Cesta do středu duše

Po příjezdu z města hned informuji Danielu o plánech na dnešní večer. Ona nadšeně souhlasí a jde vše říct Valerii a Andree. Kolem osmé se všichni scházíme u Alexe v bistru a já se mohu seznámit s novými lidmi, včetně Alexovy přítelkyně Batrice. Máme k dispozici alkohol, limonádu i vodu a na stolech leží občerstvení, nad kterým bych svého času ohrnula nos. Byla jsem zvyklá na kaviár, chřest v parmské šunce, lososové košíčky a salát z rukoly s ořechy, medem a fíky. Tady bylo zcela jiné pohoštění. Měli jsme tu nakrájený chléb, zeleninu, sýry, šunku a…

„Co je tohle?“ ukazuji na nakrájené maso nalevo ode mě.

„To je uzené koleno.“

„Čí koleno?“ zeptám se zděšeně, načež se má společnost rozesměje.

„Vepřové koleno.“ odpoví mi pobaveně Valerie.

„Chováte tu někde i vepře?“

„Tady ne, tedy ne ve velkém. Pár lidí tu prase má, ale ve větším se chovají asi dvacet kilometrů odsud.“ vysvětluje Daniela.

„Aha.“ dívám se na to maso a přemýšlím, jestli to ochutnat.“

„Jen si dej.“ Beatrice zvedne talíř a strčí mi ho pod nos.

„Díky.“

Beru kousek do ruky a přičichnu. „Zajímavá vůně.“ pak se zakousnu. „Doprdele, to je ale dobrota!“ ihned si uvědomím, co jsem řekla a začnu se omlouvat.

„Beru to jako tu nejlepší pochvalu.“ ozve se Tom.

Tom pracuje s Andreou, stáčí mléko do sklenic a posílají ho na další zpracování. Už vím, že Tom má malou dodávku, ve které mléko odváží do města. A kromě dalšího má i udírnu.

Uzené maso je opravdu chutné a tak bez ostychu beru další kousek. „Skvělé, naprosto skvělé!“ mlaskám si. „Kam se na tohle hrabe humrový koláč.“

„Ty jsi byla hodně bohatá, viď?“ zeptá se mě Andrea.

„Ano, měla jsem hodně peněz. “ přitakám.

„Jak moc?“

„Je to důležité?“ ptám se ostražitě. Nevím, jestli je vhodné mluvit o mém postavení.

„Jen jsem zvědavá. Měla jsi služku?“

„No ehm… Ano, měla jsem hospodyni.“ odpovím a zamlčím, že jsem měla ještě dvě služky

„Páni!“ vydechne Andrea. „To jsi musela být v balíku! Co jsi dělala?“

„Miranda pracovala v bance. Na vysoké pozici.“ převezme konverzaci Daniela.

„Ale v bance se přece nedalo tolik vydělat ne?“ pokračuje Andrea v otázkách.

Začíná mi to být dost nepříjemné. Nechci mluvit o tom, jak jsem ve skutečnosti přišla k bohatství a co skutečně stálo za mým kariérním růstem.

„Miranda vymyslela několik produktů.“ ozve se hlas z druhé strany stolu. Sedí tam Kristián, který taky pracuje s Andreou a Tomem. Kristián už je mnohem straší, než ostatní. Už mu šediví vlasy a kolem modrých pichlavých očí má vějířky jemných vrásek. Je poměrně vysoký, štíhlý a působí přísným dojmem. Je evidentní, že on z mé přítomnosti není nadšený. Přemýšlím, proč sem přišel, když mě evidentně nemá rád.

„Krisi, myslím, že už máš dost.“ brzdí ho Andrea.

„Já vím nejlíp, kdy mám dost.“ procedí mezi zuby Kristián. „Tahle ženská vymyslela Saved úvěr! To vám nevadí?“

„A dost.“ tentokrát se zvedá Valerie. „To, co Miranda dělala v minulosti už je pryč. Dostala novou šanci, tak to respektuj. A teď jdi spát.“ Valerie se zvedá, bere Kristiána za ramena a odvádí ho pryč. Je zvláštní, jakou autoritu Valerie má. Kristián zkrotl a se sklopenou hlavou opouští v doprovodu Valerie naši společnost.

