Cesta do středu duše

V krku máte knedlík a hruď vám svírá pocit křivdy. Dýcháte zhluboka. Derou se vám do očí slzy, ale snažíte se je zahnat. Nechcete dát najevo, jak moc to bolí. Je to ponižující. A přesto zanedlouho sypete omluvy člověku, který vám ublížil. I když někde v hloubi duše víte, že to vy jste ten, kdo si zaslouží omluvu. Znáte ten pocit? Pokud ano, zdá se, že máte ve svém okolí narcistu a manipulátora.

Ječím jako smyslů zbavená a začnou se ke mně sbíhat lidé z nejbližšího okolí. Něčí ruce mě popadnou za ramena a táhnou pryč.

„Takhle skončíš taky, děvko!“

Slyším ten hlas, ale je vzdálený. I tak ale vím, že patří Kristiánovi. Sakra, musí mě šíleně nenávidět, když byl schopný rozpárat kočku a její mrtvolu mi položit do domu přímo před vstupní dveře.

Lidé se mě snaží uklidnit a o pár minut později je u mě Daniela s Val.

„Pojď, drahá. Dnes budeš spát u mě. Uděláme si prima večer.“ Valerie mě odvádí pryč.

Slyším, jak Daniela rozdává povely, ale v hlavě mi duní a tak všemu nerozumím.

A je to. Na stará kolena jsem začala randit. Noah mě začal navštěvovat každý den a když mě přestala bolet noha, občas se za mnou přišel podívat i do školy. Nebyl překvapený, že nejsem učitelka, ale žákyně. Ještě navíc se chopil role mého učitele v dalších věcech. Naučil mě, jak se neztratit v lese a dokonce mi i pomáhal v kuchyni. Noah totiž, na rozdíl ode mě, uměl vařit a já toužila po tom, aby mě učil. V kuchyni jsme si užili spoustu legrace a časem se legrace proměnila v romantiku. Naše pohledy se setkávali čím dál častěji a naše ruce se o sebe jakoby náhodou otírali při práci. Občas po nás zůstal v kuchyni nepořádek jako po dětech, ale bylo nám to jedno. Po skvělém jídle jsme spolu vyrazili na procházku a neřešili jsme nepořádek. Žili jsme přítomným okamžikem a užívali jsme každou minutu jak jsme nejlépe dokázali. Z počátku jsme při procházkách udržovali přátelský odstup, ale časem jsme si byli blíž a blíž a jednoho dne se naše prsty propletli a šli jsme ruku v ruce. A byla to jedna z těch nejpřirozenějších a nejkrásnějších věcí.

Trvalo dva měsíce, než jsem se dala do pořádku natolik, abych mohla odejít z nemocnice. Sice s holí, ale alespoň po svých. Moje máma měla před sebou ještě několik týdnů léčby. Zdálo se, že léčba začala včas a vše bylo na dobré cestě. Táta za mnou denně chodil, neustále mi děkoval i vždy mě informoval o tom, jak to s mámou vypadá. Ze začátku byl táta trochu odtažitý. Jakoby čekal, že mě něco popadne a já ho uvězním v kleci a budu ho mučit. Jeho nedůvěra ale byla pochopitelná. Když jsem nad tím přemýšlela, rozhodně jsem v minulosti nebyla zrovna adeptkou na dceru roku. Ale byla jsem odhodlaná vše napravit.

Když jsem přijela taxíkem do svého obrovského a prázdného domu, cítila jsem se tam jako cizinec. Vešla jsem do vstupní haly a hned jsem ucítila tu známou vůni. Jistě se tu před mým příchodem důkladně uklízelo. Procházím halou a zamířím do kuchyně. Je obrovská a plná spotřebičů, které snad ani nikdy nebyly použité. Moje hospodyně jistě všechno nevyužila, ale já jsem ty věci chtěla jednoduše proto, abych měla všechno. Dívám se na svou domácí pekárnu a musím se zasmát své vlastní hlouposti. Pečivo jsem nejedla několik let. Ta pekárna nebyla nikdy použitá. Když už bylo potřeba upéct domácí pečivo třeba na večírek, hospodyně vždy vše dělala vlastníma rukama.

Bolest. Strašná a mučivá bolest. Chci se nadechnout, ale tolik to bolí… Ticho, které mě obklopilo pomalu mizí. Něco slyším, ale zní to, jakoby to bylo hodně daleko. Mám pocit, jako bych lehce pootevřela oči a na zlomek vteřiny spatřím světla. Zvuky zesilují. Jsem naživu! Snažím se nadechnout, ale strašlivě to bolí a je to vyčerpávající. Zvuky slábnou, světla zhasnou.

