Cesta do středu duše

Hned druhý den jsem se pustila do hledání svého nového já. Neměla jsem ponětí, kde bych měla začít, protože možností bylo spousta. Jako první jsem se rozhodla vyzkoušet práci na zahradě. Daniela mě odvedla za starší ženou. Seděla před domem na lavičce, ve tváři spokojený výraz a v ruce šálek čaje.

„Zdravím Valerie.“ pozdravila Daniela. „Tohle je Miranda, náš malý zázrak. Ráda by vyzkoušela práci na zahradě. Vezmeš ji dnes pod svá křídla?“

„Samozřejmě. Posaďte se, drahoušci. Přinesu vám také trochu čaje.“

Ach jo. Čaj. Jak já bych si dala Latté s mandlovým mlékem a trochou skořice. A k tomu banánové palačinky s čokoládovým sirupem bez cukru a veganskou šlehačkou. Nicméně tohle není svět, na který jsem zvyklá. Musím se adaptovat, jinak se zblázním, a tak čaj přijímám.

Když dopijeme, Daniela nás opouští a já s Valerií zůstávám sama.

„Hlavně opatrně! Miranda by se ještě neměla příliš namáhat!“ říká Daniela na rozloučenou.

„Tak, copak víš o pěstování ovoce a zeleniny?“ obrací se na mě Valerie.

„Nic moc.“

„Nic moc nebo vůbec nic?“

„No, když jsem byla malá, měli jsme malou zahrádku. Vzpomínám, že máma pěstovala salát, hrášek a další věci. Ale tyhle vzpomínky jsou všechno, co ohledně zahradničení mám.“

„To nevadí, když budeš chtít, vše se naučíš. Tak pojď.“

Valerie mě odvede k malé dřevěné boudě, ve které má vše potřebné a o chvíli později už klečíme u záhonku a plejeme. Překvapilo mě, že jsem nedostala žádné rukavice.

„Ale drahá,“ usmála se na mě Valerie. „k čemu rukavice? Neboj se kontaktu s hlínou. To není špína.“

„No, dobrá.“ povzdechnu si.

Dám se do práce, ale nechce se mi. Ať si Valerie říká co chce, hlína pro mě je špinavá. Leze za nehty a vadí mi to. Kdysi jsem pravidelně chodila na manikúru a měla jsem dokonalé nehty a hebké ruce. A teď se tu mám hrabat ve špíně… Musím to alespoň zkusit. Hlína je teplá a vlhká a mně to rozhodně příjemné není. Mám pocit, jako bych se hrabala ve výkalech. Je to hnus, ale snažím se zatnout zuby. Po očku sleduji Valerii. Vypadá klidně a spokojeně. Podívá se na mě a věnuje mi přátelský úsměv. Nejraději bych po ní hodila hroudu hlíny. Ale jsem si vědomá, že tohle není svět, ve kterém mohu každého rozdrtit podpatkem svých drahých bot. Tohle je svět, kde jsem bezvýznamná chuděra.

Nevím, kolik času uplynulo přesně, ale už to bude pár hodin. Jsem špinavá a zpocená. Páchnu, bolí mě záda a začínám pociťovat hlad. Navíc k pití máme jen vodu ze studny. Ach, jak bych si dala mangové smoothie s ledem a snítkou máty.

„Myslím, že už jsme udělaly dost. Co takhle něco k jídlu?“ zvolá Valerie.

„Ano, něco bych si dala.“ ale krevetový koktejl mi asi nenabídneš?

„Tak pojď, umyjeme se.“

Valerie mě vede do svého domu a ukazuje mi koupelnu. Zaplať pánbů, mohu se umýt v teplé vodě. Musím si ruce vydrhnout kartáčkem, abych se zbavila té hrozné špíny za nehty. Smýt ze sebe všechen ten prach a pot mi trvalo snad půl hodiny, ale musím uznat, že to byl dost příjemný pocit, pořádně se umýt po tvrdé práci a věřte, že nimrání se v hlíně pro mě tvrdá práce byla. Přišla jsem do kuchyně a Valerie už na mě čekala. Její dům měl zřejmě dvě koupelny, protože i ona byla jako ze žurnálu. V kuchyni to hezky vonělo, Valerie mi pokynula, abych si sedla a nabrala mi jídlo na talíř. Byly to opékané brambory na másle a … „Co to je?“ podezíravě hledím na to, co mám na talíři.

„Králík.“

„Králík?“

„Ano, králík.“ zasměje se Valerie.

