Cesta do středu duše

Noah měl velmi nabitý diář, ale když se dozvěděl, že ho chce TA Miranda Leová, byl ochoten si schůzky přehodit tak, abych na mě měl čas. Když jsem přišla k němu do kanceláře, celá jsem se třásla. Když mi potřásl rukou, myslela jsem, že snad omdlím.

„Mohu vám nabídnout skotskou?“

Přikývla jsem. Snad se mi podaří trochu uklidnit. Sedím v kanceláři člověka, se kterým jsem žila a měla s ním dítě. A on mě přitom zná jen z novin.

Alkohol na mě opravdu působí uklidňujícím dojmem.

„Tak, paní Leová, povídejte. Jak vám mohu být nápomocen?“

„V médiích se o mě objevují lživé informace a vycházejí rozhovory, které jsem neposkytla.“

„Ano, ty články mi neunikly. Ale jistě víte, že dnes není snadné vypátrat autora, zejména pokud jde o internetové články.“

„To vím, o ty články mi vlastně ani tak nejde.“

„A o co tedy?“

„Někdo si stáhl fotky a videa z mé sociální sítě. Moje tvář se začala objevovat nejdřív na fotkách v dost nevhodných situacích. Jenže pak se k tomu přidali černé pornofilmy. Nejdřív šlo jen o zvířata a děti, ale teď se do toho přidal i snuff.“

„To je opravdu nepříjemné, ale jistě víte, jak to chodí. Člověk, který to udělal si stáhl fotografie z vašeho profilu na internetu a v takovém případě mám svázané ruce. Od roku 2032 vešel v platnost zákon, který je velmi vstřícný k tak zvaným třetím stranám. Prakticky jste k tomu dala svolení.“ vysvětluje Noah.

„Ano, i to vím, ale poznala jsem, že jedno video není vygenerováno pomocí mnou zveřejněných fotek a videí.“ odmlčím se. Musím teď přiznat, že jsem spala se svým šéfem. Stydím se za to.

„No tak, Mirando, mně se můžete svěřit.“ pobídne mě Noah.

Nadechnu se. „Spala jsem s Rockem Fellerem.“

Noah nehne brvou a trpělivě čeká, až povím víc.

„Kdysi jsem byla dost… prostě… spát s ním bylo hodně výhodné….“ cítím, jak celá rudnu.

„Chápu.“

„Jenže díky těm filmům jsem poznala, že Feller si mě natáčel při sexu bez mého svolení.“

„Ano, s tím už by se pracovat dalo. Pokud je ovšem na videu Rock Feller, kterého zná veřejnost.“

Celá zblednu. „Ne, to není… Vy to víte?“

„Ovšem. Skutečný Rock Feller nepůsobí příliš reprezentativně a tak za sebe nechává vystupovat člověka, o kterém tvrdí, že je to jeho syn. Takže, kdo je s vámi na tom videu?“

„Skutečný Rock.“

„Je mi líto Mirando. S tím nic nenadělám. Nikdy neprokážeme, kdo skutečně na tom videu s vámi je. To video by se dalo použít možná tak k vydírání, ale myslím, že není moudré zkoušet takové hry na lidi jeho postavení.“

„Ale tohle mu přece nemůže projít…“ hlesnu a soustředím všechny síly na to, abych zadržela slzy.

„Může a projde. Vy sama nejlíp víte, že peníze vládnou světu. Kdo má peníze, má moc. A Feller jich má tolik, že si to my dva ani neumíme představit.“

„A co mám tedy dělat?“ zeptám se a po tváři se mi skutálí neposlušná slza.

„Prostě si toho nevšímejte. A rodičům řekněte, ať ty věci rovnou vyhazují. Věřte mi, je to sice nechutné, ale jistě se to nedostalo mezi tolik lidí. Porno dnes už nikoho nezajímá. Předpokládám, že šlo hlavně o to, rozhodit vás a vaše blízké.“

„Ale ty filmy se dají najít na internetu.“

„A jak jste je našla?“

„No…“ začínám chápat, kam tím míří. „Vlastně jsem to začala hledat na popud toho, co chodilo k mým rodičům.“

„Tak vidíte. Nedělejte si s tím hlavu. Na vašem místě bych na čas odjel.“

„Někdo mě špiní pomocí umělé inteligence a vy mi navrhujete, abych jela na dovolenou?“ ptám se nevěřícně.

„Ano. Stejně se proti tomu bránit nemůžete, tak si alespoň užijte někde na pláži s drinkem v ruce.“

Chvíli na něj jen tak zírám.

