Cesta do středu duše

Ječím jako smyslů zbavená a začnou se ke mně sbíhat lidé z nejbližšího okolí. Něčí ruce mě popadnou za ramena a táhnou pryč.

„Takhle skončíš taky, děvko!“

Slyším ten hlas, ale je vzdálený. I tak ale vím, že patří Kristiánovi. Sakra, musí mě šíleně nenávidět, když byl schopný rozpárat kočku a její mrtvolu mi položit do domu přímo před vstupní dveře.

Lidé se mě snaží uklidnit a o pár minut později je u mě Daniela s Val.

„Pojď, drahá. Dnes budeš spát u mě. Uděláme si prima večer.“ Valerie mě odvádí pryč.

Slyším, jak Daniela rozdává povely, ale v hlavě mi duní a tak všemu nerozumím.

Když přijdeme k Val domů, posadí mě ke stolu a během několika málo vteřin přede mnou přistane sklenice s tekutinou barvy medu.

„Dej si, drahá,“ pobízí mě, „potřebuješ to.“

Podívám se na skleničku a jedním pohybem ji do sebe celou obrátím. Je to nějaká silná pálenka a tvář se mi zkroutí odporem. Když polknu, v krku mě to pálí a o pár vteřin později už se mi po těle rozlévá příjemné teplo.

„Ty si nedáš?“ zeptám se.

„I víš ty co, dnes si dám. Ale dejme si něco k snědku, ať nám není špatně. Pojď drahá, pomůžeš mi připravit nějaké občerstvení. Jistě zanedlouho přijde Daniela a možná ještě někdo.“

Poslušně vstanu ze židle a společně s Val se pouštíme do přípravy jídla. Nakrájíme chleba, sýr a zeleninu a vše položíme doprostřed stolu. Dívám se na to jídlo a vím, že bych měla něco sníst, ale mám úplně sevřený žaludek.

„Chápu, drahá. Momentálně nemáš na jídlo ani pomyšlení, ale alespoň kousek sýra si dej. Aby ti nebylo zle.“ pobízí mě Val.

Nemám chuť. „Za chvíli.“

„Dobrá. Podívám se, jak jsou na tom ostatní. Vydržíš tu chvíli?“

Vzhlédnu k Val a uvědomím si, že to nezvládnu. „Omlouvám se. Nemůžu tu zůstat…“

„Chápu, děvče. Bojíš se, že přijde ten, co to udělal?“

„Ano.“

„Dobrá tedy, budeme tu sedět a počkáme.“

Seděly jsme s Valerií u stolu a čekaly. Daniela přišla ani ne za půl hodiny. „Tvůj dům je uklizený a Kristián už je na cestě pryč.“

„Cože?“ vyhrknu. „Ty víš, že to byl on?“

„Ano. Byl naprosto nepříčetný. Mikel se mu snažil domluvit, ale bylo to marné. Toto nemůžeme tolerovat a tak ho Alex a další dva muži odváží pryč.“ vysvětluje Daniela.

„Prostě jen tak? Naložili ho do auta jako nevyhovující článek a odvezli ho?“ divím se.

„Je to tak. Kristián už ti dělal problémy víckrát a tohle už bylo opravdu za hranou. Byl opakovaně upozorněn a přesto se neuklidnil. Nedal nám na výběr.“

„To je…. Já nevím, co mám říct… zase škodím lidem a to nechci.“

Daniela mě vzala za ruku a podívala se mi do očí. „Nikomu jsi neublížila. On dělal problémy, byl varován, věděl, co přijde. Zcela svobodně se rozhodl a teď si za to ponese odpovědnost. Ano, Evropa se změnila, ale naše společnost je křehká a nemůžeme si dovolit tu mít člověka, který nespolupracuje.“

„Ale co si teď počne?“

„Neboj se. Odvezou ho do města až za horami. Je to daleko více než dvě stě kilometrů. Dostane střechu nad hlavou, vodu, jídlo, práci… Dostane šanci začít znovu.“

„Jako ty, má drahá“, přidá se Valerie, „dostala jsi novou šanci a uchopila jsi ji za správný konec. Kristián teď také dostal šanci a můžeme mu přát, aby i on dokázal žít lépe.“

„Připijme mu, na lepší život.“ navrhnu.