„To jsem nikdy nejedla. A tohle má být co?“ dloubnu vidličkou do kousku něčeho rosolovitého.

„Špek.“ Valerie si mě pobaveně prohlíží.

„Špek? To je snad vtip? Já mám jíst špek?“

„Co takhle to nejdřív ochutnat? Když to nebude dobré, nemusíš to jíst.“

Podívala jsem se na talíř a povzdechla jsem si. Z takové stravy budu mít brzy zadek jako hrošice. Ale Valerie už žvýká sousto a čeká, až se pustím do jídla. No dobře, ochutnám to. Nejdřív zkouším to, o čem si myslím, že je nejmenší zlo. Pečené brambory, cítím nějaké bylinky a česnek a musím říct, že chutnají výborně. Teď kousek králíka.

„Páni!“ vyhrknu ze sebe.

„Copak?“ ptá se Valerie a ani se nepokouší skrýt své pobavení.

„Chutná to skvěle!“

Valerie jen spokojeně pokývá hlavou a pokračuje v jídle. Zkouším sníst kousek špeku. Není to tak zlé, jak jsem si myslela, ale asi by mi z toho bylo těžko a tak špek nechávám na talíři. Přece jen jsem dříve byla zvyklá jíst většinou saláty, ryby a libové maso a občas nějaký kuskus nebo rýži.

Když dojíme, Valerie sklízí ze stolu a začne nádobí ukládat do myčky. Překvapením div nepřevrátím židli, když vyskočím. „Vy tady máte myčky na nádobí?“

Valerie se dá do smíchu. „Samozřejmě. Evropa sice už není co byla, ale tohle není pravěk. My normálně fungujeme, jen svobodněji.“

„Svobodněji? Vždyť otročíte, abyste přežili.“

„Víš, ty jsi z jiných kruhů. Žila jsi v luxusu a proto ti tohle přijde jako otročina, ale mnoho lidí žilo z ruky do úst a často se museli rozhodovat, jestli si koupí léky nebo jídlo, protože i přes tvrdou dřinu si nemohli dovolit obojí.“

„Co jsi dělala, než přišla Vláda Nového Věku?“ začíná mě zajímat nejen Valeriin pohled na svět, ale i její život před tím, než se z Evropy stala Archenie. Chci vědět, jak odlišné byly naše životy.

„Pracovala jsem jako kuchařka ve školní jídelně.“

„Pověz mi víc, prosím.“

„Tak dobře. Uklidíme nádobí a pak si sedneme s šálkem čaje a já ti to povím.“

Ach jo, čaje. Pomyslím si.

„Nebo snad kávy?“ Valerie si všimne mého zklamaného výrazu a usměje se na mě téměř s mateřskou něhou.

Mou odpovědí je jen rozpačité přikývnutí.

K mému překvapení mě po úklidu Valerie bere ven.

„Kam jdeme?“ ptám se nechápavě.

„Chtěla jsi kávu?“

„Ano. Ty ji doma nemáš?“

„Mám, ale říkám si, že by sis možná dala něco trochu lepšího, než to, co mám doma.“

Nejsem schopná nic říct. Tenhle svět je tak zvláštní. A tak mlčky jdeme asi půl hodiny, až přijdeme k nízké budově s velkými okny.

„Bistro?“ stojím tam a zírám s otevřenou pusou. Připadám si opravdu, jako bych vylezla z jeskyně.

Valerie se místo odpovědi jen usměje a pak mě vede dovnitř. Dřív bych si v takovém podniku ani nesedla, protože bych se z nějakého důvodu domnívala, že jsou tu blechy, vši, svrab, pavouci, anakondy, vzteklé koaly a kdo ví, co ještě. Ale tady není místo pro mé povýšenecké já. Snažím se na to místo dívat jinýma očima. Dřevěné stoly a židle, malý bar, pár starých stoliček u něj. A za barem mladý chlapec, odhaduji, že mu víc jak sedmnáct let nebude. Právě připravuje kávu u velkého a kvalitního kávovaru a já se hned musím kousnout do jazyka, abych překvapením nevykřikla nějakou hloupost.

„Chceš k baru nebo ke stolu?“ ptá se Valerie.

„Já nevím, asi ke stolu… Ne! K baru!“

Sedáme si k baru a já nemohu spustit oči z kávovaru.

„Říkala jsem, fungujeme. Sice trochu jinak, ale máme vše, co potřebujeme.“ připomíná mi Valerie.

