Cesta do středu duše

Afrika byla Afrikou, jako jsme ji znali z televize. Krásná země, ale plná bídy. Po půl roce jsem se vrátila se zlomeným srdcem. Viděla jsem tolik bídy a utrpení, že bylo těžké to unést. Mé problémy se lživými články a uměle vytvořenými pornofilmy byly nic, ve srovnání s tím, čemu čelili místní lidé. Ano, v televizi se často objevovaly spoty neziskových organizací s výzvou k pomoci těmto lidem. Televize nám ukazovala vyhublá tělíčka dětí, co sotva dokázaly stát na nohou. Ale vidět to na vlastní oči, to bylo něco úplně jiného. Má dovolená se proměnila ve snahu pomoci co nejvíce lidem. Zajistit jim jídlo, oblečení a hygienické potřeby a antikoncepci. Ženy dostaly pilulky proti otěhotnění. Bohužel pilulky proti znásilnění zatím nikdo nevynalezl. V Africe fungovalo mnoho center, která pomáhala, jak to jen šlo, ale mimo centra stále docházelo k tomu, že sotva žena porodila, už byla znovu těhotná, protože ji někdo napadl.

Bože, jak je tohle možné… na jedné straně se jídlo vyhazuje ve velkém, lidé si nakupují zbytečnosti, které ani nepotřebují a na druhé straně jsou lidé, kteří pijí špinavou vodu plnou bakterií a umírají na podvýživu. Proč je ten systém takový? Začala jsem si uvědomovat, že na Zemi je dost pro všechny. Pro všechny je dost vody, jídla i oblečení. Pro všechny je dost všeho, co potřebují. Bohužel konzumní společnost si na svou misku vah nastřádala bohatství na úkor jiných lidí. Není to jen Afrika, vidíme to v každé zemi. V každé zemi jsou lidé bez domova nebo lidé, kteří i přes to, že tvrdě pracují, nemají dost peněz na pokrytí základních potřeb. A to vůbec nemluvím o spravedlnosti. V našem civilizovaném světě stála spravedlnost tam, kde byly peníze. Ale tady? Tady nebyla spravedlnost nikde. Ženy byly každý den znásilňovány, ale viníci vždy vyvázli bez trestu. Tady nějaké zákony prakticky neexistovali. A já si uvědomila, že i to je špatně. V systému bez zákonů můžete být ztraceni stejně jako v systému, kde je zákonů přehršel. Všude musí být rovnováha.

Po půl roce jsem musela odletět. I když na kontě mám dost peněz, nemůžu je rozhazovat do nekonečna. Chci pomáhat, ale budu muset rozjet nějaké podnikání, abych pro samou dobročinnost nepřišla na mizinu.

Po příletu zpět do Evropy jsem nejdřív navštívila rodiče. Pobyt v horách jim velmi prospěl. Máma úplně rozkvetla a táta trochu přibral. Měla jsem z toho velkou radost.

„Tak,“ začala jsem, když Val Poolová připravila kávu a koláče pro všechny, „mami a tati, napadlo mě, že byste se mohli přistěhovat ke mně.“

„Víš, Miri, máš krásný dům, ale je tak velký. Nevím, zda bychom se tam cítili dobře.“ odpoví máma.

„Taky nechci, abyste se stěhovali do toho velkého domu. Prodám ho a najdu něco skromnějšího, ale dost velkého na to, aby se tam všichni cítili dobře. Můžeme si nějaké domy prohlédnout spolu.“

„Víš, neradi bychom ti překáželi.“ řekne otec.

„Nepřekáželi byste mi. Pokud ovšem chcete žít sami, chápu to. Jen mi dovolte, abych vám sehnala lepší bydlení.“

Rodiče se na sebe překvapeně podívají. „To nemusíš, jsme spokojení tam, kde jsme.“

Cítím se sklesle. „No budiž, je to vaše rozhodnutí.“

„Miri,“ máma vstane a jde ke mně, „ty by sis opravdu přála, abychom s tebou bydleli?“

„Ano, mami. Hrozně bych vám chtěla vynahradit všechnu bolest, kterou jsem vám způsobila. A ne jen to. Mám vás ráda a vlastně…“ trochu se zadrhnu, protože uvědomění té pravdy mi drtí srdce, „nikoho jiného nemám.“

A tak rodiče souhlasili. Budu je mít u sebe a budu se o ně s pomocí Valerie starat.

