Cesta do středu duše

Cítím se tak strašlivě vyčerpaná. Práce pro dobročinnost mě neuspokojuje, protože mám pocit, že házím hrách na zeď. Když pomůžu jednomu člověku, objeví se dalších pět. Když zachráním jeden azylový dům, objeví se další. Nemám na to sílu a upínám se jen na svůj svět. Už je to čtvrt roku od rozchodu s Noahem. Stále mi volá. Neberu mu to, protože jsem se upnula na Noaha z jiného světa. Na toho, kterého jsem si vzala, se kterým jsem žila a se kterým jsem měla dítě. Trápím se otázkou, jak jsem mohla něco takového prožít, když to nebyla pravda. Nebo to byla pravda a teď jsem v pekle? Hlavou mi hýří víc otázek než odpovědí a já křečovitě svírám volant a nevědomky přidávám plyn. Jedu jako blázen a v hlavě se mi vynoří vzpomínka na mou nehodu. Podívám se na tachoměr. 140 km za hodinu. Sešlápnu plynový pedál až k podlaze, abych z auta vyždímala co nejvíc. Odepnu pás a Mazda hned nespokojeně zapípá. Pustím nahlas rádio a snažím se přimět sama sebe, abych strhla volant. Toužím po tom, aby se mi něco stalo. Nechci tu být. Do očí se mi derou slzy a okolí se rozmazává. Chci strhnout ten zasraný volant, ale nemám na to. Jsem srab. A tak doufám, že mi třeba znovu vběhne do cesty nějaká zvěř, doufám, že se něco stane a já znovu vyletím čelním sklem ven.

Auto zpomaluje. Nemám na to. Jsem prostě posera. Ubohý posera, který skučí za něčím, co neexistuje. Posera, který se snaží pomáhat ve snaze vytvořit lepší svět bez bídy. Ale po každém úspěchu přijdou rány osudu, které nesou bolestné tváře zoufalých rodičů nemocných dětí, hladových pracujících lidí nebo rozpadajících se organizací, které se, stejně jako já, snaží nějak pomoct. Jaký to má smysl? Utrpení je tolik, nemůžu to změnit. A jak bych taky mohla, když nejsem schopná ani trhnout s posraným volantem, abych tím umlčela svou vlastní bolest. Myšlenky mi víří hlavou, auto jede krokem a já si najednou všimnu toho zvláštního olivového nádechu, který obklopuje krajinu, kterou projíždím. Slunce zapadá a dodává okolí zvláštní kouzlo. Hledím na to, naprosto omámená a vůbec nevnímám, že už se mé auto jen courá. Ten pohled mi naprosto bere dech. Jsem zcela unesená, když v tom slyším troubení a nějaký rozezlený mužský, který mě předjíždí na mě z otevřeného okýnka křičí: „Kdo ti dal papíry, ty krávo!“

Právě včas. Když mě ten rozzuřený muž předjel, všimla jsem si, že je tu vhodné místo na to, abych mohla bezpečně zastavit a vystoupit z auta. Myslím, že kdyby na mě nezakřičel, úplně bych to přehlédla. A tak jsem zastavila. Chvíli jen tak sedím a dívám se okýnkem ven. Připadám si strašně těžká a potřebuji chvíli, abych se uklidnila. Pak vystoupím a zády se opřu o své auto. A jen se dívám na tu nádhernou krajinu. Zapadající slunce už se téměř dotýká hor. Okolí tím přešlo z olivového odstínu na zlatavý a vše působí nesmírně uklidňujícím dojmem. Stojím tam a vychutnávám ten okamžik. Uvědomuji si, že jsem byla krůček od toho, abych ukončila svůj život jen proto, abych se vrátila zpět do světa, který možná ani neexistuje. Abych se vrátila do světa, který byl takových krás plný. Slunce už téměř zapadlo a já věděla, co musím udělat. Vzala jsem telefon a vytočila číslo.

„Mirando! Jsem tak rád, že voláš!“ Noah to zvedl okamžitě.

