Cesta do středu duše

Letím. Mám pocit, jakoby mě unášel vír. Točím se ve větru jako list padající ze stromu. Tak lehká… Byl by to nádherný pocit, ale je v tom něco rušivého. Chci zpět do toho víru, chci cítit tu volnost, ale něco mě ruší a mé tělo těžkne. Vír mizí, už nelétám. Padám na zem jako přezrálá hruška. Kvůli tomu zvuku. Co to je?

Píp…

Píp…

Píp…

Bože, to je ale otravné.

Zlehka otevírám oči, ale jasné světlo mě udeří takovou silou, že je musím hned zavřít. Počkám pár vteřin a zkusím to znovu. Hezky pomalu. Otevírám oči a musím trochu zamrkat. Jsem zmatená. Nemám ponětí, kde jsem. Rozhlížím se kolem sebe. Jsem na posteli a to otravné pípání jsou přístroje. Jsem k nim připojená a taky mi do žíly kape nějaká tekutina. Vzpomínám na filmy, které jsem viděla. Snad pokaždé, když se člověk probudil tak, jako teď já, ihned si vytrhl z žíly jehlu, vstal z lůžka a začal s panikou šmejdit po pokoji. Vždycky jsem si říkala, co je to za idioty, že nedokážou normálně zavolat sestru? Teď hledím na svou ruku a přemýšlím, jestli to bude bolet, když to udělám stejně, jako všichni ti lidé ve filmech. Lehce zatáhnu a malinko to štípne, tak toho nechám. Za chvíli to zkusím znova. Vytáhnu si jehlu ze žíly a odhodím ji. Nebolelo to. Sedím na posteli a přemýšlím, co dál. Cítím se tak slabá. Na hrudi a spáncích mám něco, co mě spojuje s tím otravným pípáním. Strhnu to a pípání se promění v otravný vysoký tón. Je někde tlačítko na přivolání sestry? Hledám ho, ale není tu. Vlastně celkově tu dost věcí chybí. Tohle není standardní nemocniční pokoj. Působí to tu, tak nějak… Omšele, staře… Jak si mohli dovolit dát člověka mého postavení do tak zavšiveného a hnusného pokoje? Co se tu děje? Tady je všechno úplně špatně. Pokusím se vstát z postele, ale nohy mě neunesou a já tvrdě dopadám na zem.

„Kurva!“ procedím mezi zuby.

Co to má být? Moje nohy jsou tak slabé. Snažím se posadit, ale je to hrozně namáhavé. Štípnu se do stehna. Bolí to, tak bych snad měla být v pořádku, ne? Kruci, proč tu není nějaký lékař, který by mi vysvětlil, co se to tu děje? V rohu pokoje je staré křeslo. Snažím se k němu doplazit, ale jsem příliš zesláblá a tělo mě neposlouchá. Jsem naprosto vyčerpaná a mé oči se začnou zavírat. Vnímám, že někdo přiběhl do pokoje a pak mě pohltí tma.

Píp…

Píp…

Píp…

Krucinál už zase! To pitomé pípání! Pomalu otevírám oči. Jsem na posteli, znovu s kapačkou, znovu na přístrojích. Zavírám oči a přemýšlím, co se to děje. Vidím zařící oči jelena. Ano, už si vzpomínám. Ten parchant mi vlezl před auto a já kvůli němu sjela z cesty. Vzpomínám, jak mé auto do něčeho narazilo a já z něj vylétla ven jako kulka z pistole. Ano, měla jsem nehodu a teď jsem… Kde jsem? Znovu otevřu oči a rozhlédnu se kolem. Tohle přece není nemocnice. S hrůzou mě napadá otázka, jestli jsem tu nehodu vůbec přežila. Podívám se na své tělo. Kde jsou nějaké modřiny nebo škrábance?

„Tak jste vzhůru? Jak se cítíte?“ ode dveří se ozve ženský hlas. Leknutím jsem sebou trhla. „Můžete mluvit?“ pokračuje žena, bere mou tvář do dlaní a starostlivě si mě prohlíží.

„A… ano.“ řeknu tiše. Proč je tak zvláštní, slyšet svůj vlastní hlas?

„Je zázrak, že jste se probudila. Nikdo už v to nedoufal.“

„Nemůžu chodit.“

„Ano, to je normální. Jste dlouho na lůžku a tak budete muset nějakou dobu cvičit, aby vám zase zesílily svaly.“ doktorka, sestra nebo co je to za ženskou, mi měří teplotu.

„Měla jsem autonehodu.“ říkám a vlastně nevím proč. Vždyť ta žena musí vědět, proč tu jsem.

„Ano, já vím. Váš otec mě informoval.“

„Můj otec? Proč on?“

„To je složité. Za tu dobu, co jste byla v kómatu se mnohé změnilo. Vše vám….“

„Tak moment!“ vyštěknu. „V kómatu? Jak dlouho jsem byla mimo?“

„Jaký si myslíte, že je rok?“

„2036…“

Neznámá žena na mě soucitně pohlédne, pohladí mě po ruce a pak mě krátce starostlivě stiskne. „Nebojte se. Vše se dozvíte. Postupně... Zatím byste mohla zkusit něco sníst.“

„Co se tu sakra děje?! A co jste zač? Lékařka z charity nebo co? Tohle přece není nemocnice!“

„Uklidněte se, vše se včas dozvíte. Přinesu vám něco k jídlu a uvidíme, co dál.“

S těmi slovy mizí za dveřmi a já zůstávám sama. V hlavě mi víří tisíce myšlenek. Vůbec nechápu, co se to děje. Chvíli zírám do stropu a snažím se uklidnit. Po pár minutách přemýšlím, že bych zase zkusila chodit, ale než stihnu ten nápad realizovat, přichází znovu ta žena a v ruce má misku s něčím, co vypadá jako ovesná kaše. Sedá si na kraj mé postele a je evidentní, že má v úmyslu mě krmit.