A tak Valerie všem nalije alkohol a společně si ťukneme s přáním, aby Kris našel šťastnější život. Je to zvláštní. Dřív bych mu přála aby se smažil v pekle a sama bych mu to peklo zařídila. Ale teď jsem schopná vidět dál, než za své ego. Musela jsem v minulosti udělat něco strašného.

„Jestlipak by se dalo zjistit, co jsem mu vlastně provedla.“ přemýšlím nahlas.

„Kašli na to. Nenimrej se v minulosti.“ řekne mi Daniela a už se jí trochu plete jazyk.

„Ano, neměla by ses v tom pořád hrabat,“ dodá Val, „raději nám pověz, co Dominik. Našla jsi ho?“

A tak přestaneme řešit Kristiána a přejdeme k Dominikovi. Povídáme si až do noci, popíjíme a vychutnáváme sýr, chléb, který pekla sama Valerie, a zeleninu z její zahrádky. Na Kristiána jsem si ten večer už ani nevzpomněla, dokud nebyl čas jít spát. Nechtěla jsem jít k sobě domů pozdě v noci, i když to byl jen kousek a věděla jsem, že Kris už je pryč, a tak mě Valerie nechala spát u sebe.

Druhý den ráno jsme s Val posnídaly lívance a já se pak vydala k sobě domů. Chtěla jsem se převléknout a vzít si pár věcí do školy, ale když jsem otevřela hlavní dveře, všechno se ve mně sevřelo a já měla zase před očima ten hrozný výjev. Kočka s nepřirozeně zakloněnou hlavou a rozpáraným břichem. Kdo tohle dokáže? Ano, byla jsem kdysi zlá ženská, co lidem škodila, ale začínám přemýšlet o tom, že zrovna Kris nemá právo mě soudit. Proboha, vždyť rozpárat kočku, vloupal se ke mně domů a položil mi ji na zem. A tenhle chlap si dovoluje nade mnou vynášet soudy?

Stojím tam na verandě a zírám na to místo, kde v noci ležela mrtvola kočky. Někdo se snažil tu krev co nejlépe vyčistit, ale stopy po tom velkém fleku tu už zůstanou asi navždy. Ten flek je velký… zabil tu kočku až tady? Otřesu se hnusem a vejdu domů.

Domů….

Sakra, ještě před dvěma dny jsem si libovala v tom úžasném domě, který se mi stal domovem. Ale teď mi ho nějaký psychopat znesvětil. Zničil to kouzlo, na kterém jsem pracovala. A proč vlastně? To už se nikdy nedozvím, protože mi to ten parchant ani neřekl. Kdybych věděla, že ho ještě ten večer odvezou, přišla bych si k němu pro odpověď, i kdybych ji z něj měla vymlátit. Začíná ve mně doutnat pocit, který jsem už dlouho nezažila. Vztek. Tak silný, že cítím, jak mě spaluje zevnitř. Zrychlil se mi dech, rudnou mi tváře a ruce se mi sevřely v pěsti. Přemýšlím o tom, jak je možné, že věci došly tak daleko. Kris přišel ke mně domů, zabil tu zvíře, rozpáral ho jako maniak, nechal mi ho tu vykrvácet a ještě má tu drzost říkat, že já jsem mrcha, co si zaslouží trest? Musím něco udělat, musím ze sebe ten vztek nějak dostat. Otočím se a vyjdu ven z domu. Aniž bych zavřela dveře, odcházím rychlým krokem pryč a nevím ani kam. Prostě jdu a zuřím a tak stále zrychluji krok ve snaze se toho vzteku zbavit. Nefunguje to a tak se dávám do běhu. Hlavou mi stále běží to, co mi Kris kdy řekl, co mi kdy udělal a já běžím rychleji a rychleji. Běžím po cestě až k lesu a srdce už hrozí, že vyskočí z hrudi. Na kraji lesa se zastavím, předkloním se a opřu se dlaněmi o kolena. Snažím se to rozdýchat, ale pořád jsem vzteky bez sebe.

„Co jsem ti sakra udělala!?“ zakřičím do lesa tak hlasitě, až to v krku zabolí.

