Mé tlusté dětství
Žila jsem v představě, že moje rodina má prostě nějakou genetickou poruchu a proto jsme všichni tlustí. Vážně, moje rodina je celá prostorově výrazná. Tak bylo snadné přivlastnit si myšlenku, že za všechno může genetika. Aby toho nebylo málo, jako dítě jsem trpěla silnými ekzémy. Běžně jsem měla ruce až po lokty mazané vazelínou a omotané obvazem, protože mi do krve praskaly. Je to super, být v dětském kolektivu ta nejtěžší a ještě vypadat jako mumie. Musela jsem si zvyknout, že jsem byla v kolektivu vždy mimo a že si pro ně děti vždy našly nějakou hanlivou přezdívku.
Paradox je, že jsem vlastně nechápala, proč jsem tlustá. Neměla jsem pocit, že jím hodně, ale postupem času jsem zjistila, že to bylo proto, že moje rodina celkově hodně jedla a tak mi to nepřipadalo divné. Od mala jsem byla naučená na ohromné množství jídla a ještě ke všemu u televize na gauči. Jídla vždy hodně. Talíř polévky, velké množství hlavního jídla a pak nějaká ta buchta nebo jiná sladkost. A hlavně dojídat! Protože svět by rázem skončil v plamenech, kdybych něco nedojedla...
Nebyla jsem vždy jedlík. Vzpomínám i na chvíle, kdy jsem byla opravdu hodně malinká a seděla jsem nad talířem plným jídla. Brečela jsem do něj, protože už jsem nemohla. Byla jsem plná, nechtěla jsem jíst. Ale rodiče nade mnou stáli a ujišťovali mě, že pokud to všechno nesním, budu muset do nemocnice, kde dostanu spoustu injekcí a kapačky a budu tam pořád sama.
A tak jsem se prostě jíst naučila. A to velmi dobře. Zhruba v osmi letech už ze mě byl malý nenasyta, který byl schopný k snídani spořádat i tři rohlíky s miskou vlašáku.
Jak je to pěkné, když to dítě tak papá, že... Co na tom, že pediatr bije na poplach, vždyť to dítě z toho vyroste....
Jak roky ubíhaly, byla jsem stále silnější. Na konci deváté třídy už jsem měla asi 95 kilogramů. Trápilo mě to. Strašně moc. To víte, kamarádky už zažívaly první lásky a o mě nikdo zájem neměl. Pro mě měl každý jen výsměch. Bylo mi to líto a snažila jsem se na sobě pracovat, ale moje pokusy vždy po nějaké době skončily jojem.
Na střední škole to taky nebyl žádný med. A nejhorší bylo, že i když jsem se snažila něco dělat, setkala jsem se jen s výsměchem. Vzpomínám, jak jsem začala denně běhat kolečka na školním hřišti. A pak mě tam jednou viděl jeden spolužák, začal běhat se mnou a začal se mi smát, ponižovat mě a chrochtal na mě. A další den si sebou vzal i kamarády... A tak jsem s běháním skončila. Tehdy jsem se strašně styděla a vzdala jsem to. Dnes už bych se k takovému chudákovi postavila jinak. Ale to jsem odbočila.
V sedmnácti letech přišel zlom. Moji rodiče se rozváděli a pro mě to znamenalo stěhování velice daleko. Opustila jsem s mámou jih Moravy a usadily jsme se na Vysočině. A díky tomu jsem dostala možnost, nechat školy a zvolit si něco jiného. Moje máma moc dobře věděla, jak svou školu nenávidím. Nikdy jsem nechtěla na obchodní školu. Ale tatínek chtěl, abych na ni šla a já se svých snů o propagaci a designu musela vzdát. Máma mi ale dala možnost začít znovu a já jsem jí za to nesmírně vděčná. Nejen, že jsem se dostala do oboru, který mě moc bavil a šel mi, ale zároveň jsem konečně poznala úžasné lidi. V nové škole se mi najednou nikdo nesmál. Cítila jsem se skvěle a rozhodla jsem se, že na sobě začnu zase pracovat. A jak jsem řekla, tak jsem i udělala a opravdu jsem začala hubnout. Měla jsem bezmála metrák a podařilo se i zhubnout skoro na sedmdesát kilo. Byla jsem tak šťastná. Všechno se mi dařilo. Škola mě bavila, v kolektivu jsem byla oblíbená a byla jsem hodně aktivní. Tančila jsem, běhala jsem, cvičila aerobic. V tělocviku jsem najednou byla nejlepší. Byla to prostě pohádka!
Ale pak se něco stalo a já se vrátila k přejídání. Do života mi vstoupil člověk, co z něj udělal peklo a jídlo bylo mou jedinou útěchou. Ale o tom si povíme příště.