Cesta do středu duše

Je hluboká noc a já nemohu spát. Ležím v posteli, zírám do stropu a přemýšlím o tom, jak asi teď vypadá město. Je tam hodně aut? Tady prý lidé auta mají, ale já jsem ještě žádné neviděla. A co ulice? Jsou plné lidí? Jak to vůbec všechno funguje? Potřebovala bych pár věcí, kosmetiku, nějaké oblečení i boty, ale jak platit ve světě, kde nejsou peníze? Hlavu mám plnou otázek. Je nepravděpodobné, že by se mi podařilo usnout. A tak vstanu z postele a jdu se podívat z okna. Venku svítí měsíc, za pár dní bude v úplňku. Na ulici nikdo není, žádní opilci, co by pokřikovali po kolemjdoucích, žádní bezdomovci s nataženou rukou. Nikde žádný taxík, který by čekal na podnapilé zákazníky. Je tu klid, všichni spí. Pořád jsem si ještě nezvykla na to ticho, které tu v noci panuje. Když jsem před dvaceti lety ulehla ve své ložnici do postele, stále bylo něco slyšet. I když jsem bydlela poměrně daleko od hlavní silnice, pořád jsem slyšela zvuky města a projíždějící auta. I má domácnost tak zvláštně vrněla, jakoby přístroje zapojené do elektřiny dýchaly. Tady není slyšet nic. Prostě nic. Podívám se na hodiny na stolku. Daniela mi je dala několik týdnů po mém probuzení. Kromě času ukazují i datum. Dnes je 15. 6 2056, 2:54. To je tak šílené…

Jdu si lehnout, musím být na ten velký den alespoň trochu odpočatá. Uvidím město… Zavírám oči a nakonec se mi opravdu podaří asi tak na hodinu zaspat.

S prvními slunečními paprsky vchází Daniela do mého pokoje a jemně mě probouzí. Jako když matka jde probudit své dřímající dítě- pohladí mě po vlasech a šeptá, že je čas vstávat, protože dnes mě čeká velký den. Otevřu oči a s vděčností se na ni podívám.

„Oblékni se a přijď do bistra na snídani. Až se najíš, vyrazíte.“ pošeptá mi Daniela, jakoby měla strach, že mě z říše snů vytrhne příliš prudce.

„Děkuji.“

Daniela odejde z pokoje. Pořádně se protáhnu a pak vyskočím z postele a energicky jdu ke skříni s oblečením. Nechci si zase oblékat sportovní věci a tak procházím, co ve skříni je. Není toho mnoho, ale přece jen se mi podaří najít sukni a tílko. Dívám se na oblečení a vykouknu ven z okna. Bude horký den, jako stvořený pro takové oblečení. Zkoumám, jestli najdu i nějaké boty, které by byly k sukni vhodné, ale bohužel, jsou tu jen tenisky. Znovu jdu k oknu, dívám se ven a chvíli váhám. Po pár minutách je rozhodnuto. Opouštím pokoj a vybíhám ven bosá. Je to zvláštní pocit. Už teď ráno je cesta pod mýma nohama horká, ale mě to nevadí. Běžím směrem k bistru, občas někoho potkám a každý mě z úsměvem pozdraví. Já pozdravy oplácím, usmívám se a je mi skvěle. Občas se otočím kolem dokola, napůl běžím, napůl tančím. Kdybych se takhle chovala ve světě před nehodou, někdo by na mě zavolal policii, ti by mě sebrali a byla by mi nařízena léčba. Tady jsem volná. Jsem volná…. Jsem volná! Přidávám na tempu a začínám se nahlas smát. Bistro už mám na dohled, vběhnu tam a ve dveřích spokojeně vydechnu.

„Ahoj Mirando!“ zvolá Alex od pultu. „Vypadáš spokojeně. Dobře ses vyspala?“

„Ahoj! Mám prostě dobrou náladu.“ odpovím.

