Cesta do středu duše

A tak se stalo to, co už se stalo dřív, v jiném světě. Začala jsem randit s Noahem Parkerem. I když to bylo krásné, bylo to zcela jiné. On i já jsme měli velmi nabité diáře. Takže jsme se mohli scházet tak jednou či dvakrát do týdne na rychlém obědě. Kvůli naší vytíženosti bylo naše sbližování mnohem pomalejší. Ani jeden z nás neměl čas na romantické držení za ruce na procházce parkem. A já přitom tolik toužila po jeho blízkosti. K mému překvapení se ovšem ukázalo, že pokud něčí diář způsobuje nedostatek času pro druhé, je to ten můj.

„Mirando, měla by jsi trochu zpomalit.“ upozorní mě Noah, když sedíme v příjemné vinárně a vychutnáváme sladké červené víno, které rychle opíjí.

„Co?“ zeptám se a moje myšlenky přitom víří všemi směry, jen ne tam, kam by měly.

„Odlož ty složky a věnuj trochu pozornosti i mně.“

„Omlouvám se. Já jen… je tolik lidí, co potřebují pomoct… Jen se podívej, tady ten chlapeček…“ strkám Noahovi desky s žádostmi o pomoc pod nos, ale Noah odvrátí tvář a odmítavě kroutí hlavou.

„Mirando, není tvou povinností pomáhat úplně všem. To, co děláš je úžasné, ale pokud nezpomalíš, zničíš se.“

Přemýšlím o jeho slovech. Má pravdu? Nemá. „Nezničím, vždyť pomáhám, taková činnost člověka povznáší.“

„Opravdu? Cítíš se povznesená?“

Raději obrátím list. Tohle není poprvé, co mi někdo říká, že přeháním. Už jsem to slyšela od rodičů, od paní Poolové a dokonce i od Dominika. Už jsem z těch řečí unavená a tak odložím složky do tašky. „Omlouvám se. Jsem k tobě nezdvořilá. Teď už tu jsem jen pro tebe.“ s těmi slovy Noaha jemně políbím a on vezme mé ruce do svých dlaní a dívá se mi do očí.

„No dobrá.“ řekne. „Myslím, že už opravdu potřebuješ trochu vypnout. Co kdybych dopili tuhle skvělou láhev a pak vyrazili do kina?“

„Kino?“ ne sakra, musím projít ty složky, ti lidé mě potřebují. „To zní lákavě, ale zítra mám náročný den…“

Noah mě pustí. „Víš, Mirando. Já nechci být nezdvořilý, ale tohle musí přestat. Pořád jen pracuješ a na nic nemáš čas. Vždyť jsme v začátcích. Měli bychom randit, bláznit, bavit se. Měli bychom být ve stavu, kdy se jeden druhého nemůžeme nabažit. Ale vždy, když jsme spolu, řešíš jen tu svou dobročinnost.“

„Ale vždyť i ty jsi velmi zaměstnaný člověk.“

„Ano, ale dobře víš, že na tebe si vždy čas udělám.“

„To je pravda.“

„Mirando, je skvělé, že se snažíš pomoct, ale pomáhat na úkor vlastního života není v pořádku.“

„Máš pravdu.“ na vteřinu se odmlčím. „Já se jen nedokážu smířit s tou hroznou nespravedlností… Jak je možné, že lidé, co tvrdě pracují každý den, nemají na jídlo? Jak je možné, že děti umírají kvůli tomu, že pracující rodiče si nemohou dovolit léčbu? Jsem z toho zoufalá.“

„Noahova dlaň opět zabloudí k té mé. „Mirando, budu upřímný. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Nemusel jsem. Vyrostl jsem v bohaté rodině. Až díky tobě mám možnost vidět, kolik bídy je kolem nás. Jsem ochoten tě podporovat a pomáhat ti, ale ne za cenu vlastního života. Mirando, musíš si uvědomit, že nejprve je třeba se starat sama o sebe a pak o ostatní. Potřebuješ odpočinek a rozptýlení.“

„No dobrá, půjdeme do kina.“ souhlasím a soustředím všechnu svou energii na to, aby to znělo pohodově. Ale v hlavě se mi pořád honí to všechno, co musím ještě udělat. Mám ve složce víc než deset různých dětí a jejich diagnóz. Ty děti potřebují léčbu a já musím vymyslet, jak jim ji co nejdříve sehnat. Nemůžu se flákat po kinech.