Tma.

Tma a ticho.

Hned druhý den jsem se pustila do hledání svého nového já. Neměla jsem ponětí, kde bych měla začít, protože možností bylo spousta. Jako první jsem se rozhodla vyzkoušet práci na zahradě. Daniela mě odvedla za starší ženou. Seděla před domem na lavičce, ve tváři spokojený výraz a v ruce šálek čaje.

„Zdravím Valerie.“ pozdravila Daniela. „Tohle je Miranda, náš malý zázrak. Ráda by vyzkoušela práci na zahradě. Vezmeš ji dnes pod svá křídla?“

„Samozřejmě. Posaďte se, drahoušci. Přinesu vám také trochu čaje.“

Ach jo. Čaj. Jak já bych si dala Latté s mandlovým mlékem a trochou skořice. A k tomu banánové palačinky s čokoládovým sirupem bez cukru a veganskou šlehačkou. Nicméně tohle není svět, na který jsem zvyklá. Musím se adaptovat, jinak se zblázním, a tak čaj přijímám.

Když dopijeme, Daniela nás opouští a já s Valerií zůstávám sama.

„Hlavně opatrně! Miranda by se ještě neměla příliš namáhat!“ říká Daniela na rozloučenou.

„Tak, copak víš o pěstování ovoce a zeleniny?“ obrací se na mě Valerie.

„Nic moc.“

„Nic moc nebo vůbec nic?“

„No, když jsem byla malá, měli jsme malou zahrádku. Vzpomínám, že máma pěstovala salát, hrášek a další věci. Ale tyhle vzpomínky jsou všechno, co ohledně zahradničení mám.“

„To nevadí, když budeš chtít, vše se naučíš. Tak pojď.“

Po mém záchvatu v bistru jsem zůstala několik dní v posteli. Nechtěla jsem jít ven, nechtěla jsem jíst ani pít, nechtěla jsem žít. Vzpomínala jsem na všechny lidi, kterým jsem ublížila. Když mi někdo stál v cestě, zničila jsem ho. Vytáhla jsem na něj špínu, vydírala jsem, lhala jsem. Když mi neseděl podřízený, vyhodila jsem ho bez nároku na odstupné a pod pohrůžkou, že pokud bude dělat problémy, už si nenajde práci. Nikdy. A když jsem zatoužila po novějším autě nebo zvýšení platu, nedělalo mi problém roztáhnout nohy nebo poslušně pokleknout mezi šéfovými tlustými stehny. Vzpomínám na to, jak mě surově opíral o můj pracovní stůl a tahal mě za vlasy. Jak hýkal jako polomrtvý osel, celý se potil a odporně páchnul. Tehdy mi to nevadilo. Proč mi to nevadilo? Jak je možné, že jsem byla ochotná dělat takové věci? Musím se umýt. Cítím se tak špinavá. Jdu do sprchy a drhnu se jako šílená, ale dá se něco takového vůbec smýt? Proč jsem to dělala? Vždyť jsem měla manžela! Peněz jsme měli dost! Proč mi to nestačilo?

Nevím, jak dlouho jsem ve sprše. Už se ani nedrhnu, jen tam tak stojím, nechávám vodu téct a přemýšlím nad svým životem před nehodou. Čím to je, že mám teď takové pocity? Opravdu nám technologie a internet tak zatemňovaly mysl? Opravdu dokázal čip v ruce způsobit takovou paseku? Tiše si povzdechnu a zavřu vodu. Zabalím se do osušky a podívám se do zamlženého zrcadla. Dlaní kousek setřu a dívám se na sebe. Jsem to já. Jsem to já, ale jsem o dvacet let starší. Nemám rodiče a ani děti. Nikoho. A co můj bývalý muž? Žije?

