Cesta do středu duše

Protože pracuji v malém rodinném pekařství, mám vždy volné víkendy. Poslední směnu mám ve čtvrtek a do práce pak jdu až v neděli večer. Teď bych ale dala nevím co za to, abych měla směny dnes a denně a byla těžce zaneprázdněna a neměla čas na nikoho a na nic. Karel mě pozval, abych přijela k němu do Hradiště. Nabídl, že uvaří oběd a že pak by jsme mohli třeba někam na procházku. Nechce se mi. Nejraději bych ho poslala k šípku, ale sázka je sázka. Se Zuzkou jsme se dohodly na půl roce. Ještě neuběhl ani měsíc a já už mám z Karla tik v oku. Co když má Zuzka pravdu a já jsem ji vážně křivdila? Co když jsou opravdu v dnešní době muži natolik zdegenerovaní, že už je téměř nemožné najít toho pravého pro život? To je hrozná představa! Přece nemůžou být všichni pitomci? Bože můj, lidstvo nakonec nezhyne kvůli válce s umělou inteligencí, ani na Zemi nespadne meteorit. Všechno to ztroskotá na tom, že mezi muži 21. století běhá příliš mnoho blbů.

Zuzana se směje, až se za břicho popadá, když jí vyprávím o dnešním odpoledni. Znovu jsem si objednala cappuccino a i dezert. Nevím, jestli je to ten cukr, kafe nebo to mé rozčarování, ale mluvím strašně rychle a nemůžu přestat. Když konečně ukončím svůj dlouhý monolog, zhluboka vydechnu.

„Ale no tak Kláro. Mám z tebe pocit, že se ten vztah snažíš sabotovat. Vždyť přece nikdo není dokonalý a jistě to nebylo tak zlé.“ dobírá si mě Zuzana a škodolibě se usmívá.

Mám chuť po ní hodit talíř, na kterém ještě před chvílí ležely dvě dobré sladké vafle se zmrzlinou, malinami a karamelem. Místo toho si jen přiložím prsty na spánky a zlehka masíruji.

„Fajn, asi jsem moc hrrrr…“ přemýšlím nahlas. „Vždyť to bylo jedno nepovedené odpoledne, to přece neznamená, že je to úplný blb, ne?“

Zuzana se nahlas zasměje. Pak si jakoby odkašle a s vážnou tváří odpoví: „Jistě že ne. Prostě jen neměl den. To se občas stane přece každému.“ a pak se začne znova smát.

Po vydařené schůzce jsem se trochu prospala a pak jsem vyrazila za Zuzanou. Byla jsem plná energie. Už jsem opravdu dlouho sama a zapomněla jsem, jak je randění báječné!

Čekala jsem, že Zuzanu můj optimismus zaskočí, ale když jsem jí vyprávěla o tom, jak skvělý jsem si s Karlem užila večer, jen si mě pobaveně prohlížela.

„No, to je moc dobře, že se ti ten večer líbil.“ poznamenala Zuzana. „Od teď už to bude s tím uzeným skrčkem jenom horší.“

„Ale no tak! Ty taky kouříš a nikdo ti to nevyčítá.“ připomínám jí.

„Kláro, věř mi. Je rozdíl mezi tím, když si během dne párkrát zapálíš a tím, když odpaluješ jednu cigaretu od druhé.“

„Přeháníš.“ odbudu ji a mávnu rukou. „Z toho, že kouří nadšená nejsem, ale celkově jsem si večer s ním užila.“

„Neboj se, to přejde.“ mrkne na mě.

„No tak Kláro!“ směje se Zuzana. „Trochu se odvaž! Konečně máš po dlouhé době rande, tak to přece nebudeš flákat. Sundej ty rifle a šup hezky do sukýnky.“

Zuzana mi s veselou náladou probírá šatník, aby mě připravila na schůzku, kterou mi domluvila. Vůbec netuším, do čeho jdu a rvát se kvůli tomu do sukně nebo šatů, se mi vážně nechce.

„Nechci šaty ani sukni, necítím se v tom dobře.“

„Tak aspoň něco, co má výstřih, ať jsi šik.“ mrkne na mě.

Vůbec se mi to nelíbí. Vůbec. Mám pocit, že jsem postava v thrilleru, která narazila na bláznivou sousedku, která mě chce připravit pro svého vyšinutého synka s křivým úsměvem a motorovou pilou pod postelí.

Sluneční paprsky pronikají skrze mezeru mezi závěsy a dopadají přímo na mou tvář. Slunce ale není to, co mě budí. Jsou to vibrace mého telefonu. Obvykle mě to jen tak neprobudí, takže volající musí být velmi neodbytný. Aniž bych otevřela oči, otočím se na druhý bok a rukou zašmátrám po nočním stolku. Vezmu telefon do rukou a podívám se, kdo volá. Zuzana, má dobrá kamarádka.