Pak jsem jim pověděla vše o Africe a o utrpení, které v ní panuje. Řekla jsem jim, že už se nechci válet v luxusu. Chci dělat něco, co má smysl.

Nejen rodiče, ale i Val mé rozhodnutí velmi překvapilo. Nicméně mi dali najevo, že mě ve všem podpoří.

„Jsem na tebe tolik hrdá, holčičko moje.“ řekne mi máma se slzami v očích a hladí mě po vlasech.

Přespala jsem s rodiči na chatě a druhý den jsem společně s Val odjela do mého velkého domu. Chtěla jsem sebou vzít i mámu s tátou, ale ubezpečili mě, že i bez Val se o sebe zvládnou postarat. Já potřebovala Val v domě. Bylo potřeba ho připravit k prodeji. Čím blíž domu jsme byly, tím větší úzkost jsem cítila. Co Feller a jeho touha po tom, mít mě na kolenou? Zapomněl na mě? Byla jsem pryč dost dlouho? Doufala jsem, že ano.

Jakmile jsem dorazila domů a vybalila si, napustila jsem si plnou vanu a odpočívala jsem snad hodinu. Pak jsem se oblékla do lehkých šatů a začala procházet dům. Tolik hloupostí…

Váza z Číny za sto tisíc, historický koberec za téměř dvě stě tisíc, obraz Madony s dítětem, dalších sto tisíc…. A při tom, mi na žádné z těch věcí vlastně nikdy nezáleželo. Byly to prostě věci, které křičely: „haló, já jsem někdo lepší! Padněte přede mnou laskavě na zadnici!“ teď mi tohle vychloubání se majetkem přijde směšné. Nejen směšné, ale naprosto ubohé. Dívám se na ty věci a přemýšlím o tom, co jsem si tím vším chtěla dokázat. Co jsem si jen kompenzovala? Něco to být muselo, přece bych tohle všechno nedělala jen tak? Myslela jsem si, že jsem byla dokonalá a všechny ostatní jsem vnímala jen jako prach u svých nohou. Teď ale přemýšlím o tom, jestli mé sebevědomí bylo skutečné. Co když jsem se jen snažila umlčet něco, co bylo skryté hluboko, velmi hluboko uvnitř mě? Přejíždím rukou po těch nesmyslných zbytečnostech. Mé prsty hladí povrch humidoru, pak sjedou na komodu a pak na zeď. Putují dál a dojdou ke starožitné stojací lampě, u které je malý stoleček a na něm těžítko z olivínu se zlatými prvky. Přecházím do další místnosti, pak do haly a stoupám po schodech nahoru. Prohlížím si drahé obrazy na zdech. Vlastně ani nevím, kdo je maloval, důležité pro mě bylo, že byly drahé. A když někdo ta díla obdivoval, jen jsem uznale přikyvovala a dmula se pýchou nad tím, že někdo důležitý si všiml toho, jaké poklady můj dům ukrývá. Vyšla jsem do ložnice a pak do šatny a prsty laskala látky svých drahých šatů. Zastavila jsem se u náhodného kousku a sundala ho z věšáku. Nádherné rudé korzetové šaty nad kolena s flirtovním rozparkem na stehně. Nevzpomínám, na jaké akci jsem je měla, ale vzpomínám, že jsem se v nich nechala ojet na záchodcích mladým číšníkem, zatímco na mě můj muž čekal u baru. A pak jsem se k němu vrátila a tvářila jsem se, že je nemožný a podřadný a že by měl být rád, že jsem ho vůbec vytáhla mezi lidi. Dnes už vím, že to on byl ten, který mi vždy prokazoval laskavosti. Neměl tyto akce rád, ale byl to můj manžel a očekávalo se, že mě bude na společenské akce doprovázet a on to dělal, i když mu to bylo proti srsti.

