Cesta do středu duše

Po mém záchvatu v bistru jsem zůstala několik dní v posteli. Nechtěla jsem jít ven, nechtěla jsem jíst ani pít, nechtěla jsem žít. Vzpomínala jsem na všechny lidi, kterým jsem ublížila. Když mi někdo stál v cestě, zničila jsem ho. Vytáhla jsem na něj špínu, vydírala jsem, lhala jsem. Když mi neseděl podřízený, vyhodila jsem ho bez nároku na odstupné a pod pohrůžkou, že pokud bude dělat problémy, už si nenajde práci. Nikdy. A když jsem zatoužila po novějším autě nebo zvýšení platu, nedělalo mi problém roztáhnout nohy nebo poslušně pokleknout mezi šéfovými tlustými stehny. Vzpomínám na to, jak mě surově opíral o můj pracovní stůl a tahal mě za vlasy. Jak hýkal jako polomrtvý osel, celý se potil a odporně páchnul. Tehdy mi to nevadilo. Proč mi to nevadilo? Jak je možné, že jsem byla ochotná dělat takové věci? Musím se umýt. Cítím se tak špinavá. Jdu do sprchy a drhnu se jako šílená, ale dá se něco takového vůbec smýt? Proč jsem to dělala? Vždyť jsem měla manžela! Peněz jsme měli dost! Proč mi to nestačilo?

Nevím, jak dlouho jsem ve sprše. Už se ani nedrhnu, jen tam tak stojím, nechávám vodu téct a přemýšlím nad svým životem před nehodou. Čím to je, že mám teď takové pocity? Opravdu nám technologie a internet tak zatemňovaly mysl? Opravdu dokázal čip v ruce způsobit takovou paseku? Tiše si povzdechnu a zavřu vodu. Zabalím se do osušky a podívám se do zamlženého zrcadla. Dlaní kousek setřu a dívám se na sebe. Jsem to já. Jsem to já, ale jsem o dvacet let starší. Nemám rodiče a ani děti. Nikoho. A co můj bývalý muž? Žije?

Nesmím na to myslet, jinak mi vážně přeskočí.

Jdu do pokoje a beru si ze skříně čisté oblečení. Jednoduché bílé prádlo, ponožky, tepláky a triko. Dřív jsem nosila drahé luxusní boty na podpatku, značkové kostýmky a krajkové prádlo. A když jsem zrovna chtěla podvádět svého muže, oblékla jsem se do podvazků, korzetu, zkrátka do něčeho pořádně provokativního.

Sednu si na postel a přemýšlím, co bude dál. Proč jsem tu nehodu vlastně přežila? Dobří lidé umírali a já jsem stále tady. Proč?

Rozhodnu se, že po několika dnech v sebelítosti je na čase, abych vyrazila ven. Alespoň na procházku. A tak si vezmu boty, jednoduché plátěné tenisky, a opouštím svůj pokoj.