„Omluv ho. On... měl to těžké.“ říká mi Andrea.

„To je v pořádku. Má pravdu.“ podotknu a má dobrá nálada je ta tam.

„Jak to, že tě zná?“ ptá se Alex.

„Byla jsem dost známá. Mohl mě vidět v televizi i v novinách.“

„Co jsi vymyslela za produkty?“

„Nechci o tom mluvit.“

„Ale no tak, tady tě nikdo soudit nebude.“ vyzvídá Alex.

„No, myslím, že Kris by nesouhlasil.“

„Neřeš ho, je trochu zahořklý. Co jsi vymyslela?“

Vymyslela jsem produkty, které vypadaly jako výhodný úvěr, ale ve skutečnosti to byly dobře časované pasti, které dělaly bohaté ještě bohatšími a chudé dostaly na samé dno.

„Není to teď už jedno?“ řeknu nakonec. „Nejsem za to na sebe hrdá.“

„Má pravdu Alexi, nech ji být.“ říká Valerie, která se k nám vrací zpět. „Tak, Mirando, jak se ti líbil den ve městě?“

Byla jsem Val vděčná za to, že změnila téma. Opravdu jsem nechtěla propírat svou minulost a přiznávat se k tomu, že mou prací bylo využívat nevědomosti lidí a ždímat je až do poslední nitky. Teď jsem v novém světě a můžu začít od začátku. Bez ubližování a intrik.

Večer se nakonec povedl a na naštvaného Kristiána už si pak nikdo nevzpomněl. Snad to bylo opravdu jen velkým množstvím alkoholu. Přemýšlím, proč mu tolik ležím v žaludku. Nejsem ve vesnici jediná, která dřív patřila k lidem vyšší společnosti.

Ráno jsem si zašla do bistra na pozdní snídani. Dala jsem si chleba a vejce. Musela jsem se pousmát. Dřív jsem si pečivo striktně zakazovala a tady se každý den cpu výborným chlebem. Po snídani vyrazím za Valerií, protože jsme se večer domluvily, že si vyzkouším novou práci. Vůbec jsem nevěděla, co mě čeká a tak to byl celkem šok.

„Dnes se půjdeme podívat na děti.“ oznamuje mi Val.

„Cože?“

„Ukážu ti, jak tady funguje škola.“

Bože, to zní tak děsivě. Nemám ráda děti. Jen ječí, jsou zlomyslné a každý se jim musí podřídit. Vzpomínám, jak jednou má známá trávila celé hodiny brouzdáním na internetu, než se jí podařilo najít úplně stejný fialový hrneček, který její dcera ten den rozbila. Její dcera z rozbitého hrnku dostala hysterický záchvat. Praštila sebou o zem a křičela a pak začala svou mámu vztekle kousat. Měla jsem sto chutí jí plácnout na zadek, ale to bylo nepřípustné. Děti se takto trestat nesměly. A tak jsem jen s opovržením sledovala, jak moje známá prosí dítě, aby se uklidnilo a slibuje hory i doly.

„Proč se tváříš tak zděšeně?“ Val zachytila můj výraz naprosté paniky.

„Nemám děti ráda.“

„Proboha, proč?“

„Nechci to říkat.“

„Neboj se, jsou to jen děti, nekoušou.“

Jen jsem se uchechtla, protože v hlavě jsem živě viděla toho malého satánka s rozbitým hrnkem, co kouše do nohou a rukou svoji vlastní mámu.

Vyrazily jsme směrem k východu. V té části vesnice jsem ještě nebyla. Bylo tam několik domků a jedna větší budova u lesa.

„To je škola?“ ukazuji na budovu.

„Ano, ale myslím, že děti budou teď venku, když je tak pěkně.“

„Učí se venku?“ podivím se.