Noah pokračuje: „Mirando, ty filmy nikdo neviděl. Věřte mi. Má vás to jen rozhodit.“

„A jak si tím můžete být tak jistý?“

„Vždyť to, co děláte v těch filmech je protizákonné. I když oko profesionála pozná, že jde o podvrh, policie to stejně vyšetřit musí. Kontaktovala vás policie?“

„Ne.“

„Tak vidíte. Buďte v klidu, nikdo to neviděl. Přestane to.“

„Ale Feller vždy dostane to, co chce.“ namítám.

„Při vší úctě k vám, Mirando, vy nejste žádná hvězda s vlastním stalkerem. Vy jste prostě nakrkla ješitného chlapa, to je celé.“

V jednu chvíli jsem se chtěla zvednout a jednu mu vrazit, ale po chvíli jsem si uvědomila, že má snad pravdu. Co by tím Feller získal? Pocuchala jsem mu jeho velké ego, tak si teď potřebuje zchladit žáhu. Ale nebude ho to bavit do nekonečna. „Takže vaše rada zní, že se mám sbalit a odjet a nevšímat si toho.“

„Asi jste něco takového nečekala.“

„Ne, to jsem tedy nečekala.“ Zvednu se s křesílka a popadnu kabelku. „No, velmi jste mi pomohl.“ řeknu ironicky a mířím ke dveřím.

„Velmi rád jsem vás poznal.“ zavolá za mnou Noah.

„Kdybys jen věděl…“ zašeptám sama pro sebe.

Trvalo mi několik dní, než jsem si vše promyslela a dala se trochu psychicky do pořádku. Co je tohle sakra za svět? Není tu žádná spravedlnost, ani žádný selský rozum. Jeden by si myslel, že svět řídí na hlavu postavené paragrafy, ale tak to vůbec není. Svět řídí lidé s tučným kontem. Právo stojí tam, kde jsou peníze. Můžete si dělat co chcete. Pokud máte balík peněz, vykoupíte se ze všeho. Z krádeže, ze znásilnění i z vraždy. Co je proti tomu hraní si s fotkami a videi. Cítila jsem se strašlivě zrazená a oklamaná. Patřila jsem do toho šíleného systému, který jsem sama kdysi podporovala. Nejednou jsem porušila zákon například rychlou jízdou nebo větším množstvím alkoholu za volantem. Nikdy jsem ale nemusela nic řešit. Doslova stačilo se vykoupit. Jednou jsem v opilosti dokonce srazila muže na kole. Nic vážného se mu sice nestalo, ale když ten člověk viděl, že před ním stojí zazobaná panička, chtěl z toho vytěžit. Můj tehdejší právník se o to postaral. Pro všechny jsem v tu dobu byla někde úplně jinde. Tehdy jsem se o to nezajímala, bylo mi to jedno, hlavně, že jsem byla ze hry. Teď jsem ale toužila po pravdě. Chtěla jsem vědět, jak mě z toho dokázal vysekat a tak jsem ho navštívila.

„Á, naše slavná paní Leová. Copak máš za průser?“ těmito slovy mě Norbert Keft přivítal v restauraci, do které jsem ho pozvala na oběd.

„Taky tě moc ráda vidím, Berte.“ pozdravím ho a sednu si proti němu na židli.

„Tak co, najíme se nebo to na mě rovnou vysypeš?“

„Pozvala jsem tě na oběd, tak vybírej. Kdybych měla problém zaplatit jídlo, pozvu tě na kafe z automatu.“

Norbert se jen usměje a objedná si z jídelního lístku to nejdražší jídlo a nejdražší víno.

Čekáme na jídlo a vedeme takovou tu zdvořilostní konverzaci o počasí. Mezi námi na stole leží chuťovka v podobě křupavé bagety a bylinkového másla. Natáhnu se pro kousek bagety a zakousnu se do toho skvělého pečiva.

„Do prdele, ženská!“ sykne po mně Norbert.

„Co je?“ řeknu s plnými ústy bagety.

„Ty sis při nehodě poškodila mozek nebo co?“

„O co ti jde?“

„Tak za prvé, nechápu, od kdy se cpeš tady tím svinstvem. A za druhé, pečivo se láme a pak vkládá do úst! Nekouše se do něj! Jsi snad pes? Nemám ti hodit kost?“ Norbert neskrývá své opovržení mnou.

„Tak za prvé“, řeknu s ledovým klidem, „tohle je skvělá a chutná bageta, žádné svinstvo. A za druhé, co je komu do toho, jakým způsobem to jím?“

„Lidi na se na tebe dívají, Mirando.“

„Lidi mají dost svých vlastních starostí. Já jsem jim ukradená.“

„To si jen myslíš.“

„Ukaž mi tu prosím někoho, koho pohoršuje způsob, jakým jím pečivo.“

Norbert se rozhlédne a mlčí. Opravdu v restauraci není jediný člověk, kterého by zajímalo, jakým způsobem jím pečivo. Jen se na Norberta vítězně usměji.