Můj dech se vrací k normálu a já cítím, jak se mi tričko lepí na záda. Pořád mám vztek, běh nepomohl a tak stojím na kraji lesa, ruce mám v bok a rozhlížím se kolem. Můj zrak padne na malý domek na kopci. Kousek od něj je hromada dřeva, která čeká na posekání. Je tam i špalek a v něm zaseknutá sekera. Neváhám ani vteřinu a běžím ten svůj vztek odevzdat dřevu. Nikdy v životě jsem sekeru v ruce nedržela, ale to mě nezastaví. Přece to nemůže být tak těžké, ne? Musím trochu zabrat, abych sekeru ze špalku uvolnila. Pak si vezmu menší poleno a položím ho na špalek. Nadechnu se, namířím a udeřím. Poleno se rozletí na dva kusy. Nečekala jsem, že to bude tak snadné. Beru další poleno a sekám. A další a další…. Za chvíli jsem celá zbrocená potem a ruce se mi od námahy začínají třást, ale i tak pokračuji, protože sekání dřeva mi opravdu pomáhá zbavit se vzteku. Jenže pak narazím na problém. Poleno nejde rozseknout.

„Co to sakra…“ zamumlám si pro sebe.

Zkusím to znova, ale je to marné. Pak ještě jednou a znovu a sekera zůstane uvězněna v poleni. Chvíli tam zápasím se zaseknutou sekerou, vztek se ke mně vrací a po chvíli marného boje odhodím sekeru i s polenem pár metrů od sebe.

„Kurva! Do prdele!“ zuřím a v záchvatu nakopnu špalek, načež se hned chytnu za nohu a hopsám kolem špalku na jedné noze jako nějaký blázen. „Do prdele! Stupidní špalek! Sakra!“ sednu si na zem, abych se honem vyzula a sundala ponožku. Prsty na noze jsou nateklé a začínají fialovět. Chce se mi brečet, ale vyruší mě hlas.

„Je tam suk.“ ozve se od domu.

Vzhlédnu a vidím, jak ke mně jde starší muž, může mu být kolem padesáti, ale zjevně je v dobré kondici. „Cože?“ ptám se nechápavě.

„To poleno vám nešlo rozseknout, protože je v něm suk.“

„A co se s takovým polenem dělá?“

„Já ho rozseknout umím, mám už roky praxe.“ mrkne na mě a usměje se. Má okouzlující úsměv a to natolik, že cítím, jak mi lehce zrůžověly tváře. „Co vaše noha?“

„Bolí.“

„No, tohle opravdu není obuv vhodná na kopání do tvrdých předmětů.“ říká neznámý, zatímco bere ze země mou botu. „Můžu?“ ptá se, zda mě může vzít za nohu a já jen přikývnu. Když se mi pokusí prohmatat chodidlo, zasyčím bolestí. „Můžete pohnout prsty?“

Zkusím to. „Ano, ale bolí to.“

„Asi to bude jen naražené. Pomohu vám vstát, pojďte. Dám vám na to led.“

„Promiňte, mi se známe?“

„Omlouvám se, jsem ale nevychovaný. Tolik se soustředím na pomoc dámě v nesnázích, že jsem se zapomněl představit. Jsem Noah.“ usměje se na mě a já si všímám, že se v jeho modrých očích proplétají hnědé žilky. Tak zvláštní oči. Vlasy už má šedivé, ale stále husté. Na pravé tváři má tenkou jizvu, která mu dodává zvláštní kouzlo.

„Jsem Miranda.“

Noah vezme mou ruku a políbí mě na hřbet.

Páni, tohle mi nikdy nikdo neudělal. Viděla jsem to jen ve starých filmech.

Pak mi pomůže vstát a vede mě k sobě do domu. Je u něj útulno. Dům je ještě menší než můj. Nemá ani předsíň, vstupuje se rovnou do kuchyně, ve které má kachlová kamna a v rohu u okna malý stůl a rohovou lavici. Lednice je vlevo, hned vedle vchodu. Na oknech jsou záclony a k mému překvapení má Noah doma spoustu pokojových květin. Po pravé straně od vstupních dveří je knihovna plná knih a hned vedle jsou dveře, zřejmě do ložnice.

Noah mě posadí na židli a druhou židli mi přistrčí, abych si na ni mohla položit nohu. Jde k lednici, která má ve své horní části mrazák a vyndá z něj led. Nasype několik kostek do utěrky a pak přede mnou poklekne a položí mi obklad na prsty. Trochu to zabolí, ale nic hrozného. Noah mi chladí prsty na nohou, pak vzhlédne a naše oči se setkají.