„Dobrý den, Val. To je překvapení, co vás sem přivádí?“ zdraví nás hoch za barem.

„Tohle je Miranda, naše šípková Růženka. Mirando, tohle je Alex a ten ti udělá skvělou kávu kdykoli jen budeš chtít.“

„Těší mě, Mirando.“ Alex mi podává ruku.

„I mě.“

„Tak co by sis dala?“

„Umíš Latté?“

„Samozřejmě, pracuji v kavárně, tak umím i Latté.“ zasměje se Alex.

Všichni tu mají tak dobrou náladu. Jak je to možné?

„Dobře, tak prosím Latté. A… ehm… bylo by možné s mandlovým mlékem?“ za pokus nic nedám.

„To bohužel teď nemám, ale seženu ho, do týdne tu bude. Ale mám tu ovesné, pokud chceš. Dělal jsem ho sám.“

Bože, už chápu, jak bylo Alence, když propadla králičí norou. „Tak dobře.“

„Jsi veganka nebo tak?“ ptá se Alex, zatímco mi připravuje kávu.

„Ne, nejsem. Jen mám ráda mandlové mléko.“

„Dobře, seženu ti ho.“

„Jak?“ zajímá mě.

„Zajedu pro něj do obchodu.“

Sklopím hlavu a schovám si tvář do dlaní. Připadám si tak hloupě. Ničemu nerozumím. Jsem ve světě, kde nejsou peníze, není tu žádný řád a přesto tu jsou kavárny, obchody a zřejmě i další věci a lidi se tu chovají až podezřele přátelsky. Jsou snad sjetí? Jsou to nějací hippíci nebo sekta?

„To nic. Tady obchod sice nemáme, ale ve větších městech jsou. My máme obchod necelých třicet kilometrů daleko.“ Valerie mě poplácá po zádech. „To chce čas. Zvykneš si, vše se dozvíš, vše pochopíš.“

V tichosti čekáme, až nám Alex naservíruje nápoje. Pro mě Latté a pro Val heřmánkový čaj.

„Nedala by sis dortík? Je s čokoládou.“ ptá se Alex.

Ne, nechci být tlustá machna. „Ano, moc ráda. Děkuji.“

Co je to se mnou?

Když přede mnou přistane talíř s velkým kusem dortu, pobídnu Valerii, aby se dala do vyprávění.

„A co přesně by jsi ráda věděla, drahá?“

„Jaký byl tvůj život dřív a tak nějak celkově, jak jsi se dostala až sem.“

„To bude dlouhé vyprávění.“

„Nevadí. Povídej, prosím.“

„Tak, jak jsem již řekla, pracovala jsem jako kuchařka ve školní jídelně. Byla to fajn práce, bavila mě. Ale s počátkem 21. století šla společnost do kytek. Ze začátku to nebylo tolik patrné, řekla bych, že nejvíc z kopce to začalo jíst až tak po roce 2030. Přibývalo spoustu nesmyslných zákonů a spousta vyhlášek, které vlastně ani nedávaly smysl. Jen ztěžovaly život obyčejným lidem. Například vyšla vyhláška o pěstování zeleniny, která byla tak nesmyslná, že v podstatě znemožňovala lidem, aby si pěstovali vlastní zeleninu.“

„Vždyť si ji mohli koupit v obchodě.“

„Drahá, ty sis ji mohla koupit v obchodě, ale takový dělník v továrně si toto nemohl dovolit. Vanička rajčat za 300 Korun? Na to muselo mnoho lidí pracovat i půl dne.“

„To je přece nesmysl, vždyť byla stanovená nějaká minimální mzda, lidé nemohli brát tak málo peněz.“ oponuji Valerii.

„Ach ano, než se stala tvá nehoda, ještě to celkem šlo. Ale o pár let později už nikdo na minimální mzdu nehrál. Jak říkám, zákonů a vyhlášek přibývalo a to ničilo obyčejným lidem životy. Zaměstnavatelé mohli své podřízené penalizovat prakticky na všem. Flíček na pracovním oblečení, povolený pramen vlasů, dokonce i použití toalety mimo přestávku. Takže ano, nějaká minimální mzda sice byla, ale z té bylo možno krájet, pokud zaměstnanec udělal nějakou chybu. A kdo chce psa bít, hůl vždy najde.“

„To jsem nevěděla.“

„Ale to jsme trochu odběhly od tématu. Chceš ještě, abych ti povídala o své práci a svém životě?“

„Ano.“ přitakám a napiji se kávy. Je moc dobrá.