„Co si dáš?“

„Co máš?“

„Klasické menu k snídani. Lívance, vajíčka, slanina, párky, pečivo. Ale když bys měla zájem o něco jiného, mám tu i nějaké jogurty nebo ti můžu udělat ovesnou kaši.“

Vzpomínám, že dřív jsem snídala pouze ovesnou kaši z pytlíku s umělou chutí nebo smoothie. Ale teď mám nový život. „Dala bych si lívance, míchaná vajíčka a slaninu.“

„A kávu? Džus? Vodu? Mléko?“

„Dám si kávu a trochu džusu. Díky. Nevadí, když si sednu k baru?“ zeptám se Alexe.

„Buď tu jako doma, snídaně bude za chvíli.“

Sedím u baru a čekám na snídani. Trvá to poměrně dlouho. Něco takového bylo dřív nepřípustné. Když člověk přišel do kavárny a objednal si jídlo a kávu, muselo to být hned. Všechno muselo být hned, všechno bylo rychlé. Dřív by mi vadilo, kdybych čekala na jídlo a kávu déle, než tři minuty, ale tady je všechno úplně jiné. Nepoznávám se. Nerozčiluje mě čekání. Prostě tam sedím u baru, jsem sama se sebou a nevadí mi to. Jen se trochu divím, že tu nikdo jiný není.

„Tak, tady to je. Nech si chutnat.“ Alex přede mě postaví talíř se snídaní. „A ještě káva s mandlovým mlékem.“

„Páni! Moc děkuji!“ vážně mě to gesto moc těší.

Alex obejde bar a jde ke mně. V ruce má talíř s vajíčky, párky a chlebem a sedá si vedle mě, jako bychom byli staří známí.

„Divím se, že tu nikdo není. Myslela jsem, že sem více lidí chodí na snídani.“ začnu rozhovor.

„Chodí, ale dnes bude zavřeno. Ostatní to ví a tak snídají doma.“

„Jak to ví?“ zajímá mě, jak se ta zpráva dostala mezi všechny lidi, když tu nemají ani mobily, ani internet.

„Obvykle se taková věc tak rychle nešíří.“ odpoví Alex. „Ale ty jsi takový náš malý zázrak, takže když Daniela řekne, že tě ráno beru do města, všichni za chvíli vědí, že bude zavřeno.“

„Ty mě bereš do města?“ málem mi překvapením zaskočilo sousto.

„Ano. Provedu tě, ukážu, co budeš chtít, a pak nakoupím, abych měl dost jídla do bistra tak na týden.“

„Zní to zvláštně, když si uvědomím, že nejsou peníze.“ odpovím. „Potřebovala bych nějaké věci, ale nemám co nabídnout.“

„To neřeš. Potřebuješ boty?“ Alex kývne na má holá chodidla.

„Ano. Samozřejmě mám nějaké boty, ale ne k sukni nebo šatům. Nevím, co mě to napadlo, prostě jsem vyběhla bosa a bylo mi tak dobře.“

„To chápu.“ usměje se Alex. „Ale přece jen bychom se po snídani měli ještě zastavit u tebe. Aby sis mohla vyzkoušet nové boty, musíš mít čisté nohy.“

„U mě…“ zní to zvláštně.

„Neboj, brzy ti najdeme i lepší bydlení.“

Je to čím dál podivnější.

Po snídani mě Alex odvádí za bistro. Je tam garáž a v něm celkem pěkné auto. Nevím, proč jsem čekala nějakou polorezavou rachotinu, ze které budou po cestě odpadávat šrouby. I interiér je hezky čistý. Je vidět, že se o auto Alex stará. Než vyrazíme do města, musím si ještě umýt nohy a dát si čisté ponožky a tenisky. Vypadá to trochu zvláštně, v kombinaci se sukní, ale momentálně nemám na výběr. Tady mě nikdo hodnotit nebude, ale co ve městě?

Alex nastartuje a vydáváme se na cestu.

„Je to daleko?“ ptám se.