„Musím ti něco říct.“ vyhrkla jsem na Noaha, když otevřel dveře.

„Ahoj, Mirando.“

„Jo, ahoj. Pojď, musím ti něco říct. Ale je to šílené a je to na dlouho.“

„Mám času tolik, kolik budeš potřebovat.“

„Fajn, fajn…“ nervózně přecházím po místnosti a hryzám si nehty.

„Drink?“ Noah reaguje na mou nervozitu nabídkou.

„Ano. A ty si dej taky a posaď se.“

Noah nám oběma nalije pořádnou dávku bourbonu. Ihned vyprázdním svou sklenici, položím ji a několikrát se zhluboka nadechnu. A pak se dám do vyprávění. Hezky od začátku. Od toho večera, kdy mi do cesty vběhl ten jelen, až po dnešek. Noah mě nepřerušuje. Poslouchá, pozoruje mě a sem tam mi dolije sklenici.

Když konečně skončím, podívám se na něj a snažím se v jeho tváři něco vyčíst. Věří mi? Nebo si myslí, že jsem blázen?

„Mirando,“ řekne nakonec, „Ty ses dnes pokusila o sebevraždu?“

Tak to jsem nečekala. „Vážně? Tohle tě na tom zaujalo?“

„Promiň, ale vůbec nevím, jak mám reagovat. A věř mi, že tohle se mi nestává. Obvykle mám, jako správný advokát, odpověď úplně na vše.“

„Myslíš, že jsem blázen?“ zeptám se s obavou v hlase.

„To si nemyslím.“

„A co si myslíš?“

„Vůbec nevím, co si o tom mám myslet. Nevím, co se ti stalo. Nevím, jak je možné, že jsi prožila tolik let ve světě, který neexistuje, ale alespoň už chápu, proč to všechno děláš.“

„Co myslíš?“

„Všechna ta dobročinnost, co děláš.“ řekne Noah. „Asi máš pocit, že se snažíš napravit to, jak ses dřív chovala, ale myslím, že to není ten pravý důvod.“

„A co tedy?“ zajímá mě.

„Myslím, že ses tolik upnula na ten, jak ty říkáš, lepší svět, že se nějak snažíš ho vytvořit tady.“

„Jo, ale něco takového není možné.“ mávnu otráveně rukou.

Noah dopije sklenici a zakroutí hlavou. „No, jak se to vezme…“

„Na co narážíš?“

„Myslím, že si dokážeš ten svůj vysněný svět vytvořit, jen nesmíš přemýšlet v tak velkém měřítku.“

„Nerozumím ti.“ řeknu.

„Ty se snažíš spasit všechny okolo a to tě vyčerpává. Co kdyby ses soustředila jen sama na sebe?“

„Ale tak přece nikomu nepomůžu, nic nezměním.“ namítám.

„Mýlíš se.“ řekne Noah. „Pomůžeš té nejdůležitější osobě, kterou máš ve svém životě.“

Nechápavě na něj civím.

„No přece sama sobě!“ řekne nakonec.

„Ale já přece pomoc nepotřebuji, mám vše.“

„Nemáš, Mirando. Rozhodně nemáš. Zoufale potřebuješ najít klid a ten nenajdeš, pokud se budeš neustále obětovat pro druhé.“

„Takže ty mi říkáš, že se mám začít starat jen o sebe? Jako sobec?“

„Alespoň na nějakou dobu ano. Pomůže ti to. Dáš se psychicky do pořádku a pak třeba můžeš zase pomáhat. Jen to nemusíš dělat takhle ve velkém. A Mirando, myslet v prvé řadě na sebe není sobecké.“

Odmítavě kroutím hlavou. Něco takového je pro mě naprosto nepředstavitelné. „Nemohla bych sama se sebou vydržet.“