Je pozdě večer a já a Noah sedíme v kině a máme před sebou obří kyblík popcornu. Nesleduji film, přemýšlím o svých povinnostech. Když v tom Noah položí svou ruku kolem mých ramen. Podívám se na něj a na okamžik mám pocit, že jsem zpět v tom krásném světě. Jako bychom nebyli v kině, ale u nás doma a sledovali staré filmy na DVD. Všechno kolem nás utichne a není nic než on a já. Noah se nakloní a políbí mě. Ale není to takový ten letmý polibek, na který jsem byla zvyklá z našich schůzek v restauracích a jiných podnicích. Tohle je hluboký a procítěný polibek a já mám pocit, že mám zpátky svůj život se svým manželem Noahem. Hlavou mi víří všechny ty vzpomínky na něj a já se mu v tom okamžiku zcela poddám. Už není kino, není film, už jsme jen my dva. Nezajímal nás film, odešli jsme z kina a Noah mě pak odvedl k sobě domů. Jeho domov nebyl malým domkem u lesa. Byl to velký a luxusní byt. Ale vše ostatní bylo stejné jako tehdy. Vášnivá touha, která byla zároveň láskyplnou a něžnou. Každý jeho dotek ve mně vzbuzoval příjemné šimrání. Tak moc jsem ho chtěla. Zapomněla jsem s ním na všechny starosti a povinnosti. Jediné, co existovalo byl přítomný okamžik a my v něm.

Když jsem se ráno probudila, byla jsem v posteli sama. U srdce mě bodlo zklamání. Rozhlížím se. Nechal tu někde alespoň vzkaz? Nic nevidím a tak vstanu z postele a sehnu se pro své oblečení. Do očí se mi derou slzy. Dřív by mě něco takového nerozhodilo, dřív by to pro mě byl jen sex. Ale teď? Vážně se jen tak sebral a odešel?

„Dobré ráno.“ ozve se najednou.

Vzhlédnu. Noah stojí ve dveřích ložnice. Kromě vtipné kuchařské zástěry je úplně nahý a v rukou drží velký tác s jídlem.

„Dobré…“ vydechnu překvapeně.

„Jsi v pořádku?“ Noah si všimne, že mám co dělat, abych zadržela pláč.

„Jasně.“ začnu se smát a slza mi steče po tváři. Nicméně už to není slza smutku, ale slza úlevy a následné radosti. „Já myslela…ale nic, to neřeš.“

„Tak honem zpět do postele, jdeme snídat.“

Noah mě tím naprosto ohromil. Přinesl nám croissanty, ovoce, jogurt, džus i kávu. Urovnali jsme si polštáře, abychom měli pohodlí a v obětí jsme se pustili do jídla. Bylo mi tak krásně! Chtěla bych takto zůstat na věky. Ale to v tomhle světě nejde.

Od té noci jsem se snažila být i lepší přítelkyní. S Noahem jsme se vídali co nejčastěji a často jsme si psali, když jsme spolu nemohli zrovna být. Navíc stavba domu pro mě a mé rodiče se konečně chýlila ke zdárnému konci. Bylo na čase dát můj velký dům do nabídky. Prodal se rychleji, než jsem čekala. Ihned jsem informovala Dominika o tom, že pro něj mám spoustu peněz.

„Vím, že jsi říkal, že je nechceš, ale přece jen ti je chci nabídnout. Dům se prodal. Mám tu pro tebe téměř čtrnáct milionů.“

„Nechci je, Mirando. Opravdu. Dej je na dobrou věc.“

Držím telefon a nevím, co mám říct. Jsem naprosto ohromena. On opravdu odmítá balík peněz?

„Mirando?“ ozve se Dominik.

„Ano, jsem tu. Promiň. Já jen nemůžu uvěřit tomu, že to opravdu odmítáš.“

„Žije se mi dobře, nepotřebuji víc.“

„Ty jsi prostě neuvěřitelný člověk.“

„To přece i ty.“ řekne Dominik.

„Ne, to nejsem.“

„Ale jsi. Děláš skvělé věci.“

„Ale…“

„Žádné ale. Co bylo, to bylo. Zapomeň na minulost. Jsi skvělá.“

„Děkuji.“

„A Mirando?“

„Ano?“

„Odpočívej trochu.“ řekne Dominik a já mám pocit, že v jeho hlase slyším obavu.

„Neboj se. Vím, co dělám. Měj se hezky, Dominiku.“

„I ty.“

A tím skončil můj poslední telefonát v domě, který byl kdysi můj a Dominika. Odcházím z něj pryč do domu, kde budu žít pod jednou střechou s rodiči. Odcházím do mnohem menšího domu se dvěma ložnicemi, útulným obývákem a hlavně zahradou. Jediné, co je v tom domě velké, je kuchyň. Jednou, až budu mít více času sama na sebe a na domov, bych se chtěla naučit vařit a péct. Chtěla bych vše, co jsem měla tam, ve světě bez zákonů, byrokracie a bídy.

