Cesta do středu duše

Rok 2056

Následující týdny pro mě byly náročné. Neustále jsem propadala naprosté hysterii. Nejdřív jsem vyhrožovala právníky a soudy, později jsem začala prosit, aby mě pustili a odmítala jsem si připustit, že svět, ve kterém jsem žila, už není. Myslela jsem, že jsem se zbláznila, protože to, co mi Daniela vyprávěla bylo něco naprosto šíleného. Nemohla to být pravda. Prostě nemohla…

V roce 2039 se Evropa začala měnit. Státy se sjednotili a nastoupila Vláda Nového Věku. Evropa se odřízla od zbytku světa a proměnila se v Archenii. Ti, kteří Archenii řídili, vypadali zpočátku jako spasitelé. Pobláznili lidi sliby o tom, že každému se dostane uznání za vykonanou práci, každý bude mít domov a jistoty. Většina lidí na to samozřejmě slyšela a Vládu Nového Věku oslavovali. Ale netrvalo dlouho a lidem začalo docházet, jak ošklivě naletěli. Neuběhl ani rok a celý systém se změnil. Tvrdě pracující lidé byli přestěhováni do ubytoven, protože neměli nárok na jiné bydlení. Byli označeni jako Sloužící a postupem času přišli i o vzdělání a lékařskou péči. Prostě to byli jen poskoci, co uspokojovali potřeby Mocných. Mezi Sloužící patřili například uklízečky, prodavačky, dělníci, zedníci, horníci, popeláři. Prostě všichni, kteří tvrdě dřeli rukama byli najednou v očích společnosti méněcenní a bezvýznamní. Sloužící byli Vládou šikanováni stále více a více a v roce 2046 došlo dokonce i na popravy. Jeden by si myslel, že jistě muselo dojít ke vzpouře, ale nebylo tomu tak. Vláda Nového Věku byla vládou psychopatů zaslepených chamtivostí. Chtěli stále víc a víc trýznit a ovládat, až úplně zapomněli, že i otrok potřebuje občas med místo biče. Sloužící umírali. Neměli léky, neměli jídlo, neměli domovy. A tak Sloužící začali umírat. Mocní najednou zažívali výpadky naprosto samozřejmých věcí. Nebyl například toaletní papír, protože nebylo dost dělníků, kteří by pracovali v továrnách na hygienické potřeby. V ulicích se začaly množit krysy, protože nebylo dost lidí na odvoz a zpracování odpadu. Systém padal a Mocní si neuměli poradit, protože většina z nich neměla potřebné znalosti k tomu, aby se o sebe dokázali postarat. Měli diplomy, ale selský rozum mnohým chyběl. S nadějí se obrátili na ty, kteří stvořili Archenii, ale tvrdě narazili. Ti nejmocnější z nejmocnějších vzali nohy na ramena a nechali Archenii, ať se potopí bez nich. A tak začali umírat i Mocní. Archenia zůstala bez vlády. Mnozí si mysleli, že kontinent je mrtvý, ale nebylo tomu tak. Ti, kteří přežili začali budovat Nový svět.

Nikdo by mě nemohl přesvědčit, že jsem spala dvacet let. Tedy kromě mého odrazu v zrcadle. Když jsem se poprvé od probuzení uviděla, myslela jsem, že omdlím. Byla jsem to já, ale opravdu jsem byla mnohem starší. Byl to pro mě hrozný šok. Lusknutím prstu mi bylo 57 let. Nevěděla jsem, jestli mám řvát, rozbít to pitomé zrcadlo, začít třískat hlavou o zeď… Moji rodiče byli oba mrtví. Když Archenia zůstala sama sobě napospas, můj otec zařídil, aby o mě bylo postaráno. Bohužel byl velmi nemocný a neměl dost sil na to, aby se uzdravil. Přemýšlela jsem, jestli vůbec ještě žije někdo z těch, které jsem znala, než se stala nehoda. Potkám ještě někdy někoho?

Daniela, společně s několika dalšími lidmi, se mi snažila pomáhat, jak to šlo. Nosili mi jídlo, učili mě chodit a ochotně odpovídali na všechny mé otázky. Po několika týdnech jsem poprvé opustila pokoj a šla s Danielou na malou procházku. To, co jsem viděla, pro mě bylo něco naprosto nepředstavitelného. Svět, ze kterého jsem přišla byl hlučný a uspěchaný. Ulice lemované vysokými hranatými budovami byli plné lidí, kteří někam spěchali. Většina lidí telefonovala a stále něco řešila. Mnoho lidí rozezleně křičelo do telefonu, protože něco nešlo podle plánu. Vzduch byl plný stresu. Na ulicích chyběly děti. A když už jste nějaké viděli, mělo na sobě vodící kšíry. Ulice byly přeplněné a nebezpečné a děti obvykle trpěly nějakou poruchou pozornosti nebo hyperaktivitou. Držet je na něčem, co trochu připomínalo vodítko, bylo nutné.

