Cesta do středu duše

Probudila jsem se v nemocnici. Lékař řekl, že mám našlápnuto k vyhoření a že prostě musím zvolnit, jinak to dlouho nevydržím. Celá moje práce pro dobročinnost se musela od základů změnit. Karra se postarala o to, abych měla klid. „Mirando, jak řekl Noah, není ve vaší moci pomoci každému. Už několikrát jsem vám řekla, že způsob, jakým pomáháte je dost neobvyklý. Vy se se všemi setkáváte a to vám bere hodně energie. Měli bychom to dělat jako ostatní společnosti. Necháme lidi, aby nás kontaktovali přes e-mail a budeme s nimi komunikovat pouze přes internet. Tedy dokud se nerozhodneme vzít jejich případ. Takhle budete v bezpečí a vyhnete se dalším nepříjemným situacím.“

„Ale…“ chci namítnout tisíc věcí, ale Karra mě nenechá.

„Žádné ale. Jste vyčerpaná a na pokraji zhroucení. Nemůžete životy ostatních lidí vystavovat nad svůj vlastní. Rozumní lidé to pochopí.“

Snažila jsem se s Karrou diskutovat, ale marně. Vzala velkou část odpovědnosti na sebe, abych měla čas se dát trochu do pořádku. První týden jsem byla rozhozená ještě víc. Pořád jsem měla výčitky, pořád jsem měla pocit, že musím někoho zachraňovat. Moje maličkost se opět objevovala v médiích více, než je zdrávo a titulky byly velmi nelichotivé. Mluvilo se v nich o mně jako o ženě se spasitelským syndromem, která se totálně složila. Samozřejmě se to všechno neobešlo bez lží. V některých plátcích se psalo i to, že jsem zavřená v psychiatrické léčebně a blábolím nesmysly. Karra navrhla, že by bylo dobré udělat prohlášení na internetové stránky naší společnosti, ale až se dostanu z nejhoršího.

K mému velkému zděšení se o psychiatrii začalo mluvit i doma. „Miri, když tě bolí tělo, jdeš k lékaři, aby ti pomohl. Proč odmítáš lékaře pro duši?“ ptala se mě máma.

„Mami, vždyť víš, jaké jsou dnes zákony. Kdyby nějaký lékař pojal podezření, že bych mohla být nebezpečná, mohli by mě zavřít do léčebny a udělat z mozku salát.“

„Ale to je hloupost, ty přece pomáháš, nejsi nebezpečná.“

„Miranda má pravdu,“ přidá se do diskuse Noah, „Od roku 2029 se pohlíží na psychicky nemocné lidi jako na potencionálně nebezpečné. Miranda by musela projít mnoha testy, aby prokázala, že není nebezpečná sobě, ani jiným.“

„No a v čem je problém. Miri přece není nebezpečná, jen unavená.“ pokračuje máma.

Noah se zachmuří.

„Co se děje?“ zeptám se.

Noah jen zakroutí hlavou a promne si oči. Něco ho evidentně trápí.

„Co se děje?“ opakuji svou otázku.

Noah vydechne, vstane z křesla a dolije si whisky. Pak se znovu posadí, napije se a s pohledem upřeným na sklenici začne mluvit. „To, co dělá Miranda je úžasné, ale…“ odmlčí se a znovu se napije, „pro některé lidi dost nevyhovující.“

„Co tím myslíš?“ řeknu se zvýšeným hlasem.

„Mirando, to co jsi dokázala je něco naprosto neskutečného. Dokázala jsi vybrat neuvěřitelné množství peněz a všechno jsi dala na dobrou věc. Každičkou korunu jsi věnovala tam, kam jsi slíbila…“

„Co je to za hlouposti?“ skočím mu do řeči. „Vždyť nejsem jediná, kdo to dělá. Existuje plno neziskových organizací, které pomáhají lidem!“

„Ale no tak.“ Noah na mě vzhlédne. V jeho očích se odráží únava, zklamání a smutek. Nechápu to. „Navštívila jsi někdy nějakou tu slavnou neziskovku?“ při slově neziskovka Noah volnou rukou naznačí uvozovky.