„Většinou. Někdy si výuka vyžaduje, aby děti byly venku. Děti se neučí jen číst, psát a počítat. Učíme je, jak vypadají které stromy, keře, květiny… Učíme je, jak pečovat o zahradu, jak rozeznat různé bylinky a jak je zpracovat. Je toho spoustu. Snažíme se dětem dát praktické vědomosti.“

„A co třeba historie? Umění? Zeměpis?“

„Dalo by se říct, že je to spíš dobrovolná výuka. Děti mají k dispozici různé knihy a když někoho něco zaujme, můžeme o tom pak učit každého, kdo projeví zájem.“

„To je… nepochopitelné. Dřív se muselo jet striktně podle tabulek.“

„Vím, drahoušku. Vzpomínám si na to.“

Mezitím jsme obešly budovu školy. Opravdu, děti byly venku. A k mému překvapení všechny seděly v kroužku na trávě a bedlivě poslouchali muže uprostřed. Když jsme přišly blíž, zaslechla jsem, že mluví o ptácích, kteří žijí v lese. Měl u sebe i několik obrázků, které dětem ukazoval. Vysvětloval, jak který pták vypadá a napodoboval zvuky, které ptáci dělají. Děti se chvílemi chichotaly a když mělo některé otázku, poslušně zvedlo ruku.

„To je neuvěřitelné.“ vydechnu v úžasu.

„Co přesně, drahá?“

„Ten klid, ta uspořádanost… nepamatuji si takové děti. Když se řekne dítě, představím si křik, vztek a dupání.“

„Nebyly všechny děti takové, ale bylo jich spousta. Bylo to dobou. Rodiče museli hodně pracovat a dětem se zacpávala ústa penězi a elektronikou. Ale mobil není máma a ty děti na sebe prostě jen chtěly upozornit. Tady je to jiné. Máme na děti čas, takže děti nemají potřebu vyvádět, aby na sebe upozornily.“ vysvětluje Valerie.

„To je neuvěřitelné. Naprosto neuvěřitelné! Kde jsou rodiče?“

„Pan učitel, Mikel, je táta dvou dětí ze skupiny, kterou vidíš. Jeho žena také pracuje s dětmi. A rodiče ostatních jsou blízko. Buď pracují v lese nebo u sebe na zahradě. Nebo jsou doma, vaří nebo se věnují jiné činnosti.“

Mikel zřejmě ukončuje výuku, protože děti vyskočí na nohy a běží na nedaleké hřiště.

„Dobrý den, Valerie. Jak se máte?“

„Děkuji, Mikeli. Je mi dobře, na mé zahrádce už se začínají červenat rajčata a papriky už také rostou. Snad jich bude dostatek, abych mohla i něco zavařit.“

„To by bylo skvělé,“ přitakává Mikel, „mé děti milují lečo od vás.“

„Lečo?“ zeptám se přitrouble.

„Ach, promiň, Mirando. Mikeli, toto je Miranda, přišla se podívat na školu.“ představuje nás Val.

„Velmi mě těší, Mirando. Rád si vás vezmu pod svá křídla.“

„Děkuji, velice si toho cením. Jen nerozumím, jak bych vám tu mohla být užitečná. Neumím pracovat s dětmi.“

„To je v pořádku. Nejste tu, abyste byla učitelkou.“

„A k čemu tu tedy jsem?“

„Aby ses učila, drahá.“ řekne klidně Valerie.

„Cože?!“ vyhrknu nevěřícně. „Mám se učit jako malé dítě?“

„Ano, drahá. Tento svět je jiný než ten, který znáš. Ano, fungujeme. Máme obchody, továrny, různé podniky, to je fakt. Ale tady na vesnici musíš vědět, jak se starat o zvířata, jak pěstovat ovoce a zeleninu, jak vše zpracovat.“

„Je to trochu zvláštní. Říkala jsi, že se tu člověk nemusí bát, že by skončil na ulici nebo hladový.“ oponuji.

„Ano, to je pravda, ale jen za podmínky, že každý bude nějakým způsobem fungovat. Rozuměj, vždy se najde někdo, kdo ti dodá maso, dřevo, teplé deky, oblečení…. Ale ne v případě, že budeš mít ruce vzad. Žijeme tu v poklidu a pomáháme si, ale všichni musí nějakým způsobem pracovat. A mě napadlo, že ve škole bys mohla přijít na to, co by tě bavilo.“

Cítím se trochu zahanbeně. Mám už poměrně vysoký věk a teď se mám učit s dětmi. „To se mám opravdu učit s těmi malými dětičkami? Nejsou tu starší ročníky?“

