Cesta do středu duše

Nikdy by mě nenapadlo, že řeknu něco takového, ale práce s dětmi je úžasná! Jsem ve škole, abych se sama naučila existovat v tomto zvláštním světě, ale hodně při tom komunikuji s dětmi. Jsou zvídavé, jsou bezprostřední a jsou milé. I se staršími dětmi si skvěle rozumím. Jsou tak vyspělí, rozumní a pracovití! Začínám se tady cítit jako doma. Dokonce jsem dostala i malý domek k užívání, abych se mohla odstěhovat ze svého pokoje v nemocnici. Dřív by to pro mě byla chatrč vhodná tak akorát k demolici, ale teď stojím ve své malé kuchyňce, v ruce třímám hrnek kávy a cítím se jako doma. Ano, opravdu. Tohle je můj domov. Ten malý domeček s malou kuchyňkou, útulným obývacím pokojem a hezkou ložnicí. Mám tu koupelnu s malou vanou a před domem je zahrádka. Letos už bylo pozdě na to, abych na ní zkusila něco vypěstovat, ale už si tu vše připravuji k tomu, abych na jaře mohla začít s pěstováním.

Dřív jsem měla vše naleštěné, dokonale uklizené, nikde nebylo smítko a když bylo, hned jsem některé ze zaměstnankyň dala za vyučenou. A má šatna plná oblečení, drahých bot a kabelek byla velká jako sám tento dům. A přesto, teď jsem teprve dokonale šťastná. Tohle je moje. Je to moje! Ale ne v tom smyslu, že bych za to utratila balík peněz jen proto, abych všem ukázala, jak strašlivě jsem bohatá a mocná. Tohle je moje, protože si to sama zvelebuji, sama to uklízím, sama se o vše starám. A dělám to s láskou, kterou jsem léta necítila. Už konečně chápu, proč lidé nechtějí zpět ten systém, který byl, než přišla Vláda Nového Věku. Až teď jsme opravdu svobodní. Je to tak krásné!

Ze zamyšlení mě vytrhlo zaklepání na dveře.

„Je otevřeno!“ zavolám z kuchyně a pomalu jdu ke dveřím.

„Mirando! Našli ho!“ Daniela byla udýchaná, zjevně utíkala, aby mi zprávu předala co nejrychleji.

„Dominika?!“ hned mi bylo jasné, o čem je řeč.

„Ano! Našli ho!“ Daniela přikyvuje. „Fakt ho našli! Je pořád ve městě!“

„Sedni si. Kávu?“

„Ano, díky.“

Naplním pro Danielu hrnek kávou a přidám dva cukry a trochu mléka, přesně tak to má ráda. „Tak honem, povídej. Už jsem ani nedoufala, je to už pár měsíců.“

„Takže. Dominik žije a je v pořádku. Má se dobře, dokonce moc dobře. Představ si, že pořád učí.“

„Proč mě to jen nepřekvapuje? Co učí?“

„Učí děti matematiku pro pokročilé obory.“

„Co to je?“

„No, učí lidi používat matematiku k řemeslu. Třeba když se někdo chce věnovat malbě pokojů či fasád, tak on toho člověka naučí, jak si spočítat plochu, spotřebu barvy a tak.“

„Aha, rozumím. Dřív… dřív učil dějiny umění.“ na vteřinu se ztratím ve svých vzpomínkách.

„To taky dělá.“ přitaká Daniela.

„Copak tohle je dnes k něčemu?“

„Jsou lidé, které to zajímá, baví je to. A díky Dominikovy si mohou rozšířit obzory.“

„Chápu. A co dál?“

„Nechceš se ho zeptat sama?“

Na chvíli se mi zastaví srdce. „A to by šlo?“

„Jistě. Buď Alex nebo Mikel tě mohou odvézt do města.“

„Bože můj….“ jsem naprosto vyvedená z míry a nevím, co říct.

Dominik. Zase bychom se viděli. Jestlipak by byl rád? Nebo by na mě byl naštvaný? Ne, on by na mě naštvaný nebyl, on byl vždy hodný, chápavý a tolerantní člověk. Určitě by se ke mně choval mile. A žije s někým nebo je sám? Tolik otázek mi hýří hlavou.

„Mirando?“ vytrhne mě z myšlenek Daniela.

„E..?“

„Tak co, chceš jet? Můžeš hned.“

„Chci, ale nepojedu.“

„Cože? Proč?“

„Mikel s Rachel na mě čekají.“

„To nevadí, já jim to vysvětlím, vždyť tohle je naprosto výjimečná situace.“ odporuje mi Daniela.