„Nikdy jsem tam nebyla.“

„Možná bys měla. Když vstoupíš do budovy, naprosto tě to ohromí. Všemu vládne luxus. Vypadá to tam podobně, jako v bance, ve které jsi pracovala. Kde myslíš, že na to ty neziskovky berou?“ slovo neziskovky vyplivne, jakoby to bylo něco jedovatého.

„No, to nevím…“

„Když do neziskové organizace pošleš třeba deset tisíc, potřebným se dostane naprosto směšná částka.“

„To přece není možné. Vždyť něco takového by prasklo a lidi by to rozčílilo, kdyby věděli, že peníze na dobrou věc jdou do kapsy někomu, kdo to vůbec nepotřebuje.“

„Jsi naivní, Mirando.“ řekne Noah, dopije sklenici a jde si nalít další.

„A jak to tedy funguje?“ zeptá se táta.

„Neziskové organizace jsou jen komedie proto, aby se bohatí mohli tu a tam ukázat v dobrém světle. Když někdo významný věnuje takové společnosti dar, hned se o tom ví. Občas to dělají třeba podnikatelé, kteří se chtějí před novým kontaktem blýsknout v dobrém světle. Samozřejmě nejde jen o bohaté lidi. Do neziskovek posílají peníze i lidé ze střední třídy, výjimečně i z nižší. Obvykle mají trvalý příkaz a měsíčně jim z účtu odchází nějaká malá částka. Ti lidé posílají peníze s vírou v to, že někomu pomohou, ale ve skutečnosti jen dělají bohaté ještě bohatějšími.“

„To nemůže být pravda.“ nervózně si prohrábnu vlasy.

Máma si hned přisedne na gauč ke mně a hladí mě po zádech.

„To prostě nemůže být pravda, nemůže…“ opakuji dál.

„A abych se vrátil k tématu,“ pokračuje Noah, „tvoje práce se poněkud vymyká zaběhlému systému a některým lidem to začíná vadit…“

Vzhlédnu. „Co tím myslíš?“

„Narušuješ systém, Mirando…“

„To není pravda!“ nenechám Noaha domluvit. „Já se snažím o rovnováhu! Věřím, že všichni se můžou mít dobře a ne jen to! Oni mají právo se mít dobře!“ začíná za mě mluvit vztek a rozhořčení. „Co je to za svět? Jsou tu lidé, kteří dělají těžkou práci, dřou se do úmoru, pracují sedmdesát a víc hodin v týdnu a přitom nemají peníze na zubaře! Co je tohle za systém?“

„Mirando, ty neurčuješ rovnováhu. Rovnováhu určují lidé nahoře a my jsme jenom loutky. Ty narušuješ rovnováhu tím, že dáváš lidem naději. To je pro některé vysoce postavené osoby naprosto nepřijatelné. Kdyby ses zhroutila, nedostala by ses z léčebny. O to už by se někdo postaral.“

Nevěřícně na něj zírám. „Co mi to říkáš?“

„Pravdu. Tvá práce už některým lidem hodně překáží.“

„A proč mi to říkáš, až teď?“

„Doufal jsem, že ti to nebudu muset říct nikdy. Doufal jsem, že tě nějak rozptýlím, že zvolníš nebo že tě to třeba úplně přestane bavit.“

„Takže i ty si myslíš, že je to pro mě jen rozmar? Že jsem prostě jen bohatá panička, co si potřebuje něco dokázat?“

„Ne, to jsem si o tobě nikdy nemyslel.“ řekne Noah smířlivě. „Jen by mě nikdy nenapadlo, že budeš tak urputná, tak úspěšná a tak poctivá.“

„Nepomáháš tomu.“ řeknu. Jsem už opravdu naštvaná.