„Takže. Vařila jsem ve školní jídelně. Ta práce mě bavila hodně dlouhou dobu. Jenže když začalo přicházet jedno nařízení za druhým, začala jsem z toho být otrávená. Ale to už bylo v době, kdy si člověk moc vybírat nemohl, co se práce týče. Kolem roku 2015 to začalo, řekla bych. Možná to bylo trochu dříve. Nejdříve se přišlo s tím, že školní jídelny musí vařit zdravěji. To bylo skvělé, protože opravdu velmi přibývalo obézních dětí. Společnost byla plná sladkostí a polotovarů a tak jsem si říkala, že bude příjemné, když alespoň ve škole budeme dětem podávat zdravé jídlo. Opravdu to bylo úžasné. Dostávali jsme dotace, rodiče dostávali různé příspěvky,aby dětem mohli tyto obědy dopřát. Vypadalo, že ti nahoře to s námi opravdu myslí dobře. Jenže pak se začalo spekulovat o alergenech.. Nejdřív stačily seznamy, ale později se nesmělo v kuchyni používat čím dál více potravin. Na jedné straně se hlásalo o prospěšnosti mořských ryb, ale na druhé straně se zakázalo mořské ryby připravovat ve školách, právě kvůli případným alergenům.“

„Ale to je absurdní!“ zvolám.

„Ano, ale to byl jen začátek. Později se zakázalo používat sezamová semínka, pak ořechy, pak mléčné výrobky, vejce…“

„Ale z čeho jste vařili?“

„Museli jsme podávat jen předepsané potraviny, omezit sůl, cukr i koření. Nikomu to nechutnalo, hodně potravin se vyhodilo. Do škol a ne jen do nich začalo chodit hodně kontrol. Když se někde našla chyba, škola dostala pokutu. Postupem času se musely krátit platy zaměstnancům, aby škola nějak udržela provoz. Je pravda, že v té době už se rodilo mnohem méně dětí, ale i škol ubývalo, tak bylo potřeba chránit, co zbylo. Věř mi, opravdu jsem neměla tři sta korun na to, abych si koupila čtvrt kilovou vaničku rajčat. Ale to bylo všechno ještě dobré. Vláda Nového Věku nám ukázala, jak dostat společnost na kolena. V roce 2039 to ještě šlo, ale o rok později už opravdu šlo do tuhého. Tou dobou jsem už ve školní jídelně vařila málo. Rodiče si nemohly dovolit posílat děti do školy, takže děti končily v ústavech, rodiče v ubytovnách různých továren. Kromě obědů pro hrstku dětí jsem ještě chodila po nocích uklízet kanceláře na úřadech. Ale nestačilo to. V roce 2042 už jsem neměla dost peněz, abych si udržela bydlení. Skončila jsem na ubytovně a musela jsem pracovat v továrně, kde se vyráběly součástky do různých spotřebičů. Bylo to namáhavé. Pracovalo se každý den osmnáct hodin. Normy byly vysoké a na pracovišti lidé museli být jako roboti.“

„A měli jste aspoň dost peněz?“

„Ale co tě nemá. Žádný plat jsme nedostávali.“

„To je nesmysl!“ zvolám. „Tohle přece nikomu nemohlo projít! Vždyť museli existovat nějaké zákony, odbory nebo prostě něco!“

„Ano, ale my jsme už ve společnosti nebyli lidmi, my byli Sloužící a ti neměli žádná práva.“

„Nemožné, prostě nemožné…“ nevěřícně kroutím hlavou. Tohle nemůže být pravda.

Valerie se na mě mírně usměje. „Mám pokračovat?“

„Ano… Omlouvám se… Zní to tak…“ nevím, co mám říct.

„Já ti rozumím. Kdybych byla na tvém místě, myslela bych, že jsem se zbláznila nebo že si ze mě někdo dělá legraci.“

„Přesně takové mám pocity. Prosím, pokračuj.“

„No, jak jsem řekla. Nedostávali jsme plat. Bydlení jsme měli zajištěno v ubytovnách. Ráno jsme dostali nějakou snídani a po směně večeři.“

„A během dne?“

„Každý měl litrovou láhev a do té si mohl natočit vodu. Během práce se nejedlo.“

Nemůžu tomu uvěřit. Nemůžu…

„Vždyť něco takového se nedá vydržet.“ namítám.