„Kdepak, za půl hodiny jsme tam.“

Projíždíme částí vesnice, kterou ještě neznám. Kromě domů jsou tu malé sady. Alex mi vypráví, že se tu pěstují jablka, hrušky, švestky a meruňky. Když mineme sady, vidím několik menších domů. U každého domu je malá zahrádka a dokonce tam pobíhají slepice a…

„Co to je?“ ukážu na podivného mohutného ptáka s černým peřím.

„To je krocan.“ odpovídá Alex pobaveně.

Cítím se hloupě. Ale nikdy jsem nemusela řešit, kde se bere jaké maso, ovoce nebo zelenina a jak to vlastně vypadá, než se to dostane ke mně na talíř.

Jedeme dál a když jsme vyjeli ze vsi, měli jsme po pravé straně pole s hrachem a po levé s kukuřicí. Pak už byla jen louka a o deset minut později jsme projížděli kolem několika větších budov.

„Brzy budeme ve městě. Tady žije jen pár lidí. Tamhle je pekařství, a tam se šije oblečení.“ Alex mi vše ukazuje. „Pro případ, že bys měla zájem o kapku alkoholu, tam, v té budově na rohu, si můžeš něco obstarat.“

„Tady někdo pije i alkohol?“

„Jasně, já si taky dám občas pivo.“

„Kolik ti je?“ ptám se, protože je mi jasné, že Alex není plnoletý.

„Šestnáct.“

„Šestnáct? A to už piješ pivo?“ podivím se.

„Nejsem žádný alkoholik. A pokud zvládnu řídit auto a vařit jídlo pro polovinu lidí ze vsi, můžu si dát občas i pivo, ne?“

„Jasně, jen… dřív se to nesmělo. Alkohol byl povolený až od osmnácti.“

„No jasně a ty jsi to určitě vždycky dodržovala, že?“

Musím se jen usmát, protože Alex trefil hřebíček na hlavičku. Jasně, že jsem pila už od patnácti. A hodně.

Pár minut jedeme mlčky a já si všímám, jak se okolí mění. Kolem nás je čím dál více budov. Některé jsou velké a vysoké, jako tomu bývalo dřív, ale mezi nimi jsou i menší bytové domy a malé obchůdky nebo jiné podniky. Občas kolem nás projede auto, občas někdo na kole nebo koloběžce. Po ulicích chodí lidé, ale všichni jdou v klidu. Žádný křik s telefonem u ucha. Nikdo si neutírá své drahé boty do kapesníku, aby se zbavil psího exkrementu nebo zvratků od nějakého opilce. Nikdo nehopsá na okraji chodníku ve snaze přivolat taxi.

Alex přijede na malé parkoviště a zastaví. Vystoupí a jako správný gentleman mi běží otevřít, abych mohla vystoupit.

„Tak, jakou máš představu? Půjdeme se nejdřív projít po městě nebo si chceš sehnat, co potřebuješ?“

„Mohli bychom se projít?“

„Dobře, jen pojď.“

Procházíme s Alexem městem. Ukazuje mi, kde je nemocnice, kostel, obchod s botami i oblečením a dokonce kino. Tamhle je lékárna a tam naproti restaurace. Nedokážu vyjít z údivu. Jsem tu v naprosto fungujícím městě. Jen je mnohem tišší a čistší. Dívám se kolem sebe a najednou se začnu třást a na čele mi vyrazí studená pot. Je mi špatně. Je mi špatně, protože mi došlo, kde jsem. Jsem v Akattridu a právě stojím čelem k budově, kde kdysi býval hotel, do kterého jsem si vodila milence. Ta budova je jiná, pozměněná. Je evidentní, že velká část byla zbourána a lidé ji později zase dostavěli,. Měla i jinou fasádu. Dřív před ní byl jen betonový chodník a u vchodu byl z každé strany velký květináč s nějakým do krychle střiženým keřem. Teď tam květináče nejsou. O kus dál jsou opravdové keře a květiny. Keře rostou tak, jak jim bylo dáno přírodou a je tu vysazeno několik malých stromků. Působí to celé útulněji, ale v mojí hlavě mi probleskují obrázky toho, jak odporným způsobem jsem kdysi podváděla svého muže.