Venku je příjemné teplo a vzduch voní. Je to pro mě nepopsatelný pocit, protože v mém světě byl vzduch těžký a mezi vysokými budovami bylo v tomto ročním období nesnesitelně horko. Tady je vše tak příjemné. Pomalu procházím kolem domů a rozhlížím se po okolí. Jdu kolem domu se světle modrou fasádou. Před domem běhají tři děti a smějí se. Jsou tak šťastné, bezstarostné. Kousek od nich sedí na lavičce starší pán. V ruce má jablko a malým skládacím nožíkem si z něj odkrajuje kousky, které si vkládá do úst. Možná je to dědeček těch dětí? Jdu dál a kolem mě projede na kole žena v hezkých letních šatech. Vzadu na kole je košík a v něm několik věcí. Jakoby jela z nákupu. Připomínám si, že jsem sice v jiném světě, ale není to pravěk. Ti lidé tu nějakým způsobem fungují. Jdu dál. Procházím ulicí a cítím se trochu klidněji, protože má mysl je zaměstnaná děním kolem. Všímám si, že je tu i něco, co mi připomíná nějakou továrnu. Pracuje se tam? A jestli ano, co se tam vyrábí? Jdu blíž, abych se podívala. Přicházím k velkým vratům, které jsou, k mému překvapení, otevřené dokořán. Rozhlédnu se kolem sebe jako zloděj, jestli mě nikdo nevidí a vstoupím do objektu. Něco slyším a tak kráčím za těmi zvuky. Zvuky zesilují a já zrychluji krok. Jsem tak zvědavá! Připadám si jako dítě, které se pustilo do honby za pokladem. Jsem už blízko, slyším, jak někdo mluví. Jsou tam lidé, pracují a povídají si. Opatrně vykouknu z poza rohu. Co to je? Vidím skupinku deseti lidí, jak nalévají bílou tekutinu, asi mléko, do sklenic, uzavírají je šroubovacím uzávěrem a ukládají do chladících boxů. O mé přítomnosti nemají tušení, baví se mezi sebou a plní jednu lahev za druhou. Chci to vidět z větší blízkosti a odvážím se trochu přiblížit. Jenže zrak mám jako přibitý na těch lidech a nevšimnu si kabelu, který vede přes místnost. Zakopnu a ve vteřině se válím na zemi. Můj pád nemohl zůstat bez povšimnutí. Hned se ke mně všichni seběhli.

„Hej, jsi v pohodě?“ říká nějaký mladý muž.

„Tebe neznám. Zabloudila jsi? Přišla jsi z jiné vesnice?“ ptá se žena v krátkých kalhotách a triku.

„Omlouvám se… já…“ zvedám se na nohy a koktám. „Já jsem tu.. tak nějak… nová. Probudila jsem se tu.“

Ve tvářích všech se promítne výraz překvapení.

„Ona se opravdu probudila…“ špitne někdo vzadu.

Už stojím na nohou a rozhlížím se kolem sebe. „Jsem Miranda. Šla jsem na procházku a tahle budova mě zaujala.“

„Daniela ví, že jsi pryč?“ ptá se mladá dívka po mé levici.

„Ano.“ zalžu.

„Tak v tom případě jsem Andrea.“ dívka mi podá ruku. „Tohle je Tom, Kristián, Erika, Viki….“ Andrea mi všechny představí, ale neudržím je všechny v paměti. Časem si je jistě zapamatuji. Všichni mi třesou pravicí, většina z nich je ke mně velmi vstřícná a já jsem z toho celá ztuhlá. Nejsem zvyklá na to, aby se ke mně lidi jen tak chovali přátelsky.

„Zajímá tě něco? Můžeš se tu porozhlédnout.“ nabídne mi Andrea.

„Děkuji, ale nechci vás zdržovat. Jistě toho máte hodně.“

„Ale co tě nemá! Jaké zdržování! Nemáme toho tolik a až to bude, tak to bude. Hlavně v klidu.“

„Tak dobrá, ráda se podívám.“

„Super, ráda tě provedu. A ostatní se vrátí k práci, aby náhodou nemeškali.“ poslední slova říká Andrea s úsměvem na tváři a vesele na mě mrkne.

„Takže, tady jen přeléváme čerstvě nadojené mléko do lahví a ukládáme ho do lednic. Necháme si mléka tolik, kolik spotřebujeme a zbytek se odváží v chladících vozech. My tu nemáme zařízení na to, abychom mohli mléko dále zpracovat, takže se posílá do města, kde je velká továrna a tam se dělají sýry, máslo, tvaroh, zkrátka vše, co se běžně dělá z mléka.“

„A vy to nezpracované mléko pijete?“ podivím se.

„Ano, nadojené mléko se může normálně pít.“ usměje se Andrea. „No, mělo by se alespoň převařit, ale já to nedělám. Jen ho ohřívám. A myslím, že v tom nejsem sama.“

Všímám si, že několik lidí z party přikyvuje.