„Pokračuj v krmení. Budeš mít prdel jako kráva.“ řekne mi dotčeně.

„Viděl si vlastně někdy skutečnou krávu?“ zeptám se pobaveně.

„Tak co chceš, Mirando?“ obrátí raději řeč.

Číšník nám přinese předkrm a já začnu: „Vzpomínáš, jak jsem tehdy srazila toho cyklistu?“

„Jistě. No a?“

„Jak jsi to dokázal? Doslova jsi mě smazal z místa činu a umístil jinam. Jak? Jak se ti něco takového povedlo?“

Norbert na mě civí, jakoby čekal, že na něj z poza rohu vyskočí skrytá kamera. „To jako vážně? Jsou to roky, proč najednou ten zájem?“

„Chci prostě vědět, jak to chodí. Tak mluv.“

„Hmmm….“ Norbert se vítězně usměje, opře se na židli a zkříží si ruce na prsou.

„Řekni si, kolik chceš, je mi to jedno.“ reaguji na jeho gesto.

„Milion.“

Začnu se hlasitě smát. „Ale no tak, snes se zpět na zem.“

„Milion nebo nic.“

„Tak dobrá. Jak chceš.“ řeknu. „Vybírám si nic. Informace si jistě dokážu získat i bez tebe.“ vstanu ze židle a hodím na stůl štos bankovek na zaplacení oběda. „Měj se hezky, Berte.“

„Sakra, Mirando, stůj!“ vyhrkne Norbert.

Otočím se a podívám se na něj. Jeho sebejistota je ta tam. „Ty máš problémy.“ pronesu, jakoby nic.

Rozpačitě se rozhlíží kolem sebe, je nervózní. „Ale copak?“ na tváři se mi objeví náznak škodolibého úsměvu.

„Od té doby, co jsi mě poslala k šípku, jsou mé výdaje vyšší, než příjmy.“

Zajímavé… „Tak proč ty výdaje trochu nepokrátíš?“

„A to mám udělat jak?“

„Nevím, jaká je aktuálně tvá situace, ale řekla bych, že si jistě můžeš dovolit prodat pár aut nebo neutrácet tolik za elektroniku.“

„Zapomínáš, Mirando, že mám nějakou úroveň.“

„Ne, Berte. Ty zapomínáš, že jsi pravděpodobně měl jistou úroveň a o tu jsi z nějakého důvodu přišel.“

„Z nějakého důvodu? Není ti to trapné?“ oboří se na mě.

„Co jako?“ vůbec nechápu, kam tím míří.

„Ty jsi byla moje zlatá pokladnice. Klientka jako ty je zlatý důl. A pak ti najednou něco přeletí přes nos a ty mě ze dne na den vyhodíš?“

„Dostal jsi víc než slušné odstupné a určitě jsem nebyla tvá jediná klientka.“

„Ale byla jsi významná klientka.“

„O co sakra jde? Došly ti prachy?“ obořím se na něj rozčileně.

„Řekněme, že moje životní úroveň je dost vysoká a bez tebe nejsem schopen si ji dlouhodobě udržet. Takový milion by byl hezkou náplastí.“

Nemůžu uvěřit tomu, co slyším. Začínám mít opravdu zlost. „To snad nemyslíš vážně! Sedíš si tu ve svém drahém obleku a drahých botách, na ruce máš zlaté hodinky za několik desítek tisíc! Přijel jsi v Jaguáru, cpeš se humrem a brečíš, že máš málo peněz?“

„Co na to říct, Mirando. Vždyť sama víš, jaké to je mít vysoké nároky.“

Jen na něj civím a dobrou minutu nemám co říct. A pak se rozhodnu, že přece jen odejdu. Zvednu se ze židle a rozloučím se s ním se slovy: „No, asi je čas, aby sis trochu utáhl opasek. Ze mě už si rozhodně dojnou krávu dělat nebudeš. Informace si zjistím jinak.“

„Sakra! Počkej, Mirando!“ slyším, jak za mnou volá, ale já už mám myšlenky někde jinde. Vytáčím číslo k Noahovi do kanceláře.

Noah si na mě udělal čas ještě ten samý týden.