Dívám se na tu rudou krásu od návrhářky Ellene Louvitté a v hrudi se mi nahromadí plno vzteku. Držím šaty za podpaží a prudce s nimi trhnu. Nic. Zaberu víc a uslyším zvuk trhání látky a šaty trošku povolí. Snažím se je rozervat, ale není to jednoduché a tak ten boj po chvíli vzdám, hodím šaty na zem a popadnu další kousek ve snaze ho roztrhat. To už je podstatně jednodušší a za chvíli už šaty leží na zemi a jsou na cáry. Chci popadnout další šaty, když v tom…

„PANÍ! CO TO DĚLÁTE?!“ zvolá zděšeně Val Poolová.

Otočím se na ni, rudá ve tváři a se zrychleným dechem.

„Vždyť je to taková škoda!“ spráskne ruce a jde poklízet tu spoušť.

„Žádná škoda!“ vykřiknu se zoufalstvím v hlase. „Je to ubohost! Je to komedie! Nechci ty věci! Chci žít jinak a zapomenout na život, který jsem žila. Ty šaty… ty šaty…. S každým kouskem se mi v hlavě vynoří nějaká vzpomínka! Ale žádná není šťastná!“ křičím, pobíhám po šatně a rozhazuji kolem sebe šaty jako šílená.

Paní Poolová zachová naprosto klidnou hlavu, pomalu ke mně přistoupí a položí mi ruku na rameno. „Chápu, že se těch šatů chcete zbavit, ale nebyla by škoda je zničit?“

„A co s tím jiného? Jen mi připomínají, co všechno mám za sebou! Podívejte na tu rudou nádheru na zemi!“ ukážu na šaty, které mému vzteku čelily jako první. „Víte, co jsem dělala, když jsem je měla na sobě? Šoustala jsem číšníka! A přitom jsem byla vdaná a můj muž byl ode mě vzdálený dvacet metrů a jedny dveře od toalet!“

Val se začervená.

„Omlouvám se… já… prostě… vy nevíte, co jsem doopravdy za člověka.“

„Možná jste nebyla zrovna andílek, ale hlavní je, že se chcete změnit. Asi máte nepříjemné vzpomínky na ty šaty, ale někomu jinému mohou vytvořit pravý opak.“

„Kam tím míříte?“ zeptám se Val.

„No, chcete přece pomáhat lidem. Co ty šaty prodat a výtěžek použít na dobrou věc?“

Vzhlédnu a podívám se Val do očí, jako bych v nich něco hledala. „Paní Poolová, vy jste génius.“ Vyskočím s novým přívalem energie. „Dobrá tedy. Projdeme všechny šaty, doplňky i boty. Uděláme nějaký seznam s popisy. Pro začátek. Pak musím vymyslet, kdy a kde se bude pořádat bazar….“

„Mohu vám do toho vstoupit?“ zeptá se Val.

„Jistě.“

„Myslím, že tato práce by velmi bavila uklízečky. Jsou to mladá děvčata a hrabat se v módních kouscích by se jim mohlo líbit.“

„To je dobrý nápad. Děkuji, paní Poolová, jste skvělá.“

Paní Poolová se jen usměje a nechá mě o samotě. Znovu se rozhlédnu po své šatně. Ale tentokrát to není se znechucením k sobě samé. Tentokrát mě pohání nadšení z nového začátku.