Tady nebyly žádné vysoké budovy, žádné přecpané ulice, žádné odpadky na zemi. Nikde se nepovalovali opilí bezdomovci žebrající o peníze na další alkohol. Tohle vypadalo jako nějaké předměstí. Bylo tu několik desítek domů, u každého byla nějaká zahrádka, ovocné stromy, posezení. Nikdo nikam nespěchal , nikdo nevypadal vystresovaně. Každý se věnoval nějaké činnosti a po okolí běhalo několik dětí. Byly veselé, smály se a dováděly. Bez dohledu dospělých, bez vodítek. Šílené! Zdálo se, že se ti lidé všichni znali a chovali se k sobě přátelsky. Vypadali, že jsou vážně šťastní. Bylo to pro mě naprosto nepochopitelné. Vždyť o všechno přišli! Svět, který znali, se zhroutil! Copak si to tady nikdo neuvědomuje?

„Něco tě trápí?“ Daniela zachytila můj nechápavý výraz.

„Ti lidé… Všichni vypadají spokojeně.“

„Jsou spokojení.“

„Ale jak to? Vždyť celý systém se rozpadl, nikdo nemá žádné jistoty.“

„Ty myslíš, že tihle lidé měli někdy nějaké jistoty?“

„No samoz…“ zadrhnu se hned na začátku věty, protože si vzpomenu na to, kolik lidí jsem připravila o práci. Vzpomenu si, jak v obchodech začalo chybět maso. Místo něj zaplnili regály cvrčci, červi a podobná havěť. Média lidi přesvědčila o tom, že tahle strava je nejen skvěle udržitelná, ale navíc i úžasně zdravá a výživná. Já samozřejmě ze své pozice věděla, že jsou to kecy, ale kvalitní maso už bylo dostupné jen bohatým lidem. A těm, kdo si maso nemohli dovolit, bylo potřeba nějak zavřít ústa, aby si nestěžovali. A tak vznikalo plno naučných videí a různých kampaní o tom, jak úžasně člověku prospívá, když jí hmyz. Ale nešlo jen o jídlo. Už za časů před mou nehodou mnoha lidem chyběla lékařská péče. Vzpomínám, jak jedna má podřízená zemřela proto, že si nemohla dovolit léčbu zápalu plic. Dalo se jí pomoct, ale její pojišťovna, do které ta žena měsíčně posílala nemalou částku, jí tehdy s politováním oznámila, že zrovna tento druh nemoci jí neuhradí. Navíc jí pojišťovna poslala seznam nemocí, které hradí. Tehdy mi vůbec nedošlo, jak strašně absurdní to bylo.

„Tihle lidé mají vše, co potřebují a nemusí mít strach, že skončí jako bezdomovci, že budou mít hlad nebo že jim bude zima.“ pokračuje Daniela.

„Ale co třeba, když onemocní?“

„Máme lékařskou péči.“

„Ale jak je to možné?“

„Nejsme úplně odříznutí od světa. Máme, co potřebujeme. Jsou lidé, kteří komunikují s Kanadou a Kanada nám pomáhá.“

„Ale jak komunikují? A proč nám pomáhají? Vždyť nemáme peníze, přece to nedělají jen tak, ne?“

„Přestaň za vším vidět jen peníze…. Na některých místech stále funguje internet. Odtud se komunikuje, ale moc podrobností ti nepovím, do toho nevidím. Tuhle práci dělají spíš ti, kteří dřív byli Mocní. Jsou to například inženýři, ajťáci a tak. A proč nám Kanada pomáhá? No protože ví, že je na řadě.“

„Prosím?“ nevěřícně vytřeštím oči.

„Evropa nebyla první kontinent, který ovládla Vláda Nového Věku. Jako první padla Afrika.“

„Ale vždyť je to nesmysl!“ rozhodím nevěřícně ruce. „Něco takového by se přece dostalo do zpráv. To nejde utajit!“

„Média tu nebyla od toho, aby nás informovala, ale aby nás směrovala tam, kam chtěli ti vyšší. Vždyť jsi určitě kdysi slyšela o tom, že Zemi řídí banda nejbohatších psychopatů na světě a tak. Nemusíš tomu věřit, ale víš jak se to říká. Na každém šprochu, pravdy trochu.“

Znělo mi to opravdu neuvěřitelně.

