Cesta do středu duše

Z počátku jsem byla nesvá ze setkání s Dominikem, měla jsem vůči němu velké výčitky svědomí, nicméně i přesto jsem přijala jeho pozvání na večeři.

„Vypadáš skvěle, na někoho, kdo jen o kousek unikl smrti.“ řekne Dominik hned poté, co si objednáme jídlo.

„Děkuji. Byla to moje hloupost. Nesoustředila jsem se na řízení.“

„Byl jsem za tebou ještě tu noc, kdy se to stalo. Byli jsme čerstvě rozvedeni, ale pořád jsi mě měla jako kontakt v nouzi, tak mi sdělili informace o tom, jak to s tebou vypadá. Snad se nezlobíš.“

„Vůbec ne. Jsem překvapená. Vlastně jsem vůbec netušila, že jsi se o mé nehodě dozvěděl už ten večer. Myslela jsem, že jsi mě vytěsnil, smazal ze vzpomínek… Nedivila bych se ti.“ řeknu popravdě.

„Ale Mirando, prožili jsme spolu kus života a i když to nebylo vždy veselé, pořád mi na tobě záleží.“

„Byla jsem k tobě tak hnusná…“

„Prostě jsi jen na chvíli zabloudila.“

„Snažím se teď všechno napravit.“

„Všiml jsem si.“ usměje se Dominik. „Ta aukce byla skvělá, i když jsem se musel trochu smát.

„Proč?“

„Bylo vtipné sledovat, jak se lidé rvou o obnošené šaty.“

„Že ano?! Taky jsem nad tím žasla. Ale zaplať pánbů za to. Pomohlo to dobré věci.“

„Když jsme u toho, Mirando,“ Dominik usrkne vína, „Afrika? Jak tě napadlo posílat peníze zrovna tam?“

„Byla jsem tam. Půl roku jsem pracovala v jednom centru, které zajišťovalo místním základní potřeby.“

Dominik nedokáže skrýt svůj úžas. „Co prosím? Ty v Africe? Ve stanu? Pomáhající vyhublým dětem?“

„Zní to až tak neuvěřitelně?“

„Omlouvám se, to bylo hrubé…“ snaží se to napravit Dominik.

„Ale vůbec ne, to je v pořádku.“ skočím mu do řeči. „Myslím, že na světě není jediný člověk na světě, který by si tohle uměl představit.

„Ale, co tě k tomu přivedlo?“ zajímá se Dominik.

Chtěla jsem zjistit, jestli Afrika skutečně existuje, jestli můj sen nebo paralelní život nebo co to sakra bylo…. Jestli se něco z toho zakládalo na pravdě…

„Já…“ nemůžu mu to říct.

Dominik čeká, co mu povím.

„Prostě… Ehm…“

„Některým lidem to hodně změní pohled na život, když zažijí klinickou smrt.“ Dominik se mi snaží nějak pomoct.

„Víš, to je složité… Prostě, když jsem se vzbudila, něco ve mně bylo jinak. Asi vím proč, ale teď ti to nemůžu říct. Myslel by sis, že jsem blázen.“

Dominik se na mě chvíli dívá a přemýšlí. „Tak dobrá,“ řekne nakonec, „možná jednou přijde vhodná doba a budeš mi to chtít říct. Pamatuj, že tu pro tebe vždy budu.“

Užíváme s Dominikem příjemný večer a já musím stále přemýšlet nad tím, jak jsem tomu báječnému muži ublížila a jak jsme si mohli žít krásně, kdybych nebyla hloupá. Mohli jsme mít rodinu, domek se zahradou… Jak je možné, že mě najednou tyto věci lákají?

„Dominiku,“ řeknu, když nám přinesou dezert, „chystám se prodat náš dům a koupit něco menšího. Máš nárok na polovinu peněz, hned jak se dům prodá, ti je pošlu na účet. Máš pořád stejný účet?“

„To je zajímavá nabídka, ale nechci peníze.“

„Ale máš na ně právo, jsou tvoje.“ namítám.

„Nepotřebuji peníze. Mám jich dost.“

„Ale…“ jsem zmatená. Vždy jsem měla za to, že plat profesora je almužna.

„Nic neříkej, Mirando. Tys to neviděla, ale já vždy vydělal dost peněz. Jen ne tolik, co ty.“

„Ale jak, vždyť jsi jen učitel.“ podotknu a hned si uvědomím, jak hrozně to znělo. Nejraději bych se kousla do jazyka. „Do háje, musím zapracovat na taktu.“

„To nic.“ Dominik se zasměje. „Profesor má celkem slušný plat a já kromě toho přece vydal několik knih. Vím, není to úplně tvůj žánr, ale v mé profesi se to prodává celkem slušně.“

„Ale přesto, jsou to tvé peníze.“

„Tak víš co? Co kdybys ty mé peníze věnovala na nějakou dobrou věc?“ navrhne nakonec Dominik.

„Tak dobrá!“ vyhrknu, protože jsem nadšená jeho návrhem.