„To je příjemné překvapení, paní Leová. Nečekal jsem, že mě ještě vyhledáte. Jak vám můžu pomoci?“

„Můj právník mě kdysi dokázal úplně vymazat z jedné příhody,“ jdu rovnou k věci, „ která se stala. Abych byla stručná, jednou jsem dost pila a srazila jsem cyklistu. Nic se mu nestalo, jen byl trochu potlučený. Nicméně když viděl, že před ním stojí dáma při penězích, chtěl mě trochu poždímat a vyhrožoval žalobou. Můj právník ho dokázal úplně odepsat a dokázal mě z nehody úplně vymazat. O tom člověku na kole už jsem nikdy neslyšela a nemusela jsem nikam k soudu, ani jsem nemusela platit žádné odškodné. Jak je to možné?“

„Proč se na to nezeptáte přímo toho právníka, který to měl na starost?“

„Udělala jsem to, ale chtěl po mně za tu informaci naprosto absurdní částku.“

„No, tak to musí být asi dost zoufalý, pokud jde o peníze.“ řekne Noah s ironií v hlase a lehce se na mě usměje. Cítím, jak mi z toho úsměvu červenají tváře.“ „No, tak jak to udělal?“ naléhám.

„To nevím. Ale myslím, že vám můžu říct, co bych udělal já, kdybych byl na jeho místě.“

„Buďte tak laskav.“ pobídnu ho.

„Prostě bych ho zastrašil.“

„Prosím?“

„Podle toho, co říkáte, šlo o obyčejného chlapíka, co chodí do nepříliš dobře placené práce a živí rodinu. Když vás uviděl, hned ho napadlo, že by si mohl přijít na pěknou sumu peněz, dokonce velmi pěknou. Dal bych mu peníze na opravu kola a pár tisícovek jako bolestné. Pokud by mu to nestačilo…“ Noah se odmlčel, „no, řekněme, že každý máme nějaké své metody…“

„Metody?“

„Myslím, že tohle bych si měl nechat pro sebe.“

Hlavou mi bleskne představa, jak Noah někoho pod pohrůžkou tlačí ke zdi. Noahu, opravdu jsi to ty?

„Tak dobrá, Mirando. Je to vše?“ řekne nakonec.

„Ano, velmi děkuji za informace.“

„Snad vám nevadí, že se ptám. Ale co vy a dovolená? Zvážila jste to?“

„Ano a měl jste pravdu. Jenom mi to prospěje, když na nějakou dobu zmizím z Akattridy.“

„Takže lehátko u moře a drink přímo v kokosovém ořechu?“ šibalsky se na mě usměje Noah.

„Ne. Chci procestovat Afriku.“

„To je ovšem velmi originální!“ řekl Noah užasle. „Jedete s rodinou?“

„Ne, pojedu sama. Ale rodičům jsem zařídila příjemný pobyt na chatě v horách, kde o ně bude pečovat má hospodyně. Horský vzduch a péče jim udělá dobře pro jejich zdraví. Jak tělesné, tak duševní.“

„Jste dcera hodná závidění.“ řekne Noah uznale.

„Ne. To nejsem. ROZHODNĚ nejsem. Na shledanou Noahu… ehm.. Pane Parkere.“

„Pro vás Noahu.“ řekne na závěr a stiskne mou dlaň ve své. Tělem mi projede příjemná, lehce elektrizující vlna. „Hezkou dovolenou v Africe.“

Trvalo mi několik dní, než jsem si všem promyslela a dala se psychicky trochu do pořádku. Noah měl pravdu. Proti Fellerovi nemůžu vyhrát. Navštívila jsem tedy rodiče a nastínila jim situaci.

„Je mi jasné, že na místo, kam chci odjet já, byste asi nechtěli, ale zařídím vám dovolenou, jakou budete chtít a dám vám k ruce paní Poolovou.“

Rodiče se na sebe zmateně podívají. „Opravdu je to tak vážné?“ ptá se máma s obavou v očích.

„Když na chvíli zmizím, situace se snad uklidní. Ale nechci, aby vás někdo během mé nepřítomnosti obtěžoval.“

Máma s tátou se k mému návrhu stavěli dost odtažitě, ale nakonec jsem je přesvědčila. Domluvili jsme se na podrobnostech a já jim slíbila, že vše zařídím a že do konce týdne odjedou.

Doma jsem vysvětlila Nice, Terry a paní Poolové, že budu pryč. Paní Poolová s nadšením souhlasila, že se bude starat o mé rodiče na chatě v horách. Nika a Terry nadšené nebyly, ale ujistila jsem je, že i když u mě teď pár měsíců nebudou muset denně být, plat jim krátit samozřejmě nebudu.

Oslavila jsem s rodiči Vánoce a pak se s nimi na několik měsíců rozloučila. Raději jsem jim neříkala, kam se chystám. Vím, jak šíleně to zní, ale rozhodla jsem se, že se podívám do Afriky a procestuji ji. V mém snu byla Afrika první kontinent, který padl pod Vládou Nového Věku. Co když to nebyl sen? Začala jsem se upínat k naději, že jednou bude svět lepší, spravedlivější. Že člověk nebude muset utíkat před mocnými lidmi. Nebo jsme možná prostě jenom zešílela.