Cesta do středu duše

Říká se, že život vás bude zkoušet z jedné lekce tak dlouho, dokud se z ní nepoučíte. A já celkem nedávno zažila takové malé Deja Vu, díky kterému jsem si uvědomila, že možnost pohybovat se není vůbec samozřejmá. Stačí zlomek vteřiny a člověk je navždy připoután na lůžko nebo invalidní vozík. Je třeba si vážit každého dne, kdy můžeme vstát na své vlastní nohy a kráčet světem. Jenže jsme dnes tolik obklopeni chytrou technikou, že se soustředíme pouze na nějaké nesmyslné výkony a zapomínáme na to nejdůležitější. Zapomínáme žít. Ale teď hezky od začátku...

Díky sociálním sítím jsme všichni více vidět. Soukromí už není, co bývalo. Žijeme virtuálně, sledujeme životy jiných, komentujeme, diskutujeme a bohužel i urážíme a napadáme. Od doby, co se mi narodila dvojčata si hodně všímám toho, že ženy se velmi rády vzájemně ponižují a jsou na ostatní ženy zlé. A to je strašně smutné, zejména proto, že se nejčastěji napadáme právě ve chvílích, kdy potřebujeme oporu.

Nemám ráda lidi.
To je věta, kterou jsem v poslední době opakovala docela často. Ani jsem nad tím nijak nepřemýšlela, prostě nemám ráda lidi a hotovo. I když jsem vždy věděla, že je to špatně a že bych na tom měla zapracovat. Člověk by se asi neměl před světem zavírat a být stále sám.
Ale čas na mateřské mě přiměl, abych nad tím více přemýšlela. Protože musím uznat, že mi chybí společnost. Ale může člověku, co nemá rád lidi, chybět společnost? Jistě, že ne. A mně došlo, že já se o celé té věci prostě jen špatně vyjadřuji.
 

Při přečtení nadpisu vás jistě napadlo, že tohle bude jeden z těch článků, kde budeme mluvit o tom, jak vychovávat dítě s respektem a porozuměním. Jak s ním správně mluvit, aby z něj vyrostla silná a samostatná bytost, která si umí stát za svým. Kdepak. Tohle není ten typ článku. Tohle je výzva k tomu, aby jsme my, mámy, byly respektující k sobě navzájem. Spousta lidí má totiž jednu nemilou vlastnost. Často si myslíme, že máme pravdu a pak máme potřebu jiným svou pravdu vnucovat. A to i za cenu toho, že někoho raníme.

Před pár týdny jsem vedla rozhovor s naší dětskou lékařkou. Naše doktorka je již v důchodovém věku a říkala mi, že nikdy nezažila to, co dnes. Každá druhá maminka je naprosto zhroucená, zničená a totálně na pokraji sil. Co se to jen děje? Tohle nikdy dřív nebylo. Ani za časů, kdy nebyly spotřebiče jako dnes a maminky měly se svými dětmi podstatně více práce. Při rozhovoru jsme se ale shodly na tom, že dříve sice nebyly spotřebiče, ale byl selský rozum a ten je k nezaplacení. A bohužel dnes často chybí.

Má cesta za štíhlejším já byla plná strastí. Ze začátku jsem opravdu střídala extrémy a hledala jsem cestu. Hlad a přejídaní byli mými společníky dlouhá léta. Později, když jsem konečně pochopila, že dietami nic nezměním, jsem se konečně dala na zdravou cestu. I když ne tak docela. Sice jsem jedla zdravě a sportovala, ale taky jsem užívala hodně doplňků. Spalovače, proteiny a podobně. Dnes už si nejsem jistá, zda jsou pro mě tito pomocníci to pravé, protože mým cílem je kromě jiného jíst zdravě. Jíst živou stravu a pokud možno, postupem času omezovat maso. Nejdůležitější ale je, dělat vše intuitivně, naučit se poslouchat svoje tělo a reagovat na to, co mi říká. Před pár dny jsem totiž své tělo neposlouchala a málem se mi to vymstilo.
 

Myslím, že to známe všichni. Takové ty "dobře míněné" rady od okolí. Jak bychom se měli chovat, jak bychom se měli oblékat, jak bychom se měli česat, jak bychom měli mluvit.... Naše vlastní já, je tolik zahlceno tím, co by mělo, že už úplně zapomíná na to, co by chtělo. Nejen média a sociální sítě se nás snaží formovat dle svého. Ale i naši rodiče a přátelé. Každý ví přece nejlíp, co byste měli dělat a jak se chovat, že?

Moc se omlouvám. Měla jsem v úmyslu přispívat častěji, ale s dvojčaty se to opravdu moc nedá. Mám rozepsaných pár článků, ale když je čas se do nich pustit, v hlavě mám prázdno a nejsem schopná je smysluplně dokončit. Ale ono si to časem sedne a budu mít trochu času psát.

Mám v sobě jeden čerstvý zážitek, který mě přimněl se trochu zamyslet nad tím, jaké vlastně mámy vedou životy. Samozřejmě ne vždy, ale občas je ten úděl opravdu těžký. Žijeme ve světe, kde se neustále hodnostíme, soudíme a poměřujeme. A dnes se mrkneme na to, jaké to je, být v hledáčku kritiků matkou.
 

Tohle je věta, kterou před nějakou dobou pronesla moje kamrádka z dětství a která taky dost výrazně ovlivnila můj současný život. Mě totiž do té doby nenapadlo, že by mě v dětství měl někdo opravdu rád. Já vždy žila v tom, že ostatní se se mnou kamarádí, protože se naši rodiče znají a často se schází. Víc než dvacet pět let jsem si myslela, že nemám skutečné kamarády, ale jen lidi, co mě musí přetrpět.

Vždycky jsem jedla hodně. To je pravda. Byla jsem k tomu tak vedena od malička. Má rodina prostě miluje jídlo a miluje ho ve velkém, ale i tak by se asi nedalo úplně mluvit o jakési poruše příjmu potravy. Ta se u mě vyklubala až mnohem později. Nejvíc jsem začala přibírat až po narození syna. Jeden by si mohl myslet, že po narození syna budu zažívat nejkrásnější období v životě. Opak byl pravdou. To období bylo asi to nejhorší v mém životě. Nevím, jestli bych tu dnes byla, kdybych neměla syna.