„Myslela jsem, že se mléko musí pasterovat.“

„Nemusí. Jen je potřeba mléko přefiltrovat kvůli nečistotám. Nicméně mléko, které se odtud odváží už pasterizací nebo homogenizací prochází. To tu ale nikdo nepije. Byl by nesmysl nám sem zpět posílat mléko, když jsme přímo u zdroje.“

„Aha.“ nervózně přešlápnu, nevím, co říct.

„Pojď, ukážu ti kravín a louku.“ Andrea mě bere za ruku a odvádí pryč.

Vyjdeme ven a pokračujeme směrem, kterým jsem chtěla jít před tím, než jsem si všimla té budovy. Jdeme několik minut, až dojdeme k velké louce.

„Páni!“ řeknu překvapeně. „Nikdy jsem neviděla tolik krav. Vlastně, asi jsem nikdy neviděla žádnou krávu…“

Andrea se usměje. „Vidíš? Tamhle ty budovy jsou kravíny.“

„Kdo se o to všechno stará? Vždyť tu přece nežije tolik lidí.“ podivuji se.

„Ale kdepak, lidí je tu dost. Vesnice je větší, než se zdá. Myslím, že jsi ji jistě ještě celou neviděla.“

„To je pravda. Zatím jsem nejvíce času strávila v nemocnici. Nebo jak tomu mám říkat…“

„Neboj, brzy uvidíš, jak to tu vše funguje a kolik nás tu je. Hodně lidí bydlí i u lesa. Například když bys přešla přes louku nahoru směrem k lesu, najdeš tam Dominika se svou ženou, mají pilu.“

Dominik…

„Můj muž…“

„Co?“

„Nic, já jen… Můj muž se jmenoval Dominik. Nevím, jestli žije.“

„Myslím, že ve městě by se našel někdo, kdo by ti to zjistil.“

„Ve městě? Je to daleko?“

„Autem je to asi pul hodiny. Myslím, že nebude problém, aby tě někdo vzal do města na výlet. Abys věděla, jak to tam teď vypadá, jaké to je.“

„To bych byla moc ráda.“ odpovím upřímně.

„No dobrá. Takže, ještě něco tě zajímá? Chceš se vrátit za námi nebo půjdeš na procházku?“

„Ráda bych se ještě prošla, pokud to nevadí.“

„Jen běž, příroda léčí. Když půjdeš kolem kravínů, dej se dolů z kopce až k lesu. Pak běž doprava kolem lesa. Je tam krásný rybník.“ navrhne Andrea.

„Díky, snad se neztratím.“

„Neboj, myslím, že u rybníka bude taky pár lidí.“

Super. Já bych ale radši byla sama. Pomyslím si.

Zdvořile se rozloučím s Andreou a jdu kolem kravínu k lesu, tak jak mi radila. Ale nedávám se doprava. Jdu doleva. Kráčím podél lesa a všímám si několika stezek které skrz něj vedou. U jedné se zastavím a přemýšlím, jestli mám vkročit do lesa. Co když zabloudím? Kdysi jsem se mohla spolehnout na navigaci v autě nebo v telefonu, ale teď? Udělám krok vpřed a krátce zaváhám. Kašlu na to. Prostě nebudu scházet z cesty. Když se budu držet cesty, nemůžu se ztratit. A tak vejdu do lesa a kráčím po malé pěšince. Slyším zpěv ptáků a šumění listí. Jdu dál a ke zvukům se přidává něco nového. Odkud to jde? Snažím se zaposlouchat, abych našla zdroj toho zvuku. Myslím, že ho mám, ale musím opustit bezpečí pěšiny. Krátce zaváhám a rozhlédnu se. Ne, přece nejsem úplně pitomá. Udělám jen pár kroků. Neztratím se. A tak sejdu z cesty a kráčím ke srázu, který je asi deset metrů od cesty. A opravdu nemusím jít dál. Shora vidím, že ten zvuk vydává potůček, který lesem protéká. Chvilku přemýšlím o tom, že si sednu a budu chvilku jen poslouchat zvuky lesa, ale jsem, nervózní z toho, že jsem sešla z cesty a tak se raději vrátím. Pokračuji dál po pěšině a za nedlouho vyjdu z lesa na louku plnou květin. Ta krása mi bere dech. Nikdy jsem nic takového neviděla. Louka je plná květin různých barev. Jsou bílé, žluté, červené, fialové i modré. A nad nimi se prohání motýli. Je jich tu spousta. Miranda před nehodou by něco takového nevnímala. Myslela by jen na to, že si ušpiní drahý kostým nebo zničí boty. Ale Miranda, která se probudila po nehodě do jiného světa, si sedá a se zatajeným dechem sleduje tanec motýlů nad květinami.