„Mirando, ty nikomu nic nedlužíš! To si uvědom!“

Ještě dlouho diskutujeme na toto téma. Noah se mě snaží přesvědčit, že mám alespoň na čas nechat charity a starat se sama o sebe. Ale já mám pocit, jako bych tím všechny ty potřebné lidi zrazovala. Nakonec ale přece jen povolím. „Noahu, v tom mém hezkém světě jsi byl významnou součástí. Jsi ochoten být tou součástí i v tady? Možná bys mohl omezit práci, peněz máme dost. Budeme se starat o dům a zahradu a žít v klidu, daleko od ruchu města, daleko od byrokracie, daleko od bídy…“

Noah vezme mé ruce do svých dlaní a políbí je. „Byl bych tak rád, kdyby to šlo.“

„Vždyť to jde.“ namítnu. „Prostě omezíš svou praxi. Já omezím charitu, ty praxi a můžeme spolu zkusit žít jinak.“

Noah mě pustí, vstane a odejde k oknu. „Nemůžu, Mirando. Nemůžu…“

„Proč?“

„Ty lidi, pro které pracuji… Nenechají mě, abych toho nechal.“

„To máš na mysli tu bandu pedofilů, vrahů a feťáků?“ řeknu rozhořčeně.

Noah se ke mně otočí a řekne: „Víš, věci nejsou vždy takové, jak se zdají být.“ přisedne si ke mně a znovu vezme mé ruce do těch svých. „Něco ti teď povím, ale nesmíš to říct živé duši. Nikdo nesmí vědět, že to víš. Tyhle informace jsou nebezpečné, ale já ti je říct musím, abys mě pochopila.“

A tak se i Noah dá do vyprávění a já nestačím žasnout. Noah ve skutečnosti vůbec nezastupuje všechny ty lidi, o kterých se dočtete ve zprávách. Všechno jsou to jen loutky, obětní beránci. Dozvídám se, že všechny ty konspirace o privilegovaných rodinách jsou pravdivé. Že svět opravdu řídí jen hrstka boháčů, co si s lidmi hraje jako s maňásky. Tihle lidé jsou sice nechutně bohatí, ale také nechutně znudění. A tak hledají zábavu v drogách, sexu, únosech, mučení, zneužívání. U takových radovánek často umírají nevinní. To ale pro tyto privilegované není problém. Obvykle dokáží vše zamést pod kobereček. Ovšem někdy se zábava příliš vymkne. A pak nastoupí Noah. Zachrání zadek bohatému synáčkovi, který se neudržel a pod vlivem drog provedl něco za přítomnosti většího množství svědků. Noah najde pěšáka a nezdárný synáček je z toho venku. Tedy ve stručnosti. Celý proces je velice složitý.

„Oni mě mají v hrsti, Mirando. Nemůžu skončit.“

„Ale to není možné…“ vydechnu.

Noah se na mě smutně usměje. „Ano? I pro tebe je to tak neuvěřitelné?“

„Promiň, tak jsem to nemyslela… Přece musí být možnost, jak se těch lidí zbavit. Přece nejsi jediný právník.“

„Samozřejmě, že nejsem, ale je nás málo. Čím méně lidí o tom ví, tím je to bezpečnější pro ty nahoře.“

„Musí to přece nějak jít, musí….“ nevěřícně kroutím hlavou a snažím se něco vymyslet.

„Vlastně, pár možností, jak skončit, tu je.“

S nadějí v očích vzhlédnu, ale Noahova slova mi hned seberou naději.

„Dá se od nich odejít pomocí oprátky, pistole u hlavy, výbušniny v bytě, autě nebo kanceláři…“

„To je hrozné. Nikdy by mě nenapadlo, že se něco takového opravdu děje…“

Vstanu a láskyplně Noaha obejmu. A tak tam stojíme v objetí a mlčíme. Dvě zlomené duše, které se snaží najít mír, ale ztratily se v labyrintu neštěstí a lží. Jak jen z toho ven?

Zůstali jsme spolu až do rána. Nespali jsme, jen jsme leželi vedle sebe v posteli a drželi se za ruce. Noah mě přesvědčil o tom, abych charitu na nějakou dobu pověsila na hřebík. Nejdřív jsem se té myšlence vzpouzela, ale pak jsem si uvědomila, že má pravdu. Pokud budu pokračovat, zničí mě to. Ráno jsem odjela domů. Moji rodiče i Val Poolová byli zděšení, když mě viděli.

