Archiv
Nalezené příspěvky
Probuzení, 1. část
6. 4. 2024
Seděla jsem ve své kanceláři a z dlouhého zírání do počítače už mě bolely oči. Ale to bylo to nejmenší, co mě trápilo. Čekala jsem na zaklepání, které mě celý den tíží. Sleduji čas. 14: 27. Už jen pár minut. Jsem tak nervózní. To, co musím udělat, není fér, příčí se mi to, ale šéf je tvrdý a jasně řekl, že pokud to neudělám, dostanu padáka já. A tohle bylo příliš dobré místo na to, abych se nechala vyhodit kvůli někomu jinému. O pět minut později se ozvalo zaklepání.
„Vstupte.“ zvolala jsem a přerušila svou práci na počítači.
„Dobrý den, paní Leová. Chtěla jste se mnou mluvit?“
Do kanceláře vešla drobná, unavená žena. Měla na sobě šedý kostýmek z levné konfekce. Vlasy měla nedbale stažené do jednoduchého drdolu a v jejich oříškových očích se zračily obavy.
„Ano, posaďte se.“ ukázala na židli. „Slečno Judová, vaše docházka je v posledních týdnech velmi, ehm… nepravidelná.“
„Ano já vím a omlouvám se. Má dcera je teď hodně nemocná a ne vždy seženu hlídání. Slibuji, že jakmile se uzdraví, vše doženu, budu pracovat každý den do večera.“
„To už nebude nutné.“ řeknu a snažím se, aby můj tón zněl lhostejně. Vidím ale, že se jí v koutku oka zaleskla slza a to mě píchne u srdce.
„Prosím…“ řekne žena a snaží se spolknout svůj žal. „Já potřebuji práci. Starám se o dceru úplně sama, potřebuji peníze.“
„Je mi líto, ale v naší bance nemůžeme vydržovat člověka, který jeden den přijde a pak je tři dny doma.“
„Prosím, dcera je nemocná! Vždyť tohle přece nemůžu ovlivnit! Opravdu se snažím!“
Dívám se na ni a je mi jí líto. Chtěla bych jí pomoct, ale tento svět je nemilosrdný. Buď já nebo ona. „Lituji, nejde to. Tady mi podepište výpověď.“ Položím před ni papíry k podepsání.
Bere si ze stolu propisku, ruka se jí chvěje a po tvářích jí stékají slzy.
Ruku s perem má položenou na stole a pročítá dokument. „To nedostanu ani odstupné? Nic?“
„Za co odstupné? Vždyť nechodíte do práce.“ snažím se znít tvrdě.
Slečna Judová jen zakroutí hlavou a podepisuje dokumenty.
„Jste krutá a bezcitná.“ řekne mi ode dveří, když opouští mou kancelář.
Konečně se dveře zavřou a já můžu vydechnout. Jsem opravdu taková? Asi ano… Právě jsem připravila o příjem ženu, co se stará o nemocné dítě. Měla jsem ale na výběr? Snažím se ukonejšit své svědomí tím, že si připomínám, že pokud bych ji nevyhodila, dostala bych výpověď já. Tento svět je neúprosný. Člověk musí být tvrdý, někdy i krutý, jinak nepřežije.
Probuzení, 2. část
13. 4. 2024
Letím. Mám pocit, jakoby mě unášel vír. Točím se ve větru jako list padající ze stromu. Tak lehká… Byl by to nádherný pocit, ale je v tom něco rušivého. Chci zpět do toho víru, chci cítit tu volnost, ale něco mě ruší a mé tělo těžkne. Vír mizí, už nelétám. Padám na zem jako přezrálá hruška. Kvůli tomu zvuku. Co to je?
Píp…
Píp…
Píp…
Bože, to je ale otravné.