„Hej, co je s tebou.“ Alex mě opatrně bere za rameno.

„Tohle je Akattrida.“

„No, byla. Už tomu tady nikdo tak neříká.“

„Asi budu zvracet.“ zírám na tu pitomou budovu a cítím, jak se mi žluč dere do krku.

„Pojď honem, kousek odtud je park. Tam si odpočineš.“

Alex mě bere kolem ramen a odvádí pryč od toho místa. Když zajdeme za roh, hned je mi lépe. Před námi se rozprostírá nádherný park plný květin všech barev a stromů. Uprostřed toho všeho stojí velká fontána, kolem které jsou lavičky. Vidím tu několik skupinek lidí, kteří si sem přišli užít slunné dopoledne. Kolem nás projde mladý pár s kočárkem. Usmějí se na nás a pozdraví.

„Už je ti líp? Co se stalo?“ ptá se starostlivě Alex.

„Ano, omlouvám se já… Nějak mě vůbec nenapadlo, že bych se mohla objevit ve městě, ve kterém jsem dřív žila. V mých představách to bylo prostě jen město, ale teď to je Akattrida… Je to místo, ve kterém jsem byla zlá a odporná osoba, která dělala strašné věci. Nějak jsem… nějak jsem měla pocit, že to místo už není.“

Alex se na mě jen dívá. Zřejmě neví, co mi na to má říct a tak jen sklopí zrak a nervózně přešlápne.

„Promiň. Už je mi líp.“ snažím se prolomit jeho mlčení.

„Tak můžeme přejít přes park do jiné části města a podívat se ti po nějakém oblečení?“ navrhne Alex.

„Dobře.“

A tak se mlčky vydáme napříč parkem, až dojdeme k poměrně rušné ulici. Je tu mnohem více lidí. A jsou tu malé obchůdky, kavárny, další lékárna, dokonce i knihovna. Na konci ulice je trh se zeleninou, ovocem a sýry.

„Když bychom šli tamhle za roh a dali se ulicí dolů, došli bychom do tovární čtvrti. Jsou tam velké budovy a ve větším měřítku tam vyrábějí nábytek, domácí potřeby a příze na šití, pletení a tak. Na druhé straně města- blíž k naší vesnici, je podnik, kde se zpracovává mléko, které přivezeme. Nemají tam mléko jen od nás, ale i z okolních míst. Některé výrobky se odvezou zpět do vesnic, jiné se nechají na trhu a další se odváží pryč.“ vysvětluje Alex.

„Pořád nechápu, jak tohle všechno může fungovat bez peněz.“

„Asi si na to budeš muset prostě zvyknout. Pro mě je to přirozené. Byl jsem hodně malý, když systém ztroskotal a Vláda Nového Věku vzala kramle poté, co se pokusila podmanit Evropu.“

„Pokud dobře počítám, bylo ti osm. To není zase tak málo.“ podotknu.

„Ne ale…“ Alex se krátce odmlčí. „… od rodičů mě odloučili dřív. Ale to je jedno.“

Vidím na něm, že ho to stále trápí. Chtěla bych se ho zeptat na rodiče, ale s největší pravděpodobností jsou mrtví. Jinak by tu přece byli s ním, ne? A tak jen přikývnu.

Procházíme ulicí a Alex mě odvede do menšího krámku.

„Zdravíme!“ zvolá ve dveřích.

U pultu stojí mladá slečna a čte knihu. Když vstoupíme, vzhlédne a pozdraví nás.

„Dobrý den. Co pro vás můžu udělat?“

„Potřebujeme tady pro mou kamarádku nějaké boty a oblečení.“

„Tak jen pojďte, podíváme se, co tu máme.“ kývne na mě slečna.

„Já si teď půjdu zařídit pár věcí. Musím něco rozvést, něco vyzvednout a tak. Můžu tě tu nechat?“

„Ale já, já to tu neznám.“ vykoktám ze sebe.