„Víš, co je vtipné?“ pokračuje Daniela. „Když přišla Vláda Nového Věku, tvrdili, že název Archenia vybrali proto, že z Evropy chtějí stvořit to, co kdysi Noe se svou archou. Chtěli, aby Evropa jako Archenia byla příkladem pro zbytek světa. Tvrdili, že jejich cílem je, aby Archenia dokázala dobře hospodařit se zdroji, které nám Země dává. Tvrdili, že Archenia je jako archa, plující k lepším zítřkům. No, možná si zkus s těmi písmenky trochu pohrát.“ mrkla na mě Daniela.

Krátce jsem se zamyslela a opravdu mi nedalo moc práce přijít na to, že Archenia je velmi jednoduchá přesmyčka.

Daniela mě postupně seznámila s ostatními členy komunity. Byli tu lidé všech možných profesí a k mému údivu bylo hodně těch, kteří dříve byli Mocnými. Asi jsem čekala, že to budou arogantní hlupáci, protože přesně taková jsem byla já, ale nebylo tomu tak. Všichni lidé se k sobě chovali s respektem a nikdo nebyl nižší než druhý. Simon, který se staral o dobytek, byl stejně důležitý, jako Daniela, která byla zdravotní sestrou. Všichni si tu uvědomovali, že mohou fungovat jen jako celek. Každý je důležité kolečko v jednom velkém soukolí. Každý má svůj úkol, který plní a každý ví, že pokud se pár koleček rozbije, všechno se rozpadne.

„Největší problém byly čipy.“ vypráví Daniela. „Lidskou mysl ovlivňovaly různé moderní technologie, ale čipy byly to nejhorší zlo. Vysílaly nějaké signály do mozku a člověk se postupem času stával stále víc a víc nervózní, vzteklý a nakonec byl i agresivní…“

Daniela dál mluví, ale její slova už ke mně nepřichází, protože vzpomínám na své šílené záchvaty vzteku. Bušení do stolů, skříní i zdí. Házení s věcmi, zatnuté zuby, bušící srdce a ruce v pěst. Čím víc elektroniky jsem kolem sebe měla, tím víc jsem byla vystresovaná. A když jsem si nechala vrazit do ruky čip, má hysterie postupem času nabývala na síle. Jenže tehdy jsem si nepřipouštěla, že by chyba mohla být ve mně nebo v technologiích. Tehdy jsem prostě žila v přesvědčení, že jsem obklopena neschopnými idioty a že právě oni mají na svědomí mé impulzivní chování. Byla jsem tak hloupá…

„To nic, je to pryč.“ Daniela mě vezme za ruku a stiskne ji, jakoby věděla, na co myslím.

„Byla jsem tak zlá…“

„Už je to pryč. Nezabývej se tím.“

„Ublížila jsem tolika lidem.“ v hlavě se mi míhají tváře všech, kterým jsem způsobila bolest a mé srdce těžkne pod tíhou svědomí. Mám pocit, jako bych měla na hrudi těžký balvan a dusila se jím. Drtí mě. „Potřebuji něco dělat, jinak se asi zblázním.“ svěřím se Daniele a cítím, jak mi po tváři stéká slza.

„Rozumím. Ještě nejsi úplně v pořádku, ale nějakou práci tu pro tebe najdeme. Máš nějakou představu, co bys chtěla dělat?“

„Šéfovou v bance.“ zavtipkuji.

„Je něco, co tě dřív zajímalo? Jaké jsi měla koníčky?“

„No, ehm…“ vzpomínám, že jediné, co jsem měla byla moje práce a užívání luxusu, který mi práce přinášela. Co jsem jen dělala před tím? „Já nevím… Mám pocit, že jsem žila jen pro peníze. S rodinou jsem se pohádala, s mužem rozvedla a s přáteli… já asi neměla žádné přátele. Ale… já si to nikdy neuvědomila. Žila jsem v přesvědčení, že všichni jsou tupci a já jsem pro ostatní příliš dobrá.“ jak jen to zní hloupě!

„To nic. Neboj se, nejsi v tom sama. Bude to lepší, neboj. Víš co, možná by bylo dobré, kdyby sis šla lehnout. Dej tomu pár dní, přemýšlej o tom nebo klidně běž nějakou práci vyzkoušet a sama uvidíš. Hlavně žádnou křeč, nikdo na tebe nespěchá.“

„Dobře. Moc ti děkuji.“

A najednou mě Daniela obejme. To mě hrozně zaskočí a nevím, jak mám reagovat, jsem celá zkoprnělá. Přemýšlím, kdy mě naposledy někdo objal. Možná v dětství? Ale ne. Můj muž mě svého času hodně objímal. Dokud se náš vztah nepokazil tím, že jsem najednou měla pocit, že jsem lepší, než on. Tehdy se mi takové projevy začaly protivit. Objetí, něžnosti a veselé hašteření najednou bylo pod mou úroveň. Co se to se mnou jen stalo?