„Ano. Třídy jsou rozděleny na tři skupiny.“ vysvětluje Mikel. „Ty nejmladší děti se učí to nejzákladnější. Učíme je číst, psát, počítat. Dále je učíme poznávat přírodu a ještě tu máme kreativní práce. Děti se učí nejen malovat, ale například tkát, šít, háčkovat. Ve druhé skupině je základní učivo o něco náročnější a dále se více věnujeme zpracování bylinek, ovoce a zeleniny. A začínáme zkoušet různé práce tady v okolí. Děti si mohou vyzkoušet pečení chleba, péči o zahradu nebo uklízí nasekané dřevo. A skupina nejstarších dětí už zkouší práci v různých továrnách, starají se o zvířata se vším všudy, jezdí na zkušenou do města, poznávají techniku potřebnou k práci- například se učí řídit auto nebo traktor.“

„A já mám být teď jako dítě…“

„Víš co, Mirando? Co k tomu přistupovat jinak?“

„Jak?“

„Nebudeš tu jako žákyně, ale jako asistentka, která sleduje výuku.“ navrhne Mikel.

„Ale jako asistentka bych měla mít nějaké povinnosti.“

„Samozřejmě. Budeš dohlížet na děti, když budou na hřišti, občas mi pomůžeš přinést nějaké pomůcky a pomůžeš s obědy a svačinami.“

„No, dobře, to by asi šlo.“ řeknu nakonec, ale stejně se cítím trochu hloupě.

„Tak je čas pokračovat ve výuce. Mirando, přidej se k nám.“ na to Mikel několikrát rázně zatleská a zavolá na děti, aby se vrátili zpět.

Děti ihned zanechají her a běží zpět.

„Děti, toto je naše nová kamarádka, jmenuje se Miranda a bude tu teď často s námi. Miranda je zvláštní člověk, protože prospala dlouhých dvacet let a tento svět je pro ni nový.“ představuje mě Mikel.

Polovina dětí zvedne ruku.

„Ano Bell?“ Mikel ukáže na malou holčičku a dá jí prostor, aby se vyjádřila.

„Byl hezký ten princ?“

„Prosím?“ ptám se nechápavě.

„Ten princ, co tě políbil. Byl hezký?“

„A proč si myslíš, že mě políbil princ?“

„Protože jsi jako ta princezna, co se píchla do prstu. Dlouho spala a pak přišel princ, políbil ji a ona se probudila.“

To mě podrž, ta holčička je tak roztomilá! „Víš, mě žádný princ nepolíbil. Probudila jsem se sama.“

„Jak ses mohla probudit sama? Přece někdo musel zlomit kletbu!“

„No víš…“ horečně přemýšlím, abych tu dívenku nezklamala, „… já už byla z nekonečného čekání na prince unavená, a tak jsem se rozhodla, že kletbu zlomím sama a probudila jsem se.“

„No, Růženka měla tedy větší trpělivost. Ta vydržela spát sto let a ty jen dvacet.“

„Probudila jsem se, protože jsem slyšela ptáčky na okně, jak si o tobě povídají a přála jsem si tě poznat.“

Bell se začervenala a z jejího výrazu tváře bylo zřejmé, že ji má odpověď potěšila. Nikdy by mě nenapadlo, že budu takhle příjemně konverzovat s dítětem!

Dopoledne s dětmi bylo překvapivě příjemné. Ty děti byly tak jiné! Byly zvyklé, že když přijde čas, běží do kuchyně a společně připravují jídlo. Starší děti krájeli chléb a zeleninu s ovocem, mladší děti mazali chléb tvarohem a obkládaly šunkou a sýrem. Když výuka skončila, děti běžely domů na oběd a byly tak neskutečně milé. Ty děti zářily úžasnou energií, kterou jsem ve svém světě nezažila. Opravdu jsem si z toho dne odnášela jen ty nejlepší pocity.

„Jsem moc rád, že se ti dnešní den líbil a doufám, že za námi budeš teď chodit každý den.“ řekne mi Mikel, když už jsou všechny děti pryč.

„Musím se přiznat, že jsem to nečekala, ale opravdu jsem si den užila. Bylo to velice příjemné.“

„Jsem moc rád.“

„Jen bych měla ještě jednu otázku.“

„Ptej se, rád ti vše vysvětlím.“

„Co je to lečo?“