„Neboj. V klidu si vyber nějaké oblečení a pak běž k té kavárně u knihovny. Tam se sejdeme, ano?“

„Dobře.“ bože, to je tak šílené. Panikařím, protože nemám peníze a přitom vím, že je nepotřebuji. Jak to bude probíhat?

Stydlivě se otočím k té mladé ženě a nervózně se zavrtím.

„Jsem Reneé.“ podává mi ruku. „Vypadáš nervózně. Jsi v pořádku?“

„Ale ano, jen jsem ve městě nebyla už hrozně dlouhou dobu.“

„Rozumím. Co přesně potřebuješ?“

„No, asi vše. I ponožky, prádlo. Nějaké oblečení. A boty.“

„Prostě potřebuješ nový šatník.“ usměje se Reneé.

„Tak nějak.“

„Tak tedy začneme prádlem.“

Reneé mě odvede k malé uličce. Prádlo je jednoduché, ale hezké. Vyberu si patery kalhotky, patery ponožky a tři podprsenky. Pak jdeme do jiné uličky a tam si najdu lehké letní kalhoty, halenku i sportovní tričko a dokonce i šaty.

„Tak, ještě boty.“ Reneé mě odvádí někam dozadu. „Momentálně nemám moc velký výběr. Další by měli přijít snad za týden. Líbí se ti tu něco?“

Dívám se na boty a zrak mi padne na jednoduché krémové baleríny. „Tyhle. Můžu si je zkusit?“

„Ovšem.“ Reneé mi boty podá.

Padnou mi.

„Ještě nějaké sandále? Pantoflíčky? Něco na léto?“ ptám se.

„To teď bohužel nemám. Ale můžeš zkusit jiný obchod nebo přijít za týden.“

„Dobře, díky.“

„Fajn, takže je to všechno?“

„Ano.“ a je to tu, zase ta nervozita. Nemám peníze! Jak mám teď odejít? Ale Reneé už si mého rozpoložení nevšímá. V klidu mi ukládá věci do plátěné tašky a pak mi ji podává.

Jen tak?

„Ještě něco?“ Reneé mi podává tašku a ve tváři má nechápavý výraz. Určitě si myslí, že jsem blázen.

„Ne, děkuji.“ beru si tašku a mizím ve dveřích. Ještě zaslechnu, jak mi Reneé přeje hezký den.

Vyjdu na ulici a pořád čekám na to, až někdo zařičí, že jsem zlodějka, ale nic se neděje. Lidé si dál žijí své vlastní životy a můj podivný nákup nikdo neřeší.

Tohle je tak podivný svět!

Držím tašku s oblečením na hrudi a srdce mi buší. Uvědomuji si, že tohle není krádež, ale zcela běžná věc. Snažím se uklidnit, uvolním se a vykročím ulicí k nedaleké kavárně, o které mluvil Alex.

Je vedle knihovny. Páni, kdy jsem si naposledy četla knihu? Vzpomínám, že kdysi jsem velmi ráda četla, ale když jsem začala stoupat po kariérním žebříčku, přestala jsem číst. Měla jsem pak úplně jiné zájmy- nákupy, fitness, nevěru a pomluvy. Ale teď mám vážně chuť si přečíst knihu. Chci tam hned jít, ale co Alex?

No dobrá, dám si kávu a do knihovny se podívám později. Můj žaludek zamručí a mně dojde, že už je téměř doba oběda. Jestlipak tu mají i něco k jídlu? Vejdu do kavárny. U pultu nikdo není, ale od u jednoho stolu sedí několik starších dam s čajem a koláčky. Jedna z nich se zvedá a jde k pultu.

„Tak, co si dáš, drahá?“

Všichni si tu tykají a všechny starší dámy používají termín drahá?