Zlehka otevírám oči, ale jasné světlo mě udeří takovou silou, že je musím hned zavřít. Počkám pár vteřin a zkusím to znovu. Hezky pomalu. Otevírám oči a musím trochu zamrkat. Jsem zmatená. Nemám ponětí, kde jsem. Rozhlížím se kolem sebe. Jsem na posteli a to otravné pípání jsou přístroje. Jsem k nim připojená a taky mi do žíly kape nějaká tekutina. Vzpomínám na filmy, které jsem viděla. Snad pokaždé, když se člověk probudil tak, jako teď já, ihned si vytrhl z žíly jehlu, vstal z lůžka a začal s panikou šmejdit po pokoji. Vždycky jsem si říkala, co je to za idioty, že nedokážou normálně zavolat sestru? Teď hledím na svou ruku a přemýšlím, jestli to bude bolet, když to udělám stejně, jako všichni ti lidé ve filmech. Lehce zatáhnu a malinko to štípne, tak toho nechám. Za chvíli to zkusím znova. Vytáhnu si jehlu ze žíly a odhodím ji. Nebolelo to. Sedím na posteli a přemýšlím, co dál. Cítím se tak slabá. Na hrudi a spáncích mám něco, co mě spojuje s tím otravným pípáním. Strhnu to a pípání se promění v otravný vysoký tón. Je někde tlačítko na přivolání sestry? Hledám ho, ale není tu. Vlastně celkově tu dost věcí chybí. Tohle není standardní nemocniční pokoj. Působí to tu, tak nějak… Omšele, staře… Jak si mohli dovolit dát člověka mého postavení do tak zavšiveného a hnusného pokoje? Co se tu děje? Tady je všechno úplně špatně. Pokusím se vstát z postele, ale nohy mě neunesou a já tvrdě dopadám na zem.
Probuzení, 3. část
20. 4. 2024
Rok 2056
Následující týdny pro mě byly náročné. Neustále jsem propadala naprosté hysterii. Nejdřív jsem vyhrožovala právníky a soudy, později jsem začala prosit, aby mě pustili a odmítala jsem si připustit, že svět, ve kterém jsem žila, už není. Myslela jsem, že jsem se zbláznila, protože to, co mi Daniela vyprávěla bylo něco naprosto šíleného. Nemohla to být pravda. Prostě nemohla…
V roce 2039 se Evropa začala měnit. Státy se sjednotili a nastoupila Vláda Nového Věku. Evropa se odřízla od zbytku světa a proměnila se v Archenii. Ti, kteří Archenii řídili, vypadali zpočátku jako spasitelé. Pobláznili lidi sliby o tom, že každému se dostane uznání za vykonanou práci, každý bude mít domov a jistoty. Většina lidí na to samozřejmě slyšela a Vládu Nového Věku oslavovali. Ale netrvalo dlouho a lidem začalo docházet, jak ošklivě naletěli. Neuběhl ani rok a celý systém se změnil. Tvrdě pracující lidé byli přestěhováni do ubytoven, protože neměli nárok na jiné bydlení. Byli označeni jako Sloužící a postupem času přišli i o vzdělání a lékařskou péči. Prostě to byli jen poskoci, co uspokojovali potřeby Mocných. Mezi Sloužící patřili například uklízečky, prodavačky, dělníci, zedníci, horníci, popeláři. Prostě všichni, kteří tvrdě dřeli rukama byli najednou v očích společnosti méněcenní a bezvýznamní. Sloužící byli Vládou šikanováni stále více a více a v roce 2046 došlo dokonce i na popravy. Jeden by si myslel, že jistě muselo dojít ke vzpouře, ale nebylo tomu tak. Vláda Nového Věku byla vládou psychopatů zaslepených chamtivostí. Chtěli stále víc a víc trýznit a ovládat, až úplně zapomněli, že i otrok potřebuje občas med místo biče. Sloužící umírali. Neměli léky, neměli jídlo, neměli domovy. A tak Sloužící začali umírat. Mocní najednou zažívali výpadky naprosto samozřejmých věcí. Nebyl například toaletní papír, protože nebylo dost dělníků, kteří by pracovali v továrnách na hygienické potřeby. V ulicích se začaly množit krysy, protože nebylo dost lidí na odvoz a zpracování odpadu. Systém padal a Mocní si neuměli poradit, protože většina z nich neměla potřebné znalosti k tomu, aby se o sebe dokázali postarat. Měli diplomy, ale selský rozum mnohým chyběl. S nadějí se obrátili na ty, kteří stvořili Archenii, ale tvrdě narazili. Ti nejmocnější z nejmocnějších vzali nohy na ramena a nechali Archenii, ať se potopí bez nich. A tak začali umírat i Mocní. Archenia zůstala bez vlády. Mnozí si mysleli, že kontinent je mrtvý, ale nebylo tomu tak. Ti, kteří přežili začali budovat Nový svět.