„Nedá. To je pravda. Byli jsme namačkáni v malých pokojích po osmi, měli jsme společné sociální zařízení. Bylo jen otázkou času, než se mezi námi začnou šířit nemoci. A protože pro nás nebyly dostupné léky, lidé začali umírat. Jistě to nebylo jen absencí lékařské péče. Ale i hygiena, hlad, vyčerpání… Všechno dohromady.“

Sedím tam v baru s kávou nad velkým kusem napůl snědeného dortu a cítím se provinile. Po tváři mi utíká jedna neposlušná slza. Zírám na dort a připadám si tak nepatřičně.

„To nic drahá.“ Valerie mě pohladí po ruce a soucitně se na mě usměje. Nechápu její chování.

„Ve světě, který popisuješ, bych pravděpodobně byla Mocná. Měla bys mě nenávidět.“

„Proč?“

„Mocní vás vykořisťovali.“

„Ale kdepak. Mocní byli také oklamáni. I mocní byly pouhé loutky. Nemluvě o tom, že když v roce 2O46 došlo na popravy, byli to právě Mocní, kteří byli vražděni.“

„Tak teď už nerozumím vůbec ničemu.“

„Drahá, těm popravám nerozumím ani já. Já o nich ani nevěděla, dokud Vláda v roce 2O48 nepadla. Ale slyšela jsem, že někteří Mocní začali brojit proti Vládě Nového Věku. Údajně, když ve společnosti začalo docházet k výpadkům služeb a Mocní se dozvěděli o tom, jak je s lidmi zacházeno, někteří byli proti a začali zakládat politické kampaně proti Vládě. Ale jestli je to pravda? To nevím.“

„Je to všechno šílené.“ řeknu tiše.

„Ano. Ale díky tomu všemu se nám podařilo získat opravdovou svobodu.“

„Omlouvám se, tohle je něco, co ještě nedokážu pochopit.“ přiznávám se popravdě. „Víš, já měla dvě služky, hospodyni, asistenta, právníka… Mohla jsem si koupit na co jsem pomyslela. To pro mě byla svoboda.“

„A činilo tě to šťastnou? Opravdu šťastnou?“

Zamyslím se. „Myslela jsem si, že ano, ale teď, když se na svůj život dívám zpětně, myslím, že ne. Sice jsem neměla nouzi o peníze, ale čím víc jsem jich měla, tím nespokojenější jsem byla. Chtěla jsem pořád víc a hlavně jsem byla hrozně arogantní, necitelná, zlá…“ tiše vzlyknu. „Proč jsem to tehdy neviděla? Musela jsem dvacet let spát, aby se mi otevřely oči?“ odstrčím od sebe dort a schovám si tvář do dlaní. Do očí se mi derou slzy, ale já nechci, aby je někdo viděl. Připadám si najednou jako nahá. A po dlouhé době je to poprvé, co cítím stud.

Snažím se dýchat, uklidnit se.

Valerie si sedla vedle mě, aby mě mohla obejmout. „To nic, už je to pryč. Dostala jsi novou šanci na život, využij ji.“

„Děkuji.“ špitnu tiše a už to nevydržím. Uvnitř v hrudi mi něco exploduje a já se celá třesu a pláču. Chci přestat, ale nejde to. Nerozumím sama sobě, nechápu, co se mi to děje a stále ještě nevěřím tomu, kde jsem se to ocitla. Je toho příliš, nemůžu.

Valerie mě drží, jakoby to byla moje máma a něco říká Alexovi. Sedím tam a cítím, jak se mi dělá zle. Žaludek se mi svírá, bolí mě hruď, špatně se mi dýchá, bojím se. Najednou mě obejmou další ruce a já s úlekem vzhlédnu. Je tam Daniela a lékař. Pomáhají mi vstát.

„Pojď, potřebuješ odpočinek.“ Daniela, společně s lékařem mi pomáhají vstát a odvádí mě z bistra. Venku stojí auto, ale já nemám sílu na to, abych se tomu divila. Za chvíli už jedeme do nemocnice a Daniela mě ukládá do postele. Venku je sice ještě světlo, ale já jsem úplně zničená. Lékař mi podá něco na uklidnění, abych se vyspala. Daniela říká, že to bude v pořádku, ale její hlas mi zní jakoby z dálky, protože moje myšlenky se točí jenom kolem toho, jak jsem byla sobecká a pyšná.

Proč? Proč jsem to neviděla? Co se se mnou tak najednou stalo?