„Já se omlouvám,“ řekne Noah a znovu dopije sklenici, „zní to hrozně. Zkusím to jinak. Když jsi s dobročinností začala, nikdy by mě nenapadlo, že dokážeš tolik. Už tvá první akce! Vybrala jsi za ni víc peněz, než jiné organizace za několik měsíců! Ještě v tom samém kvartálu jsi udělala několik menších akcí, které měli nevídaný úspěch. A nepřestala jsi, ani nezvolnila, naopak. Rozjela jsi něco naprosto neskutečného, začala jsi pomáhat na všech frontách. A lidem nahoře se to nelíbí. Potřebují poslušné otroky. Lidi, co dřou od rána do noci a nemají čas na přemýšlení, nemají čas ani energii na fantazírování o tom, že by mohlo být lépe. Ty, Mirando, lidem dáváš naději. Lidé se díky tobě mění, začínají věřit, že může být lépe. Jsi pro mnoho lidí idolem, chtějí být jako ty, chtějí pomáhat a pomáhají. Jistě, ne v takovém měřítku, ale stačí to na to, abys změnila myšlení velké části populace. Jenže ti nahoře nepotřebují lidi, kteří mají naději. Potřebují lidi, kteří pracují od rána do noci. Nepotřebují lidi, kteří věří v lepší zítřky.“

„Posloucháš se vůbec? Každý má právo na slušný život!“

„Ano, souhlasím s tebou. Ale na mně, ani na tobě nezáleží, Mirando. Záleží na lidech, co jsou nahoře. A pro ně jsi velká nepříjemnost. Pokud by ses zhroutila, ti lidé by zařídili, aby ses už nikdy neuzdravila. Čekal by tě život pod silnými léky, které by z tebe za několik měsíců udělali osobu, co si slintá na nemocniční blůzu a pomočuje se.“

„Ale vždyť ty jsi Noah Parker! Dokázal jsi zbavit viny vrahy, násilníky, pedofily! Četla jsem o mnohých případech, které jsi vyhrál. Bylo až absurdní, jaké monstra jsi dokázal zbavit viny! Jistě bys mohl zastupovat i mě a dokázat, že jsem zcela v pořádku.“

„Mirando, věci vždy nejsou takové, jaké se zdají být.“ odpoví Noah smutně a jde si pro další sklenku. Takového ho neznám.

„Tak bys mě mohl poučit.“

Dívá se do sklenice, přemýšlí. „Nemůžu.“

V místnosti se rozhostí ticho, které prolomím bolestným rozhodnutím. „Myslím, že my dva už si nemáme co říct, Noahu.“

Noah vzhlédne. „Ty se se mnou rozcházíš?“

„Ano.“

Máma vyskočí. „Půjdeme si s tátou uvařit trochu čaje.“ a s těmi slovy nás nechají o samotě.

„Mirando, nebuď tak impulzivní…“

„Nejsem impulzivní. Ale právě jsem se dozvěděla, že jsi mi zatajil důležité informace, tajně jsi doufal, že zanechám dobročinnosti. Tvůj život není takový, jaký mi ho prezentuješ. Najednou mám pocit, že vůbec nevím, kdo jsi.“

„Ale tak to vůbec není, nic jsem ti netajil…“

„Odejdi.“ řeknu rozhodně.

„Prosím tě, jsi teď rozčilená. Rozhodni se, až budeš mít chladnou hlavu.“

„Fajn. Teď běž.“

„Dobře, zavolám ti.“ Noah se mě pokusí políbit na tvář, ale já uhnu.

Když odejde, rozhodnu se vyrazit na procházku do přírody. Náš nový dům stojí jen několik minut chůze od lesa. Vydám se tam, abych měla čas a klid přemýšlet.

Může to být pravda? Může mi hrozit nějaké nebezpečí jenom proto, že se snažím pomáhat lidem? Vždyť je to naprosto nesmyslné! Komu by to mohlo vadit? Vždyť v tom jsem sama… nebo ne? Noah naznačoval, že lidí začínají kráčet v mých stopách… Pokud by se ke mně přidalo dostatek lidí, možná by to opravdu mohl narušit ten hrozný a otrokářský systém. Jenže, kolik by nás muselo být? O čem to vůbec přemýšlím? Jen vybírám peníze pro potřebné lidi. Tohle přece nemůže nikomu překážet natolik, abych byla v nebezpečí. Nebo snad ano?

Vrátila jsem se z procházky až k večeru. A nevyřešila jsem nic. Odmítala jsem uvěřit tomu, co mi řekl Noah. Celé to znělo úplně nesmyslně. Rozhodla jsem se, že se nenechám zastrašit. Teď si trochu odpočinu a jakmile mi bude lépe, vrhnu se zpět do práce.

