoru do ložnice a zapnu notebook. Ode dne, co jsem dala výpověď, jsem ho nezapnula. Internetový svět šel úplně mimo mě a o to větší byl můj šok, když jsem zjistila, že hlavním tématem bulvárních zpráv, je teď moje maličkost.

Miranda Leová tvrdí, že hovořila se spasitelem.

Miranda Leová na psychiatrii.

Miranda Leová tvrdí, že viděla skutečné peklo.

Miranda Leová rozprodává majetek ve jménu vyššího dobra.

Byl to nekonečný seznam lží a naprosto mě to ohromilo. O několik minut později jsem seděla u počítače s otevřenou pusou a četla rozhovor se mnou, který jsem nikdy neposkytla. V rozhovoru stálo, že jsem se po své nehodě ocitla v tunelu se světlem na konci a vydala se za ním. Tam jsem spatřila tvář Boha a to pro mě bylo takovým šokem, že když jsem se probrala, rozhodla jsem se odejít z práce, všechno prodat a dát se na cestu dobra.

Jak tohle mohl někdo napsat? Jak tohle mohl někdo publikovat jako rozhovor se mnou? Krucinál, dnes si opravdu média mohou dělat co chtějí.

Chvíli tam jen tak sedím a zírám před sebe. Nakonec se rozhodnu, že si s tím nebudu dělat hlavu. Je to jen bulvár, brzy se zaměří na někoho jiného.

A tak jsem se rozhodla, že tuto kapitolu uzavřu. Nebudu si toho všímat a nechám to prostě vyšumět.

Jenže tak snadné to nebylo.

O pár týdnů později, jsem si na návštěvě rodičů všimla, že je něco jinak. Máma s tátou byli v to odpoledne zamlklí a vrhali na sebe nervózní pohledy.

„Tak. Kdo mi řekne, co se tady děje?“ zeptám se nakonec.

Ani jeden z nich se nemá k odpovědi a tak jen významně povytáhnu obočí.

Máma se na tátu rozpačitě podívá a pak řekne: „Miri, někdo nám sem něco poslal. Nevíme, co si o tom máme myslet. Jsi dospělá a za své činy…“

„O co jde?“ vyhrknu, aniž bych nechala mámu domluvit.

Táta vstane a na okamžik mizí v ložnici. Vzápětí se vrací se velkou obálkou v rukou. „Podívej se sama.“

Vezmu si obálku a podívám se dovnitř. Jsou tam fotky. Vyndám je ven. Jsem na nich já a je jich plno. Jsem tam já ležící ve vlastních zvratcích, já šňupající kokain nebo jiné svinstvo, já souložící v zaplivané uličce, já ukazující prsa na ulici plné lidí…. Já, já, já… a přitom to nejsem já. Prohlížím fotky a dostávám vztek. Je mi jasné, že fotografie vytvořila umělá inteligence na popud Rocka Fellera. A zároveň mi dochází, že s tím neudělám zhola nic, protože mám fotografie na sociáních sítích. A pokud vložíte fotografii na sociální síť, automaticky udělujete souhlas k jakékoli manipulaci s danou fotografií. Abych byla stručná- pokud dáte svou fotku na internet a někdo ji zneužije, jste v prdeli. Samozřejmě, že v roce 2036 jsou si lidé vědomi existence umělé inteligence, ale šťavnaté skandály známých osobností jsou lákavější, než přemýšlení o tom, zda jsou zprávy pravdivé.

Vzhlédnu k rodičům. „Věříte tomu?“

Otec mlčí a iniciativu přebere máma. Ostýchavě řekne: „Víš, jsou to fotografie a jsi na nich ty.“

„Ano, ale je to uměle vygenerované. Například tohle,“ ukážu mámě fotku s drogami, „vidíš? Nikdy jsem nebrala drogy. Ráda jsem si dala alkohol nebo CleanLungs, ale drogy nikdy.“

„Jak to, že je to na té fotce?“ ptá se máma opatrně.

„Je to stažená fotka z internetu a je upravená. Počkej…“ beru si kabelku a hledám mobil. Jakmile ho najdu, najedu na svou sociální síť a vstoupím do své galerie. Chvíli hledám a pak najdu přesně tu fotku. „Podívejte.“ Vezmu fotografii, kde šňupu kokain a ukážu rodičům fotku z mobilu. Je zřejmé, že jde o tu samou fotografii a že si s ní někdo hrál. Na původní fotce jsem skloněná nad dokumentem, který podepisuji. A pokračuji k další fotce. Fotka s nahým poprsím je také stažená z mé stránky. Ve skutečnosti držím na hrudi velmi drahou Birkinku. Kabelku za půl milionu Korun, na kterou je pořadník a objednává se měsíce dopředu. A pokračujeme dalšími a dalšími fotkami.

„Ale proč by tohle někdo dělal?“ ptá se nechápavě máma.

„Někomu hodně ležím v žaludku, ale to přejde.“

„Tohle je ale hrozné! Nemůžeš to jen tak přejít, s tím bys měla něco dělat.“ nesouhlasí máma.

„I kdybych chtěla, nejde to. Když člověk v dnešní době zveřejní něco, cokoli, na internetu, automaticky uděluje souhlas k dalšímu použití třetí stranou.“

„To je ale hrozné!“ spráskne ruce máma. „Takže kdokoli si může vzít tvou fotku z internetu a udělat s ní co se mu zlíbí?“

„Vlastně ano.“

„Že se na ten internet radši nevykašleš.“ řekne máma.

„Myslím, že to udělám.“

Odpoledne u rodičů probíhá v poněkud napjatém duchu. I když jsem je přesvědčila o tom, že fotografie jsou podvrh, zůstal jim v hlavách obrázek jejich dcery v těch nejnechutnějších situacích.

Měla jsem na Fellera opravdu velký vztek. Nejraději bych ho pořádně profackovala a nakopala, ale věděla jsem, že moje reakce je přesně to, co on chce. Nesmím si toho všímat a přestane to.

Nepřestalo. Těsně před Vánoci jsem se začala objevovat v černých pornofilmech. To jsou filmy, které jsou za hranou zákona, protože v nich figurují například zvířata nebo děti. Bylo to naprosto ohavné a já se nemohla bránit. Nemluvě o tom, že k mým rodičům se to všechno dostalo, někdo jim ochotně filmy se mnou nechával za dveřmi jejich bytu. Nicméně jednou Feller udělal chybu. S beznadějí jsem procházela ty odporné filmy a přemýšlela jsem, jak se můžu bránit. Když v tom jsem v jednom videu poznala Fellerovu kancelář. Ano, byla mírně pozměněná pomocí umělé inteligence, ale pro moje oči to nebylo dost. Tehdy mi došlo, že Feller si mě během sexu ve své kanceláři natáčel bez mého souhlasu.

Bingo.

Na tohle Feller nemá žádný dokument s mým svolením.

Rozhodla jsem se zavolat svému právníkovi, jenže pak jsem si na něco vzpomněla. Svého právníka jsem nechala být. Podívala jsem se na internet, abych našla jedno telefonní číslo. Za chvíli už jsem vytáčela číslo a celá jsem se třásla.

„Kancelář Noaha Parkera. Jak vám mohu pomoci?“