„Je to lepší?“ zeptá se Noah.

„Trochu.“

„Piješ kávu?“

„Ano.“

„Dáš si se mnou kávu?“ ptá se a na tváři mu hraje pobavený výraz.

„Ráda.“

„Umíš vytvořit větu s více slovy?“

Místo odpovědi se zasměji a přikývnu.

„No dobře. Odpočívej a já ji uvařím.“

Noah vstane a jde připravit kávu. „Cukr? Mléko?“

„Cukr ne, děkuji a mléko si dám. Jen…“ krátce zaváhám, „mandlové mléko asi nemáš?“

„Mám. Miluji kávu s mandlovým mlékem.“ odpoví Noah.

„Páni…“ vydechnu.

„No jo, moc lidí tu mandlové mléko nepije. Většina upřednostňuje kravské, asi proto, že jsme přímo u zdroje, ale já mám pár zlozvyků z časů před Archenií.“

„Aha. Jaké ještě máš zlozvyky?“

„No, mám rád avokádo, ale takové ovoce se dnes nedá sehnat úplně běžně.“

„Taky mám ráda avokádo.“

Noah přináší kávu, džbán vody a dvě sklenice.

„Sice dolů do vsi chodím málo, ale tebe si nějak nedokážu vybavit. Což je divné, protože bych řekl, že tebe bych si pamatoval. Jsi tu nová?“

„Ale no tak,“ zasměji se, „tahle balící hláška byla stará ještě za dob Evropy.“

„Jsi sebevědomá.“ zasměje se.

„Kdysi jsem bývala.“

„Takže? Jsi tu nová?“

„Jak se to vezme. Asi jsem na tomhle místě dost dlouho, ale hodně času jsem prospala.“

„No, ne!“ zvolá Noah. „To ty jsi ta naše Šípková Růženka?“

„Hodně lidí mi tak říká.“

„Neuvěřitelné. Slyšel jsem o tom, že tu jsi, ale nenapadlo by mě, že se ještě někdy probudíš.“

„Díky za upřímnost.“ řeknu pobaveně.

„Omlouvám se, já jen, že jsi spala mnoho let. Prý ještě v době, kdy byla Evropa Evropou.“

„Ano. Podle všeho jsem byla mimo dvacet let.“

„Muselo to být šílené, probudit se do úplně jiného světa.“

„Upřímně? Myslela jsem si, že jsem zcvokla. A občas se mi ten pocit vrátí. Třeba když mě Alex bere na nákupy do města. Vždy, když si vezmu věci, stojím tam a čekám, kdy na mě naběhne ochranka a složí mě k zemi jako zlodějku.“

„Jo, je zvláštní nakupovat a neplatit penězi.“

„Ze začátku jsem měla pocit, že je tenhle systém šílený a otrokářský, ale už to začínám vidět jinak. Nikdy v životě mi nebylo tak dobře, jako teď. Kdysi jsem byla velké zvíře v bance a měla plno peněz, ale pořád jsem byla vystresovaná.“

„Počkej. V bance? Ty jsi ta Miranda? Miranda…“ Noah loví v paměti mé příjmení, „Lov… Laov….“

„Miranda Leová.“ řeknu a dobrá nálada je pryč. Jestli ví, kdo jsem, bude mě nenávidět.

„Páni, tys vymyslela takové ty půjčky…“

„Prosím, dost!“ přeruším ho. „Nejsem na to hrdá…“

„Ale proč? Byla jsi přece úspěšná žena.“

„Ano, ale můj úspěch byl dlážděn neštěstím těch, co se nemohli bránit. Produkty, které jsem vymýšlela byly svinstvo. Asi bych už měla jít.“

Vyskočila jsem ze židle a jakmile jsem došlápla, sykla jsem bolestí.

„Ukaž, pomůžu ti. Takhle nikam nedojdeš. Odvezu tě domů.“

„Odvezeš?“

„Ano. Sedneš si na řidítka.“ mrkne na mě Noah. „Ale nejdřív si v klidu vypijeme kávu.“

Bože, on je tak okouzlující a milý… Ale už ví, co jsem zač. Takže pochybuji, že bude stát o přátelství se mnou.