„Dala bych si capuccino.“

„Je mi líto, ale mám tu jen překapávanou kávu, mléko a cukr.“

„No dobře. Dám si kávu s mlékem.“

„Posaď se, drahá, hned to bude.“

Rozhlédnu se po podniku a do oka mi padne malý stolek v rohu, se dvěma křesílky. Jdu se tam posadit a o pár vteřin později už přede mnou stojí hrnek s kávou.

„Už jsi něco obědvala?“ podívá se na mě ta žena starostlivě.

„Ještě ne.“

„To jsem si myslela. Co takhle topinku? Mám tu výborný borůvkový džem.“

„To zní dobře. Díky.“

Paní odejde, aby mi připravila jídlo a já pořád nedokážu pochopit, kde jsem se to ocitla. Mám u sebe tašku s nový oblečením a sedím v kavárně. Jenže nemám peníze a nikomu to nevadí.

O chvíli později dostanu tousty a k nim máslo, džem a med. Pustím se do jídla. Je to opravdu dobré, už jsem měla vážně hlad. Když dojím, konečně se objeví Alex.

„No sláva, už jsem měla strach, že mě tu necháš samotnou.“

„Promiň, trochu jsem se zapovídal.“

„Co si dáš, drahoušku?“ zeptá se starší paní Alexe.

„Asi to samé, co moje kamarádka. Díky.“

„Už se to nese.“

Starší paní se odebere k přípravě topinek a kávy a já povím Alexovy o knihovně.

„Chtěla bych tam jít, dlouho jsem nic nečetla.“

„Jasně, není problém. Třeba si taky něco půjčím.“ souhlasí Alex.

Když Alex obědvá, vyprávím mu o svých pocitech. Jsem toho tak plná, potřebuji se s někým podělit a Alex trpělivě naslouchá a říká mi, že to bude lepší a zvyknu si.

Knihovna je překvapivě velká a je v ní spousta lidí. Někteří procházejí mezi uličkami a hledají, co by se jim líbilo a jiní sedí pohodlně v křeslech a čtou. Ale co mě šokuje nejvíc, jsou stoly s počítači. Některé počítače jsou obsazené, takže je jasné, že počítače fungují.

„Páni, počítač! Můžu?“ zeptám se Alexe.

„Jistě, mé povolení na to nepotřebuješ.“

Rychle si vyberu prázdný stůl a sedám si před monitor. Vím přesně, co chci. Potřebuji zjistit, jestli můj muž žije. Jenže…

„Kde je ikona internetu?“ ptám se zmateně.

„Tady není internet. Tyhle počítače jsou jen na psaní, hraní a sledování filmů.“

„Uff…“ položím si prsty na spánky a masíruji. „...to je moc informací najednou.“

„Problém?“

„Jsem v šoku z toho, že tu vidím počítače. Jenže to nejdůležitější tu není. Zato tu je něco, o čem jsem si z nějakého důvodu myslela, že v tomhle světě neexistuje.“

„V tomhle světě…. To zní zvláštně.“

„Promiň.“

„Proč potřebuješ internet?“

„Chtěla bych vědět, jestli můj muž žije. Tedy bývalý muž.“

„Tady internet není. Je jen na určitých místech, protože lidí, co by prováděli údržbu velké sítě, není dost. Internet se udržuje jen pro komunikaci s Kanadou a zbytkem Ameriky.“

„No jasně.“ řeknu zklamaně.

„Ale jestli tvůj muž žije, můžeme to zjistit.“

„Jak?“

„Prostě najdu někoho, kdo to tu má na starost a vysvětlím mu situaci. Ty počítače musí někdo udržovat. A ten někdo musí mít přece kontakty k někomu, kdo má internet. V dnešní době sice na internetu nikoho nenajdeš, ale můžeš najít informace z doby, než Vláda Nového Věku padla. Od toho se můžeme odpíchnout, najít nějakou fotku, vytisknout a tak.“

„Páni, to zní složitě. Dřív bych si prostě zaplatila soukromé očko a měla bych vystaráno.“

„A není to takhle zajímavější?“

Musím se usmát. Alex má pravdu. A tak si každý vybereme několik knih a jdeme k pultu. U pultu nikdo není, za to za pultem je pohodlný gauč a na něm líbající se dvojice.