„Máš teď něco rozjetého?“

„Kdepak. Rozjíždím teď i podnikání. Musím z něčeho žít, nemůžu peníze jen rozdávat. Vrhla jsem se tedy na účetnictví. Díky mé nedávné popularitě není těžké najít klienty.“

„To ti moc přeji, Mirando.“ řekne Dominik a aby svá slova potvrdil, zvedne sklenici, aby si se mnou připil.

Za několik týdnů jsem v jednom kole. Rozjela jsem vlastní firmu, abych se uživila a snažím se pomáhat lidem. Na uspořádání velké akce je potřeba několik měsíců vyčkat. Bohatí se sice rádi ukazují v dobrém světle, chtějí být viděni na dobročinných akcích, ale ne každý víkend. A tak se musím soustředit na menší projekty. Například na nové pomůcky pro školy, opravu dětských hřišť nebo na nákupy potravin potřebným. Má asistentka hledala lidi, co jsou v nouzi ne vlastní vinou a dala mi pak na ně kontakt. A já jim hezky v tichosti naplnila ledničku a věnovala jim stravenky na jídlo na rok dopředu. Občas mi z toho všeho šla hlava kolem, ale záleželo mi na tom, abych se i přes nabitý program alespoň dvakrát týdně vídala s rodiči. Někdy jsme spolu vyrazily na nákup a pak na kávu, jindy do restaurace na oběd a jindy jsme zůstali u rodičů a povídali jsme si nad šálkem čaje a máslovými sušenkami. Karra a Nika mi pomohly zabalit cennosti z domu. Chtěla jsem je zatím uložit a použít je později. Buď je prostě prodám nebo zkusím udělat další dobročinnou aukci. Musím to ještě promyslet. I když jde o dobrou věc, lidé nemají rádi nudu. Mají rádi zábavu a dobré jídlo a pití, na to nesmím při organizaci zapomínat.

Jen sehnat nový domov pro mě a rodiče nebylo snadné. Nelíbily se mi ty nové moderní hranaté domy ze skla. Byly tak chladné a i když jsem věděla, že okna jsou speciálně upravena tak, aby bylo vidět pouze ven a ne dovnitř, vždy jsem se v takové budově cítila nahá a zranitelná. Nezbylo nic jiného, než sehnat hezký pozemek a nechat si dům postavit podle svých představ. S výběrem pozemku mi pomohl táta a sehnat dobrou firmu nebyl problém. Díky dobročinnosti jsem se seznámila s mnoha novými lidmi a získala jsem spoustu užitečných kontaktů. Ovšem i tak byl návrh domu velký problém. V domě jsem chtěla mít krb, ale krby a kamna byly z bezpečnostních důvodů zakázány. Moc jsem toužila po teple skutečného ohně, ale Rada Evropě byla v tomto směru nekompromisní. Až mi doslouží má malá Mazda, už si nebudu moct pořídit ani auto se spalovacím motorem. Rada Evropě se oháněla bezpečností a ekologií. Mně to ale přišlo jen jako snůška nesmyslů. V poslední době jsem nabývala na pocitu, že Rada Evropě je jen parta zazobaných bláznů, co se prostě nudí a tak zkouší, co lidi vydrží.

Architekt mi nabídl, že místo skutečného krbu můžu mít elektrokrb, který je mnohem bezpečnější a navíc si mohu měnit barvu plamene. S díky jsem odmítla. Když nemohu mít skutečný krb, nebudu vyhazovat peníze za nějakou atrapu. Se stavbou domu přišlo mnoho komplikací. Vůbec jsem netušila, kolika nařízeními je taková stavba domu zatěžkána. Každý nový dům musí mít dva vchody, protože jeden musí sloužit jako únikový a musí být umístěn na vhodném místě a v jeho trase nesmí být žádné překážky. Jinými slovy, chodba vedoucí k únikovému východu musí být prakticky prázdná. Nesmí tam být ani skříň, ani lampa, nebo stojan na deštník. Jinak by zanikla povinná pojistka na dům a člověk by se dostal do velkých potíží. Opět nesmysl od Rady Evropě ve jménu bezpečnosti. Sporák nesměl být umístěn u zdi, ale v prostřední části kuchyně, protože dle Rady Evropě se tak dalo zamezit šíření požáru. Vzhledem k tomu, že každý dům musel mít povinně požární hlásič a ochranu proti požáru to bylo další absurdní nařízení. V domě nesměl být sklep, kvůli šíření škůdců. To se naštěstí dalo obejít tím, že sklep dostal název suterén a oficiálně byl využíván například jako herna. Pak jen stačilo, aby tam byl například kulečníkový stůl, šipky nebo virtuální konzole a bylo po problému. Pak už nikoho nezajímalo, zda ve sklepě skladujete brambory. Pro všechny ty nesmysl trvalo téměř rok, než byl dům hotov. Naštěstí rodiče souhlasili, že se v mezičase nastěhují ke mně, do toho velkého domu, kde bylo, na rozdíl od jejich malého bytu, teplo a sucho.

Občas jsem byla nervózní, že stavba domu tak trvá, ale máma mě vždy uklidňovala tím, že mi říkala, že na dobré se vyplatí počkat. A tak jsem trpělivě čekala, pracovala a pomáhala, jak jen to šlo.