„Ano, já vím. Ale nechci tam běžet s horkou hlavou. Chci si vše rozmyslet, než tam pojedu.“

„To chápu, to je rozumné.“

„Dnes půjdu do školy, odpoledne si nechám vše projít hlavou a až tu informaci jak se patří vstřebám, pojedu do města. Platí?“

„Platí!“

Ten den jsem byla ve škole roztěkaná a nemohla jsem se na nic soustředit. A tak jsem vysvětlila Mikelovy situaci a šla jsem si vyčistit hlavu k jezeru. Ve vzduchu už byl cítit podzim, ale i tak byla voda příjemně teplá. Lehla jsem si na záda a nechala jsem se jen tak unášet. Za pár minut už jsem byla klidná a uvolněná a rozhodla jsem se, že než vylezu ven, ještě si trochu zaplavu. Otočila jsem se na břicho a v tom jsem na břehu zahlédla Krise, jak se motá kolem mých věcí. Ihned jsem se pustila ke břehu. Všiml si mě a rychle mé oblečení popadl a odnášel ho pryč.

„Sakra Kristiáne polož to!“ křičím na něj z vody. „Ty tvoje útoky vůči mně už jsou za čarou.“

Kris se jen ušklíbne a běží s věcmi pryč.

Zmetek.

Vylezu z vody a mačkám si z vlasů vodu. „No tak, Kristiáne! Vím že jsi tady, vrať mi oblečení.“

„Madam si na koupání nechává prádélko?“

„Asi jsi doufal, že budu nahá. No, tak třeba příště. Teď mi dej ty věci.“

Kris zhluboka potáhne nosem a pak do mého oblečení plivne. „Užij si to, ty děvko.“ a hodí po mně oblečení.

„Hele, už vážně. Co tě na mně pořád tak žere?“ ptám se a jdu zpět k vodě, abych ze svého oblečení vyprala Kristiánovo pohrdání mou osobou.

„Byla jsi ta nejhnusnější osoba, co jsem znal.“

„Ano, máš pravdu. Byla. Byla jsem odporná a zlá ženská. Ale to už je pryč, snažím se tu žít nový život, tak proč mě sakra nenecháš?“

„Ty fakt nevíš, kdo jsem?“

„Ne, fakt nevím. Můžeš se mi připomenout?“

Ale Kristián neodpovídá. Celý zrudne ve tváři a vidím, jak ruce zatíná v pěsti. Čekám, že mi ještě něco řekne nebo že mi jednu vrazí, ale on se jen obrátí k odchodu a já slyším, jak na mě pod fousy nadává.

Obleču se do mokrého oblečení a snažím se namáhat svou paměť, jak to jen jde. Měla bych ho znát? Kruci, odkud?

Druhý den odpoledne vyrážím s Alexem do města. Oblékla jsem se do jednoduchých šatů s drobnými kvítky a kolem ramen jsem měla šátek, který by uháčkovaly dívky ze školy. Každá uháčkovala malý čtvereček a Rachel, Mikelova žena, pak vše sešila. Dojalo mě to až k slzám. Nejen to gesto, ale i to s jakou radostí mi děvčata hotový dárek předávala. Dělaly to vlastníma rukama a dělaly to proto, že mě měly rády. Kdyby mi Kristián plivl na tenhle šátek, asi bych ho praštila.

„Ty Alexi, co je ten Kristián zač?“ zeptám se cestou do města.

„Já ho moc neznám. Je po celkem podivín. Lidi ho moc rádi nemají. Proč se ptáš?“

„Pořád mi dělá naschvály a mě už to unavuje. Zrovna včera mi naplival na šaty.“

„Sakra. Vážně?“ nevěřícně pozvedne obočí Alex. „Tohle udělat mně, dám mu pěstí.“

„No, přiznám se, že už taky mám občas chuť mu jednu ubalit.“

„Jestli se neuklidní, bude se to muset vyřešit.“

„A jak?“ ptám se.

„Bude muset nejspíš opustit vesnici a odejít jinam.“

„To snad ne! Není to kruté?“

„Nebylo by to poprvé. Už se párkrát stalo, že tu byl konfliktní člověk a lidé z vesnice ho poslali pryč.“

„A on opravdu odešel? Jen tak?“

„Ano. Bylo to pro všechny lepší.“

„Neskutečné. Já bych se odtud nehnula.“

Alex se srdečně zasměje. „Takže už nemáš pocit, že jsme tu všichni otroci?“

„Ne. Moc se mi tento život líbí.“

Ve městě Alex zastavuje před povědomou budovou. Vystoupím z auta a prohlížím si tu stavbu a okolí. Můj prvotní pocit se potvrdil a musela jsem se rozesmát.

„Co je?“ ptá se nechápavě Alex.