Noah si nedělal legraci. Opravdu mě domů odvezl na kole. Ze začátku jsem se bála, ale nakonec to byla zábava a než jsme dojeli ke mně domů, oba jsme se smáli. Před domem mi pomohl z kola a pak mě odvedl až na gauč.

„Můžu pro tebe ještě něco udělat?“ zeptal se mě.

„Díky. Už to zvládnu.“

Chvíli tam tak stojí a dívá se na mě.

Čeká snad, že ještě něco řeknu? Začínám být nervózní. „Tak ahoj a ještě jednou díky.“ řeknu, abych prolomila to trapné ticho.

Noah se jen usměje a odejde. Jakmile se za ním zavřou dveře, vyskočím a pajdám k oknu a nenápadně ho sleduji za záclonou. Sedá na kolo a jede pryč.

Kruci, to je ale hezký chlap. A mně to může být fuk, protože mě zná z minulosti. Nebude se chtít zahazovat s člověkem, jako jsem já. Ach jo, je to už dvacet let, ale má minulost mě pronásleduje jako stín.

Večer mě navštíví Daniela a nese koláč. Noah se za ní zastavil, aby jí řekl, že jsem se zranila. Daniela pak zašla za Mikelem s tím, že asi pár dní nepřijdu do školy a jeho žena Rachel se hned pustila do pečení koláče pro mě. To milé gesto mě hned pohladí na duši. Poprosím Danielu, aby se mnou zůstala a společně jíme koláč a pijeme mléko od našich krav.

„Takže Noah. Ty jsi ale klikařka!“ říká mi Daniela s pusou plnou koláče.

„Proč?“

„Víš, kolik ženských už se tu pokoušelo sbalit Noaha?“

„To nevím.“

„Snad všechny tady. Ale on je poustevník, skoro sem ani nechodí. Je si sám tam u lesa, občas chodí na dlouhé túry a nikdy jsem neviděla, že by o nějakou ženu projevil zájem. Tedy až do teď.“

„O čem to mluvíš? On o mě zájem nemá.“ oponuji.

„Pche, to si jen myslíš! Přišel za mnou a když o tobě mluvil, oči se mu jen zářily.“

„Nemá o mě zájem.“ povzdechnu si.

„Proč myslíš?“

„On ví, kdo jsem… Zná mě z minulosti. Asi z novin nebo tak.“

„No to je toho. Koho to dnes zajímá?“

„Třeba Kristiána.“ řeknu Daniele a můj pohled padne na zničenou podlahu.

Daniela se také podívá tím směrem a slíbí mi, že s tím něco uděláme. Pak si ještě chvilku povídáme a večer zůstanu doma sama. Prsty na noze mám nateklé a pořád to dost bolí a tak se rychle osprchuji a jdu brzy do postele. Ležím v posteli s knihou, ale nemůžu se na ni soustředit. Pořád před sebou vidím Noahovu tvář. Ty jeho zvláštní oči, jeho úsměv a tu jizvu na tváři.

Když se ráno probudím, prsty mám pořád trochu nateklé. Pořád nemůžu úplně došlápnout, ale už to není tak zlé. Pomalu jdu do kuchyně, abych si uvařila kávu a pak stojím s šálkem nad flekem na podlaze a přemýšlím. Kobereček by tu vypadal hezky, napadne mě. Zajdu za Alexem do bistra a poprosím ho, jestli by mě v dohledné době nevzal do města, abych se mohla po něčem poohlédnout. Začínám přemýšlet o dalších doplňcích, když v tom mě z přemýšlení vytrhne zaklepání na dveře. Hned je otevřu.

„Páni! To jsi k těm dveřím přiletěla?“ pozdraví mě Noah.

„A- ahoj…“ zakoktám a zčervenám, protože tam stojím rozcuchaná a v noční košili. „Co tu děláš?“

„Nesu snídani. Doufám, že jsem tu včas. Ještě jsi nejedla, že ne?“

„Ne, ještě ne. Myslela jsem, že půjdu do bistra.“

„Noha už nebolí?“

„Trochu ano, ale ne tolik, jako včera.“

„Jsem rád, že je to lepší.“ řekne Noah. „Co si dáš? Nevěděl jsem, co máš ráda, tak toho nesu víc.“

Noah odnáší košík s jídlem ke stolu a já jdu pomalu za ním. Vytahuje s košíku čerstvé rohlíky sypané mákem, pár koláčů s borůvkami a dva tousty zapečené se sýrem a šunkou.

