Cesta do středu duše

Letím. Mám pocit, jakoby mě unášel vír. Točím se ve větru jako list padající ze stromu. Tak lehká… Byl by to nádherný pocit, ale je v tom něco rušivého. Chci zpět do toho víru, chci cítit tu volnost, ale něco mě ruší a mé tělo těžkne. Vír mizí, už nelétám. Padám na zem jako přezrálá hruška. Kvůli tomu zvuku. Co to je?

Píp…

Píp…

Píp…

Bože, to je ale otravné.

Zlehka otevírám oči, ale jasné světlo mě udeří takovou silou, že je musím hned zavřít. Počkám pár vteřin a zkusím to znovu. Hezky pomalu. Otevírám oči a musím trochu zamrkat. Jsem zmatená. Nemám ponětí, kde jsem. Rozhlížím se kolem sebe. Jsem na posteli a to otravné pípání jsou přístroje. Jsem k nim připojená a taky mi do žíly kape nějaká tekutina. Vzpomínám na filmy, které jsem viděla. Snad pokaždé, když se člověk probudil tak, jako teď já, ihned si vytrhl z žíly jehlu, vstal z lůžka a začal s panikou šmejdit po pokoji. Vždycky jsem si říkala, co je to za idioty, že nedokážou normálně zavolat sestru? Teď hledím na svou ruku a přemýšlím, jestli to bude bolet, když to udělám stejně, jako všichni ti lidé ve filmech. Lehce zatáhnu a malinko to štípne, tak toho nechám. Za chvíli to zkusím znova. Vytáhnu si jehlu ze žíly a odhodím ji. Nebolelo to. Sedím na posteli a přemýšlím, co dál. Cítím se tak slabá. Na hrudi a spáncích mám něco, co mě spojuje s tím otravným pípáním. Strhnu to a pípání se promění v otravný vysoký tón. Je někde tlačítko na přivolání sestry? Hledám ho, ale není tu. Vlastně celkově tu dost věcí chybí. Tohle není standardní nemocniční pokoj. Působí to tu, tak nějak… Omšele, staře… Jak si mohli dovolit dát člověka mého postavení do tak zavšiveného a hnusného pokoje? Co se tu děje? Tady je všechno úplně špatně. Pokusím se vstát z postele, ale nohy mě neunesou a já tvrdě dopadám na zem.

Seděla jsem ve své kanceláři a z dlouhého zírání do počítače už mě bolely oči. Ale to bylo to nejmenší, co mě trápilo. Čekala jsem na zaklepání, které mě celý den tíží. Sleduji čas. 14: 27. Už jen pár minut. Jsem tak nervózní. To, co musím udělat, není fér, příčí se mi to, ale šéf je tvrdý a jasně řekl, že pokud to neudělám, dostanu padáka já. A tohle bylo příliš dobré místo na to, abych se nechala vyhodit kvůli někomu jinému. O pět minut později se ozvalo zaklepání.

„Vstupte.“ zvolala jsem a přerušila svou práci na počítači.

„Dobrý den, paní Leová. Chtěla jste se mnou mluvit?“

Do kanceláře vešla drobná, unavená žena. Měla na sobě šedý kostýmek z levné konfekce. Vlasy měla nedbale stažené do jednoduchého drdolu a v jejich oříškových očích se zračily obavy.

„Ano, posaďte se.“ ukázala na židli. „Slečno Judová, vaše docházka je v posledních týdnech velmi, ehm… nepravidelná.“

„Ano já vím a omlouvám se. Má dcera je teď hodně nemocná a ne vždy seženu hlídání. Slibuji, že jakmile se uzdraví, vše doženu, budu pracovat každý den do večera.“

„To už nebude nutné.“ řeknu a snažím se, aby můj tón zněl lhostejně. Vidím ale, že se jí v koutku oka zaleskla slza a to mě píchne u srdce.

„Prosím…“ řekne žena a snaží se spolknout svůj žal. „Já potřebuji práci. Starám se o dceru úplně sama, potřebuji peníze.“

„Je mi líto, ale v naší bance nemůžeme vydržovat člověka, který jeden den přijde a pak je tři dny doma.“

„Prosím, dcera je nemocná! Vždyť tohle přece nemůžu ovlivnit! Opravdu se snažím!“

Dívám se na ni a je mi jí líto. Chtěla bych jí pomoct, ale tento svět je nemilosrdný. Buď já nebo ona. „Lituji, nejde to. Tady mi podepište výpověď.“ Položím před ni papíry k podepsání.

Bere si ze stolu propisku, ruka se jí chvěje a po tvářích jí stékají slzy.

Ruku s perem má položenou na stole a pročítá dokument. „To nedostanu ani odstupné? Nic?“

„Za co odstupné? Vždyť nechodíte do práce.“ snažím se znít tvrdě.

Slečna Judová jen zakroutí hlavou a podepisuje dokumenty.

„Jste krutá a bezcitná.“ řekne mi ode dveří, když opouští mou kancelář.

Konečně se dveře zavřou a já můžu vydechnout. Jsem opravdu taková? Asi ano… Právě jsem připravila o příjem ženu, co se stará o nemocné dítě. Měla jsem ale na výběr? Snažím se ukonejšit své svědomí tím, že si připomínám, že pokud bych ji nevyhodila, dostala bych výpověď já. Tento svět je neúprosný. Člověk musí být tvrdý, někdy i krutý, jinak nepřežije.