„To je pořád ta samá škola,“ musím se pořád smát. „On celý život pracuje na stejném místě. To je celý Dominik!“

„Dobře. Šel bych si teď něco zařídit, nakoupit a tak. Sejdeme se za dvě hodiny v parku za školou, ano?“

„Jistě, díky.“

Několikrát se zhluboka nadechnu a jdu ke škole. Ta budova je trochu jiná a přesto úplně stejná. Vejdu tam, aniž by mě obtěžovala nějaká ochranka. Dokonce ani detektor kovu tu není. Vzpomínám, že v mém světě musely školy zajistit tvrdá bezpečnostní opatření, protože bylo stále častější, že nějaký studen pronesl do školy bodnou nebo střelnou zbraň a ohrožoval tím pak své spolužáky a učitele. Teď jsem naprosto svobodně vešla do budovy, prošla jsem chodbou až ke schodům a vystoupala do patra v naději, že Dominik bude stále v té samé třídě, jako dřív.

Nebyl. Třída byla prázdná, všechny učebny na patře byly prázdné. Zklamání mě malinko píchlo u srdce. Asi bylo hloupé si myslet, že to bude jako dřív. Že vejdu do učebny, zatímco Dominik bude přednášet houfu studentů a já si zatím sednu někam dozadu a počkám, až skončí výuka.

I přesto zklamání si sedám na své obvyklé místo. Všimnu si, že tu není prach, takže se tu určitě učí. Měla jsem přijít dřív, pomyslím si. Ale v tu chvíli mě něco napadne. Honem vstanu a běžím ke schodišti. Honem dolů a pak vlevo. Doběhnu až nakonec a snažím se uklidnit dech.

Knihovna.

Stojím před těmi dveřmi a zírám na ten nápis. Když se můj dech uklidní, vezmu za kliku a vstoupím. Školní knihovna není moc velká a tak hned ode dveří zaslechnu hlasy a vydám se za nimi.

„… tohle sice nepojednává o jeho životě, ale najdeš tam veškeré jeho vynálezy, všechny náčrty, skici a dokonce i poznámky k několika pokusům s jeho prototypy….“

Je to on, je to jeho hlas, poznávám ho. Zrychlím krok, je tady, v druhé uličce, vím to. A najednou jsem tam a vidím ho. Vidím svého muže.

„… podívej, tady ten nákres helikoptéry je geniální…“ ukazuje Dominik nějakému studentovi, když v tom jeho zrak spočine na mně.

Pár vteřin se na sebe mlčky díváme, jeho student obrací zrak na pár vteřin na mě, na pár vteřin na Dominika a pak zase na mě.

Dominik upustí knihu, kterou má v ruce. „Mirando…“

„Ano, jsem to já….“ hlesnu a oči se mi zaplaví slzami.

„Mirando…“ Dominik opakuje mé jméno a v naprostém šoku pomalu vykročí směrem ke mně.

Udělám krok k němu. Už i jemu stékají po tvářích slzy. Ještě pár kroků a jsme dostatečně blízko na to, abychom se mohli obejmout.

„Mirando… ty… ty…“ polyká slzy a hledí na mě s naprosto nevěřícím výrazem, „ty žiješ! Já… nenapadlo by mě, že tě ještě někdy uvidím.“

„Ano, žiju. A změnila jsem se. Strašně moc ti chci říct, že jsem se změnila…“

Stojíme tam v objetí a v slzách a v tom se Dominik otočí ke svému studentovy. „Promiň, Marku. Vezmi si zatím ty knihy, co jsem ti ukázal a zbytek dořešíme jindy.“

Marek sebere knihy ze země, rozloučí se s námi a vzápětí odchází pryč, zatímco já a Dominik několik minut stojíme v objetí a pláčeme. Když se naše emoce trochu uklidní, Dominik udělá krok vzad, ale stále mě drží za ruce. „Vypadáš tak krásně.“ řekne nakonec.

„Děkuji. I ty vypadáš výborně.“

Vyměníme si pár zdvořilostních frází a pak se odebere ven na kávu, abychom si mohli popovídat. Vyprávím Dominikovi, jak jsem se po dvaceti letech probudila a myslela jsem si, že jsem zešílela.

„Chápu, musel to být pro tebe šok, probudit se do světa bez vlády, byrokracie, peněz a luxusu.“ poznamená Dominik.

„Ano, ze začátku jsem si myslela, že tohle je naprosté otroctví. Teď už vím, že otrokem jsem byla dřív. Ale teď jsem konečně svobodná. Vzpomínám, co jsi mi řekl tehdy po rozvodu a musím ti říct, že teď teprve tvá slova chápu, protože až teď se cítím opravdu šťastná.“

„Jsem moc rád, Mirando.“ řekne mi upřímně a přátelsky mi stiskne ruku.