Paní Poolová měla pravdu. Nika i Terry byly nadšené a práce na mém šatníku je bavila. Bohužel se ukázalo, že Terry není příliš oddaná zaměstnankyně. Hned druhý den jsem ji přistihla, když se pokoušela ukrást nějaké šperky. Mrzelo mě to i proto, že jsem měla v úmyslu oběma děvčatům nabídnout šaty i šperky jako odměnu za práci na mém oblečení a doplňcích. Terry jsem hned vyhodila a musela jsem si vyslechnout několik urážek. Zůstala mi tedy jen Nika, ale ta byla úžasná. Viděla jsem na ní, že ji práce baví a že mě má celkem ráda, i když jsem její šéfová. Když bylo vše hotové, nafocené a pečlivě zabalené a popsané, přišel kámen úrazu. Neměla jsem zkušenosti s organizováním velkých akcí, vždycky jsem na všechno měla lidi. Nevěděla jsem, kde začít a zvažovala jsem, že si najmu asistentku. A tak jsem si podala inzerát a dala se do hledání. Dva týdny pohovorů a nenašla jsem jedinou osobu, která by mi vyhovovala. Začala jsem propadat panice. Jak si jen poradím?

A pak Nika přišla s návrhem. „Paní Leová, možná bych o někom věděla. Pokud to nevadí…“

„Jen povídej.“ pobídnu ji.

„Mám kamarádku, která dělá asistentku jedné paní, která píše knihy. Práce tam je ale dost náročná. Je to mizerně placené a její šéfová je dost náladová a věčně nespokojená.“

„A proč tam tedy je?“

„Moje kamarádka má dítě a je sama. V tom zaměstnání má pružnou pracovní dobu. Když je potřeba zajet třeba k pediatrovi, může si prostě upravit pracovní rozvrh. Sice musí snášet výlevy své nadřízené, ale víte, jak to chodí, ženu s malým dítětem nikde nepřijmou.“

„A je šikovná?“

„Ano, za to vám ručím! Vždyť pracuje pro Dinu Maradogovou.“

„Ale kruci!“ zvolám. „Ta má horší pověst, než já.“

Nika vyprskne smíchy a rychle sklopí zrak. „No, jo…“

„Neboj, vím, jaká jsem byla. Nemusíš si brát servítky.“

Nika se zasměje. „Omlouvám se….“ řekne nakonec.

„To nic. Mohla bys mi s ní domluvit schůzku?“

„Ano. Jen mi řekněte, kdy můžete.“

O dva dny později už sedím proti mladé a zjevně velmi upracované ženě, která dělá, co může, aby uživila sebe a své dítě. Už během prvních pár minut je mi jasné, že jsem narazila na skvělou asistentku. Karra Novys má na svůj věk skvělý rozhled a zdá se být velmi pracovitá. Když jsem ji informovala o tom, co mám v úmyslu, překvapila mě tím, kolik nápadů a postřehů k celé věci měla.

„To je skvělé, Karro! Začneme se vším co nejdříve!“ prohlásím s nadšením.

„Ráda bych vám vyhověla, paní Leová, ale nemohu odejít ze dne na den. Smlouva mi to neumožňuje.“

„Do konce měsíce zbývá jen deset dní. To zvládneme. A teď je čas se dohodnout na platu a ostatních věcech.“

Ještě ten den jsem zavolala Noahovi do kanceláře a požádala jsem ho, zda by mi mohl připravit smlouvu pro novou zaměstnankyni. Měla jsem ji na stole hned druhý den a těšila jsem se na novou životní etapu.

Když Karra nastoupila a podívala se, jak mám připravené vše pro charitu, vypadala velmi rozpačitě. Bylo evidentní, že má něco na srdci a má obavy mi to říct. „Jen povídejte, Karro. Proto vás mám.“

„Tohle paní Leová se musí celé udělat znovu.“

„Všechno je špatně?“

„No, ten soupis je celkem v pořádku, ale musí se to všechno znovu vyfotit. Musí to být dobře osvětlené a naaranžované.“

„Takže musíme najmout fotografa?“

„To nebude nutné, umím fotit.“ odpoví s klidem Karra.