Na jedné charitativní akci se dokonce objevil i Feller. Ten skutečný Rock Feller. Ze všech lidí jsem jen já věděla, kdo to skutečně je.

Bylo to krátce před Vánoci roku 2038. Oslovilo mě ministerstvo školství společně s odborem pro zdraví dětí a mládeže. Školy musely změnit koncept obědů tak, aby si jídlo mohli dovolit všichni. Zároveň ale Rada Evropě měla dost přísná měřítka a vyžadovala, aby školní obědy byly zdravé a vyvážené. Byl by to skvělý krok, kdyby ovšem školní chodby nebyly plné automatů na limonády, cukrovinky a bagety z polotovarů. Ve výsledku to vypadalo tak, že si sice obědy mohli dovolit všichni, ale nikdo nechtěl jíst stále dokola jen otruby, pohanku a hmyz. A ti, co měli peníze na útratu, si kupovali raději bagety a čokoládu. A tak jsme společně s s ministerstvem, odborem pro zdraví a Karrou začali vymýšlet, jak tenhle chaos napravit a dodat dětem zdravé a chutné jídlo za cenu, která bude přijatelná pro všechny. Karra měla úžasný nápad. Rozhodla se oslovit šéfkuchaře z luxusních restaurací a požádala je o vytvoření několika finančně nenáročných receptů. Většina šéfkuchařů nám s radostí podala pomocnou ruku a ihned se pustila do sestavování receptů. Kuchaři z téměř deseti restaurací přišli na naši akci se skvělými recepty a ne jen to. Restaurace se nabídly, že do škol budou dodávat čerstvé suroviny ze svých vlastních zdrojů. Majitelé restaurací si samozřejmě díky publicitě na dobročinné akci mohly výrazně zvýšit ceny a tak tyto výdaje zalepit. Díky této akci se nám podařilo obstarat obědy do svou základních škol ve městě tak, aby si je mohli dovolit všichni a aby se i všichni dobře najedli bez nutnosti používání automatů s nezdravým jídlem a pitím. Byly to jen dvě školy, ale byl to alespoň začátek. Toužila jsem po tom, aby se touha pomáhat rozšířila co nejvíce do povědomí společnosti. Na akci bylo několik stánků, kde kuchaři prezentovali svá jídla a já ochutnala u každého, protože jsem chtěla vědět, co děti budou jíst. Chtěla jsem mít jistotu, že to bude chutné. Takže mi později bylo trochu těžko od žaludku a musela jsem se trochu projít. Šla jsem na procházku, ovšem jen tak daleko, abych na vše viděla z dálky. Bylo úžasné vidět ty lidi, jak se dobře baví, veselé tváře kuchařů i personálu a naději v očích rodičů, kteří přes všechnu snahu neměli na kvalitní obědy peníze. Dívala jsem se na to všechno a vzpomínala na ten jiný život… Byl to sen, ale bylo to tak krásné. Všichni měli všechno. Tolik bych si přála, aby to bylo možné, aby se dal takový systém přenést sem. Žádný hlad, žádné otročení a život z rukou do úst…

Z přemýšlení mě vytrhlo tleskání.

Trhla jsem sebou a prudce se otočila.

„Tady je naše spasitelka Miranda.“ blíží se ke mně Feller a plácá o sebe svými tlustými dlaněmi. Na bradě má něco mastného.

„Přišel ses najíst?“ řeknu mu místo pozdravu.

„No, byl jsem zvědavý, čím se teď budou krmit ti spratci.“

„Není ti to trapné? Ty máš na jídlo peněz víc než dost.“

„Co se s tebou sakra stalo, Mirando?“ Feller se ke mně zase blíží jako tehdy v kanceláři. Dívá se na mě jako na kořist a ve tváři má úlisný úsměv.

„Drž se ode mě dál, Rocku.“

„Nebo co?“

„Copak ti to nestačilo? Všechny ty články, fotky a videa? Už jsi se pobavil dostatečně, ne?“

„Upřímně jsem doufal, že tě to vytočí natolik, že mi přijdeš dát za vyučenou.“ směje se Feller a pořád se ke mně blíží.

Začínám se bát, když v tom mi na rameni spočine ruka. V tom samém okamžiku Rockův sebejistý výraz zmizí. „Obtěžuje vás ten pán?“ zeptá se známý hlas.

Otočím se za ním. Je to on, Noah.

„Ale no tak. Jen jsme se bavili.“ Rock zvedne ruce ve smířlivém gestu. Jeho sebevědomí je to tam. Co to znamená?

„Snad vám nebude vadit, že si teď dámu půjčím.“ řekne Noah.

„Ale jistě, dobře se bavte. Na shledanou, Mirando.“

„Sbohem.“ odseknu.

Jakmile Feller zmizí, s úlevou poděkuji Noahovi. A pak zbytek dne trávíme spolu. Mám z něj pocit, jakoby věděl, proti komu před chvílí stál, ale na mé otázky odpovídal neurčitě s pokrčením ramen. A tak jsem raději dál nevyzvídala. Než den skončil, požádala jsem Noaha o tykání a on mě o rande. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se to vážně děje.