„Já sama.“ vyhrknu a snažím se vzít lžíci. Je to tak těžké!

Připadám si jako batole, co se poprvé učí uchopit lžičku. Je mi to trapné, ale nechci se vzdát a tak se soustředím, jak nejlépe dokážu, abych dokázala vzít lžičku. Po pár pokusech se mi to podaří. Jsem na sebe hrdá, ale zároveň se cítím hloupě. Nabírám trochu kaše a chci si dát lžičku do úst. Jak je možné, že je to tak strašně náročné? Jakoby má ruka vážila tunu. Přesto se mi podaří vložit do úst sousto.

„Je to moc dobré!“ Zvolám překvapeně. Jídlo chutná opravdu dobře.

Žena se usměje.

Podaří se mi sníst ještě jednu lžičku, ale pak už jsem příliš vyčerpaná. Mám hlad, ale nechat se krmit? To je ponižující! Takže s díky pomoc té ženy odmítnu.

„Kdo vlastně jste?“ ptám se.

„Jsem Daniela.“

„Cože?“ nechápu.

„Daniela. Jmenuji se tak.“

„Ale mě zajímá, jestli jste doktorka?“

„No, řekněme, že trochu vím, co dělám.“

„Trochu víte? Jsem snad pokusný králík?“ říkám rozhořčeně.

„Nebojte se. Lékaře tu samozřejmě máme, ale vy ho momentálně nepotřebujete.“

Ne. Vůbec. Jsem někde v zapadákově, po těžké autonehodě, nohy mě nenesou a celá jsem slabá, ale jinak je vše v pořádku.

„Odpočiňte si.“ říká Daniela a odchází.

Ta kaše byla skvělá a já mám pořád velký hlad. Ale nikdy bych se neponížila k tomu, abych se nechala krmit. Musím nabrat sílu. Budu cvičit a začnu hned. Zvednu pravou ruku s úmyslem, že budu zatínat a povolovat pěst, ale do očí mě udeří obrovská jizva, která se táhne skoro do poloviny předloktí.

Ty svině mi vytáhly čip! Okradly mě! Do žil se mi začne vlévat zuřivost, ale než mě stačí celou otrávit, zarazím se. Pokud by mě lidé z tohoto místa okradli, přece by mě nenechali žít. Pokud by se dostali k mému čipu, už bych byla mrtvá a mému tělu by chyběla ruka a oční bulvy. Ale já jsem tady a jsem živá. Proč by mi někdo kradl jen čip? Ten je přece bez mých otisků prstů a bez sítnice k ničemu. Co se to děje? Můj mozek jede na plné obrátky. Představuji si všechny možné varianty toho, jak jsem přišla o čip. A přemýšlím o tom, co mi ještě zůstalo. K čemu všemu se zloděj mohl dostat jen se samotným čipem? Mám ještě dům? Mám svá auta? A co moje práce? Hlavou se mi honí tolik myšlenek, až mě z toho rozbolí hlava. Jsem unavená a chci spát, ale nemůžu, protože mám pocit, jakoby mi uvnitř hlavy někdo mlátil kladivem do lebky. Naštěstí k večeru znovu přichází Daniela. Nese jídlo a vodu. Žádám ji o nějaký lék na bolest.

„Ano, něco přinesu, ale bude nejlepší, když se nejdřív najíte.“

„Chci nejdřív něco na bolest.“

„Nemáte hlad?“

„Mám, ale chci něco na bolest.“ říkám panovačně.

„Určitě jste pracovala na nějaké vedoucí pozici, že?“ ptá se Daniela klidně.

„Pracuji! Pracuji jako zástupce ředitele Evropské banky! Jsem velmi důležitá osoba!“

Daniela položí podnos s jídlem a vodou na stolek vedle postele. „Nepracujete.“

„Co si to dovolujete? Jistě, že pracuji!“

„Nepracujete. Banka, ve které jste pracovala, už není. Žádné banky, ani podobné instituce, už v Evropě nejsou.“

Nevěřícně na ni civím. Co to ta ušmudlaná hlupačka povídá? „Můj čip.“ zvednu ruku. „Kde je?“

„Odebrali jsme vám ho.“

„CO, PROSÍM? Jak jste si něco takového mohli dovolit?! Kde je můj čip? Kde jsou moje peníze?“

„Nejsou.“

„Cože?“

„Už žádné peníze nejsou.“

„Děláte si ze mě legraci? Vždyť tohle není možné! Vraťte mi moje peníze! Chci do nemocnice! Chci kvalifikovaného lékaře! Budu vás žalovat a zničím vás!“ křičím tak hystericky, že se mi začíná špatně dýchat a o pár vteřin později už nemohu popadnout dech.

Daniela mizí.

„Vrať… se… já… ne… nemůžu…“ nemůžu dýchat, nemůžu mluvit. Mám pocit, že Daniela raději utekla a já teď umřu. Ale není tomu tak. Během chvilky do dveří vběhne muž. Je oblečený v bílém. Něco mi říká, ale já už neslyším co, protože všechny mé myšlenky se soustředí jen na to, že se potřebuji nadechnout a nejde to. Muž mě hladí po čele a snaží se mě uklidnit. Koutkem oka zahlédnu, jak mi něco píchají do kapačky. O chvíli později už mohu dýchat a usínám.

Už žádné banky nejsou…. Už žádné peníze nejsou

Zlý sen. Je to jen zlý sen… Doufám...