„Tak co si dáš?“

„Páni, kde poustevník jako ty vzal tolik jídla?“

„Daniela přehání. Občas sem chodím a taky jezdím nakupovat do města. Tak? Co si dáš?“

„Ty rohlíky vypadají lákavě.“

Jsou čerstvé, byl jsem pro ně ve městě v pekárně. Byly ještě horké, když jsem je bral.“

„Copak, ty máš auto?“ podivím se.

„Ne. Jel jsem na kole.“ odpoví jakoby nic.

„Na kole? Vždyť je to daleko!“

„Ani ne, jsem na to zvyklý.“

Ten chlap mi vyráží dech. Prostě se ještě za tmy sebral a jel na kole do téměř třicet kilometrů vzdáleného města, aby mi přinesl to nejlepší pečivo. Nejraději bych mu dala pusu za to, jak se ke mně chová mile. Vezmu z lednice máslo a jahodovou marmeládu od Val a společně se dáme do jídla. Povídáme si a já se dozvídám, že Noah byl kdysi právník a že na svou minulost také není hrdý.

„Jednou jsem například hájil kluka, co brutálně zabil svoje rodiče. Nelitoval toho, byl to grázl a prostě chtěl co nejdřív přístup k jejich penězům. Nejen že jsem ho z toho vysekal, ale udělal jsem z něj oběť.“ vzpomíná Noah a já v jeho pohledu vidím smutek a ještě něco. Hanbu?

„Jak jsi to dokázal?“

„Prostě jsem z jeho mrtvých rodičů udělal sexuální predátory a podmáznul pár lidí okolo, aby s námi sehráli divadlo. Tehdy jsem na sebe byl pyšný… Nechápu to…“

Noah sklopí hlavu. Vím přesně, co cítí, protože jsme stejní.

„Rozumím ti.“ řeknu mu a pohladím ho po ruce. Všimnu si, že na ní má jizvu. „Taky jsi měl čip?“

„Ano. Byla úleva se ho zbavit. Ale dokud byl v těle, byl jsem nepříčetný a nechtěl jsem se ho vzdát. Ale byl jsem svědkem toho, jak se lidé měnili po té, co se čipu zbavili.“

„Jak se měnili?“

„Byli najednou klidnější. Začali snadněji přijímat realitu. Když systém zkolaboval, lidé s čipy na tom byli hodně špatně. I já. Vždyť jeden den jsem byl Mocný. Byl jsem člověk, co má luxusní byt v centru města a několik letních sídel u moře. Měl jsem desítky drahých hodinek a šatník za sta tisíce. Měl jsem v garáži jedenáct drahých aut a zůstatek na účtě měl sedm cifer. A najednou bum. Ze dne na den neměl nikdo nic a všichni si byli rovni. Těžká rána pro člověka, který si myslel, že je víc než jiní.“

Sedím tam a poslouchám jeho vyprávění. Jsme si tak podobní. On byl jako já. Byl bohatý a nelítostný a jeho luxusní život byl postaven na intrikách a lžích.

„Omlouvám se, nechtěl jsem tě s tím obtěžovat. Já jen, že s tebou je mi fajn a mám pocit, že se ti můžu otevřít.“

„Ovšem, že můžeš.“ přitakávám. „Je osvěžující poznat někoho, kdo má podobnou minulost. I když jsou tu ke mně lidí milí, občas si připadám jako černá ovce. Sice je tu i několik lidí, co dříve byli Mocní, ale ne na základě lží a podvodů. Byli to prostě úspěšní podnikatelé, lékaři, umělci… Byli bohatí, ale byli čestní.“

Noah se na mě usměje a pohladí mě po ruce. Je to stejně příjemné, jako když se mi tehdy na louce po ruce procházel ten krásný motýl.

Než odejde, slíbí mi, že mě zase brzy navštíví. Zase ho pozoruji oknem za záclonou, jak sedá na kolo a když mi zmizí z dohledu, objeví se na mé tváři úsměv puberťačky, které si poprvé všiml hezký kluk. Noah mě nabil pozitivní energií a já mám chuť se smát a tančit. Ale jakmile se zatočím kolem své osy a došlápnu, nohou mi projede bolest.

Nevadí, tančit budu zítra.