Je hluboká noc a já nemohu spát. Ležím v posteli, zírám do stropu a přemýšlím o tom, jak asi teď vypadá město. Je tam hodně aut? Tady prý lidé auta mají, ale já jsem ještě žádné neviděla. A co ulice? Jsou plné lidí? Jak to vůbec všechno funguje? Potřebovala bych pár věcí, kosmetiku, nějaké oblečení i boty, ale jak platit ve světě, kde nejsou peníze? Hlavu mám plnou otázek. Je nepravděpodobné, že by se mi podařilo usnout. A tak vstanu z postele a jdu se podívat z okna. Venku svítí měsíc, za pár dní bude v úplňku. Na ulici nikdo není, žádní opilci, co by pokřikovali po kolemjdoucích, žádní bezdomovci s nataženou rukou. Nikde žádný taxík, který by čekal na podnapilé zákazníky. Je tu klid, všichni spí. Pořád jsem si ještě nezvykla na to ticho, které tu v noci panuje. Když jsem před dvaceti lety ulehla ve své ložnici do postele, stále bylo něco slyšet. I když jsem bydlela poměrně daleko od hlavní silnice, pořád jsem slyšela zvuky města a projíždějící auta. I má domácnost tak zvláštně vrněla, jakoby přístroje zapojené do elektřiny dýchaly. Tady není slyšet nic. Prostě nic. Podívám se na hodiny na stolku. Daniela mi je dala několik týdnů po mém probuzení. Kromě času ukazují i datum. Dnes je 15. 6 2056, 2:54. To je tak šílené…

Po příjezdu z města hned informuji Danielu o plánech na dnešní večer. Ona nadšeně souhlasí a jde vše říct Valerii a Andree. Kolem osmé se všichni scházíme u Alexe v bistru a já se mohu seznámit s novými lidmi, včetně Alexovy přítelkyně Batrice. Máme k dispozici alkohol, limonádu i vodu a na stolech leží občerstvení, nad kterým bych svého času ohrnula nos. Byla jsem zvyklá na kaviár, chřest v parmské šunce, lososové košíčky a salát z rukoly s ořechy, medem a fíky. Tady bylo zcela jiné pohoštění. Měli jsme tu nakrájený chléb, zeleninu, sýry, šunku a…

„Co je tohle?“ ukazuji na nakrájené maso nalevo ode mě.

„To je uzené koleno.“

„Čí koleno?“ zeptám se zděšeně, načež se má společnost rozesměje.

„Vepřové koleno.“ odpoví mi pobaveně Valerie.

„Chováte tu někde i vepře?“

„Tady ne, tedy ne ve velkém. Pár lidí tu prase má, ale ve větším se chovají asi dvacet kilometrů odsud.“ vysvětluje Daniela.

„Aha.“ dívám se na to maso a přemýšlím, jestli to ochutnat.“

„Jen si dej.“ Beatrice zvedne talíř a strčí mi ho pod nos.

„Díky.“

Beru kousek do ruky a přičichnu. „Zajímavá vůně.“ pak se zakousnu. „Doprdele, to je ale dobrota!“

Nikdy by mě nenapadlo, že řeknu něco takového, ale práce s dětmi je úžasná! Jsem ve škole, abych se sama naučila existovat v tomto zvláštním světě, ale hodně při tom komunikuji s dětmi. Jsou zvídavé, jsou bezprostřední a jsou milé. I se staršími dětmi si skvěle rozumím. Jsou tak vyspělí, rozumní a pracovití! Začínám se tady cítit jako doma. Dokonce jsem dostala i malý domek k užívání, abych se mohla odstěhovat ze svého pokoje v nemocnici. Dřív by to pro mě byla chatrč vhodná tak akorát k demolici, ale teď stojím ve své malé kuchyňce, v ruce třímám hrnek kávy a cítím se jako doma. Ano, opravdu. Tohle je můj domov. Ten malý domeček s malou kuchyňkou, útulným obývacím pokojem a hezkou ložnicí. Mám tu koupelnu s malou vanou a před domem je zahrádka. Letos už bylo pozdě na to, abych na ní zkusila něco vypěstovat, ale už si tu vše připravuji k tomu, abych na jaře mohla začít s pěstováním.

Dřív jsem měla vše naleštěné, dokonale uklizené, nikde nebylo smítko a když bylo, hned jsem některé ze zaměstnankyň dala za vyučenou. A má šatna plná oblečení, drahých bot a kabelek byla velká jako sám tento dům. A přesto, teď jsem teprve dokonale šťastná. Tohle je moje. Je to moje! Ale ne v tom smyslu, že bych za to utratila balík peněz jen proto, abych všem ukázala, jak strašlivě jsem bohatá a mocná. Tohle je moje, protože si to sama zvelebuji, sama to uklízím, sama se o vše starám. A dělám to s láskou, kterou jsem léta necítila. Už konečně chápu, proč lidé nechtějí zpět ten systém, který byl, než přišla Vláda Nového Věku. Až teď jsme opravdu svobodní. Je to tak krásné!

Ze zamyšlení mě vytrhlo zaklepání na dveře.

„Je otevřeno!“ zavolám z kuchyně a pomalu jdu ke dveřím.

„Mirando! Našli ho!“ Daniela byla udýchaná, zjevně utíkala, aby mi zprávu předala co nejrychleji.