„Opravdu? Zvládla byste to?“

„Jistě. Můžu se do toho pustit hned.“

A tak se stalo. Hned jsme se pustily do práce. Trvalo nám týden, než jsme daly vše do pořádku a Karra se mohla pustit do organizování akce. Žasla jsem nad tím, jaké má schopnosti. Vytvořila profil na RealPhotu, vložila tam ukázky šatů, šperků i doplňků a oslovila mým jménem spoustu vlivných lidí. Vytvořila speciální odkazy na sdílení, díky kterým se naše akce dostala do povědomí ohromného množství lidí. Brzy jsme měly pevný základ a Karra začala rozesílat pozvánky pro vlivné hosty. Akce byla otevřená, ale Karra věděla, že pokud někomu pošle pozvánku na akci Mirandy Leové, nesmí odmítnout. I když už jsem nepracovala v bance, stále jsem byla významná osobnost. A co byl největší paradox? Lživé články, které o mě vycházely měly obrovský vliv na mou popularitu. Lidé chtěli vědět, jak je to ve skutečnosti s mým údajným šílenstvím.

Charitativní akce byla vlastně aukce mých šatů a šperků za účelem dobré věci. Část peněz byla určena pro centrum v Africe, kde jsem půl roku pomáhala a druhá část byla slíbena domovu pro seniory, který potřeboval nové vybavení, ale i více personálu.

Články, které vypouštěl Feller, aby mě pošpinil, byly nakonec jen ku prospěchu, protože lidé na mě byli zvědaví. Někteří si šuškali, že jsem v klinické smrti spatřila tvář Boha a proto teď dělám do dobročinnosti. Jiní zase tvrdili, že se snažím pomáhat, protože jsem zažila, jaké je to v pekle. Bylo mi to jedno. Díky té popularitě se bohaté paničky naprosto nesmyslně předháněly v tom, která utratí víc za mé obnošené šaty. Jak absurdní je tento svět, pomyslím si. Některé mé šaty se prodaly i za desetinásobek původní ceny a tak vybraná částka vysoko převyšovala veškerá očekávání. Po skončení akce jsem měla proslov, který byl zakončený naprosto neuvěřitelným potleskem. Po aukci byl ještě večírek, na kterém mě čekalo překvapení.

„Dobrý večer, Noahu. Vás bych na takové akci nečekala.“ pozdravím Noaha.

„Dobrý večer. Mohu se zeptat, proč?“

„Neřekla bych, že jste nadšenec do módy.“

„To úplně nejsem, ale je to pro dobrou věc. Tak jsem koupil své dceři tašku.“

„Tašku? Hm?“

„Copak já vím, jak se tomu říká. Vy ženské máte na všechno speciální název. Je červená a má zlaté zapínání s nějakým nápisem.“

Obočí mi vylétne vzhůru. „No tedy, tak to vy jste koupil Birkinku?“

„Tak se tomu říká?“

„Ano.“ panečku, ten se tedy pořádně plácl přes kapsu. „Takže, máte dceru.“ řeknu ve snaze navázat konverzaci a zjistit víc.

„Ano, je skvělá. Právě nastoupila na zdravotní školu, chce být sestřička.“

„To jste na ni jistě pyšný.“

„Ano, ale je to s ní náročné. Je teď v trochu komplikovaném věku.“

Večer příjemně utíká, s Noahem konverzujeme o životě a já se dozvídám, že sice má dceru, ale je rozvedený. Nicméně se ženou mají přátelský vztah.

„Já svého muže asi hodně zklamala.“ podotýkám.

„Tomu se mi nechce věřit.“ řekne Noah, ale já cítím, že je to spíš jen zdvořilostní fráze, aby mě neranil.

Raději se rozloučím. „Teď mě, prosím, omluvte. Půjdu se pozdravit s ostatními hosty.“

„Pěkný večer, Mirando.“

Procházím se, se sklenkou v ruce, a občas se s někým zastavím na pár slov. Většina lidí je velmi milá, což je pro mě velké překvapení. Protože jsem dřív byla bohatá husa, měla jsem za to, že všichni, kteří mají peníze, se chovají nadřazeně a hloupě. Velice jsem se mýlila a díky charitativní akci jsem poznala několik skvělých a zajímavých lidí.

Večer příjemně plynul a pak přišel šok.

„Hezký večer, Mirando. Ta akce je skvělá, přijmi prosím mé gratulace.“ Dominikova ruka mi vychází vstříc a já na vteřinu celá zkoprním.