„Proboha, jak to vypadáš? Jako bys celou noc nespala!“ řekne máma, když vstoupím do kuchyně. Val zrovna podává na stůl skvěle vonící koláče. Jistě vstala brzy ráno, aby zadělala na těsto a k snídani byly koláče hotové. Z té vůně mi hlasitě zakručí v břiše.

„Paní Mirando, slyším, že jste hladová. Posaďte se, udělám vám kávu.“

„Děkuji Val.“

Posadím se a než se pustím do snídaně, rozhodnu se rodičům říct, že skončím s dobročinností. Alespoň na čas.

„No zaplať pánbů!“ vyskočí táta nadšeně ze židle. „Konečně dostala rozum!“

Jsem z jeho reakce v šoku.

Máma to na mně hned pozná a tak dodává: „Miri, my jsme na tebe strašně moc hrdí. To všechno, co jsi dokázala, kolika lidem jsi pomohla! Je to od tebe tolik ušlechtilé! Ale vidíme, jak moc tě to ničí. Jsi bledá, zhubla jsi, špatně spíš, pořád se jen honíš… Nechat toho všeho je to nejlepší, co můžeš udělat.“

„Ano, paní. Opravdu už si o vás děláme starosti.“ dodala Valerie.

A těmi slovy ze mě vše spadlo. Oni se na mě nezlobí. Nečekají, že budu zachraňovat a kát se. Jde jim o mě, o moje blaho. To uvědomění mě dojme a dám se do pláče. „Děkuji….“ vzlyknu. „Děkuji za vaši podporu.“

Máma mě obejme a hladí mě, dokud se neuklidním. A pak si všichni společně dáme snídani.

Když jsem se osprchovala a trochu si odpočinula, hned jsem zavolala Kaře a informovala ji o tom, co chci udělat.

Byla zaskočená. „Cože? Takhle ze dne na den?“ ptala se mě nevěřícně.

„Ano, ale nechci to řešit po telefonu. Sejdeme se.“

A tak jsme i udělaly. Když jsem viděla, jak je Karra zdrcená, měla jsem chuť to vše vzít zpět. Místo toho jsem se ale nejdřív zeptala, proč ji to tak trápí.

„Práce u vás byla skvělá. Ale teď jsem ze dne na den přišla o příjem.“

„Neboj se. Dostaneš odstupné, samozřejmě. A máme ohromné množství kontaktů. Napíšu ti skvělé doporučení a zmíním se o tobě několika známým. Zaručuji ti, že na dlažbě neskončíš.“

„Děkuji vám.“ řekne Karra, ale vidím na ní, že má z budoucnosti strach.

Zbytečně. Ani ne za měsíc měla Karra novou práci a byla v ní velmi spokojená.

