Cesta do středu duše

Tohle je věta, kterou před nějakou dobou pronesla moje kamrádka z dětství a která taky dost výrazně ovlivnila můj současný život. Mě totiž do té doby nenapadlo, že by mě v dětství měl někdo opravdu rád. Já vždy žila v tom, že ostatní se se mnou kamarádí, protože se naši rodiče znají a často se schází. Víc než dvacet pět let jsem si myslela, že nemám skutečné kamarády, ale jen lidi, co mě musí přetrpět.

Vždycky jsem jedla hodně. To je pravda. Byla jsem k tomu tak vedena od malička. Má rodina prostě miluje jídlo a miluje ho ve velkém, ale i tak by se asi nedalo úplně mluvit o jakési poruše příjmu potravy. Ta se u mě vyklubala až mnohem později. Nejvíc jsem začala přibírat až po narození syna. Jeden by si mohl myslet, že po narození syna budu zažívat nejkrásnější období v životě. Opak byl pravdou. To období bylo asi to nejhorší v mém životě. Nevím, jestli bych tu dnes byla, kdybych neměla syna.

Co je to vlastně sebeláska? Jak ji chápete vy? Co to pro vás znamená? Je sebeláska sebepřijetí? Je sebeláska rezignace? Je sebeláska práce na sobě?

Já sebelásku vnímám jako tvrdou práci na sobě samé. Sebeláska je péče o to, abych byla zdravá. Bohužel je ale víc takových, co si sebelásku vzali jako něco, pod co se mohou schovávat, Hovoří o tom, jak se sami milují a přitom se ničí. Lásku k sobě pojali tak, že je v pořádku nebýt dokonalý. A když nejsem dokonalá, proč se o sebe starat? Vždyť mé tělo je přece krásné, ať je jaké chce...