Přirozené žití
Nechci, aby to znělo nějak namyšleně, ale jsem na sebe fakt pyšná. Mám doma tříměsíční dvojčata, o která se zvládám starat skoro pořád sama, doma udržuji pořádek, mám navařeno, občas upeču domácí chleba a do toho si připravuji zdravé jídlo a snažím se sportovat s kočárkem. Hezky rozvrhnout čas, abych měla doma vše v pořádku a ještě si stihla dvakrát denně vyběhnout s kočárkem, abych měla večer na hodinkách alespoň sedm kilometrů, ideálně deset. Podotýkám, že doma hodinky nenosím, takže se opravdu jedná o kilometry nachozené čistě s kočárkem.
Můj milý mi doma stále opakuje, že to přeháním a že bych měla více odpočívat. Ještě minulý týden jsem vždy mávla rukou se slovy: "Ale prosím tě...."
Dnes už ne. Minulý týden se mi totiž stalo něco nepříjemného. Už pár dní jsem na sobě cítila únavu, ale říkala jsem si, že to je přece normální, když mám doma miminka, tohle přece zažívá každá máma.
Jenže ke konci týdne jsem ráno vyrazila do obchodu a byla jsem tak mimo, že jsem nevěděla, jak jsem došla domů. Připadala jsem si, jako pod parou. Jako když se k ránu vracíte z mejdanu, značně opilí. Prostě jsem tlačila kočár a doufala, že mě nezastaví nějaká babička, aby se mi podívala do kočárku a poptala se na jména a tak. To se mi stává hodně často. Žiju na malé obci a opravdu na každé procházce, mě lidi minimálně jednou zastavují na kus řeči a pohled na děti. Přijela jsem domů, nejak jsem vynesla děti nahoru, nějak jsem uvařila oběd pro mé velké chlapy a zbytek dne jsem s dvojčaty trávila v posteli. Bylo mi tak mizerně, že jsem dokonce přemýšlela, že zavolám někomu, aby za mnou přijel, protože jsem měla strach, že se nezvládnu postarat o děti a přítel byl zrovna ten den na cestách.
Naštěstí mi stačilo pár hodin na posteli a už odpoledne jsem se cítila mnohem líp. Děti byly hodné, bříška je nebolela, celý den si spokojeně vrněly. Jakoby věděly, že to potřebuji, že potřebuji nabrat sílu.
Rozhodla jsem se přibrzdit. Ještě další dny pro mě byly více méně odpočinkové. Uvědomila jsem si ale jednu věc. Kdo mě dělší dobu sleduje, tak ví, že se vyhýbám váze a počítání kalorií. Má cesta za zdravím totiž není jen o touze zhubnout. Chci se naučit poslouchat svoje tělo a dát mu to nejlepší. Časté stoupání na váhu mě deprimuje a počítání kalorií ve mně vyvolává stres z jídla, protože hned začnu o každém soustu přemýšlet ve smyslu, jestli ho můžu sníst. Nechci takový život. Chci normálně jíst, normálně se pohybovat. Udržovat tyhle věci v přirozené rovnováze. Poslouchat svoje tělo, když mi říká, že má dost, když mi říká, že potřebuje protáhnout nebo když mi říká, že tohle mu nedělá dobře. Měla jsem za to, že jsem se celkem dobře naučila sama sobě naslouchat. Bohužel mi teď ale došlo, že to tak není. Možná, že jsem to uměla, ale v těhotenství jsem se příliš rozmazlila a teď bude těžké to vše napravit. Uvědomila jsem si, jak pokrytecké je moje každodenní dlouhé chození, které kombinuji s péčí o děti a domácnost. Poslouchala jsem své chytré hodinky, které mi po každé procházce hezky navýšily PAI. Sledovala jsem na hodinkách, jak se moje chůze zrychluje, moje procházky prodlužují a doba spalování tuků je den ode dne lepší. Moje tělo na mě křičelo, že potřebuje oddych, ale já ho ignorovala, protože by mi mohlo klesnnout PAI a to by byla tragédie, na Zem by spadl meteorit a všechno by shořelo. Ale vždyť ty chytré hodinky jsou přece úplně to samé, jako časté vážení a počítání kalorií! Stejně jako váha vás může rozhodit kvůli zadržované vodě, mohou vás hodinky falešně těšit z množství kroků, protože rychlé snězení dortu považují za běh. Možná, že jsou to dobří sluhové, ale jako páni nestojí za nic. A tak jsem se rozhodla, že hodinky už budu nosit jen k tomu, aby mi ukázaly čas. PAI ať si je klidně na nule, plnění denních cílů není důležité. Není třeba počítat, kolik minut z šedesáti jsem intenzivně spalovala.
Kvůli tomu, že jsem na sebe byla příliš přísná, jsem znovu spadla do propasti přejídání, následných výčitek a neustálého stoupání na váhu. A to je všechno špatně a vede to jen k jednomu. K hladovkám, přejídání, výčitkám a morbidní obezitě. Musím se vrátit zpět k přirozenosti, protože to je jediná cesta.
Koupila jsem si váhu a to byla chyba. Mám nutkání na ni lézt co dva dny, i když si vždy slíbím, že to dělat nebudu. Takže váhu schovám do sklepa a budu se opravdu vážit jen zcela vyjímečně, tak jako dřív. Dřív jsem se vážila jednou za měsíc, někdy dokonce za dva. A byla jsem spokojená.
Samozřejmě že ne jen kvůli váze. Byla jsem šťastná, protože jsem přirozeně žila. Pohybovala jsem se, protože mě to naplňovalo a ne vyčerpávalo. Jedla jsem zdravě, protože mi to chutnalo, ne proto, že jsem musela. A když jsem si občas dala něco sladkého, nedělala jsem si výčitky, protože jsem věděla, že mojí postavě, ani mému zdraví to neuškodí. Protože kdyby ano, tělo by mi to řeklo a já bych ho poslechla. Chci se vrátit k tomu životu, chci prostě jen být a vše ostatní s tím přijde samo. Takže nashle váho, nashle honbo za kilometry. Teď se budu snažit o to, abych se zase naučila prostě jen být. Když se naučíte prostě jen být se sebou, otevřou se vám nové obzory. Prostě jen být znamená, že přestanete ve své hlavě hrotit, řešit, blbnout.... Prostě být je o tom, že necháte své myšlenky, aby se rozutekly, necháte je volně, nebudete žádnou chytat, aby jste se v ní nimrali. Buďte se sebou, dýchejte a vnímejte krásu, kterou nám svět nabízí. Když se tohle naučíte, všechno ostatní už přijde samo. Ale pozor, naučit se být, je těžké, tak pokud to jednou zvládnete, nebuďte jako já a držte se toho za každých okolností.