Nechápu, co je to se mnou. Sedám si do trávy a sleduji všechnu tu krásu. Okraj lesa, louku, květiny, trávu, motýly, slunce, svěží vánek… Vše je tak uklidňující. Kdy mi naposledy bylo tak dobře? Kdy jsem naposledy byla tak klidná? Lehnu si do té voňavé trávy a sleduji, jak mraky plují oblohou. Je mi tak dobře a o několik chvil později zavírám oči. Asi jsem na chvíli usnula, ale pak jsem ucítila něco na ruce. Něco mě šimralo, něco jemného, malého. Otevřu oči a prudce se posadím. Motýl, který se mi procházel po ruce vzlétl, udělal kolem mě několik koleček a pak se posadil zpět na mou ruku. Zírám na toho motýla a nemůžu tomu uvěřit. Klidně si na mě sedl a prochází se mi po paži jako po parku a tu a tam jemně mávne křídly. Vůbec se mě nebojí. Fascinovaně si prohlížím jeho tělíčko i křídla. Tak nádherné barvy. Motýl má křídla v barvě medu a jsou lemována bílou a černou vlnovkou. Krásný.

„Mirando!“ zvolá někdo z okraje lesa.

Trhnu sebou a motýl odlétá.

„Mirando!“ Daniela za mnou běží. „Jsi v pořádku? Nebyla jsi v pokoji a lekla jsem se, že se ti něco stalo.“

Jsem trochu dotčená. „Snad ti nemusím hlásit, když jdu ven?“

„Promiň, tak jsem to nemyslela.“ omlouvá se Daniela. „Jen jsem se bála, jestli se ti něco nestalo.“

Zvláštní. Vsadila bych krk na to, že lidé z mé minulosti by byli štěstím bez sebe, kdyby se mi něco stalo. Tak mě napadá, kolik asi lidí po mé autonehodě bouchlo šampus na oslavu?

„Jen jsem se chtěla projít.“

„Je tu krásně, že?“ přitaká Daniela.

„Ta příroda… Vypadá, jakoby tu léta nebyl člověk. Je taková… čistá.“

„Takových míst je tu hodně. Dnes už i v bezprostřední blízkosti měst.“

„Ráda bych se podívala do města. Je to možné?“ ptám se Daniely.

„Ovšem. Můžu ti najít někoho, kdo tě tam odveze a provede tě.“

„Děkuji.“

„Ale ne dnes. Už je pozdní odpoledne a myslím, že na takový výlet budeš potřebovat celý den.“

„Tak dobře.“ souhlasím, i když nejraději bych se do města rozeběhla hned. Jak to tam asi vypadá? Je tam hodně aut? Velkých a vysokých budov? Jsou tam ulice plné obchodů? Třeba tam vše funguje jinak, než tady…

Hlava mi jede na plné obrátky. Myslím, že dnes snad ani neusnu. Kráčím s Danielou po pěšině zpět do vesnice a v duchu doufám, že na návštěvu města dojde co nejdříve.

