Cesta do středu duše

Díky sociálním sítím jsme všichni více vidět. Soukromí už není, co bývalo. Žijeme virtuálně, sledujeme životy jiných, komentujeme, diskutujeme a bohužel i urážíme a napadáme. Od doby, co se mi narodila dvojčata si hodně všímám toho, že ženy se velmi rády vzájemně ponižují a jsou na ostatní ženy zlé. A to je strašně smutné, zejména proto, že se nejčastěji napadáme právě ve chvílích, kdy potřebujeme oporu.

Říká se, že život vás bude zkoušet z jedné lekce tak dlouho, dokud se z ní nepoučíte. A já celkem nedávno zažila takové malé Deja Vu, díky kterému jsem si uvědomila, že možnost pohybovat se není vůbec samozřejmá. Stačí zlomek vteřiny a člověk je navždy připoután na lůžko nebo invalidní vozík. Je třeba si vážit každého dne, kdy můžeme vstát na své vlastní nohy a kráčet světem. Jenže jsme dnes tolik obklopeni chytrou technikou, že se soustředíme pouze na nějaké nesmyslné výkony a zapomínáme na to nejdůležitější. Zapomínáme žít. Ale teď hezky od začátku...