Rok 2047

Podařilo se mi to. Podařilo se mi osvobodit se. Začátky byly velice těžké, protože na moje sociální sítě se sneslo hejno hejtrů. I když nenávistné projevy na internetu byly toho času již za hranou zákona, lidé byli mým odchodem natolik pohoršení, že si nebrali servítky a mně chodily denně stovky zpráv a mailů. Ze začátku jsem se hroutila. Propadla jsem alkoholu a pořád jsem se omlouvala za to, že chci prostě jen klidně žít. Tolik jsem se v hlavě vracela do svého krásného světa, až jsem z toho začínala pomalu bláznit. Jednou, když jsem se opila, jsem řekla mámě všechno, stejně jako Noahovi. Také nevěděla, jak na to reagovat, neměla vysvětlení pro to, co se mi stalo, ale měla pro mě řešení. Nechala náš dům úplně odpojit od internetu, aby mi už nikdo nemohl virtuálně ublížit. Dokonce mě přemluvila i k tomu, abych se zbavila mobilního telefonu. A pak mě začala zaměstnávat v kuchyni i na zahradě. Vaření mě bavilo a za několik měsíců jsem přestala mít potřebu se opíjet. Máma neuměla péct, ale než Val odešla do důchodu, naučila mě několik jednoduchých receptů. Ráda jsem trávila čas na zahradě a rýpala jsem se v hlíně. A ano, hezky bez rukavic, abych měla kontakt s přírodou. Hodně jsem chodila na procházky do lesa a dokonce jsem začala uvažovat o tom, že si pořídím slepice, králíky a časem třeba i koně. Život na samotě a bez internetu byl dokonalý. Tedy téměř. Přece jen bylo něco, co mě trápilo. Ač jsem měla svobodnou a vyléčenou duši, měla jsem zlomené srdce. Rok po té, co jsem skončila s charitou, skončil Noah se svou prací. Rozhodl se, že bude žít se mnou. Že společně si vytvoříme ten krásný svět. Bohužel dva měsíce poté, co ukončil svou praxi, měl těžkou autonehodu. Jeho auto se vznítilo a on se nedokázal dostat ven. V hloubi duše jsem věděla, že tohle rozhodně nebyla žádná nehoda. V prvních měsících po jeho smrti jsem byla mírně paranoidní. Vzhledem k tomu, co mi řekl, jsem měla strach, že mě někdo přijde umlčet. Nestalo se to. Opravdu nikdo nevěděl, že se mi Noah svěřil. Když ze mě ten strach opadl, snila jsem o tom, že se po smrti Noah objevil v lepším světě, kde poznal mé lepší já a kde jsme mohli být spolu a mít rodinu. Ta představa pro mě byla útěchou.

Občas jsem samozřejmě potřebovala i mezi lidi, podívat se do města. Vždy jsem se oblékla a učesala tak, aby mě nikdo nepoznal a jednou nebo dvakrát do měsíce jsem vyrazila někam na dobrou kávu a dortík, do muzea, do kina…. A dvakrát ročně jsem se sešla s Dominikem. Dali jsme si oběd a povídali si o tom, jak se daří. Dominik mi navždy zůstal přítelem. Před ním jsem svou tvář ukrývat nemusela.

Rok 2053

Zůstala jsem jen s mámou. Jednoho rána mě probudil matčin křik a pláč. Běžela jsem za ní do ložnice a viděla ji, jak objímá tátovo mrtvé tělo. Zemřel v noci. Ve spánku mu prostě přestalo bít srdce. Byla to velká rána, táta se zdál být zdravý jako řípa a tohle pro nás bylo nepochopitelné.

Když jsme se smířily s jeho smrtí, pokračovaly jsme dál ve skromném životě v našem domku. V poslední době jsem se necítila příliš dobře. Jednoho podzimního dne jsem procházela po zahradě a najednou se mi udělalo nějak těžko. Musela jsem si sednou na lavičku a trochu popadnout dech. Ruce jsem si položila do klína a rozhlížela jsem se po tom všem, co se mi podařilo vybudovat. Seděla jsem tam a přemítala jsem o svém životě. Je vůbec možné tohle všechno prožít za jeden život? Někdy mám pocit, že jsem těch životů prožila tisíc. Byla jsem chudou studentkou, byla jsem zaměstnankyní, co měla svou kóji, byla jsem nelítostnou ředitelkou a pak ženou v jiném světě bez peněz. Byla jsem účetní, byla jsem majitelkou dobročinné organizace. Byla jsem děvkou, byla jsem spasitelkou. Nejednou jsem tančila na hraně šílenství. Sedím na lavičce, přemýšlím o tom všem a mám pocit, že je mi sto let. A zatímco tam sedím, obloha šedne a mraky těžknou. Vzhlédnu a stejně jako tehdy mě přepadá ten pocit, že obloha padá. Nevěřícně na ni zírám. Co se děje? Co bude, až obloha spadne? Raději zavřu oči a poddám se té chvíli. Ať se stane, co se má stát. Jsem smířená s každou možností. Přijímám vše, co přijde...