Mluvíme ještě dlouho, úplně jsem zapomněla na Alexe a na to, že jsem se s ním měla sejít. Dominik mi vypráví o svém životě. Nějakou dobu po rozvodu se znovu oženil a se ženou se mu podařilo mít dvě zdravé děti. Jaká vzácnost na poměry v těch dobách. Jeho žena bohužel zemřela, když byly dětičky ještě úplně malé. Měla rakovinu a nebylo dost peněz na léčbu. Viděla jsem na něm, že ji opravdu miloval, mluvil o ní s neskutečnou něhou a láskou, jakoby byla učiněný anděl. Zasloužil si dobrou ženu. Já ho jen dusila, podváděla a snižovala. On si zasloužil tu nejlepší ženu na světě a mně upřímně zamrzelo, že musela pro nemoc opustit jeho i děti.

„Je mi to líto.“ řeknu.

„To nic. Žili jsme spolu krátce, ale byla to nádherná doba.“ zasnil se Dominik. „Omlouvám se, nechci se tě dotknout.“

„V pořádku, jsem ráda, že jsi našel dobrou ženu a mrzí mě, že tě brzy opustila. Kéž bych mohla něco udělat. Ale… udělala bych to? Kdyby se nestalo tohle všechno?“ přemýšlím nahlas, zda bych Dominikově ženě pomohla, zda bych jim dala peníze na léčbu. Ovšem, že ne. Kdyby mě Dominik požádal o pomoc, vysmála bych se mu. Do krku mi stoupá žluč, je mi zle ze sebe samé.

„Mirando, není ti nic? Jsi úplně bledá.“

„Ale já jen… přemýšlím o tom, jaký jsem byla člověk. Byla jsem tak hnusná a zkažená. Proč jsem byla taková?“

„A proč nad tím teď hloubat? Je to pryč a ty jsi dnes jiný člověk.“

„Ale ublížila jsem tolika lidem. Chtěla bych to nějak napravit, ale nevím, jak.“

„Mirando, zapomeň na to. Jen těžko bys ty lidi hledala. Nemá smysl plakat nad rozlitým mlékem. Nech minulost minulostí.“

„Tak tady jsi! Já už myslel, že jsi se ztratila!“ Alex se k nám rychlým krokem blíží a je celý zadýchaný.

„Omlouvám se, že jsem tě vyděsila,“ řeknu upřímně, „tohle je Dominik můj bývalý manžel.“

Alex si s Dominikem potřese rukou a pozdraví se.

„Pokud chceš, můžete si ještě povídat a já se zatím můžu projít.“ nabídne mi Alex.

„To není nutné, děkuji. Myslím, že už je čas jet domů. Počkáš u auta?“

„Jasně.“

Když Alex odejde, rozloučím se s Dominikem objetím. Položím hlavu na jeho hruď a nasaji jeho vůni. Je mi s ním tak příjemně.

„Moc ráda jsem tě viděla. Kdybys někdy měl chuť, můžeš přijet na návštěvu, bydlím ve vesnici na jihu….“

„Rád tě někdy navštívím.“ řekne Dominik nakonec a pohladí mě po tváři. Pak vezme pramínek mých vlasů a zastrčí mi je za ucho. Kdysi jsem to nenáviděla, ale teď je to pro mě takové milé pohlazení od naší společné minulosti.

Cestou domů nepromluvím ani slovo. Myslím na to, jak jsem kdysi všechno jen ničila. Kdyby se nestala ta nehoda, pravděpodobně bych byla čím dál horší a hnusnější. I když, kdo ví, jak bych se popasovala s režimem Vlády Nového Věku. Třeba by mě popravili? Ne, to asi ne. Já bych rozhodně nebyla jedna z těch, co by bojovala za práva Sloužících. Spíš bych patřila k těm, co by na popravy hleděla z první řady a báječně se přitom bavila. Čím víc nad sebou přemýšlím, tím větší mám vztek sama na sebe.

„V pohodě?“ vytrhne mě Alex z přemýšlení.

„Co?“

„Funíš.“

„Ehm…,“ zavrtím hlavou, „mám na sebe vztek.“

„Aha.“

Alex je mladý. Vidím na něm, že neví, co mi na to říct a tak dál jedeme mlčky a já se snažím uklidnit.

Zanedlouho jsme před mým domem a já se s Alexem rozloučím. Když vejdu na verandu, cítím, že něco není v pořádku. Rozhlížím se. Je tu něco jinak? Vše si pozorně prohlížím. Zdá se, že je vše na svém místě, ale přesto mám pocit, že vzduch je nabitý něčím špatným. Stojím na verandě a cítím na sobě něčí pohled. Dívám se kolem, ale nevidím nic podezřelého.

Asi jsem prostě jen unavená, pomyslím si. Přece jen to dnes byl velice emotivní den. Vydechnu ve snaze se uklidnit, vezmu za kliku a otevřu dveře. A o vteřinu později už se vesnicí rozléhá můj hysterický křik.