„Ehm, neradi rušíme.“ řekne Alex.

„Tak nerušte.“ řekne dívka a pokračuje v líbání svého chlapce.

Ten ovšem své milé jemně stáhne ruce ze svého těla a pohladí ji po tváři.

„Tak co potřebujete?“

„Půjčujeme si knihy.“ povím mu.

„A to je vše? Tak si je půjčte. Proto jste mě nemuseli vyrušovat.“

„To není všechno!“ křiknu na něj. „Někoho hledáme.“

„A co já s tím?“

„Můžeš nám pomoct?“ zkouší to Alex.

„No jasně. Povídejte.“

Páni, to bylo ale snadné.

„Tady to je Miranda. Hledá svého manžela.“

„A dál? To je dost málo informací.“

Přebírám iniciativu. „Jmenuje se Dominik Leov, byl učitelem na střední škole a teď by mu mělo být 61 let. Napsal i pár knih, ale spíš to byly studijní příručky. Je poměrně vysoký, hnědé vlasy… No ty už teď asi mít nebude.“

„Jasně, napíšu si to.“

„Díky, tady je můj telefon.“ Alex rychle napíše číslo na kus papíru z bločku, který leží na stole a podává ho chlapci.

„Rozhodím sítě a kdyby něco, ozvu se.“

„Děkuji.“ řeknu upřímně. „A co ty knihy, kdy se mají vrátit?“

„Co je to za otázku? Snad až je přečtete ne? Ještě něco?“

„Ne, díky. Vrať se k přítelkyni.“ rozloučí se Alex.

Když opouštíme knihovnu, jsem nejen plná naděje, ale i otázek. Lidi se tu dívají na filmy, hrají hry na počítači, když si půjčujete knihy, nikdo vás nelegitimuje a Alex má telefon!

„Víš, co, ještě potřebuji pár věcí, ale vážně moc bych si dala panáka.“ řeknu Alexovy.

„Vaše přání je mi rozkazem, madam.“

„A neříkej mi madam. Mohl bys onemocnět.“

„Vážně? A co by mi bylo?“

„Mohl by sis zlomit nos o knihu.“

Společně se zasmějeme a jdeme uložit knihy a oblečení do auta. Pak se vydáme do krámku s kosmetikou. Spousta výrobků je přírodních, ale dají se tu najít i známé značky. Alex mi vysvětluje, že přírodní věci jsou většinou ty, co se vyrábí v blízkosti města. Zbytek se dováží. Vyberu si deodorant, mýdlo a dokonce i toaletní vodu. Pak ještě krém na obličej, krém na ruce a tělový olej.

„Vážně?“ vezmu do ruky XXL balení kondomů a ukážu je Alexovy.

„No co, myslíš, že v tomhle světě lidi nesouloží?“ říká Alex a bere mi balík z ruky. „Tyhle si beru.“

Místo odpovědi jen významně pozvednu obočí a přikývnu.

„Moc se neškleb, mám přítelkyni.“

„Vážně?“

„Ano, občas mi pomáhá v bistru, když není ve škole. Chtěla bys ji poznat?“

„To bych moc ráda.“

Odejdeme z obchodu s kosmetikou a jdeme do drogerie. Alex potřebuje něco do bistra na úklid. Nakonec skončíme v obchodě s lihovinami. Má nervozita z toho, že nemám peníze byla rázem ta tam a hned jsem si bez ostychu vzala lahev ginu, vodky a vína.

„Páni, bude pařba?“ zasměje se Alex.

„A víš co? Proč by ne? Pozveme tvou slečnu, Valerii, Danielu, Andreu a ty lidi co balí mléko….“

„Máme toho málo.“ Odpoví Alex a přidá další lahve s alkoholem. „Fajn Mirando. Čeká nás náročný večer! Je čas vyrazit domů!“