Archiv
Nalezené příspěvky
Probuzení, 5. část
4. 5. 2024
Po mém záchvatu v bistru jsem zůstala několik dní v posteli. Nechtěla jsem jít ven, nechtěla jsem jíst ani pít, nechtěla jsem žít. Vzpomínala jsem na všechny lidi, kterým jsem ublížila. Když mi někdo stál v cestě, zničila jsem ho. Vytáhla jsem na něj špínu, vydírala jsem, lhala jsem. Když mi neseděl podřízený, vyhodila jsem ho bez nároku na odstupné a pod pohrůžkou, že pokud bude dělat problémy, už si nenajde práci. Nikdy. A když jsem zatoužila po novějším autě nebo zvýšení platu, nedělalo mi problém roztáhnout nohy nebo poslušně pokleknout mezi šéfovými tlustými stehny. Vzpomínám na to, jak mě surově opíral o můj pracovní stůl a tahal mě za vlasy. Jak hýkal jako polomrtvý osel, celý se potil a odporně páchnul. Tehdy mi to nevadilo. Proč mi to nevadilo? Jak je možné, že jsem byla ochotná dělat takové věci? Musím se umýt. Cítím se tak špinavá. Jdu do sprchy a drhnu se jako šílená, ale dá se něco takového vůbec smýt? Proč jsem to dělala? Vždyť jsem měla manžela! Peněz jsme měli dost! Proč mi to nestačilo?
Nevím, jak dlouho jsem ve sprše. Už se ani nedrhnu, jen tam tak stojím, nechávám vodu téct a přemýšlím nad svým životem před nehodou. Čím to je, že mám teď takové pocity? Opravdu nám technologie a internet tak zatemňovaly mysl? Opravdu dokázal čip v ruce způsobit takovou paseku? Tiše si povzdechnu a zavřu vodu. Zabalím se do osušky a podívám se do zamlženého zrcadla. Dlaní kousek setřu a dívám se na sebe. Jsem to já. Jsem to já, ale jsem o dvacet let starší. Nemám rodiče a ani děti. Nikoho. A co můj bývalý muž? Žije?
Nesmím na to myslet, jinak mi vážně přeskočí.
Probuzení, 6. část
11. 5. 2024
Je hluboká noc a já nemohu spát. Ležím v posteli, zírám do stropu a přemýšlím o tom, jak asi teď vypadá město. Je tam hodně aut? Tady prý lidé auta mají, ale já jsem ještě žádné neviděla. A co ulice? Jsou plné lidí? Jak to vůbec všechno funguje? Potřebovala bych pár věcí, kosmetiku, nějaké oblečení i boty, ale jak platit ve světě, kde nejsou peníze? Hlavu mám plnou otázek. Je nepravděpodobné, že by se mi podařilo usnout. A tak vstanu z postele a jdu se podívat z okna. Venku svítí měsíc, za pár dní bude v úplňku. Na ulici nikdo není, žádní opilci, co by pokřikovali po kolemjdoucích, žádní bezdomovci s nataženou rukou. Nikde žádný taxík, který by čekal na podnapilé zákazníky. Je tu klid, všichni spí. Pořád jsem si ještě nezvykla na to ticho, které tu v noci panuje. Když jsem před dvaceti lety ulehla ve své ložnici do postele, stále bylo něco slyšet. I když jsem bydlela poměrně daleko od hlavní silnice, pořád jsem slyšela zvuky města a projíždějící auta. I má domácnost tak zvláštně vrněla, jakoby přístroje zapojené do elektřiny dýchaly. Tady není slyšet nic. Prostě nic. Podívám se na hodiny na stolku. Daniela mi je dala několik týdnů po mém probuzení. Kromě času ukazují i datum. Dnes je 15. 6 2056, 2:54. To je tak šílené…
Probuzení, 7. část
18. 5. 2024
Po příjezdu z města hned informuji Danielu o plánech na dnešní večer. Ona nadšeně souhlasí a jde vše říct Valerii a Andree. Kolem osmé se všichni scházíme u Alexe v bistru a já se mohu seznámit s novými lidmi, včetně Alexovy přítelkyně Batrice. Máme k dispozici alkohol, limonádu i vodu a na stolech leží občerstvení, nad kterým bych svého času ohrnula nos. Byla jsem zvyklá na kaviár, chřest v parmské šunce, lososové košíčky a salát z rukoly s ořechy, medem a fíky. Tady bylo zcela jiné pohoštění. Měli jsme tu nakrájený chléb, zeleninu, sýry, šunku a…
„Co je tohle?“ ukazuji na nakrájené maso nalevo ode mě.
„To je uzené koleno.“
„Čí koleno?“ zeptám se zděšeně, načež se má společnost rozesměje.
„Vepřové koleno.“ odpoví mi pobaveně Valerie.
„Chováte tu někde i vepře?“
„Tady ne, tedy ne ve velkém. Pár lidí tu prase má, ale ve větším se chovají asi dvacet kilometrů odsud.“ vysvětluje Daniela.
„Aha.“ dívám se na to maso a přemýšlím, jestli to ochutnat.“
„Jen si dej.“ Beatrice zvedne talíř a strčí mi ho pod nos.
„Díky.“
Beru kousek do ruky a přičichnu. „Zajímavá vůně.“ pak se zakousnu. „Doprdele, to je ale dobrota!“