O pár dní později jsem natočila vlog, ve kterém jsem uvedla vše na pravou míru a ujistila jsem své sledující, že opravdu nejsem nikde v léčebně a že hodlám dál pracovat na dobročinné činnosti. Ovšem už ne tak, jak tomu bylo doposud. Vysvětlila jsem všem, že nově je na stránkách kontaktní formulář a že veškeré žádosti nyní půjdou přes tento dotazník, nikoli přes telefon a soukromé schůzky a konzultace. Někteří lidé měli pro tento krok pochopení, jiným se to nelíbilo a měli pocit, že jsem zradila je i všechna svá přesvědčení. Takže v prvních týdnech mi přes kontaktní formulář kromě žádostí o pomoc chodilo i mnoho urážlivých zpráv a nadávek. Nesla jsem to velmi špatně, cítila jsem se ukřivděná a když Karra viděla, jak je mi z toho těžko, navrhla, že tuto korespondenci bude vyřizovat sama. Navíc mi chodily i výhrůžné zprávy a tak Karra připojila k dotazníku i ověření identity, aby mi nikdo nemohl posílat zprávy anonymně. Jakmile už nebylo možné psát anonymně, výhrůžky i nadávky ustaly. I tak ale Karra veškeré žádosti procházela sama, aby toho na mě nebylo moc.

„A vy z toho všeho nejste unavená?“ zeptala jsem se jí jednou.

„Nejsem. Pro mě je to jen práce. Ale vy si to berete moc osobně a to vás vyčerpává.“

„Nevím, jak jinak to brát, když to vidím.“

„Musíte se od toho odstřihnout. Jinak vás ta práce dřív nebo později sežere.“

„Jak? Máme tu plno žádostí od lidí, co jsou vážně nemocní. Od lidí, co celý život pracovali a teď nemají peníze ani na jídlo. Jak mě tohle může nechat chladnou? Vám to vůbec není líto, když to všechno pročítáte?“

„Ano, je mi to líto. Ale pak místo lítosti poděkuji Bohu za to, že má rodina je zdravá. Děkuji za to, že máme co jíst, že máme střechu nad hlavou. Svou energii soustředím na věci, za které jsem vděčná.“

„To je zajímavý přístup.“ řeknu uznale.

„A účinný. Měla byste ho také zkusit.“

„Zkusím.“ slíbila jsem Kaře a hned ten den jsem se do toho pustila.

U večeře jsem poděkovala mámě za skvělé jídlo, které uvařila. Valerii jsem poděkovala za to, že mým rodičům věnuje svůj čas a nakonec jsem vyjádřila svůj vděk za to, že je z nás zase rodina. Když jsem večer šla spát, snažila jsem se myslet na vše hezké, co se ten den událo a za vše jsem poděkovala. Myslela jsem si, jak je to snadné, ale ukázalo se, že snadné je jen začít. Daleko těžší je si tento zvyk udržet. Karra mi poradila skvělou věc, ale já ji znovu uchopila za špatný konec a zase to bylo spíš k zlosti než ku prospěchu. Začala jsem sama na sebe mít vztek. Připadala jsem si naprosto nemožná.

„Všechno, co dělám, je špatně….“ to byla moje nová mantra.

Ať jsem se snažila sebevíc, nic mě neuspokojilo. I když se dařilo, i když se mi podařilo vybrat peníze na dobrou věc, i když se mi podařilo zachránit něčí život, nedokázala jsem si to užít. Jen jsem sama sebe kárala za to, že nedokážu být za nic vděčná, za to, že mi nic není dost dobré. I když jsem někomu pomohla, pořád jsem myslela jen na to, že jsem i tak neudělala dost. A začala jsem se upínat na druhý svět. Chtěla jsem zpět. Chtěla jsem zase cítit tu volnost a tu bezstarostnost. Chtěla jsem zpátky. Chtěla jsem ten svět, kde nic nebyl problém, kde byli všichni spokojení. Hlavou mi začala vrtat otázka, jestli není nějak možné se do toho světa vrátit. Naprosto sobecky utéct pryč od všeho a všech tam, kde jsem byla skutečně šťastná. Je to možné? Dá se tam vrátit?