Teď se ale musím vrátit do reality. V posledních měsících jsem se stala velmi známou osobností. Některá média mě zesměšňovala, jiná obdivovala. Díky mé popularitě se začalo ozývat stále více lidí s prosbou o pomoc. Dokonce začalo i přibývat mecenášů. Bohužel ale potřebných bylo více než dárců a já musela rozhodovat, kdo potřebuje pomoc okamžitě a kdo ne. Začali se mi totiž ozývat zoufalí rodiče, kteří měli nemocné děti a nemohli si dovolit nákladnou léčbu. Začala jsem spolupracovat s lékaři, kteří byli schopni posoudit lékařské zprávy dětí. Pomáhali mi organizovat různé sbírky a díky tomu jsme během šesti měsíců zachránili tři děti. Bohužel nebylo to vždy růžové. Našli se i děti, kterým nebylo pomoci a oznámit takovou fatální zprávu rodičům, bylo vždy na mně. Snaha pomáhat začala být extrémně stresující. Už mě to netěšilo. Už jsem se jen snažila nějak fungovat, abych zvládla pracovat, vést organizaci a věnovat se rodičům a Noahovi. Všichni se mi snažili domluvit, abych zvolnila, ale nemohla jsem. Byla jsem posedlá. Kam jsem se podívala, viděla jsem jen bolest, chudobu a nespravedlnost. Bolela mě z toho duše a strádalo tělo. Čím dál častěji jsem se v myšlenkách vracela do svého světa. Chtěla jsem tam zpět. Mučil mě tento život a zároveň jsem si vyčítala, že mám tu drzost si stěžovat, když jsem jedna z těch šťastných, co mají na vše dost peněz a nestrádají. Opovrhovala jsem sama sebou. A vrcholem bylo, když mě na jedné benefici napadla nešťastná žena.

Výtěžek z benefice byl určen na rekonstrukci dětského oddělení v nemocnici na kraji města. Akce byla úspěšná a já byla opět zahrnována gratulacemi za svou úžasnou práci. Lidí mi strkali své vizitky a já je brala, aniž bych se na ně podívala. Noah se za mě všem omlouval. „Promiňte, Miranda je velmi unavená. Ale jakmile to půjde, ozve se vám. Hezký večer…“

Noah byl úžasný, ale cítila jsem, že jeho trpělivost už není nekonečná. Nelíbilo se mu, že i přes slibné začátky jsem se o pár měsíců později zase ponořila do práce a i když jsem byla s ním v posteli, moje myšlenky byly někde úplně jinde. Opět se mě začal zmocňovat ten pocit, že jsem se zbláznila. Nebo že se v dohledné době asi zblázním. Když jsem byla sama, vyškubávala jsem si vlasy. Jen tak, po troškách. Potřebovala jsem si nějak ulevit. Potřebovala jsem se nějak potrestat. Měla jsem pocit, že nesu vinu za bídu jiných, protože se mám dobře.

„Ty svině!“ z přemýšlení mě vytrhne známý hlas.

Vzhlédnu. Nora Harlemová.

„Ty hnusná, odporná svině…“ syčí Nora. Pomalu jde ke mně, oči má rudé od pláče. „Zabila jsi mi dítě. Ty svině! SVINĚ!“ zakřičí vztekle a rozpřáhne se směrem ke mně. Co to drží. Nůž? Růžový? Než mě ale stačí zranit, dva páry rukou ji zezadu popadnou a zabrání ji v útoku. Dva muži se zmítající Noru snaží dostat z mé vzdálenosti. Nora kolem sebe kope a křičí, že jsem svině a mám chcípnout v pekle.

„Nechte ji být!“ zakřičím a vyhrnu se k Noře.

Noah se mi v tom snaží zabránit, ale vytrhnu se mu. Nora se uklidní, zjevně je zaskočena mou reakcí. „Pusťte ji, je to jen nešťastná žena, neublíží mi.“

„Nemůžeme to riskovat.“ řekne jeden z mužů. „Pokusila se vás napadnout. A i když je ten nůž plastový, je dostatečně ostrý a mohla vám vážně ublížit.“

„Ale..“ snažím se namítnout.

„DOST!“ křikne na mě Noah. „Musíme si promluvit.“ je naštvaný. Popadne mě za paži a odvádí pryč od zvědavých očí. Když jsme sami, podívá se mi do očí a řekne: „Mirando, ty ztrácíš rozum! Přestaň už! Ty nemáš povinnost zachránit svět! Ani to není v tvé moci! Touha pomáhat se ti vymkla z rukou! Ta žena se tě pokusila napadnout a ty bys ji chtěla jen tak pustit?“

„Já vím, kdo to je. Je jen zlomená. Její syn trpěl vážným onemocněním. Požádala mě o pomoc, ale lékař řekl, že tomu chlapci už není pomoci. Musela jsem její žádost zamítnout. Ona… neublížila by mi.“ ani já nevěřím svým posledním slovům. Proč by měl Noah?

„Ublížila, Mirando, a ty to víš. Právě proto, že nemá co ztratit.“

Vím, že Noah má pravdu, ale přesto se snažím pro Noru stále hledat omluvu.

„A dost Mirando,“ řekne nakonec Noah, „tohle už překračuje všechny meze. Kašleš na mě, kašleš na své rodiče a kašleš i na sebe. Buď zvolníš nebo..“

„Nebo co?“ zeptám se vzdorovitě.

„Končím. Promiň, ale nejsem dost silný na takový vztah.“ řekne Noah a já jen stojím. „Mirando?“

Nic. Prostě tam stojím a hlavu mám prázdnou. Moje duše opustila moje tělo a já necítím nic, než prázdno.

„Mirando?“ Noah ke mně přistoupí blíž a položí mi ruku na rameno. „Jsi v pořádku?“

Moje oči se upínají někam do dálky a jediné, co jsem schopná říct je: „Už nemůžu..“ a pak vše upadne do temnoty.