Probuzení, 4. část
27. 4. 2024
Hned druhý den jsem se pustila do hledání svého nového já. Neměla jsem ponětí, kde bych měla začít, protože možností bylo spousta. Jako první jsem se rozhodla vyzkoušet práci na zahradě. Daniela mě odvedla za starší ženou. Seděla před domem na lavičce, ve tváři spokojený výraz a v ruce šálek čaje.
„Zdravím Valerie.“ pozdravila Daniela. „Tohle je Miranda, náš malý zázrak. Ráda by vyzkoušela práci na zahradě. Vezmeš ji dnes pod svá křídla?“
„Samozřejmě. Posaďte se, drahoušci. Přinesu vám také trochu čaje.“
Ach jo. Čaj. Jak já bych si dala Latté s mandlovým mlékem a trochou skořice. A k tomu banánové palačinky s čokoládovým sirupem bez cukru a veganskou šlehačkou. Nicméně tohle není svět, na který jsem zvyklá. Musím se adaptovat, jinak se zblázním, a tak čaj přijímám.
Když dopijeme, Daniela nás opouští a já s Valerií zůstávám sama.
„Hlavně opatrně! Miranda by se ještě neměla příliš namáhat!“ říká Daniela na rozloučenou.
„Tak, copak víš o pěstování ovoce a zeleniny?“ obrací se na mě Valerie.
„Nic moc.“
„Nic moc nebo vůbec nic?“
„No, když jsem byla malá, měli jsme malou zahrádku. Vzpomínám, že máma pěstovala salát, hrášek a další věci. Ale tyhle vzpomínky jsou všechno, co ohledně zahradničení mám.“
„To nevadí, když budeš chtít, vše se naučíš. Tak pojď.“
Valerie mě odvede k malé dřevěné boudě, ve které má vše potřebné a o chvíli později už klečíme u záhonku a plejeme. Překvapilo mě, že jsem nedostala žádné rukavice.
„Ale drahá,“ usmála se na mě Valerie. „k čemu rukavice? Neboj se kontaktu s hlínou. To není špína.“
„No, dobrá.“ povzdechnu si.
Dám se do práce, ale nechce se mi. Ať si Valerie říká co chce, hlína pro mě je špinavá. Leze za nehty a vadí mi to. Kdysi jsem pravidelně chodila na manikúru a měla jsem dokonalé nehty a hebké ruce. A teď se tu mám hrabat ve špíně… Musím to alespoň zkusit. Hlína je teplá a vlhká a mně to rozhodně příjemné není. Mám pocit, jako bych se hrabala ve výkalech. Je to hnus, ale snažím se zatnout zuby. Po očku sleduji Valerii. Vypadá klidně a spokojeně. Podívá se na mě a věnuje mi přátelský úsměv. Nejraději bych po ní hodila hroudu hlíny. Ale jsem si vědomá, že tohle není svět, ve kterém mohu každého rozdrtit podpatkem svých drahých bot. Tohle je svět, kde jsem bezvýznamná chuděra.