Konečně nevečeřím sama ve svém pokoji. Jsem ve společnosti. Valerie mě pozvala k sobě domů a stejně tak i Danielu a Andreu. K jídlu byla zeleninová polévka a chleba.

„Jen se neostýchej, dej si kousek chleba. Určitě jsi tak dobrý chleba ještě nejedla.“ pobízí mě Valerie.

Ale já nechci chleba, pomyslím si. Chleba jsem si zakázala už před lety, abych si udržela ploché břicho.

„Ale no tak, drahá. Ochutnej, sama jsem ho pekla.“ pokračuje Valerie.

No co. Už jsem se tu cpala čokoládovým dortem, krajíc chleba je proti tomu jen malý prohřešek. „Tak dobře, ale jen kousek.“ souhlasím a Valerie se na mě spokojeně usměje.

Vezmu si krajíc a ulomím si kousek střídky. Je to opravdu skvělý chléb. Uvnitř měkký a s křupavou kůrkou na povrchu. A tak krásně voní! Nakonec se po krajíci jen zapráší. Sním ho samotný, bez polévky. Tolik mi chutnal! Když sním chleba, pouštím se do polévky. I ta je výborná.

„Klidně si dej ještě chleba.“ pobízí mě znovu Valerie.

„Děkuji. Je vážně moc dobrý, ale nechci se na noc moc nacpat.“

„Pravda.“ pokračuje v rozhovoru Daniela. „Dopoledne jsi zmizela a celý den jsi nejedla. Tak opatrně, ať ti není špatně.“

Jsem Daniele vděčná za podporu.

„Takže, vy si tu všichni pečete chleba?“ zeptám se, když dojíme.

„Kdepak. Tady je několik lidí, které pečení chleba baví a tak pečou nejen pro sebe, ale i pro ty, co o takový chléb stojí.“ vysvětluje Andrea. „Ale spousta lidí odebírá chléb a jiné pečivo z pekařství, které je ve městě.“

„Pořád nerozumím tomu, jak tohle může fungovat.“ povzdechnu si. „Jak? Jak to děláte, když nejsou peníze?“

„Každý má co nabídnout. Někdo peče chleba, jiný dojí krávy, další kácí stromy, další vyrábí nábytek…. Mohla bych takhle pokračovat do nekonečna.“ vysvětluje Valerie. „My všichni se navzájem potřebujeme a tak spolupracujeme. Pomáháme si.“

„Jsme si všichni rovni a i díky tomu to funguje.“ doplní Daniela.

„A co když se najde někdo, kdo bude chtít víc? Kdo bude chtít lidi řídit?“ ptám se dál.

„Ach, takových tu už bylo!“ pronese Valerie. „Ale my tu o takové nestojíme a vždy se nám podařilo poslat takové lidi dál. Ať si jdou klidně do Kanady nebo jinam, když ten systém potřebují.“

„Stejně si myslím, že nám to nevydrží věčně.“ povzdechne si smutně Andrea. „Dřív nebo později se najde dost lidí, kteří se spojí proto, aby vládli…“

Sedím tam a vstřebávám informace, které slyším. Ti lidé tady jsou opravdu šťastní. Opravdu jim vše funguje. Pořád spoustu věcí nechápu, ale snad budu mít dost času na to, abych všemu porozuměla a abych život tady poznala ze všech stran.

„Tak,“ Daniela vstává od stolu. „Val, děkujeme ti za skvělé jídlo, ale já a Miranda bychom už měly odejít.“

V první chvíli se chci na Danielu obořit a rozhořčeně ji upozornit, že nejsem dítě, aby za mě rozhodovala. Než se k tomu ale odhodlám, Daniela pokračuje: „Miranda jede zítra na výlet do města, tak si potřebuje pořádně odpočinout.“

Srdce mi poskočí radostí. Už zítra! Už zítra uvidím město!